Trestnoprávna zodpovednosť lekára | Medicínske právo
              

Judikatúra


Trestnoprávna zodpovednosť lekára


 | 21.2.2010 | komentárov: 0

Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že chyba v diagnóze sama o sobě ještě nemusí mít charakter nedbalosti ani jednání „non lege artis“. Může tomu tak být v případě, je-li nesprávná diagnóza důsledkem závažného porušení postupů pro její určování, například v případě bezdůvodného nevyužití dostupných diagnostických metod. Postup lékaře je ovšem vždy nutno hodnotit tzv. „ex ante“, tj. na základě informací, které měl lékař v době rozhodování k dispozici.

7 Tdo 219/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2005 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněných MUDr. D. T., a MUDr. M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 5 To 534/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 2 T 33/2002 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 6. 2004, byli obvinění MUDr. D.T. a MUDr. M. M. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.

Podle zjištění okresního soudu se jej dopustili tím, že dne 23. 1. 2001 v 02:00 hodin v K., na porodním sále NsP K.- R. při příjmu rodičky E. V. obviněný MUDr. T. nezajistili provedení ultrazvukového vyšetření ke zjištění původu krvácení udávaného rodičkou, a to i přes opakovaný nález nízko nasedající placenty, následně přivolaný starší lékař obviněný MUDr. M. po vyšetření rodičky i přes patologický kardiotokografický záznam v době od 02:01 hodin do 02:15 hodin a suspektní kardiotografický záznam v době od 02:15 hodin do 02:23 hodin nezajistil provedení ultrazvukového vyšetření, rozhodl o přípravě ke spontánnímu porodu rodičky, nedal pokyn ke kontinuálnímu monitorování rodičky a porodní sál opustil, následně i přes suspektní kardiotografický záznam v době od 02:53 hodin do 02:58 hodin byl tento předčasně ukončen, a také obviněný MUDr. T. v 03:00 hodin opustil porodní sál, aniž by dal pokyn ke kontinuálnímu monitorování rodičky a na porodním sál se dostavil až ve 03:55 hodin a ve 04:00 hodin porodil těžce asfyktického novorozence, T. V., jehož resuscitace byla nekompletní, neboť intubace byla provedena až za patnáct minut pediatrem, kterého obvinění k porodu nepřizvali, nýbrž byl zavolán až po narození dítěte, které následně dne 27. 1. 2001 v 16:00 hodin ve F. n. s poliklinikou O. Z. zemřelo na následky časného těžkého asfyktického syndromu, který byl následkem intrauterinní hypoxie plodu, která nebyla diagnostikována kardiotokografickým sledováním stavu plodu, neboť toto bylo předčasně ukončeno, v důsledku čehož oba obvinění nestanovili diagnózu akutně probíhající intrauterinní hypoxie plodu a těhotenství neukončili akutním císařským řezem.

Tímto rozsudkem byl každému z obviněných uložen peněžitý trest ve výši 150.000,- Kč, a pro případ jeho včasného nezaplacení stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Obviněným byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu lékařského povolání v oblasti odborné porodnické praxe na dobu tří roků. Bylo rovněž rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody. Se zbytkem nároků na náhradu škody byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání obviněných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 5 To 534/2004, zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a podle § 226 písm. b) tr. ř. oba obviněné zprostil obžaloby. Odvolání okresního státního zástupce v Karviné podané v neprospěch obviněných bylo podle § 256 tr. ř. odmítnuto.

II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněných MUDr. D. T. a MUDr. M. M., a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá podle ní na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupkyně namítá, že nelze souhlasit s právním posouzením skutku soudem druhého stupně. Zásadní nedostatek spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud podle jejího mínění při zkoumání znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. soustředil svou pozornost jen na analýzu jednotlivých prvků postupně se rozvíjejícího děje, zcela však rezignoval na nezbytnou syntézu dílčích zjištění a komplexní posouzení skutku. Izolovaně tak posuzoval jednotlivé projevy nedbalého postupu obou obviněných při medicínském řešení krize, do něhož těsně před porodem a při něm dospěla situace rodičky E. V., a ty pak prohlásil za pochybení diagnostické povahy, jež sama o sobě nejsou porušením důležité povinnosti, aniž by se ve skutečnosti zabýval jejich významem pro fatální následek jejich jednání, jehož nabyly ve svém souhrnu.

Nejvyšší státní zástupkyně dále zdůraznila, že obvinění ponechali rodičku i plod jejich osudu navzdory tomu, že šlo nepochybně o porod s atypickým průběhem, při němž byly zjištěny nepochybné indikace k okamžitému operativnímu ukončení gravidity, a to navzdory tomu, že v té době neřešili žádný jiný podobně akutní případ. Další pochybení postupu obviněných spočívá podle dovolatelky v tom, že nezajistili přítomnost dětského lékaře u porodu a nekompletně provedli resuscitaci novorozence, byť vzhledem k poškození zdraví, jež novorozenec utrpěl již do té doby, nebyly tyto vady v jejich postupu podstatné pro konečný fatální následek.

Jednání obviněných je podle jejího názoru namístě kvalifikovat jako hrubé porušení povinností plynoucích z jejich zaměstnání lékaře ve vztahu k péči o zdraví pacientů, v daném případě jak o zdraví rodičky a zdárné ukončení jejího těhotenství, tak především o zdraví plodu v době těsně před porodem, při něm a bezprostředně poté, co dítě přijde na svět, tedy v etapě pro novorozence nejkritičtější. Podle přesvědčení nejvyšší státní zástupkyně povaha těchto porušení naplňuje znak porušení důležité povinnost ve smyslu § 224 odst. 2 tr. zák. Má za to, že krajský soud ignoroval všechny rozhodné skutkové okolnosti případu a pouze poukázal na neexistenci obecného předpisu, který by obviněným při provádění porodu ukládal určité povinnosti. V tomto směru krajskému soudu oponuje s tím, že v lékařské praxi platí závazné a důležité povinnosti plynoucí z osvědčených a běžně používaných poznatků lékařské vědy a praxe, jež je lékař povinen respektovat, aby prospěl svému pacientovi (tzv. lege artis). Podle ní tato pravidla nejsou a s ohledem na svou gnoseologickou a etickou povahu ani reálně nemohou být zakotvena v žádném obecně závazném předpisu.

Závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a zrušil i další výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu a přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný MUDr. D. T. se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně JUDr. J. M. V úvodu svého vyjádření konstatoval, že příčinou smrti dítěte byla hypoxie, přičemž její příčina nebyla jednoznačně zjištěna. Namítá dále, že podle něj nebyla prokázána příčinná souvislost mezi zvoleným postupem při porodu a následnou smrtí dítěte. Poukazuje na tvrzení znalců, z něhož podle jeho názoru plyne, že ani soustavné monitorování rodičky by stupeň hypoxie plodu nezjistilo, a ani provedení ultrazvukového vyšetření a kontinuální monitorování rodičky by jednoznačně nevyloučilo následek, k němuž došlo. Připomíná rovněž, že k případu přivolal služebně staršího lékaře, spoluobviněného MUDr. M. M., a byl v průběhu porodu povinen řídit se jeho rozhodnutími.

V neposlední řadě namítá i neexistenci obecného právního předpisu, který by mu ukládal konkrétní povinnosti. Podle jeho přesvědčení obžaloba ani okresní soud nekonstatovaly, které důležité povinnosti měl porušit a z čeho pro něj plynou. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Obviněný MUDr. M, M. se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. rovněž písemně vyjádřil prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. M. Ve svém vyjádření poukazoval na právní stanoviska, která prezentoval v řadě podání učiněných v předchozím průběhu řízení a nyní je přiložil ke svému vyjádření. Podle přesvědčení obviněného došlo v posuzovaném případě k vážným procesním vadám, v jejichž důsledku nebyly shromážděny dostačující podklady pro objektivní vyhodnocení věci a vyústily v nedostatečná skutková zjištění.

Navíc má obviněný za to, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v jeho odůvodnění podle něj neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by měly potvrzovat nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Vzhledem k těmto vadám dovolání nejsou podle přesvědčení dovolatele splněny náležitosti obsahu dovolání. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. odmítl.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazovaní.

V posuzovaném případě dovolatelka uplatnila námitky, které shora uvedeným požadavkům odpovídaly, když namítala, že zjištěný skutek vykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že právní posouzení věci krajským soudem nemá oporu ve skutkových zjištěních.

Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že Okresní soud v Karviné zjištěný skutek kvalifikoval u obou obviněných jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť měl za to, že obvinění způsobili z nedbalosti smrt jinému a čin spáchali proto, že porušili důležitou povinnost vyplývající z jejich zaměstnání.

Krajský soud naproti tomu, jako soud odvolací, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a oba obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil, neboť uzavřel, že zjištěný skutek není trestným činem. S určitou mírou zjednodušení lze říci, že tento závěr opřel krajský soud o dva zásadní argumenty.

První spočíval v tom, že podle soudu druhého stupně sice došlo ze strany obou obviněných k pochybením, když neprovedli ultrazvukové vyšetření, aby tak zjistili původ krvácení rodičky, a dále i přes patologický kardiotokografický záznam nedali pokyn ke kontinuálnímu monitorování a rozhodli o normálním porodu. Podle krajského soudu ovšem neexistují obecně závazné předpisy, jak v takových konkrétních případech postupovat, takže nelze ani říci, jak vlastně obvinění měli postupovat. Konkrétní postup vedení porodu označil krajský soud za věc praxe s tím, že každý případ vyžaduje jiný přístup. Pochybení obviněných krajský soud kvalifikoval pouze jako pochybení diagnostické, nikoli jako porušení důležité povinnosti, která vyplývala z jejich zaměstnání, což by jinak mělo za následek v případě nedbalostního zavinění smrti novorozence trestní odpovědnost obviněných.

Druhý argument vychází ze závěrů znalců, kteří vypracovali znalecký posudek zaměřený na příčiny smrti novorozence T. V. a současně hodnotili správnost postupu obviněných při porodu. Krajský soud zde poukázal na závěr znalců, podle něhož nebylo možno vyloučit, že hypoxie novorozence nastala již před přijetím rodičky do porodnice a současně nelze vyloučit, že hypoxie dospěla do takového stádia, že smrti novorozence by nebylo možno zabránit ani při správném využití všech diagnostických postupů. Jinými slovy smrt novorozence by nebylo možno vyloučit ani v případě, že by obvinění zjistili kritický stav novorozence vzápětí po příjmu rodičky a přistoupili ihned k porodu císařským řezem. Z těchto závěrů znalců krajský soud dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a následkem v podobě smrti novorozence.

Podle § 224 odst. 1 tr. zák. kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.

Podle § 224 odst. 2 tr. zák. odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Pokud jde o první skupinu argumentů, na kterých je založeno rozhodnutí krajského soudu, Nejvyšší soud je shledává nedostatečně podložené, neboť opomíjejí existující právní úpravu, takže námitky se v této části jeví jako opodstatněné.

Již závěr krajského soudu o neexistenci obecného právního předpisu upravujícího povinnost obviněných pomíjí fakt, že podle § 55 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších právních předpisů je každý zdravotnický pracovník (tedy i lékař) povinen vykonávat zdravotnické povolání svědomitě, poctivě a s vědomím odpovědnosti ke společnosti, podle § 55 odst. 2 cit. zák. je povinen vykonávat své povolání v rozsahu a způsobem, pro něž zásady určuje ministerstvo zdravotnictví ČR ve spolupráci s profesními organizacemi (zde se odkazuje mimo jiné na zákon č. 220/1991 Sb. o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékarnické komoře). Podle § 11 odst. 1 cit. zák. jsou zdravotnická zařízení povinna poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (tzv. povinnost vykonávat své povolání „lege artis“).

Obdobně Úmluva o lidských právech a biomedicíně, sdělení MZV č. 96/2001 Sb.m.s. (dále jen „Úmluva“), ve svém článku 4 stanoví, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s profesními povinnostmi a standardy. Úmluva je součástí právního řádu České republiky, neboť splňuje požadavky stanovené v článku 10 ústavního zákona ČNR č. 1/1993, Ústavy ČR.

V trestněprávní nauce se běžně považuje za porušení „lege artis“, pokud lékař při výkonu svého povolání nedodrží rámec pravidel vědy a medicínských způsobů a to v mezích daných rozsahem svých úkolů podle pracovního zařazení i konkrétních podmínek a objektivních možností.

Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že chyba v diagnóze sama o sobě ještě nemusí mít charakter nedbalosti ani jednání „non lege artis“. Může tomu tak být v případě, je-li nesprávná diagnóza důsledkem závažného porušení postupů pro její určování, například v případě bezdůvodného nevyužití dostupných diagnostických metod. Postup lékaře je ovšem vždy nutno hodnotit tzv. „ex ante“, tj. na základě informací, které měl lékař v době rozhodování k dispozici.

Vznik trestněprávní odpovědnosti lékaře lze proto obecně ve shodě s trestněprávní naukou a ustálenou rozhodovací praxí soudů dovodit za následujících předpokladů:

1/ jeho jednání musí být v rozporu s povinnostmi lékaře poskytovat účelnou a hodnotnou péči,
2/ takové jednání musí být lékařem zaviněné nejméně z nedbalosti,
3/ následek relevantní z pohledu trestního práva musí být v příčinné souvislosti s tímto jednáním.

Argumentace krajského soudu se jeví být nepřesvědčivá a neúplná z pohledu naplnění prvních dvou podmínek a to ve světle právních norem a obecně respektovaných zásad zmíněných Nejvyšším soudem výše. V tomto směru by bylo možno dokazování nesporně doplnit, přičemž je zde reálná možnost, že v důsledku takto doplněného dokazování by bylo možno dospět k odlišnému závěru, než k němuž dospěl krajský soud, a sice, že obvinění jako lékaři z nedbalosti porušili povinnosti, které pro ně vyplývaly z výše uvedených zákonných norem, ale i z běžně užívaných medicínských postupů. Nicméně Nejvyšší soud přesto napadený rozsudek nezrušil a nevrátil věc, aby byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta, a to s ohledem na nezvratnou absenci příčinné souvislosti mezi případným porušením povinností obviněnými a způsobeným následkem v podobě smrti novorozence T. V.

Zde je možno odkázat na druhou skupinu argumentů z odůvodnění rozsudku krajského soudu, kterou shledává Nejvyšší soud jako správnou a v souladu se zákonem. I když závěry znalců o průběhu hypoxie novorozence, její závažnosti i možnosti čelit jejím následkům byly v řadě ohledů jen pravděpodobnostního rázu, nic nenaznačuje, že by šlo o závěry nesprávné, ani že by snad bylo možno je nějakým dalším postupem upřesnit. Pokud na podkladě veškeré zdravotní dokumentace byla sice na jedné straně připuštěna možnost, že při včasném zjištění hypoxie a okamžitém provedení porodu císařským řezem byla naděje na zachování života novorozence, ale současně nebylo možno spolehlivě a jednoznačně vyloučit opačnou možnost, tj. že ani při zcela bezchybném postupu lékařů by smrt novorozence v důsledku rozvinuté hypoxie nenastala, pak za této důkazní situace krajský soud zcela v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného) vyšel z možnosti pro obviněné nejpříznivější.

Protože při nezvratné absenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a následkem v podobě smrti novorozence by i při prokázání nedbalostního porušení jejich povinností nemohla být dovozována jejich trestněprávní odpovědnost za následek a tedy i za trestný čin podle § 224 odst. 1, případně odst. 2 tr. zák., ani za jiný nedbalostní trestný čin, nemohlo by další doplňování dokazování, ani další úvahy o možném porušení povinností obviněných nic změnit na jinak správném závěru krajského soudu, že zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu.

IV.
Nejvyšší soud proto shledal, že i když se dovolání nejvyšší státní zástupkyně jeví být částečně důvodné, je současně zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněných v tom, že byli zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Protože otázku možného porušení povinností obviněných Nejvyšší soud neshledává otázkou po právní stránce zásadního významu, odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. března 2005

Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr
  




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Dostatočné zistenie skutočného stavu veci
  • Určenie výšky náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 2. časť
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 1. časť
  • Škoda spôsobená povahou prístroja
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --