Definícia veci, ktorú má osoba pri sebe I. | Medicínske právo
              

Judikatúra


Definícia veci, ktorú má osoba pri sebe I.


 | 7.9.2009 | komentárov: 0



Č. 26/I/2006 ZP
Výklad znaku věci, kterou má jiný na sobě, je určen již obsahem těchto slov jako věc, která je umístěna přímo na těle poškozeného a je s jeho tělem buď přímo, nebo nepřímo spojena. Může se proto jednat o oblečení, šperky nebo jiné doplňky, které má poškozený uložené v kapsách svých svršků nebo připevněné na oblečení (např. brož apod.). Za takovou věc může být též považován předmět nacházející se v kabelce, v kufru, příruční tašce, peněžence apod., pokud je poškozený drží v ruce, má je přehozeny přes rameno atd.


(Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1297/2004)

Věc:

Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání podaném obviněným D. T., roz. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2003, sp. zn. 9 To 111/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 161/2001. Dovolání obviněného bylo odmítnuto.

Z odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 24 T 161/2001, byl obviněný D. T. uznán vinným:
- v bodě I.) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. společně s obviněným P. S. tak, že dne 29. 7. 2000, v době mezi 11.00 hod. až 11.30 hod., při převozu poškozeného I. K. z P., do ÚVN, jako posádka vozu rychlé záchranné služby odcizili poškozenému z kapsy jeho saka pověšeného přes opěradlo nosítek dva zlaté řetězy v celkové hodnotě 75 000 Kč, zlatý přívěsek v hodnotě 10 500 Kč a finanční hotovost ve výši 21 500 Kč, čímž poškozenému způsobili škodu ve výši 107 000 Kč,
- v bodě II.) pokračujícím trestným činem krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. tak, že
1. společně s obviněnými P. S. a A. K. dne 3. 1. 2001, kolem 18.00 hodin, v P., v bytě poškozené M. K., jako posádka vozu rychlé záchranné služby, zatímco obviněný S. poskytoval poškozené ošetření, obviněný T. prohledal byt a odcizil finanční hotovost ve výši 11 000 Kč a vkladní knížku, ze které dne 4. 1. 2002 (správně 4. 1. 2001) vybrala obviněná K. hotovost ve výši 69 882,20 Kč, ačkoli věděla, že vkladní knížku obviněný T. odcizil, a získanou hotovost si obvinění mezi sebou rozdělili tak, že obviněný S. převzal 25 000 Kč, obviněná K. 10 000 Kč a obviněný T. si ponechal zbytek, čímž poškozené způsobili celkovou škodu ve výši 80 882,20 Kč,
2. s obviněným P. S. dne 4. 1. 2001, kolem 17.00 hodin, při převozu poškozené Ing. J. V. z P. do Ú. v. nemocnice v P. – S., jako posádka vozu rychlé záchranné služby odcizili z kabelky, kterou převzali od manžela poškozené, finanční hotovost ve výši 7000 Kč,
3. dne 28. 1. 2001, v době od 22.07 hodin do 22.37 hodin, v P., v bytě V. B., jako posádka vozu rychlé záchranné služby, zatímco obviněný T. poskytoval poškozenému F. P. ošetření, obviněný S. odcizil z krabice na boty finanční hotovost ve výši 9000 Kč a z náprsní tašky ležící na stole 500 Kč, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 9500 Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný D. T. odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti tří měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení zaplatil způsobenou škodu. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u zdravotní služby, záchranné služby a subjektů, jejichž předmětem činnosti je ochrana majetku a osob, v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Současně bylo rozhodnuto i o vině, trestu a o náhradě škody ohledně spoluobviněného P. S.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný P. S. a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, který tak učinil v neprospěch obviněných D. T. a P. S. toliko ve vztahu k výroku o trestu. Obviněný D. T. odvolání nepodal. V průběhu odvolacího řízení byla trestní věc obviněného D. T. podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí a nadále vedena pod sp. zn. 9 To 111/2003 (v trestní věci obviněného P. S. bylo samostatně rozhodnuto pod sp. zn. 9 To 620/2003). Městský soud v Praze jako soud odvolací o odvolání státního zástupce ve vztahu k obviněnému D. T. rozhodl rozsudkem ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. 9 To 111/2003, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného D. T. ve výroku o uložených trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil tomuto obviněnému podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání u zdravotnické záchranné služby na pět roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti posledně citovanému rozsudku podal obviněný D. T. prostřednictvím svého obhájce Mgr. H. S. dovolání, které zaměřil proti všem výrokům napadeného rozhodnutí a vymezil je dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že odvolací soud, ačkoli zjistil, že u dílčích útoků pod bodem II.) 1., 3. bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., nezměnil tuto právní kvalifikaci a ponechal ji bez nápravy s vadou, kterou v rozhodnutí soudu prvního stupně zjistil, ač měl za této situace napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. vytkl, že odvolací soud neodstranil ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesprávně uvedená data určující dobu spáchání některých skutků. Poukázal na pochybení soudu prvního stupně, který bez vydání opravného usnesení prováděl opravy do opisu rozhodnutí, a namítl absenci výroku, jímž měly být vady ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně odstraněny. Jelikož odvolací soud tyto nedostatky nenapravil a nenařídil vyhotovení opravného usnesení, dovolatel označil napadené rozhodnutí za neúplné. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že mu byl nesprávně uložen trest zákazu činnosti, pokud mu byl zakázán výkon zaměstnání u zdravotnické záchranné služby. Jeho vymezení považoval za příliš široké, vylučující možnost pracovat i na takovém pracovišti, kde by nepřišel do styku s pacienty.
Pro případ, že dovolání bude shledáno důvodným, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Městského soudu v Praze spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 podle § 265k tr. ř. v celém rozsahu zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po doručení dovolání obviněného podal vyjádření, v němž uvedl, že námitky dovolatele uplatněné v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. fakticky směřují proti výroku o vině, proti němuž je dovolání obviněného nepřípustné, neboť rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 24 T 161/2001, nebyl napaden odvoláním obviněného a odvolání státního zástupce směřovalo pouze do výroku o trestu. Přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat rozsudek byly tudíž omezeny výlučně na výrok o trestu. Obviněný proto mohl své dovolání podat jen proti výroku o trestu a proti průběhu řízení, které mu předcházelo (v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 199/2003). Proti výroku o trestu shledal dovolání přípustným a námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pod tento dovolací důvod formálně podřaditelné. Neshledal je však důvodnými, neboť obviněnému byl v rámci trestu zákazu činnosti zakázán výkon zaměstnání, kterého zneužil k páchání trestné činnosti. I když by mohlo být uvažováno o přesnějším a užším vymezení rozsahu zakázané činnosti, trest nebyl vymezen v žádném případě tak široce, aby se jednalo o trest, který zákon nepřipouští. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda dovolání splňuje všechny formální a obsahové náležitosti, tedy zda není dán některý z důvodů uvedených v § 265i odst. 1 tr. ř., pro který by byl povinen dovolání odmítnout.
Při posuzování přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že jde o dovolání, které napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé (§ 265b odst. 2 písm. a/ tr. ř.), soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Vzhledem k tomu, že obviněný sám proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 24 T 161/2001, odvolání nepodal a odvolací soud tento rozsudek ohledně jeho osoby přezkoumával výhradně z podnětu odvolání státního zástupce, bylo nutné se zabývat tím, zda obviněný mohl svým dovoláním napadnout celý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. 9 To 111/2003, tedy nejen ve vztahu k výroku o trestu, ale též i ohledně výroku o vině (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Z obsahu napadeného rozsudku dovodil, že odvolací soud vedle odvoláním napadeného výroku o trestu přezkoumával též, byť částečně, i výrok o vině, když vyjádřil, že „… neobstojí kvalifikace podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. v případě bodu II.) 1., 3., kde mělo být správně užito ustanovení § 247 odst. 1 písm. a), neboť opodstatnění kvalifikace podle písm. d) je v případě bodu II.) 2. a v bodě I.), a to vzhledem k platné judikatuře, podle níž je podle písm. d) čin spáchán na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, jestliže jde o oblečení, … V případě poškozené M. K. však obžalovaní prohledávali byt, skříně, zásuvky. Také v případě poškozeného P. není zřejmé, že by krabice s léky byla věcí, kterou má jiný při sobě, přičemž odvolací soud ke změně kvalifikace nepřistoupil, neboť nemá právní význam pro posouzení věci, a proto uvedený nedostatek pouze vytýká.“
V důsledku této argumentace Městského soudu v Praze Nejvyšší soud dovodil, že i když odvoláním byl napaden pouze výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně, jde o případ, kdy odvolací soud podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř. přezkoumal i správnost jím zmíněného výroku o vině, tedy výroku, v němž měl výrok o trestu napadený podaným odvoláním (též) svůj podklad; splněna byla i podmínka, že státní zástupce je osobou, která v rámci svého odvolání mohla též výrok o vině napadnout. Dovolání obviněného D. T. je proto přípustné, nejen pokud brojí proti výroku o trestu, ale též v té části, jíž napadá výrok o vině. Jde tedy o dovolání přípustné.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze podání učinit. Pokud obviněný dovolání podal z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř., podal dovolání, které i svým obsahem odpovídá důvodům vypočteným v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., což koresponduje s § 265f odst. 1 tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný namítl, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí výrok, kterým by soudu prvního stupně byla uložena povinnost napravit zjištěné vady, k nimž došlo v opisech jeho rozsudku. K tomu je potřeba nejprve uvést, že dovolání lze z tohoto důvodu podat tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Za výrok neučiněný je považován takový, jenž v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Jedná se o výrok, který jako celek v určitém rozhodnutí není obsažen, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout. Neúplným je výrok tehdy, jestliže byl učiněn, avšak neobsahuje všechny skutečnosti, které obsahovat měl.
Podle § 131 odst. 1 tr. ř. může předseda senátu zvláštním usnesením kdykoliv opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech, tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Opravu může nařídit i soud vyššího stupně. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že vydání zvláštního usnesení je ponecháno na úvaze předsedy senátu soudu prvního stupně, který podle něj může kdykoliv opravit písařské chyby, k nimž ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech došlo. Soud vyššího stupně pak může takovou opravu nařídit, aniž by byla určena forma, jak má v takovém případě postupovat. V praxi jsou běžné případy, že se na zjištěné písařské chyby a na nesoulad mezi vyhlášením rozhodnutí a jeho písemným vyhotovením upozorňuje v rámci odůvodnění rozhodnutí soudu vyššího stupně nebo se tak činí písemným pokynem odděleně zpracovaným. Zákon nestanoví, že takovéto nařízení opravy musí být provedeno samostatným výrokem v rozhodnutí např. odvolacího soudu. Není-li proto takový výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně uveden, nejedná se o výrok, který v rozhodnutí chybí nebo je neúplný, a nejde o vadu, kterou má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Obviněný uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na jehož základě namítl nesprávnost výroku o trestu zákazu činnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu se lze domáhat nápravy tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný pod tímto dovolacím důvodem vyjádřil nesprávnost výroku o trestu zákazu činnosti ve vztahu k charakteru zaměstnání, které v době páchání trestné činnosti jako řidič zdravotník vykonával. S tímto uloženým trestem vyslovil nesouhlas proto, že mu byl obecně znemožněn výkon zaměstnání u zdravotnické záchranné služby a byla tak vyloučena možnost, aby byl pracovně zařazen i na pozici, ve které by nepřišel do styku s pacienty. Nenapadá tudíž výrok o trestu zákazu činnosti proto, že by zákon takový druh trestu nepřipouštěl, nebo že by se jednalo o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ale jeho námitky jsou zaměřeny výhradně proti rozsahu, v jakém mu byl tento trest zákazu činnosti vyměřen. Jeho výhrady se týkají jiných pochybení soudu, jimiž poukazuje na nesprávné hodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák., a v důsledku tohoto namítá uložení nepřiměřeného trestu, což jsou výhrady, které nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř., obviněný ve vztahu k nim uplatnil takové námitky, které nejsou způsobilé naplnit nejen tyto, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 265b tr. ř.
K námitkám obviněného podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a směřujícím proti výroku o vině pod bodem II.) 1., 3. je předně třeba uvést, že trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, a činem takto uvedeným spáchá škodu nikoli malou. Podstatou námitek obviněného uplatněných v této souvislosti v jeho dovolání je otázka, zda čin, který mu je v bodě II.) 1., 3. kladen za vinu, byl spáchán na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě. Z této zákonné dikce je patrné, že jde o věc, která je vyjádřena alternativně jako věc, kterou má jiná osoba na sobě a nebo při sobě. Výklad znaku věci, kterou má jiný na sobě, je určen již obsahem těchto slov jako věc, která je umístěna přímo na těle poškozeného a je s jeho tělem buď přímo, nebo nepřímo spojena. Může se proto jednat o oblečení, šperky nebo jiné doplňky, které má poškozený uložené v kapsách svých svršků nebo připevněné na oblečení (např. brož apod.). Za takovou věc může být též považován předmět nacházející se v kabelce, v kufru, příruční tašce, peněžence apod., pokud je poškozený drží v ruce, má je přehozeny přes rameno atd.
Za věc, kterou má jiný při sobě, lze považovat takovou věc, která se nachází v bezprostřední blízkosti poškozeného, avšak nemusí být s jeho tělem přímo spojena. Lze si představit případy, kdy poškozený takovou věc v rámci jiné nezbytné manipulace s ní či provedení nějakého úkonu odloží, avšak tato zůstává v jeho bezprostřední blízkosti tak, že je vzápětí schopen s ní opět podle svého uvážení dále nakládat. Může se jednat o situaci, kdy poškozený při placení zboží odloží peněženku, aby mohl přijmout vrácenou částku peněz, nebo postaví kabelku nebo jiné zavazadlo vedle sebe při návštěvě restaurace, při zapalování cigarety, během cestování v hromadných dopravních prostředcích apod. Vždy se proto musí jednat o věc, která je s tělem poškozeného buď přímo spojena (věc na sobě), nebo jen na přechodnou dobu odložena v bezprostřední blízkosti těla poškozeného (věc při sobě).
Podle skutkových okolností popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v té části, na niž takto vymezené dovolání dopadá, bylo zjištěno ve vztahu k bodu II.) 1., že obviněný v bytě poškozené M. K., jako posádka vozu rychlé záchranné služby, zatímco obžalovaný S. poskytoval poškozené ošetření, prohledal byt a odcizil finanční hotovost ve výši 11 000 Kč a vkladní knížku. Ve své výpovědi poškozená K., jak vyplývá z obsahu spisu (č. l. 109), jednání záchranářů zaznamenala tak, že sama ležela v pokoji (byt se podle ní skládá z kuchyně a pokoje) „… a muži chodili po bytě, byli i v kuchyni, jeden z nich ji držel za ruku a měřil jí tlak. Druhý den ráno zjistila, že jí z poličky v kuchyni zakryté závěsem zmizela vkladní knížka a část finanční hotovosti, stejně tak i jiná finanční částka, kterou měla položenu na lednici …“
Dílčí skutek pod bodem II.) 3. se podle skutkových zjištění ve výroku rozsudku soudu prvního stupně udál tak, že v bytě V. B., jako posádka vozu rychlé záchranné služby, zatímco obžalovaný T. poskytoval poškozenému F. P. ošetření, obviněný S. odcizil z krabice na boty finanční hotovost ve výši 9000 Kč a z náprsní tašky ležící na stole 500 Kč. Poškozený F. P. ve výpovědi (č. l. 112) vylíčil okolnosti, za nichž došlo k odcizení uvedených peněžních částek, tak, že částku 9000 Kč po neuskutečněném nákupu uložil do vkladní knížky, kterou měl v obývacím pokoji na konferenčním stolku v krabici na léky. Pětisetkorunovou bankovku ponechal v peněžence, kterou nechal ležet na tomtéž stolku. Druhý den večer se mu v důsledku infarktu udělalo nevolno a byla přivolána záchranná služba. Druhý den po převezení do nemocnice od své přítelkyně zjistil, že peníze se na uvedených místech již nenacházejí.
Takto zjištěné skutečnosti svědčí o tom, že poškození M. K. a F. P. v době, kdy se čin stal, neměli věci v okamžiku jejich odcizení ani na sobě, ani při sobě. Vkladní knížku a peníze odcizené u poškozené K. pachatelé nalezli v kuchyni, v níž se poškozená v době, kdy k odcizení mělo dojít, nenacházela. Byla obviněnými ošetřována v obývacím pokoji. Část peněz i vkladní knížku měla uloženy v kuchyni v poličce za závěsem. Další hotovost ponechanou tamtéž na polici si na toto místo také již dříve odložila. V případě druhého dovoláním napadeného dílčího skutku si poškozený F. P. finanční částku 9500 Kč den před tím, než k činu došlo, rozložil na dvě položky; jednu si uložil do vkladní knížky, kterou dal do krabice s léky, druhou ponechal v peněžence (náprsní tašce) a obě položil na konferenční stolek.
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že skutková zjištění v návaznosti na obsah výpovědí poškozených nekorespondují s výkladem pojmu věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě. U obou uvedených dílčích skutků se nejedná o věci, které by poškození v době, kdy k činům došlo, měli umístěny na svém těle nebo v jeho bezprostřední blízkosti s tím, že by je odložili pouze přechodně za účelem provedení nějaké manipulace nebo úkonu, ale jednalo se o věci, které si na místa, odkud byly odcizeny, uložili a uschovali.
Nejvyšší soud shledal, že se otázkami souvisejícími se shora rozvedenými úvahami a právními závěry soud prvního stupně nezabýval, když rozhodl tak, že skutek pod bodem II.) posoudil po právní stránce jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák., aniž by vysvětlil, z jakých důvodů tuto právní kvalifikaci aplikoval na všechny tři dílčí činy. Takto vyjádřený nedostatek odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí sice konstatoval, ale neučinil žádné rozhodnutí, aby ho odstranil. Tuto vadu soudu prvního stupně jen stručně vytknul. I když rozhodoval pouze z podnětu odvolání státního zástupce podaného toliko do výroku o trestu, mohl zjednat nápravu ve smyslu ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., podle něhož platí, že mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Je nepochybné, že státní zástupce je osobou, která proti výroku o vině podat odvolání může, a současně otázka výše a druhu uloženého trestu má vždy svůj původ ve výroku o vině. Odvolací soud proto byl v souvislosti s touto zásadou oprávněn přezkoumat i správnost tohoto výroku o vině při zjištění vady v nesprávné právní kvalifikaci. Jak je v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeno, odvolací soud výrok o vině přezkoumával, protože rozvedl své úvahy, jimiž vyjádřil, z jakých důvodů a v čem spatřuje pochybení soudu prvního stupně ve výroku o vině, pokud skutek pod bodem II.) u dílčích skutků v bodech 1., 3. posoudil jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák. Nevysvětlil již, proč obdobný nedostatek v nenaplnění znaku věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, neshledává i v případě skutku pod bodem I.), event. II.) 2., kde by se stejná vada mohla též vyskytnout. Neučinil přitom žádné rozhodnutí na toto zjištění navazující ve smyslu § 258 tr. ř. a § 259 tr. ř.
Nejvyšší soud na základě těchto úvah a vysloveného právního názoru dospěl k závěru, že obviněný D. T. neměl být u dílčích činů pod body II.) 1., 3. uznán vinným ve smyslu § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., ale u těchto dvou ze tří dílčích útoků spojených do jednoho skutku měla být právní kvalifikace vyjádřena tak, že spáchal trestný čin krádeže pouze podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že u dílčího skutku pod bodem 2., jehož se dovolání obviněného netýkalo, by zůstala zachována použitá právní kvalifikace podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák.
Z hlediska postavení obviněného je významné, zda by při postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a v návaznosti na to i podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř., resp. 265 odst. 1 tr. ř. bylo možno dospět k závěru, že by mu byl uložen na základě nyní vyjádřeného nového posouzení skutku mírnější trest; tím by totiž mohlo být zásadně ovlivněno postavení obviněného. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že zjištěný nedostatek v právním posouzení věci se nikterak nedotkl znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 247 odst. 2 tr. zák., který tvoří škoda nikoli malá. Vzhledem k pokračujícímu charakteru skutku pod bodem II.) se škody způsobené u dílčích útoků v bodech 1., 2., 3. sčítají a tuto škodu představuje jejich součet ve výši 97 382,20 Kč, který odpovídá § 89 odst. 11 tr. zák. Podle něho se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč. Odpadne-li u dvou dílčích činů znak, že byly tyto činy spáchány na věci, kterou měli poškození na sobě nebo při sobě, zůstane zachována kvalifikovaná skutková podstata trestného činu dle § 247 odst. 2 tr. zák., jež je určující pro uložení trestu.
Dovolací soud je přesvědčen, že ani při dílčí změně právního posouzení skutku by nemohlo dojít k žádné relevantní změně hodnocení stupně nebezpečnosti tohoto činu obviněného pro společnost, pro který je významné zejména to, že se činů dopustil jako posádka vozu rychlé záchranné služby v rozporu se skutečným smyslem a účelem kontaktu s poškozenými, a změna právního posouzení skutku by nemohla zásadně ovlivnit ani závěry rozhodné pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.
Z hledisek rozhodných pro uložení druhu a výměry trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. s přihlédnutím k § 3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že odvolací soud, uložil-li obviněnému podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání u zdravotnické záchranné služby na pět roků, vyjádřil dostatečně všechny významné skutečnosti, k nimž je při ukládání trestu nutné přihlížet.
Další – v daných souvislostech nikoli nepodstatnou – skutečností, na kterou je třeba poukázat jako na okolnost, díky níž nejsou zjištěné změny pro obviněného zásadního významu, je to, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 5 T 2/2004, byl obviněnému uložen souhrnný trest, jímž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti tří měsíců a který zrušil výrok o trestu ve věci nyní projednávané; ve výkonu tohoto trestu se obviněný současně nachází. O významnou okolnost jde proto, poněvadž je zjevné, že v důsledku tohoto rozhodnutí a jeho výroku o trestu, v němž byly brány v úvahu též další okolnosti vztahující se k trestnému jednání, pro něž byl novým rozsudkem uznán vinným, již výrok o trestu z dovoláním napadeného rozsudku neexistuje.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu; nejde totiž o otázku, jejíž řešení by v rozhodovací činnosti soudů vyvolávalo pochybnosti či větší obtíže. Takové úvahy mohl dovolací soud učinit i s přihlédnutím k tomu, že vyjádřená změna právní kvalifikace by nepřinášela potenciální povinnost doplnit dokazování, a proto Nejvyšší soud mohl své rozhodnutí učinit pouze na podkladě spisového materiálu. Jde tak o právní závěr, který nemá pro konečné postavení obviněného žádný podstatný význam (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 639/03).
Dovolací soud proto dovolání obviněného D. T. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Účasť na samovražde
  • Falšovanie lekárskych predpisov
  • Preskúmanie rozhodnutia o ukončení dočasnej práceneschopnosti
  • Súdne preskúmanie lekárskej správy
  • Preskúmanie lekárskeho posudku súdom
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --