Zmeny v účastníkoch konania v súvislosti so zrušením okresných úradov | Medicínske právo
              

Judikatúra


Zmeny v účastníkoch konania v súvislosti so zrušením okresných úradov


 | 7.9.2009 | komentárov: 0



Č. 27/2006 ZP
Dnem účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., tj. od 1. ledna 2001, se stal okresní úřad organizační složkou státu a účastníkem řízení se stala ze zákona Česká republika, za kterou byl oprávněn vystupovat uvedený úřad jako její organizační složka. Od 1. ledna 2003 v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, byly zrušeny okresní úřady (srov. bod 1 článku CXVII.) a příslušnost hospodařit s majetkem České republiky, včetně práv, se kterými byly příslušné hospodařit okresní úřady a na které se nevztahují body 11., 12. a 15., přešla dnem 1. ledna 2003 na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, není-li upraveno tímto zákonem nebo zvláštním předpisem jinak (srov. bod 14. věta první, článek CXVII.). Podle ustanovení § 21a odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu, tj. k 4. červnu 2003) za stát vystupuje před soudem organizační složka státu příslušná podle zvláštního předpisu. Touto organizační složkou je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který jako orgán státu vystupuje za stát mimo jiné v řízeních před soudy ve věcech týkajících se majetku státu a který je organizační složkou státu (§ 1 zákona č. 201/2002 Sb.). Způsobilost být sám účastníkem občanského soudního řízení pak má Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových pouze v případech specifikovaných v ustanovení § 11 zákona č. 201/2002 Sb., tj. pokud v případech doloženého majetkového zájmu státu a v souladu se zvláštním právním předpisem podává návrhy na zahájení řízení před tuzemskými soudy o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví věci nebo smlouvy o převodu cenných papírů, jejichž účastníkem není stát ani státní organizace, anebo do takového řízení vstupuje (s výjimkami zakotvenými v ustanovení § 12 citovaného zákona). Proto je od 1. ledna 2003 žalobkyní v dané věci Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.


(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 1174/2003)

Věc:

Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Ústí nad Labem, proti žalované Ing. M. Č. o zaplacení částky 347 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 591/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2003, čj. 29 Co 73/2003-86. Napadený rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 16. října 2002, čj. 4 C 591/2001-67, zamítl žalobu, jíž se Česká republika – Okresní úřad v Lounech domáhala po žalované zaplacení částky 347 125 Kč se 17% úrokem z prodlení od 16. července 1994 do zaplacení, a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 26 220 Kč.
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli 22. října 1992 v souladu s ustanoveními § 536 a násl. obchodního zákoníku smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly dodávky interiérů do tří lékáren. Po uzavření smlouvy se její strany dohodly na tom, že bude realizována jen dodávka do dvou lékáren a že žalovaná vrátí nespotřebovanou část zálohy.
Dále bylo smluveno, že žalovaná provede pro objednatele (právního předchůdce žalobkyně) podrobný rozpis fakturovaných položek, a v případě, že „jej neprovede“, se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni částku 347 125 Kč.
Soud prvního stupně zdůraznil, že „v tomto případě uzavřeli účastníci takovouto nepojmenovanou smlouvu, která byla součástí jakési smlouvy o narovnání vzájemných vztahů účastníků poté, co došlo k dohodě v tom směru, že nebude realizována dodávka interiéru třetí lékárny podle smlouvy o dílo z 22. října 1992.“ Předmětnou dohodu, která jako podmínku případného plnění ze strany žalované předpokládala „provedení podrobného popisu fakturovaných položek ve faktuře č. X ze dne 7. února 1994 a ve faktuře č. Y ze dne 4. listopadu 1993“, nepovažoval za určitou, když v ní není definováno, co to „podrobný rozpis“ je a jakým způsobem by žalovaná měla tuto podmínku splnit. Neurčitost zmíněného ujednání má za následek, že nelze přezkoumat, zda žalovaná podmínku opravdu splnila či nikoli. Pokud žalovaná dopisem z 1. července 1994 zaslala právnímu předchůdci žalobkyně zdůvodnění a vysvětlení položek fakturovaných výše uvedenými fakturami, je tento její úkon nutno pokládat za splnění uzavřené dohody, a žalované tak povinnost vrátit žalobkyni žalovanou částku nevznikla.
Krajský soud v Praze k odvolání podanému Okresním úřadem v Lounech rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 214 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Odvolací soud v první řadě „vzal na vědomí, že zákonem č. 320/2000 Sb. došlo k ukončení činnosti okresních úřadů ke dni 31. prosince 2002, kdy s účinností od 1. ledna 2003 pohledávky okresních úřadů spravuje a nakládá s nimi Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových“ (dále též jen „Úřad“). Odvolací soud proto v odvolacím řízení jednal s Úřadem, byť jako „žalobce“ (pravděpodobně v důsledku chyby v psaní) v rozsudku ze dne 4. června 2003, čj. 9 Co 73/2003-86, označil „Ústav pro zastupování státu ve věcech majetkových“.
Dále odvolací soud zdůraznil, že vyšel z důkazů provedených před soudem prvního stupně, přičemž při jednání opakoval důkaz smlouvou o dílo ze dne 22. října 1992, ve znění dodatku ze dne 11. ledna 1993, fakturami č. X a č. Y, dohodou o vypořádání ze dne 19. května 1994, dopisem žalované ze dne 1. července 1994 s přílohovou fakturou č. Z, záznamy z jednání ze dne 25. dubna 1994, 14. a 25. července 1994, jakož i dopisem ze dne 21. července 1994.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dne 22. 10. 1992 smlouva o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku, jíž se žalovaná jako zhotovitelka zavázala dodat interiér lékárny v L., Ž. a P. podle architektonického návrhu Ing. arch. F., s termínem dodávky ke dni 31. března 1993. „Účastníci při jednání dne 25. dubna 1994 prohlásili za nesporné, že výše uvedená smlouva o dílo byla ze strany žalobce zrušena ke dni 13. ledna 1994 a k tomuto dni došlo k výpovědi předmětné smlouvy.“
Následně 19. května 1994 „účastníci“ uzavřeli dohodu o vypořádání nároků ze smlouvy o dílo, v níž se žalovaná v bodě III. zavázala ve lhůtě nejpozději do 5. července 1994 provést podrobný rozpis fakturovaných položek ve faktuře č. X ze dne 7. února 1994 (lékárna P.) a č. Y ze dne 4. listopadu 1993 (lékárna Ž.), které se týkaly v obou případech položek – výrobních nákladů mobiliáře interiéru, technické přípravy a zaměření, autorského honoráře návrhů a technických konzultací. V případě, že rozpis položek v uvedené lhůtě neprovede, se žalovaná zavázala vrátit „žalobci“ částku 347 125 Kč do deseti dní po uplynutí sjednané lhůty.
Vycházeje z toho, že ke dni 13. ledna 1994 „došlo ze strany žalobce k výpovědi – odstoupení od smlouvy o dílo ze dne 22. října 1994,“ odvolací soud akcentoval, že odstoupením od smlouvy zanikla všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy (s výjimkami upravenými ustanovením § 351 odst. 1 obchodního zákoníku). Pokud jde o vypořádání vzájemných nároků ze smlouvy o dílo, odvolací soud sice odkázal na ustanovení § 351 odst. 2 obchodního zákoníku, nicméně za rozhodující považoval, že za účelem vypořádání vzájemných nároků ze smlouvy o dílo byla mezi „účastníky“ uzavřena dne 19. května 1994 dohoda s výše uvedeným obsahem.
Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že závazek žalované v této dohodě o vypořádání není jednoznačně určen a že nelze tedy přezkoumat, zda žalovaná podmínku dle této dohody splnila či nikoli.
V případě termínu „podrobný rozpis fakturovaných položek“ je nutno – dle odvolacího soudu – tento posoudit v kontextu se spornými vyfakturovanými položkami, kdy tyto byly ve fakturách označeny toliko celkovou sumou.
Poskytl-li objednatel žalované (zhotovitelce) zálohu na cenu díla (poskytnutí zálohy ve výši 4,5 milionů Kč nebylo sporné), je také oprávněn po ní požadovat podrobný rozpis fakturovaných položek. Námitka žalované, že „tento termín“ je neurčitý, tudíž neobstojí, a to i vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná „má v obchodním rejstříku zapsán jako jeden z předmětů podnikání ekonomické poradenství.“
Protože žalovaná svou povinnost z dohody o vypořádání ze dne 19. května 1994 v požadovaném termínu, tj. do 5. července 1994, řádně nesplnila, vznikl „žalobci“ nárok požadovat vrácení částky 347 125 Kč, a to včetně příslušenství, které je tvořeno úrokem z prodlení účtovaným v sazbě 17 % ve smyslu ustanovení § 369 odst. 1 a § 502 odst. 1 obchodního zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud „přiznal úroky z prodlení ve výši 17 %,“ aniž by jakkoli zjišťoval oprávněnost tohoto požadavku i co do výše a aniž by zjišťoval, v jaké výši se pohybovaly obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytovaly banky v místě bydliště dlužníka (dovolatelky) v době uzavření smlouvy.
Nesprávné právní posouzení věci podle dovolatelky spočívá v tom, že odvolací soud použil na projednávanou věc nesprávný právní předpis. Odvolací soud totiž vybudoval své rozhodnutí na závěru, že závazek dovolatelky provést ve lhůtě do 5. července 1994 pro objednatele podrobný rozpis vyjmenovaných fakturovaných položek, vyplývající z dohody uzavřené 19. května 1994, je platný a dostatečně určitý, přičemž se nezabýval tím, zda předmětem přijatého závazku „je plnění nemožné“. Žalovaná totiž nemohla nikdy poskytnout podrobnější rozpis fakturovaných částek, jelikož tyto částky jí byly fakturovány jejím dodavatelem (rozuměj Ing. arch. F.), a to každá položka vždy jedinou částkou, která je v souladu s profesním předpisem architektů „Výkony a honoráře architektů“ tvořena procentním podílem z předpokládaných nebo skutečných započitatelných nákladů finálního výrobku.
Odvolací soud tak měl na zmíněnou část dohody, ve které se „dovolatelka zavázala splnit nesplnitelné,“ hledět jako na neplatnou podle ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku, a pokud tak neučinil, ve svém důsledku při svém rozhodování problematiku nesprávně právně posoudil (použil nesprávný právní předpis).
Existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka dovozuje ze skutečnosti, že odvolací soud v části odůvodnění svého rozsudku na jedné straně uvádí, že dovolatelka ve svém dopise z 1. července 1994 „sporné položky zdůvodnila tak, že v příloze zaslala xerokopii faktury architekta,“ a na straně druhé pouze stručně konstatuje, že tento dopis nelze za řádné splnění dohody o vypořádání považovat, když v něm dovolatelka pouze rekapituluje sporné položky.
Dovolatelka proto požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je postiženo i odvolací řízení v této věci.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobu podala Okresní lékárenská služba v L., příspěvková organizace, která byla v průběhu řízení před soudem prvního stupně rozhodnutím přednosty Okresního úřadu v Lounech ze dne 15. srpna 1996 zrušena k 31. srpnu 1996, s tím, že práva a závazky ve smyslu ustanovení § 31 zákona č. 576/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů přešla na zřizovatele, tj. na Okresní úřad v Lounech.
Podáním datovaným 27. srpna 2001 pak Okresní úřad v Lounech soud prvního stupně uvědomil, že žalobkyní je „nyní“ Česká republika, za kterou jedná jako její organizační složka, a to s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon“), ve spojení s ustanovením § 21a odst. 1 o. s. ř. V době po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně sdělením datovaným dne 20. listopadu 2002 JUDr. V. L. (zástupce Okresního úřadu v Lounech) oznámil, že s účinností od 1. ledna 2003 vzhledem k ukončení činnosti okresních úřadů bude jejich pohledávky spravovat a nakládat s nimi Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, v konkrétní věci územní pracoviště oblast Louny.
Podle ustanovení § 52 odst. 1 zákona, pokud byly státní organizace dotčené změnami podle § 51 odst. 1 a státní organizace, které se staly vnitřní organizační jednotkou organizační složky podle ustanovení § 51 odst. 2 zákona, účastníky právních vztahů vzniklých přede dnem nabytí účinnosti zákona a účastníky soudních, správních a jiných řízení zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a tyto vztahy a řízení pokračují anebo se obnoví po nabytí účinnosti tohoto zákona, je účastníkem uvedených právních vztah a řízení stát v rozsahu a za podmínek tohoto zákona.
Podle ustanovení § 51 odst. 1, věty první před středníkem, zákona státní rozpočtové organizace zřízené zvláštním právním předpisem (včetně ministerstev a jiných správních úřadů a orgánů státu, hospodařících z rozpočtovými prostředky) nebo zřízené popř. řízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady, jakož i Úřad pro ochranu osobních údajů, Úřad pro zahraniční styky a informace a státní organizace Správa úložišť radioaktivních odpadů, které ve vztahu k majetku dosud vykonávaly právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření nebo prozatímní správu podle dosavadních předpisů, jsou počínaje dnem nabytí účinnosti tohoto zákona organizačními složkami (§ 3).
Podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona organizačními složkami státu (dále jen „organizační složka“) jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§ 51); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu. Organizační složka státu není právnickou osobou. Tím není dotčena její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů a její jednání v těchto případech je jednáním státu.
Pro danou věc z výše uvedeného vyplývá, že dnem účinnosti zákona, tj. od 1. ledna 2001, se stal Okresní úřad v Lounech organizační složkou státu a účastníkem řízení se v posuzované věci stala ze zákona Česká republika, za kterou byl oprávněn vystupovat uvedený úřad jako její organizační složka. Soudu prvního stupně, který v intencích výše uvedených závěrů postupoval a dne 16. října 2002 ve věci rozhodl, maje za žalobkyni Českou republiku – Okresní úřad v Lounech, tak v tomto směru nelze ničeho vytknout.
Dovolací soud ovšem musel v posuzované věci přihlédnout i ke změnám, které nastaly od 1. ledna 2003 v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů.
Tímto dnem byly totiž zrušeny okresní úřady (srov. bod 1 článku CXVII.) a příslušnost hospodařit s majetkem České republiky, včetně práv, se kterými byly příslušné hospodařit okresní úřady a na které se nevztahují body 11., 12. a 15., přešla dnem 1. ledna 2003 na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, není-li upraveno tímto zákonem nebo zvláštním předpisem jinak (srov. bod 14. věta první, článek CXVII.).
Podle ustanovení § 21a odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění účinném k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu, tj. k 4. červnu 2003) za stát vystupuje před soudem organizační složka státu příslušná podle zvláštního předpisu. Touto organizační složkou je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který jako orgán státu vystupuje za stát mimo jiné v řízeních před soudy ve věcech týkajících se majetku státu a který je organizační složkou státu (§ 1 zákona č. 201/2002 Sb.).
Způsobilost být sám účastníkem občanského soudního řízení pak má Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových pouze v případech specifikovaných v ustanovení § 11 zákona č. 201/2002 Sb., tj. pokud v případech doloženého majetkového zájmu státu a v souladu se zvláštním právním předpisem podává návrhy na zahájení řízení před tuzemskými soudy o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví věci nebo smlouvy o převodu cenných papírů, jejichž účastníkem není stát ani státní organizace, anebo do takového řízení vstupuje (s výjimkami zakotvenými v § 12 citovaného zákona).
Jelikož odvolací soud nesprávně vyhodnotil důsledky zákona č. 320/2002 Sb. na účastenství žalobkyně České republiky – Okresního úřadu v Lounech v řízení a za žalobce považoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (a nepokračoval v řízení se státem jako s účastníkem na straně žalobce, nýbrž s jeho organizační složkou), zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky proto rozhodnutí odvolacího soudu, aniž se zabýval dalšími, dovolatelkou výslovně uplatněnými dovolacími důvody, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu, podle kterého je od 1. ledna 2003 žalobkyní ve věci Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).


 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Neposkytnutie informácii a podvod
  • Vykonávanie lekárskeho povolania a členstvo v lekárskej komore
  • Odmietnutie vydania opisu zo zdravotnej dokumentácie
  • Zodpovednosť za vynaloženú liečbu pacienta
  • Predĺženie nemocnice
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --