Konkurenčné správanie pri poskytovaní zdravotníckych služieb | Medicínske právo
              

Judikatúra


Konkurenčné správanie pri poskytovaní zdravotníckych služieb


 | 7.9.2009 | komentárov: 0



Č. 2/III/2006 ZP
Jestliže je tvrzeno, že žalovaná nemocnice – stejně jako žalobce – má oprávnění k poskytování zdravotnických služeb v určitém oboru, nemůže být poskytování takových služeb protiprávní z důvodu, že s tím provozovatel jiného zdravotnického zařízení nevyslovil souhlas, a protiprávnost jednání žalované nemocnice nespočívá ani v tom, že za provedené výkony obdržela od zdravotních pojišťoven úhradu. Pouhé konkurenční jednání není protiprávní, neboť právo svobodně rozvíjet svou soutěžní činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu při zachování právně závazných pravidel hospodářské soutěže a při dodržení zákazu zneužívání v soutěži mají všechny fyzické i právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěže, i když nejsou podnikatelé (srov. § 41 obch. zák.). Protože protiprávnost jednání žalované nemocnice je v žalobě dovozována z její konkurenční činnosti, spočívající v tom, že bez souhlasu žalobce provozovala vlastní hematologickou laboratoř, v níž poskytovala zdravotnické služby, k nimž má oprávnění a k jejichž poskytování byla zřízena, jeví se požadavek na plnění, uplatněný na základě těchto tvrzení, jako zřejmě bezdůvodný, neboť z rozhodujících skutkových tvrzení v žalobě uvedených je zřejmé, že z nich právo uplatněné v petitu nevyplývá, a žaloba na náhradu škody se tak jeví jako zřejmě bezúspěšná. Za této situace nebyl důvod v rámci přípravy jednání k postupu podle § 114b o. s. ř. a k vydání usnesení, na jehož základě by došlo k fikci uznání nároku.


(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2040/2002)

Věc:

Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce K. D. proti žalované O. n. T., příspěvkové organizaci, o 8 050 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 85/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 7. 2002, čj. 15 Co 261/2002-178. Napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 29. 1. 2002, čj. 7 C 85/2000-134, zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Žalobce podal dne 4. 5. 2000 žalobu, jíž se domáhal na žalované nemocnici zaplacení částky 8 050 000 Kč s 12% úrokem z prodlení od 28. 4. 2000 z titulu náhrady škody, eventuálně z jiného právního titulu s tvrzením, že jako provozovatel nestátního zdravotnického zařízení je oprávněn od roku 1992 poskytovat zdravotní péči v oboru hematologie a transfusní služby. Se žalovanou okresní nemocnicí, která je zřízena jako státní zařízení poskytující zdravotnické služby, uzavřel dne 28. 9. 1992 nájemní smlouvu, podle níž za účelem soukromého provozování transfusní stanice převzal do nájmu nebytové prostory, zavázal se na vlastní náklady vybavit celé oddělení laboratorní, přístrojovou a výpočetní technikou, převzít všechny dosavadní pracovníky, zachovat stávající provoz nejméně ve stejném rozsahu pro celou spádovou oblast a účtovat Všeobecné zdravotní pojišťovně krev dodanou žalované kromě případů zakoupené krve a krevních derivátů, jež se zavázal účtovat žalované za cenu dle faktur dodavatelů. Své povinnosti, ke kterým byl smluvně zavázán, řádně splnil. S účinností od 1. 5. 1998 počala žalovaná „realizovat konkurenčně ve vztahu k žalobci vlastní hematologickou laboratoř a výkony v této souvislosti realizované zúčtovávat k tíži zdravotních pojišťoven“. O výkony, resp. úplatu za ně, žalovaná zkrátila žalobce, čímž mu způsobila škodu, jejíž výše za dobu od 1. 5. 1998 do 31. 3. 2000 činí 8 050 000 Kč a vyplývá „z rozdílu zúčtovávaných výkonů žalobcem mezi roky 1997 a 1997 a z předpokládané výše výkonů zúčtovávaných žalovanou“. Jednání žalované je v rozporu s nájemní smlouvou.
Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 6. 2001, čj. 7 C 85/2000-82, byl zamítnut návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání. Okresní soud svým předchozím usnesením ze dne 21. 3. 2001, čj. 7 C 85/2000-56, doručeným žalované do vlastních rukou dne 25. 4. 2001, uložil žalované podle ustanovení § 114b o. s. ř., aby se písemně vyjádřila k žalobě ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení, s poučením, že pokud se bez vážného důvodu nevyjádří v určené lhůtě, má se za to, že nárok uplatňovaný v žalobě uznává. Faxovým podáním došlým soudu dne 25. 5. 2001 a doplněným originálem dne 28. 5. 2001, oznámil JUDr. V. K., že převzal zastoupení žalované a že s ohledem na obtížnost problematiky a na dosud neobdrženou plnou moc od klientky odešle písemné vyjádření v první polovině dalšího týdne, a zároveň požádal o prodloužení soudcovské lhůty stanovené v usnesení ze dne 21. 3. 2001. Písemné vyjádření žalované došlo soudu dne 31. 5. 2001 včetně plné moci udělené JUDr. K. dne 23. 5. 2001. Podáním došlým soudu dne 6. 6. 2001 navrhl žalobce vydání rozsudku pro uznání, protože žalovaná se ve stanovené lhůtě k žalobnímu návrhu nevyjádřila. Soud prvního stupně dovodil, že žalované nebránily vážné důvody podat vyjádření; jde sice o obtížnou věc, ovšem s ohledem na doručení stejnopisu žaloby žalované již dne 19. 9. 2000 měla dostatek času na její prostudování i na zajištění právního zástupce, a to, že JUDr. K. udělila plnou moc až dne 23. 5. 2001 a zástupce zmocnění přijal dne 28. 5. 2001, nemůže být vážným důvodem pro nepodání vyjádření. Časovou tíseň na straně JUDr. K. pak nelze ztotožňovat s vážnými důvody na straně žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že při existenci fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. brání v daném případě vydání rozsudku pro uznání dle § 153a o. s. ř. rozpor s právními předpisy, neboť uplatněný nárok vzbuzuje určité pochybnosti o existenci právní povinnosti, kterou měla žalovaná porušit, a konkrétní právní povinnost není v žalobě ani označena. Postup podle § 114b o. s. ř. byl pak zvolen proto, že na jeho základě soud od vyjádření žalovaného očekával kvalitnější přípravu jednání. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 9. 2001, čj. 15 Co 508/2001-96, bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud se sice ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že důvody, jimiž žalovaná vysvětluje nedodržení lhůty k podání vyjádření, nelze ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. pokládat za vážné, dospěl však k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly v daném případě splněny. Soudu prvního stupně vytkl, že nesprávně zaměňuje otázky skutkové za otázky právní, neboť úvahy o tom, zda uplatněný nárok není v rozporu s právními předpisy, se musí odvíjet výlučně od toho, co je uvedeno v žalobě, a nikoli od toho, co plyne z přeložených či dosud provedených důkazů. Je-li uplatněn nárok na náhradu škody a plyne-li z údajů v žalobě, že porušení právní povinnosti je vymezeno jako konkurenční jednání žalované v oblasti zdravotní péče, v níž žalobce provozuje nestátní zdravotnické zařízení, což má být v rozporu se smlouvou, a v čem spatřuje vznik škody a příčinnou souvislost, pak uzná-li žalovaný tento nárok, případně dojde-li k fikci uznání dle § 114b odst. 5 o. s. ř., nemůže soud odmítnout vydání rozsudku pro uznání s odůvodněním, že má skutkové pochybnosti o tom, co žalobce tvrdí, neboť podle uznání soud rozhodne bez ohledu na to, zda tvrzení žalobce jsou podložena důkazy. Protože ze žaloby je jasně patrná konstrukce uplatněného nároku z titulu odpovědnosti žalované za škodu a pochybnosti právního charakteru, zda nárok je v souladu s hmotným právem, zde nejsou na místě, soud je povinen rozsudek pro uznání vydat.
Okresní soud v Táboře usnesením z 16. 10. 2001, čj. 7 C 85/2000-106, znovu zamítl návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání, neboť dosud se žádný ze soudů obou stupňů nezabýval skutečností, pro kterou podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nejsou splněny, a tou je nesprávná výše žalobcem požadovaných úroků z prodlení. Žalobce totiž požaduje přiznání 12 % úroků z prodlení ročně z částky 8 050 000 Kč od prvního dne prodlení, tj. od 28. 4. 2000, platná diskontní sazba ČNB v období od 27. 10. 1999 do 21. 2. 2001 včetně však činila 5 % ročně, tzn., že dle § 517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. platná zákonná výše úroku z prodlení ke dni 28. 4. 2000 činila 10 % ročně. Protože fikce uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. předpokládá uznání celého v žalobě uplatněného nároku, a smír by nebylo možné dle ustanovení § 99 odst. 2 o. s. ř. schválit v části příslušenství nároku pro rozpor s právními předpisy, konkrétně s ustanovením § 517 odst. 2 obč. zák., nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání usnesení s výzvou podle ustanovení § 114b o. s. ř., a pokud přesto bylo vydáno, nemohou nastat účinky fikce podle § 114b odst. 5 o. s. ř., neboť rozsudek pro uznání není možné vydat ohledně pouze části nároku uplatněného žalobou, která by nebyla v rozporu s právními předpisy.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře k odvolání žalobce usnesením ze dne 30. 11. 2001, čj. 15 Co 685/2001-123, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ani uplatnění nároku na 12% úrok ze žalované částky nebrání vydání rozsudku pro uznání. Fikci uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. je co do důsledků možno postavit naroveň uzavřenému smíru ve smyslu ustanovení § 99 o. s. ř., takže při úvaze o tom, zda ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. má či nemá kogentní charakter, lze vycházet z toho, že žalovaný je ochoten vyšší úrok z prodlení zaplatit, tedy že mezi účastníky občanskoprávního vztahu je shoda. Protože ze znění § 517 odst. 2 obč. zák. nevyplývá, že by dohoda o úroku z prodlení nad rámec prováděcího předpisu byla ujednáním neplatným, a ani výkladem nelze dovozovat, že by zákon přikládal tomuto ustanovení a prováděcímu předpisu kogentní charakter, odvolací soud dospěl k názoru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání jsou v daném případě splněny.
Okresní soud v Táboře poté rozsudkem ze dne 29. 1. 2002, čj. 7 C 85/2000-134, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 8 050 000 Kč s 12% úrokem od 28. 4. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel z právního názoru odvolacího soudu a dovodil, že okolnosti případu (složitost žalobou skutkově vymezené věci) odůvodňovaly vydání usnesení s výzvou dle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., a protože byly splněny i další podmínky (včetně toho, že nejde o věc, ve které by nebylo možno uzavřít a schválit smír), nastala ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání žalobou uplatněného nároku. Z hlediska hmotněprávního posouzení věci se pak návrh žalobce opírá o ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. o odpovědnosti za škodu. Proto soud prvního stupně vydal podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudek pro uznání.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem z 11. 7. 2002, čj. 15 Co 261/2002-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu se závaznými právními názory vyslovenými v obou předcházejících zrušujících usneseních z 25. 9. 2001 a 30. 11. 2001, v nichž se odvolací soud podrobně vyslovil ke všem sporným otázkám (vážné důvody k nesplnění výzvy, možnost vydání rozsudku pro uznání z hlediska rozporu s právními předpisy, výklad § 517 odst. 2 obč. zák.) a na jejichž odůvodnění v plném rozsahu odkázal. K námitkám žalované odvolací soud doplnil, že z hlediska závažnosti důvodů bránících včasnému podání vyjádření k žalobě nelze pominout skutečnost, že se žalovaná s obsahem žaloby seznámila více než půl roku předtím, než jí byla doručena předmětná výzva, přičemž nelze ztotožňovat skutečně existující časovou tíseň na straně právního zástupce žalované se stavem na straně samotné žalované. Pro nespornost skutkových tvrzení v důsledku fikce soud rozhoduje podle tohoto uznání bez ohledu na to, zda jsou skutková tvrzení podložena důkazy, nebo zda se skutkové tvrzení o způsobu porušení právní povinnosti jeví pochybným. Jestliže se žalovaná zavázala uhradit vyšší úrok z prodlení, při dispozitivní povaze ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. nejde o rozpor s právními předpisy.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá především, že v daném případě vůbec nebyl dán předpoklad pro postup dle ustanovení § 114b o. s. ř., a tedy ani pro vydání rozsudku pro uznání, neboť zde nebyly podmínky pro uzavření smíru, a tuto procesní vadu nelze napravit tvrzením, že od vyjádření žalované na základě tohoto postupu soud prvního stupně očekával kvalitnější přípravu jednání než postupem podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze v podobné věci, kde byl zaujat názor, že při zkoumání povahy věci a okolností případu je na místě ve skutkově složitějších věcech nejprve zjistit stanovisko žalovaného výzvou dle ustanovení § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a teprve v případě jeho další nečinnosti výzvou dle § 114b o. s. ř. Při posuzování, zda uznání žalované (byť fikcí) není v rozporu s právními předpisy, pak dovolatelka zastává názor, že pokud žalobce předložil se žalobou i nájemní smlouvu, je soud povinen zkoumat, zda žalovaná touto smlouvou vůbec nějakou povinnost převzala, a pokud dospěje k závěru o její neexistenci, nemůže vydat rozsudek pro uznání, neboť nelze přiznat neexistující právo. Zkoumání rozporu s právními předpisy nelze totiž omezovat pouze na to, co je uvedeno v žalobě. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. má dispozitivní povahu a že tedy uznání vyššího než stanoveného úroku z prodlení není v rozporu s právními předpisy. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávné posouzení otázky, zda na její straně byly dány vážné důvody, pro které se nevyjádřila ve stanovené lhůtě. Zdůraznila, že její nečinnost v době před doručením výzvy nemůže být relevantní, a časovou tíseň na straně jejího právního zástupce lze považovat za vážný důvod na straně žalované, neboť z hlediska občanského soudního řádu není po dobu právního zastoupení mezi pozicí účastníka a jeho právního zástupce činěn rozdíl. Dovolatelka spatřuje tzv. „jinou vadu řízení“ ve skutečnosti, že ve věci rozhodovaly prvoinstančně i druhoinstančně věcně nepříslušné soudy, neboť žalobce se domáhá náhrady škody z údajného nekalosoutěžního jednání žalované, proto ve smyslu § 9 odst. 3 písm. l) o. s. ř. měl v prvním stupni rozhodovat krajský soud. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření vyvracel důvody dovolání s tím, že předpoklady pro vydání výzvy podle ustanovení § 114b o. s. ř. byly splněny a dovolatelkou uváděné vážné důvody, pro které nemohla výzvě ve stanovené lhůtě vyhovět, jsou zjevně účelové. Vydání rozsudku pro uznání pak nebylo v rozporu s žádným právním předpisem, když podmínkou není, aby žalovaný nárok byl důkazně podložen, a ani ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. nelze považovat za takové, od kterého by nebylo možné se odchýlit. Rozhodnutí Městského soudu v Praze, na něž dovolatelka poukazuje, bylo podle žalobce vydáno za zcela jiných okolností a není na daný případ aplikovatelné, a co se týče námitky věcné nepříslušnosti, uvádí, že svůj nárok uplatnil jako občanskoprávní nárok na náhradu škody, který nebyl obchodní povahy a ani jej neodvozoval z nekalosoutěžního jednání. Žalobce zastává názor, že procesní důvody pro vydání rozsudku pro uznání byly naplněny, a navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je důvodné.
Dle § 153a odst. 1 o. s. ř., uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok či základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Dle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5).
Předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání je, aby žalovaný v průběhu soudního řízení uznal nárok nebo základ nároku, který je proti němu uplatňován, aby šlo o věc, jejíž povaha připouští skončení řízení soudním smírem (§ 99 odst. 1 o. s. ř.), a aby uznání nároku nebo jeho základu nebylo v rozporu s právními předpisy (§ 99 odst. 2 o. s. ř.). Uznáním nároku se rozumí procesní úkon žalovaného, z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný uznává nárok, který byl uplatněn v žalobě, a v jakém rozsahu tak činí. Uznání nároku podle § 153a odst. 1 o. s. ř. pak zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 906/98).
Od 1. 1. 2001, kdy vstoupil v účinnost zákon
č. 30/2000 Sb., soud vydá rozsudek pro uznání i v případě, že dle § 114b odst. 5 o. s. ř. nastala za splnění podmínek odstavce 1–4 fikce, že žalovaný nárok uznal. Podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Podle § 114b odst. 5 o. s. ř., jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.
Usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání před soudem prvního stupně, v jejímž rámci soud nejprve zkoumá, zda žaloba nemá vady, které brání pokračovat v řízení, zda jsou v ní vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti, a zjišťuje, zda jsou splněny podmínky řízení.
Podmínky, za nichž soud přistoupí k výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř., jsou zákonem formulovány, tak, že tento postup „vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu“, tj. že ve věci je třeba v rámci přípravy jednání zjistit stanovisko žalovaného a nelze ponechat jen na jeho vůli, zda se vyjádří či nikoli. Dále nesmí jít o věc, ve které nelze ve smyslu § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř. uzavřít a schválit smír (a tedy vydat rozsudek pro uznání), věc uvedenou v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., či o řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. Avšak pokud už jen na základě samotných skutkových tvrzení v žalobě se žalobní požadavek na plnění jeví jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pak ani povaha věci ani okolnosti případu neodůvodňují, aby v rámci přípravy jednání byl žalovaný usnesením podle § 114b o. s. ř. vyzván k vyjádření. V takovém případě, kdy postup soudu při vydání usnesení v rámci přípravy jednání nebyl v souladu se zákonem, nemůže dojít k fikci uznání nároku uplatněného v žalobě a nelze proto ani rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. V daném případě byl žalobou uplatněn nárok na zaplacení částky, kterou podle žalobních tvrzení obdržela žalovaná nemocnice od zdravotních pojišťoven za jí provedené zdravotní výkony, odůvodněný tím, že o tuto úhradu byl zkrácen žalobce, který sice tyto výkony neprovedl, avšak nemocnice v rozporu se smlouvou s ním uzavřenou poskytovala bez jeho souhlasu zdravotní služby v oblasti, v níž podniká žalobce.
Vznik odpovědnosti za škodu předpokládá, že majetková újma vznikla následkem porušení určité právní povinnosti odpovědného subjektu, tedy povinnosti zákonné (vyplývající z právního předpisu) nebo smluvní (vyplývající ze závazku ve smlouvě).
V žalobě je popsána řada povinností, k nimž se zavázal žalobce vůči žalované a o nichž tvrdí, že je splnil; k tomu, jakou povinnost, k níž se ve smlouvě žalovaná zavázala a kterou porušila, je uvedeno, že žalovaná „přes nesouhlas žalobce, v rozporu se smlouvou s ním uzavřenou“ počala od 1. 5. 1998 „realizovat konkurenčně ve vztahu k žalobci vlastní hematologickou laboratoř a výkony v souvislosti s touto činností realizované zúčtovávat k tíži zdravotních pojišťoven.“
Jestliže je tvrzeno, že žalovaná nemocnice – stejně jako žalobce – má oprávnění k poskytování zdravotnických služeb v uvedeném oboru, nemůže být poskytování takových služeb protiprávní z důvodu, že s tím provozovatel jiného zdravotnického zařízení nevyslovil souhlas, a protiprávnost jednání žalované nespočívá ani v tom, že za provedené výkony obdržela od zdravotních pojišťoven úhradu. Pouhé konkurenční jednání není protiprávní, neboť právo svobodně rozvíjet svou soutěžní činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu při zachování právně závazných pravidel hospodářské soutěže a při dodržení zákazu zneužívání v soutěži mají všechny fyzické i právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěže, i když nejsou podnikatelé (srov. § 41 obch. zák.).
Protože protiprávnost jednání žalované nemocnice je v žalobě dovozována z její konkurenční činnosti, spočívající v tom, že bez souhlasu žalobce provozovala vlastní hematologickou laboratoř, v níž poskytovala zdravotnické služby, k nimž má oprávnění a k jejichž poskytování byla zřízena, jeví se požadavek na plnění, uplatněný na základě těchto tvrzení, jako zřejmě bezdůvodný, neboť z rozhodujících skutkových tvrzení v žalobě uvedených je zřejmé, že z nich právo uplatněné v petitu nevyplývá, a žaloba na náhradu škody se tak jeví jako zřejmě bezúspěšná.
Za této situace nebyl důvod v rámci přípravy jednání k postupu dle § 114b o. s. ř. a k vydání usnesení, na jehož základě by došlo k fikci uznání nároku.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek pro uznání, není správné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta ze středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodně soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Neposkytnutie informácii a podvod
  • Vykonávanie lekárskeho povolania a členstvo v lekárskej komore
  • Odmietnutie vydania opisu zo zdravotnej dokumentácie
  • Zodpovednosť za vynaloženú liečbu pacienta
  • Predĺženie nemocnice
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --