Zmluva o nájme nebytových priestorov na prevádzkovanie lekárne | Medicínske právo
              

Judikatúra


Zmluva o nájme nebytových priestorov na prevádzkovanie lekárne


 | 7.9.2009 | komentárov: 0



Č. 13/2006 ZP
Pokud předmětné prostory byly jako zdravotnické zařízení pro použití lékárny zkolaudovány a v souladu s tím byl sjednán i účel nájmu, je námitka žalobkyně o tom, že tyto prostory nesplňují podmínky vyhlášky č. 49/1993 Sb., zcela nedůvodná.


(Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1807/2004)

Věc:

Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobkyně K. Z. spol. s r. o., proti žalované J. H. o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 127/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2004, čj. 13 Co 24/2004-115. Dovolání odmítl a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Z odůvodnění:

Žalobou, podanou u Okresního soudu v Domažlicích dne 22. 8. 2003, domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizené žalobkyni předat prostory blíže popsané v petitu, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud v Domažlicích jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, čj. 6 C 127/2003-85, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí předmětných prostor. Vzal za prokázáno, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně byla dne 13. 2. 1996 uzavřena nájemní smlouva. Neshledal důvodnými námitky žalobkyně ohledně neplatnosti předmětné nájemní smlouvy pro neurčitý předmět nájmu, ani z důvodu, že nebyl dán předchozí souhlas Městského úřadu ve S. s nájemní smlouvou ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1145/99, 20 Cdo 662/96. Dále konstatoval, že není důvodná ani námitka žalobkyně, že předmětné prostory nesplňují podmínky pro provoz zdravotnického zařízení podle vyhlášky č. 49/1993 Sb. Rovněž neuznal ani námitku žalobkyně, že předmětná nájemní smlouva je v rozporu s dobrými mravy, neboť byla uzavřena na dobu dvaceti let za dohodnuté nízké nájemné. Dospěl k závěru, že nebyly shledány žádné důvody pro určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 6. 1. 1995 ve znění dodatku ze dne 13. 2. 1996.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze 30. 3. 2004, čj. 13 Co 24/2004-115, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že žalované svědčí právní důvod k užívání předmětných prostor, proto žaloba žalobkyně na ochranu jejího vlastnického práva vyklizením žalované z těchto prostor je nedůvodná. Podle odvolacího soudu žádná z výše uvedených námitek žalobkyně nezpůsobuje neplatnost předmětné nájemní smlouvy. Dodal, že žalované svědčí právní důvod k užívání těchto prostor v důsledku toho, že vstoupila do práv L. s. D., která měla uzavřenou nájemní smlouvu na provoz lékárny v předmětných prostorách. Tato předchozí nájemní smlouva uzavřená mezi L. s. D. a právním předchůdcem žalobkyně nebyla žalobkyní nikdy zpochybňována, tudíž práva z této smlouvy pak v důsledku provedené privatizace přešla již privatizační smlouvou na žalovanou a nebylo nutné uzavírat další nájemní smlouvu dne 6. 1. 1995 s žalovanou jako s nájemkyní.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tvrdila, že rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam.
Podle dovolatelky pronajaté prostory netvoří provozně uzavřený celek, tudíž se nemůže jednat o zdravotnické zařízení, o předmět způsobilý k pronájmu a k účelu lékárny. Konstatovala, že pod provozně uzavřený celek patří provozní místnosti, pracovna vedoucího a hygienické vybavení lékárny, včetně tzv. denní místnosti. Zde odkazovala na přiložené vyjádření České lékárnické komory ze dne 25. 6. 2004 a Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 22. 6. 2004. Dále tvrdila, že argumentace žalované stavebním či kolaudačním rozhodnutím je irelevantní. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu dále je, aby otázka, o níž se dovolatelka domnívá, že je otázkou zásadního právního významu, byla vůbec pro rozhodnutí odvolacího soudu významná, jinak vyjádřeno, aby na ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.
Z povahy uplatněného dovolacího důvodu plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání žalobkyně, pokud se nesla k jejímu nesouhlasu se zjištěními soudů obou stupňů.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na zjištění, zda svědčí žalované platný právní titul k užívání předmětných prostor. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož nájemní smlouva sjednaná mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 6. 1. 1995 včetně jejího dodatku ze dne 13. 2. 1996 není absolutně neplatným právním úkonem podle § 37 obč. zák. pro neurčitý předmět nájmu ani z důvodu neexistence souhlasu Městského úřadu ve S. k předmětné nájemní smlouvě ve smyslu § 3 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění ke dni uzavření nájemní smlouvy.
Dovolací soud se ztotožňuje i s právními závěry odvolacího soudu o tom, že důvod neplatnosti předmětné nájemní smlouvy nelze spatřovat ani ve skutečnosti, že prostory pronajaté k provozování lékárny netvoří uzavřený celek v rozporu s ustanovením vyhlášky č. 49/1993 Sb. Lze rovněž přisvědčit odvolacímu soudu, pokud dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva není neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy.
Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, podle něhož, pokud předmětné prostory byly jako zdravotnické zařízení pro použití lékárny zkolaudovány a v souladu s tím byl sjednán i účel nájmu, je námitka žalobkyně o tom, že tyto prostory nesplňují podmínky vyhlášky č. 49/1993 Sb., zcela nedůvodná.
Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.


 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Neposkytnutie informácii a podvod
  • Vykonávanie lekárskeho povolania a členstvo v lekárskej komore
  • Odmietnutie vydania opisu zo zdravotnej dokumentácie
  • Zodpovednosť za vynaloženú liečbu pacienta
  • Predĺženie nemocnice
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --