Námietka nesprávnosti skutkových zistení ako dovolací dôvod

Č. 5/V/2006 ZP
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů a výtky týkající se neprovedení veškerých důkazů žalobcem navržených se týkají postupu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolací důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

(Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 464/2005)

Věc:

Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce J. S. proti žalované Fakultní nemocnici K. V., účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 251/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2004, čj. 39 Co 522/2001-832. Dovolání odmítl a účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 6. 2001, čj. 23 C 251/97-391, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 900 000 Kč z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění v důsledku ztráty funkce pravého oka po provedené operaci v žalované nemocnici.
Soud vyšel ze zjištění, že dne 30. 11. 1995 byla na pravém oku žalobce, které bylo od narození šilhavé, tupozraké a se šedým zákalem, ambulantně provedena na pracovišti žalované operace šedého zákalu (odsátí zákalem postižené čočky a její nahrazení čirou umělou čočkou) a následně byly provedeny dne 28. 2. 1996 a 15. 4. 1996 dva zákroky YAG laserem. Ze znaleckých posudků včetně revizního znaleckého posudku lékařské fakulty Masarykovy univerzity vzal soud za prokázané, že operace i následné zákroky byly provedeny lege artis, bez komplikací, nejmodernějšími postupy a přístroji, v oku došlo k hojení čočkového pouzdra formou vazivového (fibrozního) okraje, vazivo je však mimo optickou osu oka a nemá vliv na kvalitu vidění žalobce; objektivně tedy nedošlo ke zhoršení vidění a zdravotního stavu pravého oka žalobce a žalobcem uváděné subjektivní zhoršení zraku nemá původ v operačním zákroku.
Soud tedy dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by oko žalobce bylo poškozeno zákroky provedenými na pracovišti žalované, neshledal proto podmínky odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení § 420 a § 421a obč. zák. Jediné pochybení žalované spatřoval soud v tom, že neprokázala, že žalobce byl předem řádně poučen o možných následcích a rizicích prováděné operace (§ 23 zákona č. 20/1966 Sb.), toto pochybení však nemá vliv na závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku. Další žalobcem navrhované doplnění znaleckého odkazování soud neprovedl vzhledem k tomu, že všechny pro rozhodnutí podstatné skutečnosti byly již v řízení zjištěny.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2004, čj. 39 Co 522/2001-832, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem a ve vztahu ke státu jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
K námitkám žalobce doplnil dokazování zejména doplňkem znaleckého revizního posudku a výslechem znalce a dovodil, že ani po doplnění řízení nedošlo ke změně ve skutkovém stavu zjištěném soudem prvního stupně, že operace byla provedena lege artis a nedošlo ani k poruše použitých přístrojů a nástrojů. Nebylo tak v řízení prokázáno splnění podmínek pro vznik odpovědnosti žalované za škodu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. V obsáhlém dovolání namítá nesprávně zjištěný skutkový stav věci, neboť znaleckým dokazováním nebyly odstraněny veškeré nejasnosti. Sám opatřil řadu odborných posudků, a to i z ciziny, a právě ke zhodnocení jejich závěrů byl zadán revizní znalecký posudek, který však na zásadní otázky neodpověděl, a ani soudem ustanovení znalci se s těmito posudky ve svých písemných posudcích dostatečně nevypořádali, žalobci nebylo umožněno provedení důkazu videozáznamem a nebyl proveden ani dodatečný výslech obou znalců a operatéra, jehož výsledek by zřejmě ukázal potřebu vypracovat třetí znalecký posudek nebo další doplnění stávajících posudků.
V tom dovolatel spatřuje vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Tvrdí, že předmětná operace jeho oka nebyla provedena lege artis, vypisuje části ze zdravotní dokumentace a ze znaleckých posudků a dovozuje z nich nesrovnalosti a rozpory, a to za účelem, aby dovolacímu soudu objasnil potřebnost dalších důkazů, které on navrhl a které nebyly provedeny. Namítá, že došlo k porušení ustanovení § 120 o. s. ř., neboť jím navržené důkazy nebyly provedeny a v důsledku toho neunesl důkazní břemeno.
Dále dovolatel vyjadřuje podezření, že zdravotnická dokumentace jeho případu byla žalovanou pozměňována, nepovažuje za pravděpodobné, že by se ztratil originál jeho zdravotnické dokumentace, a soudu vytýká, že netrval na předložení originálu zdravotnické dokumentace. Žalovaná tak nesplnila ediční povinnost podle § 129 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud dále porušil zásadu přímosti a ústnosti, když výslech znalce nechal provést dožádaným soudem s pokynem, aby při výslechu nebyl proveden důkaz videoprojekcí záznamu Dr. V. z M., a žalobci tak nebylo umožněno tento záznam znalci promítnout a položit mu k němu otázky.
Uvádí, že na oční kliniku se dostavil nikoli kvůli operaci svého oka, ale aby zjistil informace o laserové operaci krátkozrakosti pro svou manželku, eventuálně zda by byl zákrok vhodný i pro něj. Lékař jej vyšetřil a zjistil u něj šedý zákal a řekl mu, že je nejdříve nutno odstranit tuto vadu a pak teprve provést laserovou operaci druhého oka, že odstranění šedého zákalu je jednoduchá, ambulantní operace naprosto bez rizika, a poté, co žalobce operaci odmítl, lékař jej ujistil, že žádné riziko nehrozí a že „ho napíše“ k prof. Kuchyňkovi, jehož odborné kvality jsou zárukou úspěchu operace. Teprve poté žalobce s operací souhlasil. Protože žalovaná jej neseznámila s možnými riziky zákroku, nemohl se žalobce svobodně rozhodnout, zda operaci podstoupí či ne. Pokud by věděl, že hrozí sebemenší riziko neúspěchu operace, operaci by nepodstoupil a dovozuje, že vadné poučení bylo příčinou vzniku jeho škody – nezdařené operace.
Pokud jde o právní posouzení, namítá dovolatel, že soudy nesprávně vyložily § 23 odst. 1, 2 zákona č. 20/1966 Sb. o povinnosti lékaře poučit pacienta, a vzhledem „k obecně nedostatečně uplatňované poučovací povinnosti a předchozího souhlasu pacienta“ má jasné stanovisko soudu v této otázce po právní stránce zásadní význam, což je kromě procesních vad další důvod přípustnosti dovolání. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Otázka předložená žalobcem dovolacímu přezkumu, týkající se výkladu povinnosti lékaře poučit pacienta před zákrokem, není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Takovou právní otázkou zásadního významu může být totiž pouze taková otázka, na které odvolací soud založil své rozhodnutí a jejíž odlišné řešení může přivodit změnu rozhodnutí ve věci.
Pro vznik odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák., eventuálně podle ustanovení § 420a obč. zák. musejí být kumulativně splněny podmínky vzniku odpovědnosti, kterými jsou porušení právní povinnosti (resp. okolnost mající původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo použito), vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi nimi.
Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně vychází ze skutkového závěru, jehož správnost nemůže být v tomto řízení přezkoumána (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), že v řízení nebyl prokázán vznik škody, když k objektivnímu zhoršení stavu oka žalobce po provedených operacích nedošlo, a při lékařském zákroku a následném ošetření nebyla porušena právní povinnost (§ 420 obč. zák.) a ani nedošlo k poruše použitých přístrojů a nástrojů či k jiné okolnosti, zakládající odpovědnost podle ustanovení § 421a občanského zákoníku
Pochybení žalované, spočívající v tom, že v řízení nedoložila řádné poučení žalobce před operací, konstatoval již soud prvního stupně a zcela vyloučil vliv této skutečnosti na vznik nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Výklad rozsahu poučovací povinnosti lékaře podle § 23 zákona č. 20/1966 Sb. v souvislosti s § 420 obč. zák. nemůže být právní otázkou zásadního významu nejen pro chybějící příčinnou souvislost se vznikem škody, ale i z toho důvodu, že tvrzená újma na zdraví žalobce po provedené operaci nebyla prokázána. Tyto právní závěry odvolacího soudu jsou v soudní praxi ustálené a nezakládají otázku zásadního právního významu.
Pokud žalobce v dovolání rozsáhle polemizuje s údaji uvedenými ve znaleckých posudcích a zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, je zřejmé, že se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový závěr, s nímž žalobce nesouhlasí. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a nikoliv nesouhlas s tím, jak byl zjištěný skutkový stav posouzen po stránce právní.
Námitky proti skutkovým závěrům však nejsou námitkami proti právnímu posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění je dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů a výtky týkající se neprovedení veškerých důkazů žalobcem navržených se týkají postupu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Z toho důvodu nelze při dovolacím přezkumu přihlížet ani k namítaným vadám řízení (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), jimž je vyhrazen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a které samy o sobě přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 občanského soudního řádu, když žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a ostatním účastníkům řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.