Judikatúra
Zásah do rodičovských práv z dôvodu ochrany zdravia a života dieťaťa
Ochrana zdraví a života dítěte je
zcela relevantním a více než dostatečným důvodem pro zásah do rodičovských
práv, kdy jde o hodnotu, jejíž ochrana je v systému základních práv a svobod
jednoznačně prioritní. Jinak řečeno, obecné soudy jsou povinny zajistit
spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy jeho rodiče, zvláštní
pozornost však musí být věnována zájmu dítěte, který může – v závislosti na své
povaze a závažnosti – převážit nad zájmem rodiče; především nelze připustit, aby
rodiče přijímali opatření škodlivá pro zdraví nebo rozvoj dítěte.
Ústavní
soud rozhodl ve věci stěžovatelů 1. P. J. a 2. L. J. proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 13 Co 1074/2003, a usnesení
Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 39 Nc 1507/2003, za
účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků
řízení a nezletilého D. J., zastoupeného opatrovníkem Veřejným ochráncem práv –
JUDr. O. M., a Magistrátu města Karviné, odbor sociálně–právní ochrany jako
vedlejších účastníků řízení. Ústavní stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Včas
podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky zák. č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o
Ústavním soudu“), napadli stěžovatelé usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
10. 9. 2003, sp. zn. 13 Co 1074/2003, jakož i jemu předcházející usnesení
Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 39 Nc 1507/2003. Dle
stěžovatelů uvedenými rozhodnutími byla porušena jejich práva zakotvená v čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská
úmluva“), čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 2 Úmluvy na ochranu lidských práv a
důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (dále
jen „Úmluva o lidských právech a biomedicíně“) a čl. 9 odst. 1, 2 a čl. 12
Úmluvy o právech dítěte.
Citovaným
usnesením nařídil Okresní soud v Karviné na návrh Magistrátu města Karviné
předběžné opatření, kterým nezletilého syna stěžovatelů, D. J., předal do péče
Kliniky dětské onkologie Fakultní nemocnice Brno a ustanovil mu podle § 76a
odst. 3 o. s. ř. opatrovníka pro řízení v osobě Mgr. O. K., justiční čekatelky
Krajského soudu v Ostravě. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplynulo, že dne 7.
8. 2003 obdržel Magistrát města Karviné informaci od Fakultní nemocnice Brno,
že v době od 18. 7. 2003 měla v péči nezletilého, u něhož bylo diagnostikováno
vysoce zhoubné nádorové onemocnění, které vede nezvratně, není-li adekvátně
léčeno, ke smrti pacienta. Současné dostupné léčebné metody poskytují naději na
vyléčení, při léčbě je však třeba aplikace krevních derivátů. O těchto skutečnostech
byli oba rodiče informováni, ti však nemocnici sdělili, že jsou Svědci
Jehovovi, a od počátku léčby projevovali negativní postoj k aplikaci krevních
derivátů. Protože si ale byli vědomi závažnosti onemocnění, dali k této léčbě
souhlas. Dne 31. 7. 2003 byl nezletilý propuštěn do domácího ošetřování, kdy
rodiče nezletilého byli opět poučeni o charakteru onemocnění a o potřebě
dalšího bloku léčby chemoterapií dne 15. 8. 2003. V několika dnech se stav
nezletilého zhoršil, a tak dne 4. 8. 2003 byl přijat v uvedené nemocnici, kde
bylo nutno podat i krevní transfuze. Dne 6. 8. 2003 v prohlášení rodiče uvedli,
že jsou si vědomi závažnosti onemocnění. Pokud však léčení nezletilého bude
vyžadovat další transfuze krve, nemohou s nimi pro náboženské přesvědčení a ze
zdravotních důvodů souhlasit. Proto trvali na tom, aby nezletilý byl léčen
pouze prostředky zmírňujícími bolest, a současně požádali o jeho převoz na
dětskou kliniku Fakultní nemocnice Ostrava – Poruba, kde se v současnosti době
zotavuje z předchozí léčby. Vzhledem k tomu, že rodiče nadále odmítají další
léčbu chemoterapií spojenou s transfuzemi krve, jež však nemá žádnou
alternativu, berou dle navrhovatele nezletilému jedinou naději na vyléčení a
závažně tak ohrožují jeho zdravotní stav a život. Nezahájí-li dítě nejpozději
do 15. 8. 2003 druhý blok chemoterapie, bude v akutním ohrožení života. S
ohledem na tato skutková zjištění dospěl okresní soud k závěru, že návrhu je
nutno v plném rozsahu podle § 76a odst. 1 o. s. ř. vyhovět, neboť nezletilý
trpí závažným onemocněním, kdy jeho zdravotní stav a život je vážně ohrožen, a
tak potřebuje řádnou léčbu ve Fakultní nemocnici Brno, kde pravděpodobně bude
muset být podáván krevní derivát, což jeho rodiče odmítají. Soud také podle §
37 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů,
ustanovil dítěti opatrovníka, který měl nezletilého v řízení zastupovat.
Krajský
soud v Ostravě pak k odvolání stěžovatelů citované usnesení Okresního soudu v
Karviné potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho závěry. K tomu uvedl, že
nařízení předběžného opatření podle § 76a o. s. ř. je dáno naléhavou potřebou
rychlého operativního zákroku, kterou nelze vyřešit ani rozhodnutím ve věci
samé, ani nařízením předběžného opatření podle § 76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Přitom
byl důvod předběžného opatření jednoznačně prokázán, když se ukázalo, že
nezletilý se ocitl v přímém ohrožení života. Poukaz stěžovatelů na to, že
vydáním napadeného usnesení vlastně odpovědnost za léčbu nezletilého přebírá
navrhovatel, opatrovník či soud, zatímco tuto odpovědnost mají výhradně rodiče
(čl. 32 odst. 4 Listiny), nemá dle odvolacího soudu místa, protože uvedené
ustanovení výslovně připouští, že nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny
proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, jak tomu je i v
posuzovaném případě. Další argumentace rodičů, týkající se postupu nemocnice,
jenž měl být v rozporu s § 77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu, ve
znění pozdějších předpisů, je dle soudu pro právní posouzení věci nerozhodná,
resp. na správnosti závěrů okresního soudu nemůže nic měnit, taktéž vzhledem k
ustanovení § 75 odst. 5 o. s. ř., z něhož vyplývá, že účastníci nemohou v
odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení uvádět žádné nové skutečnosti nebo
důkazy. Napadené usnesení je správné rovněž ve výroku o ustanovení opatrovníka,
protože nezletilý sice má své zákonné zástupce, ti jej však nemohou v
předmětném řízení zastupovat pro možný střet zájmů ve smyslu § 37 odst. 1
zákona o rodině.
V
ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že jsou zákonnými zástupci nezletilého,
řádně se o něj starali a žádali pro něj léčbu v souladu s vědeckými poznatky
bez rizik transfuze. Dle stěžovatelů však lze z postupu soudu dovozovat, že
kdykoliv rodiče vysloví v případě léčby svého smrtelně nemocného dítěte v
souladu s vědeckými poznatky jiný názor než jeho ošetřující lékař, stane se to
důvodem k omezení jejich rodičovských práv předběžným opatřením, aniž by
jakýkoliv nezávislý orgán zkoumal, zda existují v souladu s názorem rodičů
dítěte v oblasti medicíny de lege artis alternativní možnosti se srovnatelnou
nadějí na úspěch léčby. Z toho dovozují, že soudy nebraly v úvahu práva
zákonných zástupců dítěte zaručená čl. 6 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a
biomedicíně. Stěžovatelé dále namítají, že dítě se neocitlo bez péče, kdy se o
něj po celou dobu řádně starali, přičemž není ohroženo jednáním rodičů, ale
těžkou zhoubnou nemocí. Aby byla uchována naděje na zdárný postup léčby, je
velmi důležitý psychický stav dítěte, které však trpí tím, že musí ležet v
nemocnici i v týdnech, kdy k tomu není z léčebného hlediska žádný důvod. Tím je
„příznivý vývoj“ dítěte narušen daleko více než rozdílným názorem rodičů na
jeho léčbu. Přitom rozdílný názor na léčbu a snaha rodičů nevystavit dítě
rizikům transfuze za současného doložení toho, že bez transfuze lze postupovat,
nejsou dle stěžovatelů zákonným důvodem pro předběžné opatření podle § 76a o.
s. ř. Soudy údajně měly toto ustanovení aplikovat bez rozlišení, jako by se
jednalo o týrané či zanedbané dítě a ne o případ, kdy si rodiče pouze přejí
jiný dostupný druh léčby. Stěžovatelé mají za to, že došlo k odloučení rodičů
od dítěte, aniž by k tomu byly splněny zákonné předpoklady, čímž mělo být
porušeno právo navrhovatelů na výchovu jejich syna ve smyslu čl. 32 odst. 4
Listiny. Stěžovatelé tvrdí i to, že soudy nepostupovaly v souladu s § 76a odst.
3 o. s. ř., protože neprovedly jejich výslech a neumožnily jim nezletilého v
řízení zastupovat. Takto mělo dojít k oddělení dítěte od rodičů proti jejich
vůli ve smyslu čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čímž zároveň bylo
porušeno právo navrhovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1
Evropské úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Konečně stěžovatelé uvádějí, že soud
vůbec nezjišťoval, jaký je vztah dítěte k rodičům, případně zda je dítě schopno
formulovat svůj názor na léčbu, při které by mu byla podána transfuze krve.
Soud měl předjímat závěr, že dítě jej nebude schopno formulovat. Soud tak
přivodil to, že nemohl být brán na názor dítěte jakýkoliv zřetel, čímž došlo k
porušení čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Vzhledem k tomu
stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní
soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní
stížnosti. Krajský soud sdělil, že má za to, že jeho postupem nedošlo k žádnému
zásahu do práv stěžovatelů a jejich dítěte, zajištěných Evropskou úmluvou,
Listinou či Úmluvou o právech dítěte. Okresní soud uvedl, že při vydání svého
rozhodnutí vycházel z návrhu Magistrátu města Karviné a přiložených zpráv
lékařů, jiné doklady a důkazy k dispozici neměl. Dále poukázal na to, že podle
§ 75 odst. 3 o. s. ř. nemusí být účastníci vyslechnuti a o předběžném opatření
musí být rozhodnuto do 24 hodin poté, co byl návrh podán, což se také stalo,
přičemž v tomto krátkém časovém limitu nebylo možno předvolat a vyslechnout
rodiče, eventuálně jejich právního zástupce, který v této době ani nebyl znám.
Podle přesvědčení uvedeného soudu byla věc vyřízena v souladu se zákonem a v
žádném případě nedošlo k porušení Úmluvy o právech dětí.
Magistrát
města Karviné ve svém vyjádření popsal okolnosti předcházející vydání
předmětného návrhu v podstatě tak, jak bylo uvedeno v odůvodnění usnesení soudu
prvního stupně. Dále poukázal na smysl a účel Úmluvy o právech dítěte, jakož i
na úpravu obsaženou v Listině, zákoně o rodině a zákoně o sociálně–právní
ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž je právem a povinností
rodičů udělat pro blaho dítěte vše, včetně jeho zdraví, a pokud tomu tak není, musí
nastoupit ochrana práv dětí podle příslušných předpisů. Vzhledem k tomu, že
rodiče nezletilého odmítali další léčbu chemoterapií, brali mu jedinou naději
na vyléčení a závažně tak ohrožovali jeho zdravotní stav a život. Jiná
alternativní cesta poskytující dítěti naději na vyléčení podle přednosty
kliniky dětské onkologie nebyla a není, čehož si byli rodiče vědomi. Dle
Magistrátu města Karviná rodiče porušují rodičovskou zodpovědnost, zejména
povinnost řádně pečovat o zdraví dítěte tím, že svým postojem k léčení ohrožují
nejen zdraví dítěte, ale i jeho život, a proto bylo třeba postupovat daným
způsobem.
Veřejný
ochránce práv JUDr. O. M., jenž byl ustanoven nezletilému opatrovníkem pro
řízení před Ústavním soudem usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2004, čj.
III. ÚS 459/03–20, k ústavní stížnosti uvedl, že pokud se stěžovatelé
dovolávají výše zmíněných mezinárodních úmluv a ústavních dokumentů, pak tyto
deklarují a zajišťují soubor práv a povinností sledujících ochranu především
dítěte, přičemž se vychází ze dvou předpokladů – především že jde o dítě žijící
a že v souladu s civilizační tradicí ochranu dítěti v první řadě poskytují a
zaručují jeho rodiče. Stěžovatelé však dle opatrovníka pomíjejí skutečnost, že
nespornou prioritou v soustavě práv lidské bytosti a současně podmínkou
realizace všech dalších ústavních práv lidské bytosti je její právo na život.
Stěžovatelé svým vědomým postojem k léčbě nezletilého, který osvědčili svým
prohlášením ze dne 6. 8. 2003, rozhodli ukončit proces aktivního léčení bezprostředně
život ohrožující nemoci nezletilého a požadovali, aby léčba chemoterapií byla
přerušena a nezletilý byl léčen pouze paliativní léčbou; poskytli tedy
ošetřujícím lékařům pouze souhlas s použitím medicínských prostředků
utišujících, neovlivňujících však podstatně průběh vlastní choroby. Vzhledem k
diagnóze by to znamenalo nezvratný konec života, takže vznikla nesporně
situace, kterou k realizaci práva na život a ochranu zdraví zákon v ustanovení
§ 76a o. s. ř. předpokládá, a nic nemohlo zpochybnit v souvislosti s
předpokládanými výjimkami autoritativního rozhodování rodičů postup, který
obecné soudy zvolily. Opatrovník proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní
stížnost zamítl. Nemocnice se postavení vedlejšího účastníka vzdala.
Ústavní
soud si rovněž vyžádal stanovisko Mgr. O. K., jež byla ustanovena kolizní
opatrovnicí nezletilému pro řízení před obecnými soudy. Ta poukázala na původní
důvodovou zprávu k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, konkrétně na odst.
48, dle kterého „spočívá prvotní povinnost lékařů a jiných zdravotnických
pracovníků k jejich pacientovi a je rovněž součástí profesionálního standardu
(čl. 4), aby jednali v zájmu pacienta. Ve skutečnosti má lékař povinnost
chránit pacienta proti rozhodnutím osob nebo orgánů, jejichž souhlas je
vyžadován, která nejsou v zájmu pacienta a z tohoto důvodu by národní právo
mělo zajistit adekvátní opravný prostředek.“ Pokud tedy zákonní zástupci
nezletilé osoby v ohrožení života, která není sama způsobilá k udělení souhlasu
se zákrokem, nesouhlasí s takovým lékařským zákrokem, který může této nezletilé
osobě zachránit život, přednost má dle opatrovnice právo na život této osoby,
jinak by Úmluva o lidských právech a biomedicíně byla stavěna do rozporu s čl.
3 a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o právech dítěte. Dále má opatrovnice za to, že
nedošlo k porušení čl. 32 odst. 4 Listiny, protože práva rodičů byla omezena
rozhodnutím soudu na základě zákona, přičemž v posuzovaném případě byly dány
důvody pro nařízení předběžného opatření podle § 76a o. s. ř. Dle opatrovnice
nedošlo ani k porušení čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 36 Listiny a
čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, když prvně uvedené ustanovení připouští oddělení
dítěte, pokud se tak stane v zájmu dítěte soudním rozhodnutím a v souladu s
platným právem, přičemž výčet takových příkladů v této úmluvě je pouze
demonstrativní. Dítě bylo odděleno od svých rodičů proti jejich vůli na základě
soudního rozhodnutí, které bylo vydáno v souladu s platným českým právem a v
příslušném řízení. Jestliže stěžovatelé namítají porušení čl. 12 odst. 1 a 2
Úmluvy o právech dítěte, s ohledem na věk dítěte a na povahu řízení soud
postupoval správně, když nezletilé dítě nevyslýchal. S ohledem na výše uvedené
opatrovnice navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Stěžovatelé
v replice k vyjádření Veřejného ochránce práv uvedli, že si hodnotu života
uvědomují, neboť to byli právě oni, kdo léčbu inicioval, avšak přáli si pro své
dítě to nejlepší řešení, a tak je nechtěli vystavovat rizikům, kterým se dá
předejít; proto navrhli konkrétní léčbu v souladu s vědeckými poznatky. Jde-li
o prohlášení, stěžovatelé skutečně dne 6. 8. 2003 navrhli jako alternativu
paliativní léčbu, ale chápali to jako nejzazší řešení, což je doloženo jejich
dopisem ze dne 12. 8. 2003, kde navrhují řadu alternativních postupů léčby. K
vyjádření okresního soudu uvedli, že nesdílejí jeho názor, že účastníci nemusí
být dle § 75 odst. 3 o. s. ř. vyslechnuti, protože toto by bylo v rozporu s čl.
9 odst. 1, 2 a čl. 12 odst. 1, 2 Úmluvy o právech dítěte. Dle jejich názoru je
třeba cit. ustanovení občanského soudního řádu vykládat tak, že soud může vydat
rozhodnutí, i když výslech účastníků není možný, nemůže se však jednat o
„omluvenku“, která by soud zprošťovala povinnosti shromáždit všechny dostupné
důkazy, včetně výslechu rodičů a dětí, pokud je to jen trochu možné. K
vyjádření Magistrátu města Karviné stěžovatelé konstatují, že není pravda, že
by porušili rodičovskou zodpovědnost, protože souhlasili s léčbou, dokonce i s
chemoterapií, pouze žádali, aby chemoterapie byla prováděna tak, aby dítě
nebylo vystaveno rizikům spojeným s krevními transfuzemi, což doložili
odbornými studiemi, pracovnice magistrátu se k nim však nevyjádřila.
Stěžovatelé se vyjádřili rovněž ke stanovisku Mgr. O. K., a to v tom smyslu, že
nesouhlasí s názorem, že by mělo být důvodem k odebrání dítěte z péče rodičů,
jestliže tito upřednostňují jeden léčebný postup před druhým. Současně sdělili,
že někdy může být oddělení dítěte od rodičů nezbytné, v jejich případě to není
třeba, protože o dítě řádně pečují.
Ústavní
soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně
zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelé
se v ústavní stížnosti dovolávají, kromě jiného, svého práva upraveného čl. 32
odst. 4 Listiny. Uvedené ustanovení má dle Ústavního soudu pro posouzení věci
klíčový význam, když zakotvuje na straně jedné právo rodičů na péči a výchovu
dítěte, na straně druhé ovšem i právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči.
Uvedené právo však může být omezeno, a to za podmínky, že se tak stane
rozhodnutím soudu na základě zákona. I když citované ustanovení další podmínky
neobsahuje, bezpochyby je při tom třeba respektovat omezení vyplývající z
ostatních ustanovení Listiny, ve vztahu k danému případu je pak relevantní
zejména čl. 4 Listiny. Danou materii upravuje rovněž čl. 8 Evropské úmluvy; i
když předmět jeho regulace je širší, než je tomu u čl. 32 odst. 4 Listiny,
protože obecně zakládá právo každého na to, aby byl respektován jeho soukromý a
rodinný život, je třeba věc posuzovat i z hlediska tohoto ustanovení. Dané
právo na respektování soukromého a rodinného života dle uvedené úmluvy není
rovněž neomezené, protože státní orgán do jeho výkonu práva může zasahovat,
avšak jen tehdy, je-li to v souladu se zákonem a je-li to nezbytné v
demokratické společnosti v zájmu ochrany zdraví nebo práv a svobod jiných (mimo
jiné).
Pokud
obecné soudy rozhodly, že se nezletilý D. svěřuje do péče uvedeného léčebného
zařízení, nepochybně tím zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatelů ve
smyslu čl. 32 odst. 4, věta první, Listiny, jakož i do práva zakotveného v čl.
8 odst. 1 Evropské úmluvy, když omezily právo rodičů rozhodovat o léčení jejich
dítěte; jen zčásti došlo i k jeho „odloučení“ od rodičů, avšak to nebylo
smyslem příslušného opatření, nýbrž jeho vedlejším důsledkem. Vzhledem k tomu
bylo nezbytné posoudit, zda v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti
takového zásahu dle čl. 32 odst. 4, věta druhá, Listiny, resp. čl. 8 odst. 2
Evropské úmluvy, tj. zda se jednalo o zásah nezbytný v demokratické společnosti
na základě a v souladu se zákonem, když není sporu o tom, že se tak stalo na
základě soudního rozhodnutí.
Ústavní
stížností napadené prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno na základě § 76a odst. 1
o. s. ř. poté, co příslušný soud dospěl k závěru, že zdravotní stav
nezletilého, příp. jeho život jsou vážně ohroženy. Dle názoru Ústavního soudu
nebylo třeba se ústavností citovaného ustanovení v obecné rovině blíže zabývat,
neboť předmětem jeho úpravy je ochrana práv nezletilých dětí vyplývajících
zejména z čl. 6 odst. 1 a čl. 31 Listiny, přičemž zajištění takové ochrany
vyplývá pro ČR z mezinárodních závazků, a to (rovněž) z již zmíněné Úmluvy o
právech dítěte a Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Pokud jde o následné
posouzení otázky, jež nutně z výše uvedeného vyvstane, tedy zda k předmětnému
zásahu došlo v souladu se zákonem, vycházel Ústavní soud ze své konstantní
judikatury, dle níž není, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83
Ústavy ČR), běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem
nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí.
Proto není jeho úkolem zabývat se ani eventuálním porušením běžných práv
fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud
takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody
zaručené ústavním zákonem. Vzhledem ke svému postavení ve vztahu k soudům
obecným zastává Ústavní soud názor, že interpretace a aplikace jednoduchého
práva je věcí soudů obecných a rozdílný názor na interpretaci obyčejného
zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o
sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv (např. nález z 29. 5.
1997, sp. zn. III. ÚS 31/97). K porušení ústavně zaručených práv účastníka
řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy vycházely ze zásadně
nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel
dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a
aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález z 9. 7.
1999, sp. zn. III. ÚS 224/98).
Obdobně
tomu je v otázce hodnocení důkazů; za porušení ústavně zaručených práv lze
považovat situaci, kdy v daném procesu dochází k zásadním pochybením, zejména
vzniká extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, z něhož pak
obecné soudy vycházely. K tomu je třeba dodat, že možnost ingerence Ústavního
soudu do činnosti soudů obecných ve výše uvedeném smyslu se stupňuje s
intenzitou příslušného zásahu do základních práv a svobod.
Ve výše
uvedeném smyslu však Ústavní soud stran postupu obecných soudů žádné pochybení
nezjistil. Jde-li o stav věci, z něhož obecné soudy při svém rozhodování
vycházely, ten není ze strany stěžovatelů v zásadě zpochybňován (viz níže). Jak
Ústavní soud zjistil, soud prvního stupně vycházel ze zpráv nemocnice ze dne 6.
8. 2003 a ze dne 12. 8. 2003, v nichž je Magistrát města Karviné upozorňován na
odmítnutí léčby nezletilého ze strany stěžovatelů. Z nich jednoznačně vyplývá,
že nebude-li neprodleně zahájena léčba chemoterapií, kterou však jeho rodiče odmítají,
jsou zdraví a život nezletilého D. vážně ohroženy. Tyto skutečnosti jsou patrné
rovněž z písemnosti nazvané „Informovaný souhlas“ ze dne 22. 7. 2003 a „Léčba
D. J., r. č. …“ ze dne 6. 8. 2003. Z těchto je možné také zjistit, že důvody
odmítnutí této léčby rodiči nezletilého jsou náboženské a zdravotní. V ústavní
stížnosti se přitom namítá, že podmínky citovaného ustanovení nebyly naplněny,
protože dítě nebylo ohroženo jednáním rodičů, ale těžkou nemocí, kdy si rodiče
přáli pouze jiný způsob léčby.
V první
řadě je třeba uvést, že Ústavní soud nemá žádnou pochybnost o tom, že do sféry
regulace dané normy spadají i případy, kdy je nezletilému dítěti odepírána
nezbytná lékařská péče, zvláště pak tehdy, je-li tím přímo ohrožován jeho
život. Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatelů, že došlo k porušení čl. 9
odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, když se u nezletilého D. nejednalo o
zneužívané či zanedbané dítě. Smluvním státům je zde ponecháván prostor k
vlastnímu uvážení, neboť výčet skutkových podstat přípustného zásahu do práv
rodičů (a dítěte) je pouze demonstrativní a jiný přístup by ostatně byl v
přímém rozporu jak s čl. 6 odst. 1, čl. 31 Listiny, tak i Úmluvy o právech
dítěte a Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Dále je třeba konstatovat, že
obecné soudy postupovaly správně i z pohledu důvodů, z nichž došlo k odmítnutí
léčby. Jde-li o první, tedy náboženský důvod, výkon práva zakotveného v čl. 16
odst. 1 Listiny lze za určitých podmínek omezit, přičemž podmínky pro to, jak
bude uvedeno, naplněny byly a v podrobnostech lze odkázat na závěry Ústavního
soudu uvedené níže. Jde-li o údajné zdravotní důvody, tyto ovšem blíže
specifikovány nebyly, tedy až na to, že s podáním krevní transfuze jsou spojena
určitá rizika. Pokud však rodiče požadovali pro dítě „léčbu“, která již nevede
k odstranění příčiny nemoci, ale pouze k dočasnému zmírnění jejích následků, a
kdy si byli vědomi toho, že je život dítěte vážně ohrožen, nebude-li adekvátní
léčba chemoterapií zahájena, pak by tento důvod stěží mohl obstát. Jestliže
stěžovatelé své odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jakož i ústavní
stížnost stavějí tak, že v dané věci mezi rodiči nezletilého a léčebným
zařízením šlo o spor o způsob léčby, kdy se stěžovatelé domáhali jiného způsobu
léčby nezletilého (chemoterapie bez podávání krevních transfuzí), pak dané
tvrzení nemá oporu ve spisovém materiálu, a tak ji Ústavní soud jako účelovou
odmítl. K tomu je však třeba dodat, že obecný soud v řízení podle § 76a o. s.
ř. zpravidla nemůže řešit otázky vhodnosti té které léčby, neboť uvedené
ustanovení dopadá na výjimečné (a závažné) případy, kde je třeba rozhodnout
neprodleně, přičemž názor evidentně kvalifikovaného léčebného zařízení, jako
tomu bylo v této věci, je pro rozhodnutí soudu v daném ohledu dostatečnou oporou.
Jde-li o
ostatní kritéria přípustnosti zásahu do práv a svobod stěžovatelů, dle
Ústavního soudu v daném případě nevznikají pochybnosti o tom, že smyslem a
cílem vydání předběžného opatření byla ochrana práv nezletilé osoby, a to práva
na ochranu zdraví dle čl. 30 odst. 1 Listiny a jeho práva na život zakotveného
v čl. 6 Listiny. Zbývá tedy posoudit, zda se jednalo o zásah v demokratické
společnosti nezbytný, tedy zda pro něj existovaly relevantní a dostatečné
důvody (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva /ES/ ze dne 27. 11.
1992 ve věci Olsson v. Sweden). V tomto ohledu dospěl Ústavní soud k závěru, že
ochrana zdraví a života dítěte, a o ni vzhledem ke konkrétním okolnostem
skutečně šlo (viz výše), je zcela relevantním a více než dostatečným důvodem
pro zásah do rodičovských práv, kdy jde o hodnotu, jejíž ochrana je v systému
základních práv a svobod jednoznačně prioritní. Jinak řečeno, obecné soudy jsou
povinny zajistit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy jeho rodiče,
zvláštní pozornost však musí být věnována zájmu dítěte, který může – v
závislosti na své povaze a závažnosti – převážit nad zájmem rodiče (viz
citované rozhodnutí); především nelze připustit, aby rodiče přijímali opatření
škodlivá pro zdraví nebo rozvoj dítěte (viz rozhodnutí ES ze dne 7. 8. 1996 ve
věci Johansen v. Norway). Že se o takové opatření jednalo, vyplývá z výše
uvedených rozhodnutí. Ústavní soud ani nezjistil, že u příslušného opatření
orgánů veřejné moci šlo o opatření nadbytečné, neplnící svůj účel, neboť na
jeho základě bylo možno neprodleně zahájit nezbytnou léčbu nezletilého,
současně nešlo ani o opatření zjevně nepřiměřené, protože omezuje práva rodičů
jen v tom rozsahu, v jakém tomu bylo v dané věci třeba.
Dále se
Ústavní soud zabýval otázkou, zda řízení, v němž bylo o vydání předběžného
opatření rozhodováno, bylo vedeno v souladu se zákonem, resp. zda nedošlo k
porušení čl. 36 Listiny, čl. 6 Evropské úmluvy a čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech
dítěte. Stěžovatelé v první řadě namítají, že nebyli obecnými soudy vyslechnuti
a že tyto jim neumožnily nezletilého v řízeni zastupovat, čímž porušily § 76a
odst. 3 o. s. ř. Jak ze soudního spisu vyplynulo, návrh na nařízení předběžného
opatření byl soudu doručen dne 13. 8. 2003 s tím, že je třeba zahájit léčbu do 15.
8. 2003. Z uvedeného je zřejmé, že soudy důvodně postupovaly dle § 76a o. s.
ř., které dopadá na případy, kdy je třeba neprodleného zásahu, čemuž odpovídá i
povinnost soudu rozhodnout do 24 hodin (§ 75 odst. 4 o. s. ř.). V této lhůtě
zpravidla jen stěží bude možno vyslechnout účastníky řízení, nehledě na to, že
otázka, zda je to pro rozhodnutí nezbytné, je na úvaze soudu (§ 75 odst. 3 o.
s. ř.). V odvolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně se pak stěžovatelé,
zastoupeni advokátem, k věci vyjádřili, přičemž z uvedeného podání nevyplývá,
že by dané „pochybení“ tomuto soudu vytýkali, přičemž potřebnost takového
postupu nevyplynula ani z dalších skutečností. Ústavní soud se rovněž
neztotožnil s námitkou, že došlo k porušení § 76a odst. 3 o. s. ř. V předmětném
řízení byla řešena možná kolize práv a zájmů dítěte s právy a zájmy jeho
rodičů, takže pochybnost o tom, že stěžovatelé nemohli dítě v řízení
zastupovat, je zcela zřejmá, k čemuž nutno dodat, že sama skutečnost, že
nezletilému byl ustanoven pro předmětné řízení podle citovaného ustanovení
opatrovník, je ve srovnání s rozhodnutím soudu dle § 76a odst. 1 o. s. ř. o
svěření nezletilého do péče konkrétní osoby, jde-li o práva stěžovatelů, v
podstatě nevýznamná.
Ústavní
soud neshledal důvodnou ani námitku čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte,
neboť dle uvedeného ustanovení právo na vyjádření náleží dítěti, které je
schopno formulovat své vlastní názory. Dle názoru Ústavního soudu je třeba při
výkladu tohoto ustanovení brát v úvahu nejen věk dítěte (a jeho rozumovou
vyspělost), ale i povahu věci, o niž se jedná, jakož i další okolnosti, jako je
např. rodinné zázemí a společenské prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. V době
rozhodování soudu měl nezletilý D. 6 let, a tak lze stěží předpokládat, že by
plně pochopil složité záležitosti týkající se jeho léčby a dokázal poskytnout
dostatečně autonomní, tedy na svých rodičích (alespoň zčásti) nezávislý názor.
Za dané situace by bylo vyslechnutí nezletilého pouze formálním úkonem, jenž by
beztak nijak rozhodnutí soudu ovlivnit nemohl. Pokud jde o namítané porušení
čl. 6 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, rovněž v tomto případě
se Ústavní soud s názorem stěžovatelů neztotožnil, protože smyslem a účelem
uvedeného ustanovení je především zajistit ochranu nezletilých osob, na nichž
je prováděn lékařský zákrok, před zneužitím biologie nebo medicíny (viz
preambule citované úmluvy). Proto je jeho provedení vázáno na souhlas zákonného
zástupce, úřední osoby či jiné osoby nebo orgánu, které jsou k tomu zmocněny zákonem.
Nelze je však vykládat tak, že nezbytnou podmínkou je vždy souhlas zákonného
zástupce, neboť takový přístup by byl v rozporu nejen s Listinou, Evropskou
úmluvou i Úmluvou o právech dítěte, protože by bránil realizovat nezbytnou
ochranu práv a zájmů dítěte, ale i se samotnou Úmluvou o lidských právech a
biomedicíně, jež stanovuje povinnost smluvním státům poskytovat péči bez
diskriminace (čl. 1 a čl. 3) a v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a
standardy (čl. 4). Je třeba si uvědomit, že uvedená úmluva představuje
komplementární ochranu základních práv a svobod a jejím prostřednictvím nesmí
dojít k omezení práv a svobod z ostatních mezinárodních úmluv vyplývajících
(viz preambule).
Vzhledem
k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle § 82 odst. 1
zákona o Ústavním soudu zamítnout. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení
ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), s kterýmžto postupem
účastníci a vedlejší účastníci řízení vyjádřili předchozí souhlas.


-- žiadne príspevky --