Nariadenie pozorovania v zdravotníckom ústave z dôvodu marenia účelu trestného konania | Medicínske právo
              

Judikatúra


Nariadenie pozorovania v zdravotníckom ústave z dôvodu marenia účelu trestného konania


 | 7.9.2009 | komentárov: 0



Č. 24/II/2006 ZP
Stěžovatel svým postupem vytvořil procesní situaci, kdy bylo s ohledem na legitimní veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení (jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů, předcházení a zamezování trestné činnosti a výchova občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití – § 1 odst. 1 tr. ř.) nezbytné nařídit jeho pozorování ve zdravotnickém ústavu podle § 116 odst. 2 tr. ř. a zasáhnout tím do jeho základních práv podle čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, kterých se nyní dovolává. Tato základní práva (stejně jako všechna ústavně zaručená práva) nejsou bezbřehá a ničím neomezitelná. Je na ně třeba nahlížet v kontextu s jinými ústavně zaručenými právy, ústavně chráněnými hodnotami, a s přihlédnutím k okolnostem zapříčiněným osobou, jež se realizace tohoto subjektivního veřejného práva v konkrétním případě domáhá.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 333/05)

Věc:

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. K. K., zastoupeného JUDr. K. S., advokátkou, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 2 To 59/2005, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 6 To 476/2004, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní stížnost byla zamítnuta.

Z odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou telefaxem, v elektronické podobě a k poštovní přepravě dne 9. 6. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 6 To 476/2004, kterým bylo nařízeno, aby byl pozorován ve zdravotnickém ústavu, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 2 To 59/2005, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 49/2002 Ústavní soud zjistil, že je proti stěžovateli na základě sdělení obvinění z 15. 6. 1999 vedeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že jako obhájce obviněných D. H. a J. H. v průběhu přípravného řízení telefonicky kontaktoval poškozeného P. Ř., na kterém pod pohrůžkou náhodného sražení autem nebo obstarání svědků jeho údajné trestné činnosti požadoval stažení trestního oznámení. V rámci tohoto trestního stíhání byl Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 17. 8. 2004 vydán pod čj. 3 T 49/2002-311 rozsudek, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a odst. 2 písm. e) tr. zák., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Proti tomuto rozsudku se stěžovatel namístě odvolal. První veřejné zasedání odvolacího soudu se konalo 10. 11. 2004 a obhájkyně stěžovatele v jeho rámci navrhla vedle jiných důkazů i důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaným na stěžovatele z podnětu obhájkyně stěžovatele MUDr. V. T. dne 9. 11. 2004. Poté byl ještě v průběhu tohoto veřejného zasedání proveden k důkazu tento znalecký posudek, z nějž mimo jiné vyplývá, že znalec stěžovatele ambulantně vyšetřil a že podle jeho názoru byly z důvodu poruchy osobnosti u stěžovatele v době páchání činu zcela vymizelé rozpoznávací a ovládací schopnosti. Opatřením Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2004, čj. 6 To 476/2004-356, byla k podání ústavního znaleckého posudku a k přezkoumání znaleckého posudku MUDr. V. T. přibrána Psychiatrická léčebna Bohnice. Proti tomu podal stěžovatel 3. 12. 2004 námitky a ze spisu nevyplývá, že by o nich bylo jakkoliv rozhodnuto. Dopisem ze dne 3. 2. 2005 vyzval primář ochranného léčení Psychiatrické léčebny Bohnice, MUDr. J. Š., Ph.D., stěžovatele, aby se za ním dostavil dne 17. 2. 2005 za účelem vyšetření. Dopisem ze dne 9. 2. 2005 obhájkyně stěžovatele v odpovědi mimo jiné uvedla, že stěžovatel využívá svého práva obviněného nevypovídat ke své osobě, a proto nestrpí žádné úkony znalců, jejichž výsledkem by mohlo být ztížení nebo změna stavu jeho obhajoby. Dopisem ze dne 17. 2. 2005 MUDr. J. Š. stěžovatele vyzval, aby se k němu dostavil v týdnu od 28. 2 do 4. 3. 2005. Dopisem ze dne 28. 2. 2005 obhájkyně stěžovatele v odpovědi opětovně uvedla, že se stěžovatel před znalci nebude ke své osobě ani k trestní věci vyjadřovat s tím, že úkony znalců by byl nucen strpět jen na základě usnesení vydaného podle § 116 odst. 2 tr. ř., které však nebylo vydáno. Z dopisu MUDr. J. Š. soudu ze dne 3. 3. 2005 vyplývá, že se 28. 2. 2005 stěžovatel do Psychiatrické léčebny Bohnice dostavil, nekomunikoval a prostřednictvím své obhájkyně předal své shora uvedené vyjádření. Nevyhověl požadavkům ke spolupráci na znaleckém vyšetření (pohovor a psychologické vyšetření), které mu byly vysvětleny. Na dotaz soudu MUDr. J. Š. dopisem ze dne 16. 3. 2005 sdělil, že kolektiv znalců Psychiatrické léčebny Bohnice rozhodl, že na základě podkladů, které mají k dispozici, bez psychiatrického vyšetření (popř. ústavního pozorování), nelze spolehlivě posoudit jeho duševní stav a zodpovědně učinit diagnostické závěry.
Nelze tedy odpovědět na žádnou ze zadaných otázek a vypracovat znalecký posudek. Jako důvod bylo uvedeno, že závěry znaleckého posudku v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, mají vycházet především z vlastního klinického vyšetření (popř. ústavního pozorování), neboť jiné závěry by mohly být oprávněně napadeny ve prospěch posudku, kde vyšetření bylo provedeno. Na základě sdělení MUDr. Š. byl stěžovatel vyslechnut 18. 3. 2005 předsedou senátu Městského soudu v Praze, kdy se i po upozornění na ustanovení § 116 odst. 2 tr. ř. odmítl vyjádřit ke své osobě i k věci. Poté bylo v neveřejném zasedání konaném 31. 3. 2005 vydáno ústavní stížností napadené usnesení, kterým bylo podle § 116 odst. 2 tr. ř. nařízeno, aby byl stěžovatel pozorován v Psychiatrické léčebně Bohnice. Dne 8. 4. 2005 vydal pod čj. 6 To 476/2004-397 Městský soud usnesení, kterým opravil datum vydání uvedené v písemném vyhotovení uvedeného usnesení z 30. 3. 2005 na 31. 3. 2005. Proti oběma usnesením podal stěžovatel stížnosti, které byly zamítnuty Vrchním soudem v Praze v neveřejných zasedáních konaných 19. 5. 2005.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy přikročily k aplikaci § 116 odst. 2 tr. ř. za situace, kdy byl duševní stav stěžovatele již jednou znalecky zkoumán, přičemž znalecký posudek, který o tom svědčil, byl proveden jako důkaz. Proto nesouhlasí s tím, že důvodem napadených usnesení je skutečnost, že jeho duševní stav nelze vyšetřit jinak. Zpochybňuje i jim předcházející postup obecných soudů, kdy bylo po provedení uvedeného znaleckého posudku k důkazu nařízeno vypracování znaleckého posudku ústavu, aniž by se pokusily odstranit případné pochybnosti o „spolehlivých diagnostických závěrech“ jiným způsobem a aniž by bylo shledáno, zda má znalecký posudek vady ve smyslu § 109 tr. ř. Ke znaleckému zkoumání přitom bylo přistoupeno v situaci, kdy soud doposud nevyřešil otázku, zda se skutek stal a zda jej spáchal stěžovatel, když o opaku svědčí opakované výpovědi poškozeného a mohou o tom svědčit i další navrhované důkazy, které byly zamítnuty. Považuje za hrubé porušení procesních předpisů, že napadené usnesení bylo vyhotoveno předtím, než o něm bylo rozhodnuto, a tato vada byla následně opravena postupem sloužícím k nápravě písařských chyb a zjevných nesprávností, ačkoliv takový postup nebyl v daném případě namístě. Z toho usuzuje, že o napadeném usnesení bylo rozhodnuto jindy a jiným než zákonným způsobem, a proto mají členové senátu vůči stěžovateli takový poměr, který je z projednávání věci vylučuje.
Vrchní soud v Praze se přitom návrhy a námitkami obhajoby, obsaženými ve stížnosti, nezabýval. Trestní stíhání i řízení před odvolacím soudem přitom trvá nepřiměřeně dlouhou dobu a jeho rozhodnutí v této věci nerespektuje rozhodnutí Ústavního soudu, vydané v podobné věci pod sp. zn. IV. ÚS 289/2000 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 20. N. 177. str. 249), ani dosavadní judikaturu obecných soudů.
Ústavní soud vyzval všechny účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Praze uvedl, že při rozhodování o stížnosti stěžovatele vycházel z § 116 odst. 2 tr. ř. a Listiny. Odkázal na své usnesení a zdůraznil, že bylo přihlédnuto k tomu, že stěžovatel byl nepravomocně uznán vinným a v odvolacím řízení mu nehrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Také se připojil k názoru, že je dána potřeba přibrání znaleckého ústavu. Městský soud v Praze odkázal na obsah svého usnesení, které má za vyčerpávající. Ústavní stížnost podle něj neobsahuje žádné nové skutečnosti. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo a Městské státní zastupitelství na výzvu k vyjádření nijak nereagovalo.
Ústavní soud nemůže zasahovat do probíhajícího soudního řízení. Není také součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší hodnotit zákonnost postupu soudu, neboť k tomu jsou zákonem určeny jiné procesní prostředky. Teprve po jejich úplném vyčerpání může Ústavní soud posuzovat, zda případná procesní pochybení obecných soudů mohla vést k porušení ústavně zaručených práv. Již jen proto se Ústavní soud nemohl zabývat námitkami proti délce řízení (kde by bylo navíc třeba zkoumat, zda stěžovatel vyčerpal procesní prostředky podle dílu šestého hlavy třetí zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), proti procesnímu postupu ve věci samé, proti opatření o přibrání znaleckého ústavu a postupu, který k němu vedl, proti usnesení o opravě písařské chyby, ani námitkou, že obecný soud neoznámil stěžovateli své stanovisko k jím vzneseným námitkám proti znaleckému ústavu a formulaci otázek, které uplatnil. Navíc se jimi nemohl zabývat i proto, neboť se ve vztahu ke všem těmto námitkám stěžovatel ničeho nedomáhá (ultra petitum partium iudex condemnare non potest).
K tomu, že obecný soud neoznámil stěžovateli své stanovisko k jím vzneseným námitkám proti znaleckému ústavu a formulaci otázek, lze nad rámec výše uvedeného uvést, že zákonodárce nestanovil pro podání takových námitek žádnou lhůtu. Lze je tedy podat od té doby, kdy byl přibrán znalec (či znalecký ústav), až do doby rozhodnutí ve věci samé (viz též Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002. str. 731). Z tohoto zákonného ustanovení není možné dovodit obecnou lhůtu, do kdy má být o těchto námitkách rozhodnuto. O porušení procesních povinností obecným soudem, které by mohlo vést až k porušení ústavně zaručených procesních práv, by bylo možné uvažovat zásadně až v situaci, kdy by se s těmito námitkami nevypořádal soud, který přibral znalecký ústav, ani v době meritorního rozhodování o vině a trestu.
Ústavní soud se tedy mohl zabývat ústavní stížností jen v rozsahu námitky, že postup soudu při aplikaci § 116 odst. 2 tr. ř. je nesprávný, a proto hrozí, že dojde k nezákonnému omezení osobní svobody stěžovatele. Proto, a také vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl na svobodě v rámci tohoto řízení doposud omezen, vyhověl Ústavní soud návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Podle § 116 odst. 2 tr. ř., nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, může soud nařídit, aby byl obviněný pozorován. Proti tomu je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Tohoto procesního práva stěžovatel v dané situaci využil a Vrchní soud v Praze o jeho stížnosti rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 5. 2005. V odůvodnění uvedl, že za situace, kdy má být vyhotoven ústavní znalecký posudek, k němuž je nutné vyšetření stěžovatele, a stěžovatel se vyšetření nechce podrobit, nezbývá nic jiného než postup podle § 116 odst. 2 tr. ř., a tento závěr lze v daném případě považovat za ústavně souladný. Je třeba uvést, že jak rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/2000, tak rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 514/96, na která se stěžovatel odvolává, vycházela ze zcela odlišné skutkové situace, než jaká je v nyní posuzovaném případě, a proto jsou jejich závěry pro nyní posuzovaný případ nepoužitelné. V případě řešeném Ústavním soudem šlo o vadnou komunikaci mezi orgány činnými v trestním řízení a obviněným, který byl přístupný ambulantnímu vyšetření, a v případě řešeném Krajským soudem v Českých Budějovicích nebyl vůbec přibrán znalec k vyhotovení znaleckého posudku.
Naproti tomu v nyní posuzovaném případě byl přibrán ústav k vyhotovení znaleckého posudku a stěžovatel se odmítl nechat ambulantně vyšetřit a odmítl se znalci jakkoliv komunikovat. Navíc obhájkyně stěžovatele v dopise ze dne 28. 2. 2005 výslovně uvedla, že mimo postup na základě rozhodnutí podle § 116 odst. 2 tr. ř. neexistuje řešení této situace. Obecné soudy přitom vycházely ze sdělení znaleckého ústavu, že bez psychiatrického vyšetření (popř. ústavního pozorování) nelze spolehlivě posoudit duševní stav stěžovatele a zodpovědně učinit diagnostické závěry, protože závěry znaleckého posudku v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, mají vycházet především z vlastního klinického vyšetření (popř. ústavního pozorování). Toto sdělení (jako další komponent odůvodňující rozhodnutí podle § 116 odst. 2 tr. ř.) lze považovat za dostatečné pro závěr, že vyšetření či pozorování stěžovatele je nezbytné a že vyšetření provedené znalcem MUDr. V. T. je v dané věci nedostatečné, přičemž se jedná o otázku odbornou, o které není oprávněn rozhodnout soud sám. V daném případě je tedy zřejmé, že byly vyčerpány veškeré možnosti k vyšetření duševního stavu stěžovatele jinak, resp. že žádné jiné možnosti k vyřešení dané situace nejsou, neboť není na místě ani udělení pořádkové pokuty podle § 66 tr. ř., ani uvalení vazby z důvodu podle § 67 písm. b) tr. ř., tedy pro maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Posledně uvedenými opatřeními by totiž jednak vůbec nemuselo dojít k dosažení spolupráce stěžovatele se znaleckým ústavem a navíc by bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod nad nezbytně nutný rámec.
Stěžovatel tedy sám svým postupem vytvořil procesní situaci, kdy bylo s ohledem na legitimní veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení (jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů, předcházení a zamezování trestné činnosti a výchova občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití – § 1 odst. 1 tr. ř.) nezbytné nařídit jeho pozorování ve zdravotnickém ústavu podle § 116 odst. 2 tr. ř., a zasáhnout tím do jeho základních práv podle čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, kterých se nyní dovolává. Tato základní práva (stejně jako všechna ústavně zaručená práva) nejsou bezbřehá a ničím neomezitelná. Je na ně třeba nahlížet v kontextu s jinými ústavně zaručenými právy, ústavně chráněnými hodnotami, a s přihlédnutím k okolnostem zapříčiněným osobou, jež se realizace tohoto subjektivního veřejného práva v konkrétním případě domáhá.
Z ústavní stížnosti rovněž vyplývá, že se stěžovatel ve věci, o niž jde, vůči znaleckému ústavu domáhal svého ústavně zaručeného práva nevypovídat. V případě klinického vyšetření ale nejde o výpověď k osobě a věci, nýbrž o vyšetření duševního stavu. Klinické vyšetření a jím získané poznatky pro potřeby znaleckého posudku z odvětví psychiatrie mají podobnou povahu s jinými vzorky používanými ve forenzní medicíně (viz i zařazení do oddílu šestého hlavy páté trestního řádu), na které se nevztahuje právo nevypovídat (viz též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. G. a J. H. v. Spojené království ze dne 25. 9. 2001, č. st. 44787/98). Je přitom samozřejmé, že klinické vyšetření, získané znalci pro potřeby znaleckého posudku, nelze orgány činnými v trestním řízení využít jiným způsobem, než jako součást na jeho základě vypracovaného znaleckého posudku. Teprve pokud by toto klinické vyšetření bylo orgány činnými v trestním řízení využito jako jiný důkaz než jen jako znalecký posudek, jednalo by se o protiústavní úskok k vylákání doznání či jiných usvědčujících vyjádření (viz též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Allan v. Spojené království ze dne 5. 11. 2002, č. st. 48539/99). Protože platí, že výsledky klinického vyšetření nemohou být použity jako jiný důkaz než jako znalecký posudek, není aplikace ústavně zaručeného práva nevypovídat v daném případě namístě.
Ze všech shora vyložených důvodů nebylo shledáno, že by ústavní stížnost byla opodstatněná a že by došlo k zásahu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zcela zamítnuta. Právní mocí tohoto nálezu pozbývá účinnosti usnesení ze dne 23. 6. 2005, kterým byla odložena vykonatelnost napadených usnesení.


 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Posudzovanie zdravotného stavu zamestnanca
  • Nahliadanie do zdravotnej dokumentácie
  • Poskytovanie informácií o zdravotnom stave dieťaťa rodičovi
  • Lekársky posudok a ukončenie pracovného pomeru
  • Porušenie očkovacej povinnosti
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --