Neposkytnutie informácii a podvod | Medicínske právo
              

Judikatúra


Neposkytnutie informácii a podvod


 | 19.11.2014 | komentárov: 0

„měl jako lékař poškozenému sdělit mimo informací o závažnosti lékařského výkonu, pravděpodobnému termínu operace v jiném zdravotnickém zařízení, komplikacích, které mu hrozí, tedy většinu informací o chystaném zákroku i to, že v jiném zdravotnickém zařízení, které má na uvedený lékařský zákrok smlouvu se zdravotními pojišťovnami, by předpokládaná operace byla lékařským výkonem, který by byl zcela hrazen z plateb zdravotního pojištění. Pak by se mohli poškození svobodně rozhodnout, kde bude lékařský výkon proveden. Takovou povinnost obviněnému ukládalo ustanovení § 23 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu. Jestliže tak nepostupoval, lze uzavřít, že „sebe obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti“, případně se části takového jednání dopustil ve stádiu pokusu, jak se nakonec domáhá ve svém dovolání i nejvyšší státní zástupce. Vzhledem k tomu, že obviněný poškozeného R. poučil o většině podstatných okolností předpokládaného lékařského výkonu a zásadě trestního práva „ultima ratio“, však jeho jednání nezakládá znaky skutkové podstaty trestného činu.“

4 Tdo 614/2014-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. července 2014 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného MUDr. L. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 9 To 419/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 27/2013, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Odůvodnění:

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Berouně (dále jen „státní zástupce“) podal dne 27. 2. 2013 pod sp. zn. ZT 6/2011 obžalobu na obviněného MUDr. L. Š. (dále převážně jen „obviněný“) pro skutek spočívající v tom, že

„v přesné nezjištěném dni na přelomu měsíců září a říjen 2010, těsně před plánovanou operací s odstraněním močového měchýře P. R., zemřelého dne 12. 8. 2012, v obci Z. v restauraci u P., okr. B., při schůzce s manžely R. těmto sdělil, že operace P. R. je velice náročná a na tuto je třeba zapůjčit přístroje, které nemá Nemocnice H. k dispozici, což s dalšími souvisejícími náklady bude stát k již zaplacené částce 20.000,- Kč, ještě dalších 40.000,- Kč a dále k tomuto uvedl, že operace P. R. je neodkladná, neboť jeho stav je velmi vážný, přičemž na dotaz P. R., zda nejde operace provést v jiné nemocnici, uvedl, že jinde by čekal půl roku a že do února 2011 nepřežije, avšak P. R. zamlčel, že v jiných zdravotnických zařízeních by byla operace hrazena z veřejného zdravotního pojištění, přičemž ji lze provést v termínu neohrožujícím život a zdraví pacienta a v důsledku tohoto jeho jednáni uvedl manžele R. v omyl, neboť jim zamlčel důležité informace, a to zejména, že v jiných nemocnicích je taková operace plně hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění a dá se provést v termínu neohrožujícím život a zdraví P. R., a v důsledku toho se manželé R., kteří se obávali o život P. R., ocitli v situaci, která byla z jejich pohledu řešitelná pouze přislíbením zaplacení požadovaného finančního obnosu a způsobil tak manželům R. škodu ve výši nejméně 60.000,- Kč“,

a který právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Okresní soud v Berouně po provedeném hlavním líčení usnesením dne 25. 9. 2013, sp. zn. 8 T 27/2013, podle § 222 odst. 2 tr. řádu postoupil tento zažalovaný skutek České lékařské komoře, neboť se podle jeho názoru nejedná o trestný čin, avšak skutek by mohl být posouzen jako kárné provinění. V obsáhlém odůvodnění tohoto rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů dospěl k tomuto závěru.

Proti usnesení okresního soudu podal státní zástupce stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 9 To 419/2013, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.

Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) se ani s takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a podal proti němu dovolání v neprospěch obviněného MUDr. L. Š. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. řádu, ve spojení s § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. řádu. Je totiž přesvědčen, že tímto usnesením krajského soudu jako soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. řádu a v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně bylo usnesením soudu prvního stupně rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku.

V rámci své dovolací argumentace namítl, že soudy obou stupňů při právním posouzení skutku, resp. posouzení rozsahu a charakteru informací, které obviněný poškozeným poskytl, zcela pomíjí právní stránku vztahu pacient - lékař a redukují ji pouze na vztah podnikatel - zákazník, přičemž nepřihlíží k práv P. R. jako občana – pacienta, plynoucích mu z českého právního řádu podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod.

Podle § 11 odst. 1 písm. d) zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění ve znění platném do 30. 11. 2011, věty první a druhé, na který dovolatel odkázal, má pojištěnec právo na zdravotní péči bez přímé úhrady, pokud mu byla poskytnuta v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Lékař či jiný odborný pracovník ve zdravotnictví ani zdravotnickém zařízení nesmí za tuto zdravotní péči přijmout od pojištěnce žádnou úhradu. Lékařský zákrok provedený poškozenému R. (radikální operační výkon spočívající v odstranění močového měchýře) obecně byl zákrokem hrazeným z veřejného zdravotního pojištění, když v daném případě nebyl hrazen z pojištění pouze z toho důvodu, že Nemocnice H., kde byl obviněný činný na základě mandátní smlouvy a kde zákrok provedl, neměla tento výkon se zdravotní pojišťovnou tzv. „nasmlouván“.

Podle dovolatele sice nelze pokládat za trestný samotný požadavek peněžního plnění za operaci prováděnou ve zdravotním zařízení, které nemá se zdravotními pojišťovnami dohodnuto hrazení takového zákroku. Za takovéto situace je však nutno požadovat komplexní poučení pacienta, včetně toho, že jinde je takovýto zákrok prováděn bezplatně, resp. hrazen z povinného zdravotního pojištění. Rozhodování poškozeného R. o tom, zda si předmětný lékařský zákrok nechá vykonat právě obviněným MUDr. L. Š. v Nemocnici H., se týkalo nejen sféry péče o jeho život a zdraví, ale též jeho sféry majetkové. Pokud obviněný požadoval po poškozených finanční částky v řádech desetitisíců korun, aniž by je výslovně informoval o tom, že v jiném zdravotnickém zařízení může být tento zákrok proveden zcela bezplatné, pak před nimi minimálně zamlčel podstatné skutečnosti podle § 23 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb. ve znění účinném v době činu. Dovolatel sice připustil, že toto poučení se týká především medicínských aspektů prováděného vyšetření nebo výkonu, jestliže se však pacient volbou určitého lékaře nebo zdravotnického zařízení současně fakticky vzdává svého ústavního práva na bezplatnou zdravotní péči, pak součástí poučení musí být i informace o tom, že na jiných lékařských pracovištích je takovýto zákrok poskytován bezplatně. Povinnost poučit pacienta o možnosti poskytnutí péče jako bezplatné, resp. plně hrazené ze zdravotního pojištění v jiném zdravotním zařízení, se týká i tzv. privátního lékaře, který daný typ lékařského výkonu provádí pouze za úhradu. Takovéto poučení přitom musí být poskytnuto včas, nikoli až v době, kdy již může být pacient ve svém rozhodování omezen vážností svého zdravotního stavu a naléhavosti zákroku, když v předmětné věci přitom byla nutnost radikálního operačního zákroku u poškozeného R. zřejmá již od druhé poloviny srpna 2010. V předmětné věci nebyl poškozený o možnosti bezplatného provedení zákroku v jiném zdravotním zařízení poučen vůbec, přičemž existence takového poučení nevyplývá ani z výpovědi samotného obviněného, jak je citována v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.

Dovolatel označil jako neadekvátní hodnocení obsahu § 23 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb. stížnostním soudem, když předmětný zákon byl po společenských změnách v roce 1989 mnohokrát novelizován a vymezení rozsahu poučení pacienta bylo výsledkem právě těchto novelizací, když podle znění § 23 odst. 1 platného do 31. 12. 1991 měl lékař toliko zcela obecně stanovenou povinnost poučit vhodným způsobem nemocného, popřípadě členy jeho rodiny o povaze onemocnění a o potřebných výkonech. Obsah § 23 odst. 1 zák. č 20/1966 Sb. v naposled platném znění svým obsahem plně koresponduje ust. § 31 odst. 1, 2 nyní platného zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, kde byla povinnost lékaře poučit, resp. informovat pacienta ještě rozšířena a precizována.

Pokud se týká pravdivosti údajů sdělovaných obviněnému o čekací době na operaci v jiném lékařském zařízení, pak i stížnostní soud připustil, že obviněný mohl mít vlastní poznatky o reálně kratší čekací době v některých jiných konkurenčních zdravotnických zařízeních a také, že neuváděl poškozeným pravdivé údaje o účelu požadovaných částek. Pokud uváděl poškozeným nepravdivé údaje o nákladech spojených s operací, ačkoli ve skutečnosti mělo jít o jeho odměnu resp. zisk, pak i v tomto směru uváděl nepravdivé údaje směřující k tomu, aby poškození akceptovali jím požadovanou částku. Zcela stranou pozornosti soudů zůstala podle dovolatele z hlediska hodnocení existence zákonných znaků trestného činu podvodu otázka přiměřenosti požadované částky, např. ve srovnání s náklady, které by byly na obdobný zákrok vynaloženy z prostředků zdravotního pojištění. Trestní odpovědnost obviněného není vyloučena okolností, že poškození měli možnost ověřit si podmínky provedení operace v jiných zdravotnických zařízeních, popř. ověřit si pravdivost jiných informací obviněného. Jestliže je poškozený ve svém rozhodování ovlivněn podáním nepravdivých informací nebo zamlčením podstatných informací pachatelem, jde ze strany pachatele o podvodné jednání i v případě, že poškozený měl možnost ověřit si pravý stav rozhodných skutečností např. proto, že šlo o informace veřejně přístupné. V tomto směru dovolatel poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, 7 Tdo 311/2011 nebo 4 Tdo 5/2011. Znalost všech rozhodných okolností poškozenými zajisté nelze dovozovat pouze z okolnosti, že jim bylo známo, že obviněný je privátním lékařem.


Podle dovolatele tedy jednání obviněného vykazovalo znaky jednání podvodného ve smyslu trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, neboť poškozeným poskytl nepravdivé informace a zejména zamlčel informace o možnosti bezplatného provedení lékařského zákroku a v příčinné souvislosti s těmito nepravdivými a zamlčenými údaji učinil poškozený rozhodnutí o tom, že si nechá lékařský zákrok provést obviněným za úplatu 60.000,- Kč, ačkoli měl právo na provedení zákroku v plné výši hrazeného z veřejného zdravotního pojištění. I z vymezení skutku v obžalobě, které bylo následně převzato i do soudních rozhodnutí, jednoznačně nevyplývá, zda obviněný celou částku 60.000,- Kč skutečně převzal; uvádí se pouze, že poškození mu po zaplacení částky 20.000,- Kč další částku 40.000,- Kč přislíbili. Převzetí celé částky nevyplývá ani z okolností uvedených v odůvodnění soudního rozhodnutí. Tato skutečnost však má podle dovolatele na právní posouzení skutku dopad pouze v tom směru, zda byl trestný čin podvodu dokonán, nebo zda zůstal ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Dovolatel dodal, že po odmítnutí právní kvalifikace trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku se soudy nezabývaly možností právnkvalifikace skutku podle jiného ustanovení trestního zákoníku. V tomto směru odkázal na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, kde tento soud mj. doslova uvedl, že „obviněný měl poškozené hned na počátku informovat o výdajích, resp. o možných výdajích. Pokud svému pacientovi (poškozenému) v již započatém léčení sděluje, že bude muset platit nějaké výdaje, využívá (zneužívá) tím jeho tísně a závislosti na něm, což platí dvojnásob u těžce nemocného pacienta, jenž se má podrobit neodkladné život zachraňující operaci. Pokud si lékař za těchto okolností řekne o peníze s tím, že pokud mu nebudou poskytnuty, bude se muset pacient obrátit na jiné zdravotnické zařízení, jde o jednání nejen neetické, resp. nemorální, ale o jednání hraničící až s vydíráním“. Za rozpor s lékařskou etikou dovolatel označil, pokud lékař pacientovi „hrozí brzkým úmrtím, pokud se rychle nepodrobí zákroku u něj“, když z takovýchto zjištění lze dovozovat, že obviněný zneužíval situace poškozeného, který se v důsledku závažného onemocnění ohrožujícího život a z něho vyplývající potřeby rychlého lékařského zákroku nacházel ve stavu tísně a současně ve stavu závislosti na svém ošetřujícím lékaři, aby poškozeného nutil k tomu podrobit se lékařskému zákroku právě u něj a splnit finanční požadavky s ním spojené. Dovolatel uzavřel, že takovéto jednání ovšem není pouze neetické, ale může být posouzeno jako přečin útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Dovolatel shrnul, že pokud soud prvního stupně rozhodl o postoupení věci České lékařské komoře, protože dospěl k závěru, že stíhaný skutek není trestným činem a že by toliko mohl být posouzen jako kárné provinění, spočívalo jeho rozhodnutí na vadném právním posouzení skutku a současně jím bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Toto rozhodnutí tedy bylo zatíženo vadami uvedenými v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. řádu. Krajský soud, který stížnost státního zástupce zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, pak svoje rozhodnutí zatížil též vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. řádu.

Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 9 To 419/2013, a rovněž usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 8 T 27/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Berouně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je ve věci nutno rozhodnout jiným způsobem, státní zástupce vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].

Obviněný MUDr. L. Š. využil svého zákonného práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. řádu prostřednictvím obhájkyně písemně vyjádřil. Uvedl, že dovolání nejvyššího státního zástupce v jeho neprospěch není důvodné. Vytkl, že ohledně důvodnosti jím nárokovaných částek bylo zjištěno, že k výkonu své specializace má pronajaty nákladné lékařské přístroje, které nemá k dispozici ani Nemocnice H., pro kterou vykonával určitou činnost na základě mandátní smlouvy, ani Nemocnice P., pro niž pracoval na základě dohod o provedení práce, a za jejichž pronájem hradil nemalé finanční částky. Nejvyšší státní zástupce sice připustil, že pacient byl řádně informován dle zákona č. 20/1966 Sb. o všech medicínských aspektech, ale vyžaduje (a považuje za trestné), aby byl pacient poučen také o bezplatnosti daného úkonu v jiných zdravotnických zařízeních. Současně však připustil, že podle tehdy platné právní úpravy z roku 1991, měl lékař jen zcela obecně stanovenou povinnost poučit nemocného vhodným způsobem a další precizace poučení byla specifikována až zákonem č. 372/2011 Sb. Žádný informovaný souhlas o jakémkoli onemocnění, a to nejen v ČR, neobsahuje ekonomickou rozvahu s poukazem na levnější či bezplatnou péči v jiné nemocnici. Poškozený podepsal rozsáhlý informovaný souhlas dvakrát, za přítomnosti své manželky.

Pokud dovolatel zpochybnil možnou čekací dobu na operaci, přehlédl, že soudu prvého stupně předložil jmenný seznam jeho nynějších pacientů, kteří čekali na operace mnohem déle, než je uvedeno v odpovědích dotázaných nemocnic, případně byli léčeni zcela neadekvátním způsobem. Rovněž odmítl, pokud dovolatel rozporoval přenesenou informaci z kongresu České urologické společnosti, kterou on sdělil poškozenému počátkem října 2010, tedy ještě cca dva týdny před rozhodnou operací. Údaj MUDr. B. však nebyl nijak vyvrácen, naopak spíše potvrzen, k čemuž mohl před soudy obou stupňů svědecky vypovídat navržený přímý účastník kongresu MUDr. A. A. Krajský soud v Praze jako stížnostní soud správně konstatoval, že závěr soudu prvního stupně, že poskytl poškozeným informace, které nebyly nijak zásadně odlišné od reality, má oporu v provedených důkazech a jeho prokázané jednání nenaplňuje skutkovou podstatu žalovaného trestného činu, ani trestného činu jiného a potvrdil i postup ve smyslu § 222 odst. 2 tr. řádu, nechť Česká lékařská komora posoudí, zda by skutek mohl být kárným proviněním.

Dodal, že po jeho informaci o možných rizicích zákroku (perioperačním úmrtí) se manželé R. mohli ještě rozhodnout jinak a požádat jej o vrácení 20.000,- Kč, což se však nestalo, naopak byl rezolutně ujištěn o jejich plné důvěře v jeho osobu. Od 21. 9. 2009 odoperoval 476 pacientů. Žádný z nich nesdělil, že by měl jako lékař zájem na osobním sblížení či finančním zisku či dokonce by došlo z jeho strany k jednání, které by mohlo být posouzeno jako přečin útisku. Dále obviněný odkázal na vyjádření uropatologa, bývalého profesora kliniky M., R., M.., U., Dr. B., který jednoznačně vysoce hodnotí úspěch operace poškozeného R.. Rozhodnutí soudu prvého stupně tak nebylo zatíženo namítanými vadami uvedenými v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. řádu a stížnostní soud nezatížil své rozhodnutí vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

V závěru svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265j tr. řádu dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné zamítl. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. řádu, § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu projednal dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako osobou k tomu oprávněnou § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. řádu), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud rovněž posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolatel uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Nejvyšší státní zástupce tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. řádu.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu lze vytýkat nesprávnost rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu nebo nesprávnost rozhodnutí spojeného se zastavením trestního stíhání, a to obligatorním zastavením trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. řádu pro nepřípustnost, fakultativním zastavením trestního stíhání pro neúčelnost s odkazem na důvody podle § 172 odst. 2 tr. řádu, podmíněným zastavením trestního stíhání podle § 307 tr. řádu nebo schválením narovnání spojeným se zastavením trestního stíhání podle § 309 tr. řádu. V případě rozhodnutí o zastavení trestního stíhání je dovolací důvod naplněn, pokud nebyly vůbec splněny zákonné podmínky pro vydání takového rozhodnutí.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z tohoto pohledu Nejvyšší soud sice shledal, že jde o dovolací důvody uplatněné relevantně, současně však dospěl k závěru, že dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné.

Podstatou dovolání nejvyššího státního zástupce byly především jeho výhrady vůči právnímu posouzení věci ze strany obou soudů nižších instancí, které ve svém důsledku vedlo k postoupení žalovaného jednání obviněného České lékařské komoře k posouzení, zda obviněný naplnil znaky kárného provinění. Dovolatel obviněnému, stručně řečeno vytýká a v tom spatřuje i jeho zavinění, které podle jeho názoru zakládá znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, že poškozenému jako pacientovi neposkytl kompletní poučení, tedy, že v jiném zdravotnickém zařízení by předmětný zákrok byl hrazen z povinného zdravotního pojištění tj. vlastně bezplatně.

K trestnému činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je zapotřebí aspoň ve stručnosti a v obecné rovině uvést, že se ho dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.

Větší škodou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000 Kč.

Po subjektivní stránce se u pachatele vyžaduje úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba akcentovat, že pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný žalovaným jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty žalovaného nebo jiného trestného činu, je rozhodující skutek popsaný v obžalobě. Na jedné straně lze plně souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že obviněný jako privátní lékař nijak tehdy platný zákon neporušil, když od poškozených požadoval peníze za předpokládaný léčebný výkon, tedy peníze nad rámec plateb ze zdravotního pojištění, neboť pro předpokládaný léčebný výkon neměla Nemocnice v Hořovicích uzavřeny se zdravotními pojišťovnami příslušné smlouvy a tudíž je ani neprováděla. Na druhé straně, jak přiléhavě ve svém dovolání argumentuje nejvyšší státní zástupce, nelze vztah poškozených a obviněného redukovat pouze na vztah podnikatel - zákazník a pominout tak právní stránku věci, že se jednalo o vztah pacienta a lékaře, navíc za situace, kdy poškozeného R. čekala velmi závažná, riskantní a život zachraňující operace, která se v jiných zdravotnických zařízeních prováděla bezplatně resp. za platbu ze zdravotního pojištění. Nemůže tedy obstát argumentace dovolatele na odkaz na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu např. 5 Tdo 1256/2013 apod., jak ve svém dovolání uvádí nejvyšší státní zástupce, neboť se týká zcela jiné problematiky. Soudy obou stupňů i dovolatel však v rámci svých úvah přitom přehlédly ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákoník vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.).

Trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Teprve tam, kde je ochrana uplatňovaná prostředky správního, občanského či obchodního práva neúčinná a kde porušení konkrétních právních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).

Vedle těchto zásad vyplývajících z judikatury Ústavního soudu se otázkou ultima ratio zabýval i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. například rozhodnutí ve věcech pod sp. zn. 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 315/2010 a dalších) a srovnatelným způsobem uvedené zásady přenesl do své rozhodovací praxe, kde v zásadě shodně vyjádřil, že trestní právo nastupuje až v případě, kdy prostředky jiných právních oborů neposkytují dostatečnou ochranu chráněným vztahům, a jejichž porušením jsou naplněny konkrétní skutkové podstaty trestného činu. Komplexně pak tuto problematiku řešil ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest.

Vztahuje-li se ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe k pojmu trestného činu, jde o otázku viny, kdy je třeba hodnotit společenskou škodlivost při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti. Pojem společenská škodlivost činu, která se vztahuje ke spáchanému činu, jenž zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“, navazuje i na další pojmy použité v trestním zákoníku. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že nový trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip „ultima ratio“ přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).

Nejvyšší soud na podkladě těchto kritérií zdůrazňuje, že posouzení závažnosti činu ve vztahu k hodnocení možnosti použití principu „ultima ratio“ je nutno řešit s ohledem na konkrétní podmínky projednávané trestní věci jen v případech s nízkou až hraniční mírou její společenské škodlivosti. Tak tomu ovšem je i v posuzovaném případě, když v rámci posuzování jednání obviněného se nelze vyhnout zohlednění konkrétních a zcela relevantních okolností majících význam pro úvahu o míře společenské škodlivosti jeho jednání. Jednalo se nepochybně o situaci natolik výjimečnou, že i podle názoru Nejvyššího soudu znemožňuje učinit jednoznačný závěr v tom směru, že jednání obviněného je natolik pro společnost škodlivé, že je nezbytné již uplatnit jeho odpovědnost za použití trestního zákoníku.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle důkazů založených ve spisovém materiálu a provedených u hlavního líčení k obviněnému, tento jako lékař s dlouholetou praxí, který operoval i v zahraničí (ve S. a v A.), přičemž nebyly zaznamenány žádné negativní poznatky (ani řešeny žádné stížnosti) a nebyla z jeho strany zaznamenána pochybení. Lze tak shrnout, že obviněný jako lékař sice poskytl poškozenému R. stran operace informace, které nebyly odlišné od reality, jak konstatuje především soud prvního stupně. Na druhou stranu měl jako lékař poškozenému sdělit mimo informací o závažnosti lékařského výkonu, pravděpodobnému termínu operace v jiném zdravotnickém zařízení, komplikacích, které mu hrozí, tedy většinu informací o chystaném zákroku i to, že v jiném zdravotnickém zařízení, které má na uvedený lékařský zákrok smlouvu se zdravotními pojišťovnami, by předpokládaná operace byla lékařským výkonem, který by byl zcela hrazen z plateb zdravotního pojištění. Pak by se mohli poškození svobodně rozhodnout, kde bude lékařský výkon proveden. Takovou povinnost obviněnému ukládalo ustanovení § 23 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu. Jestliže tak nepostupoval, lze uzavřít, že „sebe obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti“, případně se části takového jednání dopustil ve stádiu pokusu, jak se nakonec domáhá ve svém dovolání i nejvyšší státní zástupce. Vzhledem k tomu, že obviněný poškozeného R. poučil o většině podstatných okolností předpokládaného lékařského výkonu a zásadě trestního práva „ultima ratio“, však jeho jednání nezakládá znaky skutkové podstaty trestného činu. Porušil však ustanovení § 9 odst. 2 zák. č. 220/1991 Sb. o České lékařské komoře, České stomatologické komo a České lékárnické komoře, které stanoví, že obviněný jako její člen má vykonávat svoji činnost v souladu s etikou a Česká lékařská komora by žalovaný skutek mohla posoudit jako kárné provinění. Pokud však jde o čekací dobu na operaci, nebylo beze všech pochybností prokázáno, že by informace sdělená poškozeným byla nepravdivá, a že tedy obviněný čerpal vědomosti o čekací době na operaci skutečně z přednášky České urologické společnosti z roku 2010, když navíc předložil i materiály týkající se dalších pacientů, kteří na operaci čekali i delší dobu.

Krajský soud v Praze proto nepochybil, pokud o útoku popsaném v obžalobě rozhodl usnesením tak, že se postupuje České lékařské komoře, neboť nejde o žalovaný, ale ani jiný trestný čin (např. trestný čin útisku, jak ve svém dovolání zmiňuje nejvyšší státní zástupce), avšak jde o skutek, který by mohl být posouzen jako kárné provinění.
Ze všech těchto důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. řádu) Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. července 2014


Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná

Rozhodnutie nájdete TU




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Vykonávanie lekárskeho povolania a členstvo v lekárskej komore
  • Odmietnutie vydania opisu zo zdravotnej dokumentácie
  • Zodpovednosť za vynaloženú liečbu pacienta
  • Predĺženie nemocnice
  • Prevenčná povinnosť zdravotníckeho zariadenia a nepredvídané konanie pacienta
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --