Vedomá nedbanlivosť pri operácii | Medicínske právo
              

Judikatúra


Vedomá nedbanlivosť pri operácii


 | 7.9.2009 | komentárov: 0



Č. 8/2006 ZP
Dovolatel, jako hlavní operatér při provádění předmětné a podrobně soudy popsané operace, jednal tak, že v důsledku jeho nedbalého jednání došlo u poškozené k ochrnutí svalů na přední a zevní straně levého bérce s výraznou poruchou chůze a necitlivosti zevní strany bérce a nohy s tím, že takto přivodil snížení pracovní schopnosti poškozené a její částečnou invaliditu. Soudy první a druhé instance potom adekvátně takto nepochybně zjištěnému skutkovému stavu přiléhavě stanovily i míru zavinění dovolatele s tím, že ten věděl, že může svým jednáním způsobit následek (ke kterému i došlo), ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takový následek nevznikne. Tím, že v kritické době jako hlavní operatér preparací dostatečně neozřejmil a od stěny cysty neoddělil nerv, jej takto při odstřihávání části stěny cysty s nervem srostlé spoluresektoval. Zjevně tak pochybil v operační technice, přičemž jeho zavinění v tomto směru bylo adekvátně uvedeným skutečnostem kvalifikováno jako vědomá nedbalost (§ 5 písm. a/ tr. zák.). Námitka, že vědomě nechtěl poškodit pacienta, neobstojí, protože pokud by tomu tak mělo být, muselo by jeho jednání být soudy kvalifikováno jako zavinění ve formě úmyslného jednání.


(Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 3 Tdo 321/2005)

Věc:

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podaném
MUDr. T. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
– pobočka v Olomouci ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 2 To 759/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn.
5 T 188/2003. Dovolání bylo odmítnuto.

Z odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 T 188/2003, byl dovolatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
V předmětné věci podal MUDr. T. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 2 To 759/2004, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovaným rozhodnutím podal MUDr. T. S. dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech svého mimořádného opravného prostředku potom v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem uvedl, že není nikde zakotvena povinnost, aby operatér při provádění předmětné operace byl povinen preparovat společný lýtkový nerv. Jeho nepreparování nemůže být tak považováno za postup non de lege artis. Poukázal dále na to, že oba soudy se beze zbytku shodly se závěry vyslovenými znalcem Prof. MUDr. J. K., Dr.Sc., ačkoli ten je znalcem z oboru chirurgie, a tedy z jiného oboru zdravotnictví, než pod který spadá posuzovaný případ (ortopedie).
Dovolatel dodal, že on sám má za to, že při operaci postupoval správně, když se držel postupů uvedených v odborné literatuře, a že způsob, kterým při operaci postupoval a který ve svých výpovědích popsal, není možné kvalifikovat a hodnotit ani jako chybu v operační technice s kvalifikací vitium artis. Má za to, že skutek popsaný ve výroku o vině příslušného rozsudku není trestným činem pro absenci zavinění z jeho strany, když soudy dospěly k závěru, že v kritické době jednal vědomě nedbale. S ohledem na uvedené potom navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě shora citovaná rozhodnutí a ve věci rozhodl sám tak, že jej zprostí obžaloby.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která poukázala především na obsah uplatněného dovolacího důvodu s tím, že z konstatovaných námitek je nutno označit za irelevantní ty, ve kterých dovolatel nesouhlasí se závěry ve věci pořízeného znaleckého posudku, když za právně relevantní lze posoudit pouze námitku spočívající v tom, že způsobený následek není zahrnut jeho zaviněním. Poukázala v těchto souvislostech na to, že na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů tyto důvodně konstatovaly, že dovolatel věděl, že může způsobit následek, ke kterému nakonec také došlo, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení (následek) nezpůsobí. Proto také v jeho jednání soudy právem shledaly vědomou nedbalost z hlediska § 5 písm. a) tr. zák. Dovolatel totiž jako hlavní operatér preparací dostatečně neozřejmil a od stěny cysty neoddělil nerv s tím, že při odstřihávání části stěny cysty s nervem srostlé byl tento spoluresektován a jednalo se tak o chybu v operační technice.
Státní zástupkyně se dále zabývala pojmem porušení důležité povinnosti z hlediska ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák., a to v souvislosti s tím, že soudy poukázaly na porušení ustanovení § 55 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Přitom poukázala na to, že citované ustanovení pouze obecně formuluje stanovené povinnosti bez odkazu na konkrétní výkon chirurgické operatérské činnosti a pouze z takového odkazu nelze dovodit, že porušením takto obecně stanovených povinností může dojít k závažnému následku v podobě vážného poškození lidského zdraví, a to i z hlediska ustanovení § 88 tr. zák. V této souvislosti však poukázala na to, že odvolací soud poukázal také na materiál nazvaný operační přístupy ke skeletu pohybového aparátu, ze kterého vyplývá, že při operativních zákrocích obdobného charakteru je opakovaně zdůrazňována nutnost věnovat pozornost nervově cévnímu svazku (rizika přístupu), který probíhá právě v místě, ve kterém prováděl dovolatel posuzovaný zákrok. Popsanou chybu v operační technice s kvalifikací selhání chirurgického umění tak soudy správně kvalifikovaly jako porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání.
S ohledem na uvedené pak má státní zástupkyně za to, že soudy nepřesně popsaly skutek a nepřesně formulovaly i tzv. právní větu. Protože se takto jedná o pochybení formálního druhu, navrhla státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový je lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V těchto souvislostech dovolatel polemizoval se závěry ve věci podaného znaleckého posudku a osobou znalce (jeho odbornosti). To s tím, že při předmětné operaci postupoval podle postupů uvedených v odborné literatuře a jeho jednání tak nelze kvalifikovat a hodnotit ani jako chybu v operační technice.
Pokud by tedy s ohledem na shora řečené dovolání podal jenom z tohoto důvodu, bylo by nutné je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. To i proto, že o relevanci podaného znaleckého posudku nemá ani dovolací soud pochybnosti a učiněná skutková zjištění ve svém souhrnu jsou korespondující právním závěrům, ke kterým soudy na jejich základě dospěly.
Část dovolacích argumentů v posuzované věci však směřuje i do právního posouzení skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně, když dovolatel namítl absenci zákonem vyžadované subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu s tím, že se jednáním popsaným ve skutkové větě citovaného rozsudku nedopustil ani jednání ve formě vědomé nedbalosti a z jeho strany tak chybělo zavinění. V této souvislosti uvedl, že není možné se shodnout s představou lékaře vědomě poškozujícího zdraví pacienta. K této námitce je na místě připomenout, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Podle skutkových zjištění, na kterých se shodly oba soudy, dovolatel, jako hlavní operatér při provádění předmětné a podrobně soudy popsané operace, jednal tak, že v důsledku jeho nedbalého jednání došlo u poškozené k ochrnutí svalů na přední a zevní straně levého bérce s výraznou poruchou chůze a necitlivosti zevní strany bérce a nohy s tím, že takto přivodil snížení pracovní schopnosti poškozené a její částečnou invaliditu. Oba soudy potom adekvátně takto nepochybně zjištěnému skutkovému stavu přiléhavě stanovily i míru zavinění dovolatele s tím, že ten věděl, že může svým jednáním způsobit následek (ke kterému i došlo), ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takový následek nevznikne. Tím, že v kritické době jako hlavní operatér preparací dostatečně neozřejmil a od stěny cysty neoddělil nerv, jej takto při odstřihávání části stěny cysty s nervem srostlé spoluresektoval. Zjevně tak pochybil v operační technice, přičemž jeho zavinění v tomto směru bylo adekvátně uvedeným skutečnostem kvalifikováno jako vědomá nedbalost (§ 5 písm. a/ tr. zák.).
Námitka, že vědomě nechtěl poškodit pacienta, neobstojí, protože pokud by tomu tak mělo být, muselo by jeho jednání být soudy kvalifikováno jako zavinění ve formě úmyslného jednání. Nelze než uzavřít, že takto vznesenou námitku musel dovolací soud odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Jako obiter dictum je na místě dodat, že dovolací soud nemá ani výhrad k tomu, že jednání dovolatele bylo kvalifikováno podle § 224 odst. 2 tr. zák. i jako porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání (s poukazem na obsáhlou argumentaci vedenou státní zástupkyní), když současně je zapotřebí uvést, že v tomto směru dovolatel námitky nevznesl.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Dostatočné zistenie skutočného stavu veci
  • Určenie výšky náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 2. časť
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 1. časť
  • Škoda spôsobená povahou prístroja
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --