Účasť na samovražde | Medicínske právo
              

Judikatúra


Účasť na samovražde


 | 6.10.2014 | komentárov: 0

„V případě trestných činů proti životu právní nauka i soudní praxe zastávají shodný názor, že zájem společnosti na ochraně lidského života je tak významný, že jednání osoby, která usmrtí jiného byť s jeho svolením, musí být právně postižitelné nikoliv jako pouhá účast na cizí „dobrovolné“ smrti, nýbrž jako čin, který vykazuje všechny formální znaky trestného činu vraždy.“

3 Tdo 362/2014-24


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 19. března 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 8 To 74/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 8/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2013, č. j. 20 T 8/2013-417, byla obviněná M. S. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „poté, co byla nejméně od počátku roku 2012 přemlouvána svojí dcerou, poškozenou S. S., ke společné sebevraždě, a to s ohledem na psychické problémy poškozené a v důsledku toho zhoršující se psychický stav, v blíže nezjištěné době od večerních hodin dne 3. 9. 2012 do 14.00 hodin dne 6. 9. 2012 v katastrálním území S. L. u obce B. L., okres P., na louce ve stanu, k realizaci tohoto záměru přistoupily, a to tak, že poškozená S. S. nejprve užila větší množství léků – hypnotik (Midazolam) a antidepresiv (Citalopram), jejichž užití jí přivodilo stav hlubokého spánku, avšak nevedlo k její smrti, poté ji obžalovaná v tomto stavu na základě předchozí domluvy a požadavku poškozené nejprve dvakrát řízla do zápěstí levé ruky v úmyslu usmrtit ji vykrvácením, a když ani to nevedlo ke smrti poškozené, této opět s úmyslem ji usmrtit prořízla krk kobercovým odlamovacím nožem, následně se sama pokusila o sebevraždu požitím stejných léků jako poškozená a opakovaným pořezáním se na krku, což však k její smrti nevedlo, zatímco poškozená S. S. utrpěla hlubokou řeznou ranou vpředu na krku pronikající k zadní stěně hltanu mezi jazylkou a hrtanem přetětí vnitřní krkavice vpravo, v důsledku čehož na místě zemřela“. Za to byla obviněná podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.

O odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, který je podal v neprospěch obviněné pouze do výroku o trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 8 To 74/2013, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněné podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 8. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla následně dovoláním obviněná M. S., která uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) nejprve zrekapitulovala skutkové závěry, z nichž při právním posouzení jejího jednání a ukládání trestu vycházel soud prvního stupně. Akcentovala především zjištění, že k činu ji vedla předchozí vzájemná domluva s dcerou (poškozenou) společně ukončit své životy. Jejím úmyslem primárně nebylo zbavit dceru života, ale pouze splnit její přání „vše pojistit“ pro případ, že k její smrti nepovede požití léků, které si za tím účelem opatřily. Poté se sama neúspěšně pokusila spáchat sebevraždu. Tyto okolnosti, za nichž vykonala stíhaný skutek, především tedy motiv a pohnutku činu a předchozí svolení poškozené, soud prvního stupně pečlivě a citlivě zohlednil při úvahách o výměře trestu a způsobu jeho výkonu, jakkoli z níže uvedených důvodů nelze souhlasit s právní kvalifikací, kterou zvolil.

Odvolací soud naproti tomu považoval uložený trest za velmi mírný. Poukázal přitom na nevyzrálost osobnosti poškozené na straně jedné a naproti tomu povinnost dovolatelky jako matky ji chránit, usměrňovat její vývoj a v rámci toho jí sebevražedný pokus rozmluvit nebo jí v něm zabránit. Namísto toho měla podle soudu dceru chladnokrevně usmrtit a nenávratně ji tak připravit o šanci její suicidální záměry přehodnotit.

Podle dovolatelky spočívalo pochybení odvolacího soudu především v tom, že se přiklonil pouze k argumentům uvedeným státním zástupcem v podaném řádném opravném prostředku, aniž by objektivně zhodnotil argumenty obhajoby. V důsledku toho zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, resp. v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V uvedené souvislosti pak dovolatelka namítla, že předně není pravdou, že by se nepokusila sebevražedné úmysly své dceři rozmluvit. Stav mysli poškozené se vyvíjel přímo úměrně jejím postojům a názorům na těžkosti reálného světa, a to bez ohledu na jakoukoli snahu působit na její osobu ze strany dovolatelky. Právě sama poškozená obstarala všechny léky a další pomůcky, které jim měly dopomoci ke společnému „odchodu z tohoto světa“, o který se následně také obě zcela vážně pokusily. Pokud dovolatelka na výslovnou předchozí žádost poškozené ukončila její život s vědomím toho, že poté spáchá sebevraždu sama, jednala pod tíhou okolností a nikoli chladnokrevně, jak argumentoval odvolací soud. Naopak, musela svést dlouhý a neuvěřitelně silný vnitřní boj, se kterým se bohužel nedokázala vypořádat jiným, přijatelnějším způsobem. Znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie pak nevyloučily ani možnost, že v rozhodný moment mohly její jednání ovlivnit poruchy vnímání a myšlení ve formě halucinací či bludů. Závěry znalců nebyly hodnoceny v souvislosti s esoterickou vírou, kterou dovolatelka vyznává. Tyto skutečnosti spolu s prokázaným faktem, že dovolatelka zcela podléhala poškozené, která byla v jejich vztahu vůdčí osobností, pak měly soudy vést k právní kvalifikaci skutku toliko jako přečinu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku.

I v případě, že dovolací soud použil ustanovení § 140 odst. 1 tr. zákoníku o zločinu vraždy, je podle dovolatelky nepochybné, že výměra trestu uloženého tímto soudem neodpovídá obecným ani konkrétním zásadám pro ukládání trestních sankcí. Trest odnětí svobody v trvání jedenácti let je s ohledem na okolnosti projednávaného případu trestem nepřiměřeně přísným; mj. také proto, že - pokud jde o spáchané jednání - je zde v zásadě eliminováno riziko jakékoliv recidivy.

Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněná v něm napadá výlučně výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli proti němu nepodala řádný opravný prostředek (odvolání). Odvolání státního zástupce přitom směřovalo v její neprospěch jen proti výroku o trestu a v tomto rozsahu pak soud druhého stupně věc přezkoumal a vady, které státní zástupce napadenému důvodně vytýkal, sám napravil. V otázce viny, ať již z hlediska skutkových zjištění či hmotně právního posouzení, žádný přezkum nerealizoval. Nebylo o ní tedy rozhodováno ve druhém stupni, což je ovšem základní podmínkou přípustnosti dovolání ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. Dovolání obviněné proto podle názoru státní zástupkyně trpí vadou, která je popsána v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 82/2003, a je tudíž nepřípustné. Kromě toho jsou námitky dovolatelky vůči právní kvalifikaci skutku zjevně nedůvodné, jestliže poškozenou sama úmyslně usmrtila. Takové jednání pod skutkovou podstatu přečinu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku rozhodně podřadit nelze.

Své vyjádření uzavřela státní zástupkyně návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., protože není přípustné, a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň vyjádřila pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněná M. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, a to podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť obviněná jím napadla rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým jí byl nově uložen trest. V posuzované věci z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud se zabýval i tím, zda rozsudek soudu prvního stupně a jemu předcházející řízení nevykazují vady, jež sice státním zástupcem v odvolání vytýkány nebyly, avšak mohly by mít vliv na správnost výroku, proti němuž odvolání podáno bylo. To znamená, že předmětem přezkumu učinil i výrok o vině (viz odůvodnění na str. na str. 2/3). Státní zástupkyní citované judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003 (R 20/2004 SbRt.) se tudíž na danou procesní situaci nevztahuje.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Obviněná uplatnila zvolený dovolací důvod právně relevantně námitkou, podle níž měl být skutek správně posouzen jako přečin účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podstata jejího jednání spočívala v tom, že po předchozí dohodě poškozené „pouze pomohla dokončit její sebevražedný úmysl“.

Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal dovolatelkou přisuzované opodstatnění. Ustálená soudní praxe totiž vychází ze stanoviska, které lze přiměřeně aplikovat i na nyní posuzovaný případ a podle kterého dohodnou-li se obviněný a poškozený na vzájemném úmyslném usmrcení jeden druhého jako způsobu dobrovolného ukončení života, potom dohodnuté jednání obviněného, jehož následkem byla smrt poškozeného, naplňuje znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli znaky přečinu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku.

Pojem pomoci k sebevraždě je soudní praxí vykládán obdobně jako pomoc definovaná v ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (tj. opatření prostředků, odstranění překážek, rada, utvrzování v předsevzetí, slib přispět při činu). Jednání dovolatelky ovšem meze takové pomoci evidentně přesáhlo. Svou dceru totiž sama zbavila života tím způsobem, že ji - byť s jejím souhlasem a podle všeho i na podkladě její výzvy - nejprve dvakrát řízla do zápěstí levé ruky s úmyslem dosáhnout jejího vykrvácení, a když ani to podle jejího úsudku nevedlo ke smrti poškozené, prořízla jí krk kobercovým odlamovacím nožem s takovou razancí, že jí přeťala vnitřní krkavici a tak jejího usmrcení definitivně dosáhla. Dovolatelka proto svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, spočívajícího v úmyslném usmrcení jiného. Skutečnost, že se tak stalo se souhlasem a přivolením poškozené, jí trestní odpovědnosti za vraždu nezbavovala. V případě trestných činů proti životu právní nauka i soudní praxe zastávají shodný názor, že zájem společnosti na ochraně lidského života je tak významný, že jednání osoby, která usmrtí jiného byť s jeho svolením, musí být právně postižitelné nikoliv jako pouhá účast na cizí „dobrovolné“ smrti, nýbrž jako čin, který vykazuje všechny formální znaky trestného činu vraždy (v judikatuře k tomu srov. například R 6/1998 SbRt.).

K námitkám dovolatelky, že výměra trestu odnětí svobody a způsob jeho výkonu, jak jej uložil v napadeném rozhodnutí odvolací soud, neodpovídají obecným zásadám pro ukládání trestních sankcí a v daném případě ani zjištěnému skutkovému stavu věci, který naopak náležitě vyhodnotil soud prvního stupně, když jí za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby se zařazením do věznice s dozorem, Nejvyšší soud uvádí následující:

Předně je nutno zdůraznit, že ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Žádnou takovou námitku však dovolatelka nevznesla. Jen pro úplnost Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že trest jí byl ukládán za zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, pro který lze uložit trest odnětí svobody na deset až osmnáct let. Jestliže jí odvolací soud uložil tento trest ve výměře 11 let, tedy při spodní hranici zákonné trestní sazby, jedná se o trest zákonný, jak pokud jde o jeho druh, tak i výměru. Nezákonnost jeho rozhodnutí nelze spatřovat ani ve výroku, jímž dovolatelku pro výkon uloženého trestu podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Na základě ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by se dovolatelka nemohla úspěšně domáhat ani toho, aby jí byl uložen trest odnětí svobody za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené, jak původně ve zrušeném rozsudku rozhodl soud prvního stupně. Pokud totiž soud nakonec (zde ve stadiu odvolacího řízení) neshledal důvody pro postup podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ale trest vyměřil v rámci stanovené trestní sazby, nebylo z toho především možno nijak dovozovat, že trest byl uložen v nezákonné délce. Naproti tomu při chybném použití ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody je tato nesprávnost nepochybně vadou, která může naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nepoužití § 58 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice však tento dovolací důvod nenaplňuje.

Vadu spočívající v nepoužití ustanovení § 58 tr. zákoníku a současně nepřiměřenou přísnost trestu nicméně dovolatelka uplatnila na základě hmotně právního důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani pod tento dovolací důvod však její argumentaci podřadit nelze. Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. To by však bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným opravným prostředkem) podaným z důvodu, že uložený trest je nepřiměřený, a dovoláním, protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu (§ 265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný.

Z logiky důvodů, o které se může opírat dovolání jako mimořádný opravný prostředek, ovšem plyne, že pokud jde o výrok o trestu, musí jít o podstatně užší a přísněji vymezené důvody než v odvolání jako řádném opravném prostředku (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 311/2012, a přiměřeně též usnesení ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, pod T 416).

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.

Z toho plyne, že jeho prostřednictvím nelze namítat ani to, že v konkrétním případě byly dány polehčující okolnosti podle § 41 tr. zákoníku, které soud při ukládání trestu odnětí svobody náležitě nezohlednil, popř. že dovolateli byl uložen trest v rozporu s ustanovením § 39 tr. zákoníku (k tomu v judikatuře přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. R 22/2003 SbRt., podle kterého námitky vůči pochybení soudu spočívajícím v neadekvátním druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávnému vyhodnocení kritérií nyní uvedených v § 38, § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení příliš přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání uplatnit prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné. Poněvadž ve věci obviněné M. S. dospěl k závěru, že dovolání dílem nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem a v jeho relevantně uplatněné části mu nebylo možno přiznat opodstatnění, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. března 2014

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler

Rozhodnutie nájdete TU




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Falšovanie lekárskych predpisov
  • Preskúmanie rozhodnutia o ukončení dočasnej práceneschopnosti
  • Súdne preskúmanie lekárskej správy
  • Preskúmanie lekárskeho posudku súdom
  • Nadštandardná zdravotná starostlivosť a Ústavní soud ČR časť III.
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --