Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 1. časť | Medicínske právo
              

Judikatúra


Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 1. časť


 | 26.9.2014 | komentárov: 3

"Jednou ze záruk práva na ochranu zdraví fyzické osoby garantovaného článkem 31 Listiny je princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví, který zakládá nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby jakožto samostatný nárok v rámci odškodňování majetkové újmy vzniklé v souvislosti se škodou na zdraví, k jehož uplatnění je poškozená osoba aktivně legitimována bez ohledu na to, zda o ni bezplatně pečuje osoba blízká či nikoli. Soudní rozhodnutí, jimiž byl princip plného odškodnění popřen, porušují vlastnické právo poškozeného zaručené článkem 11 Listiny základních práv a svobod.“

I.ÚS 3367/13 ze dne 22. 5. 2014



Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., právně zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 25 Cdo 2166/2010 - 369, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 25Cdo 1704/2013 - 516, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, a Městské části Praha 10, Vršovická 68, Praha 10, zastoupené JUDr. MUDr. Martinem Kalistou, PhD., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení  takto:

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č. j. 21 Co 190/2012 - 474, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 3. 2012, č. j. 16 C 477/2003-409, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 25 Cdo 2166/2010 - 369 došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, i vlastnické právo stěžovatelky garantované článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č. j. 21 Co 190/2012 - 474, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 3. 2012, č. j. 16 C 477/2003-409, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 25 Cdo 2166/2010 - 369, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 8. 2013, č. j. 25 Cdo 1704/2013-516,  se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do článku 31 a článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 15. 6. 2011, č. j. 25Cdo 2166/2010-369, že rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že tedy jde o věc zásadního právního významu.  Stěžovatelka má naopak za to, se o věc zásadního právního významu nejedná, proto mělo dovolání vedlejšího účastníka být jako nepřípustné odmítnuto. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že v její věci lhůta pro rozšíření žaloby - specifikaci základu nároku za ztížení společenského uplatnění, včetně nároku na mimořádné zvýšení, uplynula marně, podání ze dne 25. 1. 2008 bylo opožděné a předmětné nároky jsou tedy částečně promlčeny. Stěžovatelka upozorňuje, že ve smyslu § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. z.") se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Ve věci stěžovatelky, kdy docházelo k postupnému zhoršování jejího zdravotního stavu, bylo výši náhrady škody na zdraví z titulu tohoto zhoršení obtížné přesně určit. Z toho důvodu stěžovatelka v žalobě podané 2. 12. 2003 škodu na zdraví stanovila předběžně s výhradou specifikace po znaleckých posudcích. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka neznala základ pro určení výše škody, nemohla vyčíslit ani základ nároku pro případ hodný mimořádného zřetele podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen "vyhláška č. 440/2001 Sb."). Také tento nárok však nemůže být se shodných důvodů promlčen. Stěžovatelka je přesvědčena, že k počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty mohlo dojít nejdříve dnem, kdy se dozvěděla o výši škody, tj. kdy měla k dispozici všechny znalecké posudky. Takovým posledním znaleckým posudkem byl znalecký posudek z oblasti vnitřního lékařství, Tb a respiračních nemocí Prof. MUDr. Jiřího Homolky DrSc, zpracovaný 29. 11. 2007 a doručený právní zástupkyni dne 17. 12. 2007. Stěžovatelka specifikovala nárok za ztížení společenského uplatnění podáním doručeným soudu dne 25. 1. 2008, nemohlo tedy dojít k promlčení nároku, neboť lhůta počala běžet dne 18. 12. 2007. Na této skutečnosti nic nemění změny v požadované výši nároku; podstatná je poslední specifikace ve výši 2 698 100 Kč ze dne 21. 7. 2008, která rovněž byla uplatněna v promlčecí lhůtě. Stěžovatelka taktéž nesouhlasí s dovolacím soudem, který se v rozporu s ustanovením § 447 odst. 3 zákoníku práce přiklonil k názoru odvolacího soudu, že ztráta na výdělku se odškodňuje v rámci zvýšení ztížení společenského uplatnění. To platí i pro závěr odvolacího soudu, že pokud stěžovatelka před poškozením zdraví žádného výdělku nedosahovala (v době vzniku škody jí byly 4 roky), nelze jí přiznat žádnou ztrátu na výdělku, ani rentu. Stěžovatelka dále dovolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jí uplatněným nárokem na náhradu nákladů spojených s léčením, když tento dovoláním napadený výrok ani nepřezkoumával. Obecné soudy prvního a druhého stupně, ač byly zavázány doplnit v tomto směru dokazování, tak neučinily, důkazy založené do spisu o vynaložených lécích bagatelizovaly a vyslovily naprosto neopodstatněný závěr, že stěžovatelka jako žalobkyně jejich existenci nedoložila. Přitom ve všech předložených lékařských zprávách nacházejících se v soudním spise jsou uvedené nutné léky, taktéž z předložených výpisů VZP je možno vidět, který lékař které příslušné léky předepisuje. Stejně tak se Nejvyšší soud nezabýval stěžovatelkou uplatněným nárokem na náklady na péči a na cestovné.

III.

3. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Obvodnímu soudu pro Prahu 10, Městskému soudu v Praze, Nejvyššímu soudu a Městské části Praha 10, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti. 

4. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že námitka porušení práva na ochranu zdraví je ve vztahu k soudnímu rozhodnutí zjevně nepřípadná a námitka porušení práva na spravedlivý proces je pouze obecná. Věc byla opakovaně projednána na třech stupních obecnými soudy, které se věcí náležitě zabývaly, umožnily stěžovatelce realizaci jejích procesních práv a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Okolnost, že stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, jež se promítly do pro ni převážně nepříznivého výsledku řízení, důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. S otázkou promlčení uplatněného nároku se dovolací soud vypořádal v kasačním rozsudku a znovu pak i v odmítacím usnesení, na jejichž odůvodnění odkazuje a v názorech tam vyslovených nespatřuje žádný zásah do ústavních práv stěžovatelky. Stěžovatelka pouze opakuje své argumenty, s nimiž se již dovolací soud vypořádal, a které jsou založeny na zjevně nesprávném názoru, že osoba poškozená na zdraví se o poškození zdraví dozvídá teprve, když má k dispozici všechny znalecké posudky, jimiž je poškození zdraví popsáno a bodově ohodnoceno. Takový názor by vedl k absurdnímu důsledku, že nárok poškozeného, který si nenechá žádné posudky vypracovat, by se nepromlčel nikdy, takový poškozený by mohl podat žalobu a libovolně ji rozšiřovat s jakýmkoli časovým odstupem od vzniku škody na zdraví a relevantní okolnosti by se dozvěděl až z posudků, které v průběhu řízení nechá zpracovat soud. Polemika stěžovatelky s právními názory Nejvyššího soudu týkajícími se nároku na náhradu za ztrátu na výdělku je polemikou s výkladem podústavního práva, do něhož nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Odůvodňovala-li stěžovatelka dovolání námitkami proti správnosti skutkových zjištění, nemohl se dovolací soud těmito námitkami zabývat, neboť skutkový stav dovolacímu přezkumu v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nepodléhá. Z uvedeného plyne, že ústavní stížnost není důvodná. Nejvyšší soud proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, popřípadě zamítl.
     
5. Městský soud v Praze navrhuje ústavní stížnost zamítnout s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci 21 Co 190/2012 je řádně, srozumitelně ve smyslu § 157 o. s. ř. odůvodněno, je zcela v souladu se standardní judikaturou v obdobných věcech a odvolací soud k němu nemá co dodat. Odvolací soud uzavírá, že neopomněl žádné ze skutečností vyšlých v řízení najevo, při právním posouzení byl navíc vázán právním názorem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 25Cdo 2166/2010-369.
     
6. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti namítá, že se dovolací soud plně vypořádal s argumentací stěžovatelky ohledně počátku běhu promlčecí lhůty, když potvrdil svůj původní závěr, že k vyčíslení výše požadované náhrady za ztížení společenského uplatnění postačuje znalost orientační výše škody bez potřeby přesného určení znaleckým posudkem. Stěžovatelka toto vyčíslení provedla původně v částce 500 000 Kč, která jí také byla přiznána. Stěžovatelka mohla požadovat násobek dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., toto však neučinila, čímž se sama vzdala jeho uplatnění. Pokud jde o zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky, vedlejší účastník uvádí, že z žádného z vypracovaných znaleckých posudků ani ze zdravotní dokumentace stěžovatelky ani z výpovědi svědků nevyplývá skutečné prokázání zhoršení ztížení společenského uplatnění po roce 1996, resp. od konce roku 2001. Stěžovatelka byla odškodněna v roce 1984 na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 16 C 77/76 za poškození zdraví částkou 319 500 Kč. S ohledem na výši částky vyplacené téměř před 30 lety, která byla v tehdejší době značná, má vedlejší účastník za to, že v daném odškodnění byly již současné obtíže stěžovatelky zohledněny. Ohledně posouzení souvisejících škod spočívajících v nákladech spojených s léčením, nákladech na péči apod. má vedlejší účastník za to, že soudy všech stupňů posoudily uvedené požadované nároky stěžovatelky zcela v souladu s provedenými důkazy a v rámci skutkových tvrzení. Vedlejší účastník pokládá s ohledem na výše uvedené skutečnosti, tj. zejména neprokázání základních důvodů k podání ústavní stížnosti, tj. neexistenci porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle ustanovení Listiny základních lidských práv a svobod, ústavní stížnost stěžovatelky za neopodstatněnou, proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout.

7. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovatelce, aby se k nim mohla vyjádřit. Ve své replice stěžovatelka označuje vyjádření Nejvyššího soudu za formalistické a zcela odtržené od konkrétních věcných argumentů detailně rozvedených v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud přehlíží specifičnost souzeného případu v tom směru, že šlo o zcela výjimečný případ náhrady škody na zdraví od samotného počátku, kdy téměř smrtelným onemocněním poškozená stěžovatelka onemocněla v důsledku těžké alergie po podání léku. Závěr Nejvyššího soudu, že nelze začátek běhu promlčecí lhůty posuzovat pouze na základě znaleckých posudků, se tohoto zvláštního případu netýká. Nejvyšší soud se ve svém vyjádření také ke konkrétním okolnostem popisovaným v ústavní stížnosti nevyjadřuje a tím jenom potvrzuje, že dovolání stěžovatelky posoudil formálně, aniž by dodržel zásady stanovené v § 242 o. s. ř. To platí i pro námitku dobrých mravů, kdy stěžovatelka především argumentovala časovými souvislostmi a výjimečnými okolnostmi zdravotního poškození v otázce, zda nedošlo k promlčení nároku na ztížení společenského uplatnění. I když nezaložila ústavní stížnost na tom, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, ve skutečnosti pokud by o promlčení skutečně šlo, bylo povinností soudu se zabývat i tím, zda námitka promlčení skutečně v rozporu s dobrými mravy je nebo není. Stěžovatelka se mimo jiné dovolává i projektu Evropské komise v rámci harmonizace práva evropských států, který navrhuje, aby pokud jde o škodu na zdraví a na životě, byla z právních řádů námitka promlčení odstraněna. Pokud jde o vyjádření Městské části Praha 10, argumenty této strany byly vznášeny již v průběhu řízení, jsou účelové, zčásti nepravdivé (např. že stěžovatelka je vdaná, ačkoliv je rozvedená), a byly stěžovatelkou v řízení vyvráceny. K vyjádření Městského soudu v Praze nelze nic bližšího dodat.

8. Stěžovatelka doplnila svou ústavní stížnost podáním ze dne 23. 3. 2014, ve kterém uvedla, že Městská část Praha 10 po ní začala soudně vymáhat částku 2 000 000 Kč přiznanou jí rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, zrušeného rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, a to včetně úroků ve výši 7,75%. Stěžovatelka však z vyplacené částky od roku 2009 čerpala prostředky na zdravotní péči a v době vydání rozsudku Nejvyššího soudu již tuto částku v plné výši neměla k dispozici. Stěžovatelka disponuje invalidním důchodem ve výši 9 000 Kč a nemá možnost si potřebné finance obstarat. Písemně proto Městskou část Praha 10 žádala o prodloužení lhůty pro vrácení vymáhané částky, do dnešního dne však neobdržela odpověď. Stěžovatelka sděluje, že se těžko vyrovnává nejen s rozsáhlým poškozením svého zdraví, nevidomostí a zjizvením celého těla po lécích, které jí byly podány na banální nachlazení v roce 1975 jako čtyřletému dítěti, ale také s obtížnou vymahatelností práva v České republice.

IV.

9. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 C 477/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 8. 2008, č. j. 16 C 477/2003 - 265, byla uložena vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce z titulu náhrady škody na zdraví částku 4 083 014 Kč a 423,34 EUR s příslušenstvím, a dále povinnost platit stěžovatelce od 1. 7. 2008 měsíční rentu 18 193 Kč. K odvolání vedlejšího účastníka byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č. j. 21 Co 481/2008 - 298, rozsudek soudu l. stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 2 410 400 Kč s příslušenstvím potvrzen, ve zbývajícím rozsahu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl vedlejší účastník dovoláním. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 25 Cdo 2166/2010 - 369 byly rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č. j. 21 Co 481/2008-298, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 8. 2008, č. j. 16 C 477/2003-265, ve vyhovujícím (potvrzujícím) výroku ohledně částky 2 410 400 Kč s příslušenstvím zrušeny a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve zbytku bylo dovolání odmítnuto. Rozsudkem ze dne 6. 3. 2012, č. j. 16 C 477/2003-409 Obvodní soud pro Prahu 10 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 500 000 Kč, ve zbytku byla žaloba odmítnuta. Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2013, č. j. 21 Co 190/2012 - 474 rozsudek soudu l. stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 25 Cdo 1704/2013-516 odmítnuto.

 

Pokračovane rozhodnutia nájdete TU




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Dostatočné zistenie skutočného stavu veci
  • Určenie výšky náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 2. časť
  • Škoda spôsobená povahou prístroja
  • Rozpor znaleckých posudkov
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    z6io6vkKn

    (24.5.2015)
    Regrettably, I find great merit with your analogy. However, I\'d like to think that the scneario would be more like the scene in the movie, Catch Me If You Can , where the actor Christopher Walken tells the story of two frogs each falling into a bucket of cream. The first frog dies and sinks to the bottom. The second frog swims furiously, turning the cream into butter and climbs out. As such, the designers will feast for awhile, until the butter covered frogs prevail. GD Po et hv zdi ek loading ...

    RpeZ7Dxltu

    (10.5.2015)
    That is exactly the point. By juoxsptaing in the very manner which is presented, the author is trying to instill an emotion in you to support an Iranian war much the same as you oppose the Nazification of America. This is psyop/propaganda. This is done precisely this way in order to get you to accept the original premise that the Iranians are nazis and therefore we must invade them. You don\'t question the original assumption (which I am teaching you to question) because you acknowledge and know about the Nazification of America. Slick propaganda. You\'re falling into the propaganda trap. This is a prototypical tactic similar to what your media does to you in order to lead you by the nosering into things that are not in your interest. Nepodl hejte za to. GD Po et hv zdi ek loading ...

    rcfGQlGM2a3

    (6.5.2015)
    \"Nazification\" USA a z padu, je p edem jasn ½, na dobr cest , a gradualization p stupu byla p ijata naeknoc dokon it fin ln , unassaultable c le. The designers must still be careful, however, about how they tread with new wars at this time. The water in the pot holding the frogs is not quite hot enough . The frogs are quite happy to dodge the homeland stirring spoon, but turn up the heat too much by plunging the west into another war, right now, and there could still be a mass exodus from the pot. Small, incremental, temperature increases of manufactured consensus by the media rheostat, from even the most unsuspected, alternative sources, as well as from the big propaganda machines, will keep the process on track and, pyschologically, we will be ready for that war before too long. It seems for now that the designers will ultimately be sitting down to a feast of frog\'s legs. GD Po et hv zdi ek loading ...