Znalecký posudok a ochrana osobnosti | Medicínske právo
              

Judikatúra


Znalecký posudok a ochrana osobnosti


 | 28.5.2014 | komentárov: 0

„Současně je však vážit, zda v konkrétním případě nejsou dány okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu, tj. okolnosti, které porušení, resp. ohrožení osobnosti fyzické osoby ospravedlňují. Takto o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde např. tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Přípustnost těchto případů je odůvodněna zvláštním veřejným zájmem jak na nerušené a plynulé realizaci subjektivních práv, tak na plynulém plnění právních povinností uložených zákonem. Do této skupiny se pak mimo jiné řadí i výkon povinnosti svědecké a znalecké, pokud jsou odůvodněny předmětem věci.“

30 Cdo 593/2013


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně Ing. H. B., proti žalovanému doc. MUDr. E. H., CSc., zastoupenému JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 73/2011, o ochranu osobnosti, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2012, č.j. 1 Co 142/2012-101, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2012, č.j. 1 Co 142/2012-101, ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku II., a dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2012, č.j. 32 C 73/2011-65, ve výroku I. a ve výroku III. se zrušují, a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2012, č.j. 32 C 73/2011-65, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalovaný doc. MUDr. E. H., CSc., MBA, dne 20. května 2005 ve své pracovně na Klinice nemocí z povolání Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze úmyslně provedl zákrok v oblasti péče o zdraví, tj. expoziční test žalobkyně Ing. H. B. bez jejího svobodného a informovaného souhlasu a tím neoprávněně zasáhl do její osobnostní sféry chráněné ustanovením § 11 a násl. občanského zákoníku. Výrokem II. zamítl žalobu na určení, že žalovaný doc. MUDr. E. H., CSc., MBA, jako znalec jmenovaný rozhodnutím Městského soudu v Praze č.j. Spr. 63/89, v rámci výkonu znalecké činnosti při vypracování znaleckého posudku, který je zapsán pod pořadovým číslem 457/2005 jeho znaleckého deníku, přesně nedodržel právní předpisy dle ustanovení § 6 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný byl rozhodnutím Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 8 C 1109/2003 ustanoven jako znalec z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemocí z povolání za účelem vypracování znaleckého posudku v řízení o náhradu škody vedeném žalobkyní. Dne 20. května 2005 pak žalovaný podrobil žalobkyni ve své pracovně na Klinice nemocí z povolání Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze expozičnímu testu, v rámci kterého zjišťoval alergické reakce žalobkyně. Soud při rozhodování podle § 11násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) dovodil s odkazem na § 420 odst. 2 téhož zákona nedostatek věcné pasivní legitimace žalovaného. Dále uvedl, že i kdyby věcná pasivní legitimace žalovaného v předmětné věci byla dána, neshledal jeho odpovědnost. Žalobkyně (pokud měla o zákonnosti postupu žalovaného pochybnosti) se mohla již v průběhu řízení o náhradu škody domáhat revizního znaleckého posudku. Navíc od vypracování znaleckého posudku uplynula doba sedmi let, případná intenzita neoprávněného zásahu by za dlouhé roky odezněla a požadované zadostiučinění by již nemohlo plnit satisfakční funkci.


K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2012, č.j. 1 Co 142/2012-101, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se určuje, že žalovaný doc. MUDr. E. H., CSc., MBA, dne 20. května 2005 ve své pracovně na Klinice nemocí z povolání Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze vědomě provedl expoziční test žalobkyně Ing. H. B. bez jejího svobodného a informovaného souhlasu a tím neoprávněně zasáhl do její osobnostní sféry; jinak jej ve zbytku výroku a ve výroku II. potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se na rozdíl od soudu prvního stupně neztotožnil s jeho závěrem o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného, neboť podle jeho názoru pouhá okolnost, že byl zaměstnancem Nemocnice Královské Vinohrady, nemá pro posouzení věcné pasivní legitimace právní význam. Naopak shledal neoprávněný zásah do tělesné integrity žalobkyně v tom, že žalovaný při podání znaleckého posudku provedl tzv. expoziční test žalobkyně bez jejího souhlasu. Konstatoval přitom, že pro závěr o neoprávněnosti zásahu je postačující, že jde o zásah, který může osobnostní práva chráněná § 11 obč. zák. ohrozit. Poukázal na tu skutečnost, že pokud je znalec ustanoven podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, z oboru zdravotnictví, měly by být úkony související a dotýkající se zdraví, popř. tělesné integrity vyšetřované osoby, v souladu s výkonem jeho profesních a lékařských povinností. Potud je nutno na danou situaci aplikovat čl. 4 a 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle nichž jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy a pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Stejně tak i § 23 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, předpokládá souhlas pacienta s každým vyšetřovaným nebo lékařským výkonem. Při rozhodování o použití satisfakčních prostředků vzal odvolací soud v úvahu, že se žalobkyně teprve z vyjádření kliniky nemocí z povolání Všeobecné fakultní nemocnice v Praze ze dne 6. 11. 2007 dozvěděla, že její vyšetření žalovaným nemělo být provedeno „lege artis“, a že žalobkyně zvolila pouze morální zadostiučinění formou určovacího výroku, který odvolací soud považuje za přiměřený z hlediska ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák.


Pokud směřovalo odvolání do potvrzujícího výroku, odvolací soud uvedl, že v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti není soud oprávněn přezkoumávat, zda žalovaný při podání znaleckého posudku v jiné právní věci dodržel právní předpisy podle zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Námitku promlčení uplatněnou žalovaným v řízení před soudem prvního stupně odvolací soud neshledal důvodnou, neboť právo na ochranu osobnosti, které není právem majetkový, ale ryze osobním, se nepromlčuje.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalovaného dne 10. října 2012 a právní moci nabyl dne 17. října 2012.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 10. prosince 2012 dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu žalovaný napadá v rozsahu, v němž byl odvolacím soudem změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel se domnívá, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Současně z obsahu dovolání vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a podle § 241a odst. 3 téhož zákona. Žalovaný své dovolací námitky shrnuje především takto:
- Odvolací soud nevzal v potaz, že bylo možno důvodně předpokládat udělení konkludentního celkového souhlasu ze strany žalobkyně s vyšetřením pro účely vypracování znaleckého posudku a jednotlivými dílčími úkony.
- Žalobkyně byla povinna poskytnout znalci náležitou součinnost při vypracování znaleckého posudku. Poskytnutí takové součinnosti ze strany účastníků, popř. i jiných osob je možno vynucovat použitím sankcí dle § 52, 53 o.s.ř.
- Žalovaný při vypracování znaleckého posudku důsledně dbal ochrany zdraví žalobkyně. Pobyt žalobkyně v prostorách, kde se vyskytovaly v podlimitním množství určité látky, nelze považovat za zásah do tělesné integrity žalobkyně.
- Provedený „expoziční test“ i přes své označení není a nemůže být považován za zákrok, při němž by byla žalobkyně vystavena působení nepovoleného vlivu. Pobyt žalobkyně v takovém prostředí nepředstavoval pro žalobkyni jakékoli zdravotní riziko, jež by bylo větší, než riziko existující v běžném životě pro ostatní jedince. Žalovaný měl jistotu, že u žalobkyně byla míra možného rizika - s ohledem na dostupné informace o jejím zdravotním stavu - výrazně nižší než u normální populace. Přesto i takový pobyt žalobkyně v navozeném prostředí přinesl důležité poznatky k podložení znaleckých závěrů.
- Testováním se v praxi obvykle rozumí exponování pacienta škodlivým nadlimitním vlivům s významným zdravotním rizikem, o což se v tomto případě nejednalo.
- Žalovaný sdílí názor, že s přihlédnutím k časovému odstupu od tvrzeného neoprávněného zásahu není satisfakce přiznaná odvolacím soudem odůvodněna.
- Bylo na žalobkyni, aby tvrzený nesprávný postup žalovaného při vypracování znaleckého posudku napadla v původním řízení a navrhla event. vypracování revizního znaleckého posudku, což však neučinila. Podle názoru žalovaného nelze přezkoumávat správnost jeho postupu cestou uplatnění nároků vyplývajících z titulu ochrany osobnosti.

Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.


K podanému dovolání nebylo zasláno vyjádření.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním žalovaného dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. v případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.


Jak již bylo uvedeno shora, dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v prvé řadě z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), tedy proto, že má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu se jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti. Jde tedy zejména o nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Postup odvolacího soudu, pokud se např. odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž dokazování sám zopakoval, by pak nebyl v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto by odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož by došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.


Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., lze spatřovat např. též v tom, pokud rozhodnutí odvolacího soudu trpí tzv. nepřezkoumatelností. Přezkoumatelným, tj. srozumitelným a řádně odůvodněným, je rozhodnutí, jež v souladu s požadavky § 157 odst. 2 o.s.ř. obsahuje soudem přijatý závěr o skutkovém stavu věci a na něj navazující právní posouzení věci.
Pokud dovolatel v dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.


Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod tedy míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, který spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp.zn. 33 Cdo 1480/2008). Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.


Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.


Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.


Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé nepříznivě zasáhnout některou ze složek osobnosti takové fyzické osoby. Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).


Podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.


Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, eventuálně „jen“ k pouhému ohrožení - tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Současně je však vážit, zda v konkrétním případě nejsou dány okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu, tj. okolnosti, které porušení, resp. ohrožení osobnosti fyzické osoby ospravedlňují. Takto o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde např. tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Přípustnost těchto případů je odůvodněna zvláštním veřejným zájmem jak na nerušené a plynulé realizaci subjektivních práv, tak na plynulém plnění právních povinností uložených zákonem. Do této skupiny se pak mimo jiné řadí i výkon povinnosti svědecké a znalecké, pokud jsou odůvodněny předmětem věci.


V daném sporu nebyla zpochybňována skutečnost, že ke spornému zásahu do osobnostních práv žalobkyně mělo dojít v souvislosti s výkonem znalecké činnosti žalovaného. V dosavadním průběhu řízení však soudy zatím ani v nejmenším nedaly, resp. zřejmě ani nehledaly, odpověď na naskýtající se otázku, zda bylo či naopak nebylo namístě jednání žalovaného podřadit pod skupinu okolností, které vylučují neoprávněnost zásahu, či zda postup žalovaného z rámce těchto okolností vybočoval. Soud prvního stupně ve věci rozhodl, když dospěl k (jinak neodůvodněnému) závěru, že žalovaný není ve sporu věcně pasivně legitimován, neboť jednal jako „zaměstnanec nemocnice Královské Vinohrady“. V dalším se pak již vlastní skutkovou podstatou sporu nezabýval. Jestliže naproti tomu odvolací soud věcnou pasivní legitimaci žalovaného dovodil, fakticky se však též nezaměřil na zjištění, zda jsou či naopak nejsou dámy okolnosti, které by neoprávněnost tvrzeného zásahu proti osobnostní sféře žalobkyně vylučovaly. Přitom by bývalo nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti žalobkyně v kontextu s plněním znalecké povinnosti žalovaného, resp. bylo třeba se zaměřit i na to, zda žalovaný z rámce plnění takovéto povinnosti excesivně nevybočil.
Odvolací soud pouze s odkazem na obsah znaleckého posudku vypracovaného žalovaným dovodil, že žalovaný při podání znaleckého posudku provedl tzv. expoziční test žalobkyně bez jejího souhlasu. Konstatoval přitom, že pro závěr o neoprávněnosti zásahu je postačující, že jde o zásah, který může osobnostní práva chráněná § 11 obč. zák. ohrozit. Poukázal na tu skutečnost, že pokud je znalec ustanoven podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, z oboru zdravotnictví, měly by být úkony související a dotýkající se zdraví, popř. tělesné integrity vyšetřované osoby, v souladu s výkonem jeho profesních a lékařských povinností s tím, že potud je nutno na danou situaci aplikovat čl. 4 a 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle nichž jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy a pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Stejně tak i § 23 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, předpokládá souhlas pacienta s každým vyšetřovaným nebo lékařským výkonem.


Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je za překvapivé považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak tomu je např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). O takový případ jde právě v této věci.


Z obsahu spisu, zejména i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, je zřejmé, že výše uvedený závěr odvolací soud učinil, aniž by z protokolu o odvolacím jednání ze dne 4. září 2012 vyplývalo, že by sám provedl jakékoliv dokazování. Přitom nebyly dány ani předpoklady, aby vyšel ze „střídmého“ důkazního řízení provedeného Městským soudem v Praze, protože nebylo podkladem (jak již bylo naznačeno výše) pro rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud tyto důkazy nebyly v odvolacím řízení zopakovány. Nadto ve své podstatě přitom rozsudek odvolacího soudu plně nevyhovuje ani požadavkům obsaženým v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., neboť z něj tak nelze ověřit, které skutečnosti měl (na základě provedeného dokazování) za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a proč neprovedl i další důkazy. Nelze pominout, že bylo zejména namístě se vypořádat s návrhem žalovaného na znalecké posouzení jeho postupu, který se podle přesvědčení dovolacího soudu zřejmě jevil jako opodstatněný, neboť v tomto případě rozhodnutí nepochybně závisí na posouzení skutečností, k nimž bylo třeba odborných znalostí - § 127 odst. 1 o.s.ř. Přitom žalovaný provedení tohoto důkazu (resp. důkazů dalších) navrhoval již v řízení před soudem prvního stupně, avšak již tento soud jej považoval za nadbytečný.


S ohledem na uvedené okolnosti lze proto uzavřít, že došlo k naplnění předpokladů dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky ze všech uváděných důvodů proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a v souvisejícím výroku II. o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku I. a ve výroku III. a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu


Zdroj:www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/AB27EAC911EA5175C1257B6400329662?openDocument&Highlight=0,pr%C3%A1vo,pacienta




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Posudzovanie zdravotného stavu zamestnanca
  • Nahliadanie do zdravotnej dokumentácie
  • Poskytovanie informácií o zdravotnom stave dieťaťa rodičovi
  • Lekársky posudok a ukončenie pracovného pomeru
  • Porušenie očkovacej povinnosti
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --