Náhrada za stratu na zárobku | Medicínske právo
              

Judikatúra


Náhrada za stratu na zárobku


 | 7.9.2009 | komentárov: 0



Č. 7/14/2004 ZP
I. K tomu, aby žalobě na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti mohlo být vyhověno, nepostačuje jen skutkově podložený závěr o tom, že poškozený měl nástup do zaměstnání či jinou výdělečnou činnost již sjednánu a jen v důsledku poškození zdraví se tak nestalo, nýbrž žalobce musí současně prokázat, že ztratil výdělek (příjem z podnikání), který by jinak – nebýt poškození zdraví – dosahoval. Pokud žalobce neunese důkazní břemeno o tvrzené ztrátě příjmu z podnikání, stíhají ho nepříznivé procesní následky spočívající v tom, že žalobě nemůže být vyhověno.


II. Nebyla-li žalobkyně v době poškození zdraví zaměstnána a nepobírala-li žádný příjem ani z jiné výdělečné činnosti, avšak prokazatelně měla s výdělečnou činností v keramické dílně jako podnikatelka započít, nelze vycházet z výdělků, jakých dosahovala v pracovním poměru, který ukončila dohodou před předmětnou operací.

(Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 435/2003)
 
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila odškodnění bolesti, ztížení společenského uplatnění, náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v souvislosti s následky chybně provedeného zdravotního zákroku. Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Z odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobkyně L. Š. proti žalované Fakultní nemocnici K., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 795 440,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 304/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2002, čj. 53 Co 260/2002–288, tak, že dovolání se odmítá. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalobkyně se po změně žaloby soudem připuštěné domáhala, aby jí žalovaná zaplatila odškodnění bolesti, za ztížení společenského uplatnění, na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částku 795 440,70 Kč s příslušenstvím a aby jí platila od 1. 5. 2000 částku 15 964 Kč měsíčně.
Žalobu odůvodnila tím, že dne 13. 5. 1996 jí byla v žalované nemocnici provedena operace žlučníkových kamenů metodou tzv. laparoskopické cholecystektomie, po níž měla neustávající zažívací potíže, pro něž byla opakovaně vyšetřována v nemocnici žalované. Dne 25. 5. 1996 se její stav natolik zhoršil, že byla přivolána záchranná služba a žalobkyně byla převezena na chirurgickou kliniku Ústřední vojenské nemocnice, kde byla zjištěna střevní neprůchodnost způsobená přišitím střeva k břišní stěně při operaci u žalované dne 13. 5. 1996. V důsledku zdravotních komplikací se žalobkyni v pooperační jizvě vytvořila kýla, která jí byla sedmkrát operována, naposledy dne 9. 4. 2001. Následkem poškození zdraví způsobeného žalovanou trpí nadále bolestmi v dutině břišní, závažnými tělesnými a duševními obtížemi, snížením pohybových možností, depresivním laděním a poškození zdraví se projevuje v existenční i pracovní frustraci, čímž je snížena kvalita jejího života.
Obvodní soud pro Prahu 10 mezitímním rozsudkem ze dne 2. 12. 1999, čj. 23 C 304/98–125, rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněný, neboť byly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle § 420 obč. zák., jíž se nezprostila (§ 420 odst. 3 obč. zák).
Rozsudkem z 18. 12. 2001, čj. 23 C 304/98–265, pak Obvodní soud pro Prahu 10 čj. 8 C 217/99–44, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 299 704 Kč s 23% úrokem z prodlení z částky 48 000 Kč od 20. 8. 1998 do zaplacení a s 10% úrokem z prodlení od 6. 5. 2000 do zaplacení z částky 9652,20 Kč a s 8% úrokem z prodlení z částky 702,20 Kč od 13. 6. 2001 do zaplacení, co do zbytku uplatněného nároku a příslušenství žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Vzal za prokázané, že pracovníci žalované nemocnice provedli žalobkyni dne 13. 5. 1996 laparoskopickou cholecystektomii, při níž došlo k poškození organismu žalobkyně, neboť část jejího tenkého střeva jí přišili k břišní stěně, což zapříčinilo závažné poškození zdravotního stavu do té doby zdravé žalobkyně. Toto poškození zdraví si vyžádalo dlouhodobé bolestivé léčení, osm hospitalizací, při nichž bylo provedeno dalších sedm operací, stálou ambulantní léčbu a způsobilo trvalé následky značně narušující kvalitu života žalobkyně ve všech směrech. Na náhradě za bolestné (§ 444 obč. zák.) jí přiznal čtyřnásobné navýšení základního bodového ohodnocení (2565 bodů), které po odpočtu plnění poskytnutého vedlejším účastníkem ve výši 19 800 Kč činí částku 57 150 Kč.
Při odškodnění náhrady za ztížení společenského uplatnění požadované za 1535 bodů dospěl k závěru, že podle § 6 odst. 2 vyhl. č. 32/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) jsou dány důvody pro dvojnásobné navýšení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, neboť poškození zdraví žalobkyni omezilo v její umělecké činnosti, ve společenském i sportovním životě, poškodilo ji z estetického hlediska a prakticky jí znemožnilo pracovní, sportovní a sexuální vyžití a fungování v rodině. Ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky pak shledal důvod pro další čtyřnásobné zvýšení bodového ohodnocení vzhledem k tomu, že poškození zdraví žalobkyně pro ni znamenalo naprostý zvrat v jejím dosavadním životě zdravého člověka, k němuž došlo v předdůchodovém věku, přičemž nelze do budoucna očekávat zásadní zlepšení jejího stavu.
Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni na náhradě za ztížení společenského uplatnění plnila částku 44 100 Kč, náleží žalobkyni částka 276 300 Kč. Ohledně náhrady za účelně vynaložené náklady léčení (§ 449 odst. 1 obč. zák.) dospěl k závěru, že žalobkyně listinnými důkazy prokázala, že si v příčinné souvislosti s poškozením zdraví pořídila dva kýlní pasy Ergotec po 702,20 Kč a že absolvovala rekvalifikační kurs, za nějž zaplatila částku 8950 Kč, neboť nebyla schopna nadále pracovat ve svém původním oboru. Pokud ovšem žalobkyně požadovala náhradu za dva kýlní pasy zakoupené v zahraničí, každý za 4450 Kč, dva kýlní pasy zakoupené v SRN za celkovou cenu 3200 Kč, za kýlní pas Turbo color systém v ceně 1400 Kč, dále náhradu za speciální prádlo v ceně 1490 Kč a náhradu ve výši 70 % ceny 30 balení sterilních čtverců a leukoplastí po 192,50 Kč (celkem částku 4042 Kč), neprokázala důvodnost tohoto nároku, neboť doložila jen cenu zboží na trhu. Nedůvodný je i její nárok na zaplacení částky 6000 Kč, kterou uhradila na poplatku za samostatný jednolůžkový pokoj při hospitalizaci v Nemocnici N., protože neprokázala, že by její zdravotní stav vyžadoval pobyt v samostatném pokoji. Z celkem požadované částky 30 194,70 Kč na náhradách podle ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. proto soud žalobkyni přiznal částku 10 354,40 Kč a jinak žalobu zamítl.
Uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti posuzoval obvodní soud dle § 445 a 447 obč. zák., neshledal jej však opodstatněným. Vzal za prokázáno, že před provedenou operací žalobkyně naposledy pracovala od 1. 1. 1994 do 31. 3. 1996 jako sekretářka u D. ú., tento pracovní poměr ukončila dohodou a nehodlala jej nadále vykonávat. V době od 6. 5. 1996 do 5. 8. 1997 pobírala nemocenské dávky, dne 6. 8. 1997 jí byl přiznán částečný invalidní důchod ve výši 3039 Kč a dne 31. 12. 1997 nastoupila do předčasného starobního důchodu, jehož původní výše 4471 Kč byla postupně zvyšována. Dále bylo zjištěno, že po absolvování předmětné operace se žalobkyně chtěla – stejně jako v dřívější době před nástupem do pracovního poměru u D. ú. – věnovat podnikání v oboru výroba keramiky, na nějž jí dne 12. 10. 1992 bylo vydáno živnostenské oprávnění. Od 1. 6. 1996 měla dohodnutou spolupráci v keramické dílně u svého známého pana K., kde by si podle dohody s ním měla vydělávat 16 000 až 17 000 Kč hrubého měsíčně v závislosti na tom, co by skutečně vyrobila, přičemž se měla podílet na nákladech spojených s provozem dílny. Jmenovaný měl dohodnuté určité zakázky, některé předpokládal, a bylo ujednáno, že žalobkyně by se v jeho dílně věnovala výrobě menších keramických předmětů.
Vzhledem k těmto tvrzením žalobkyně se soud prvního stupně zaměřil na zjištění, jakých příjmů by žalobkyně ze spolupráce se svědkem K., případně na základě vlastní aktivity v podnikatelské činnosti, mohla dosáhnout. V tomto ohledu zjistil, že ačkoliv jmenovaný v důsledku nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně žádné zakázky neodřekl, byly jeho výdělky v letech 1996 až 1998 před zdaněním tak nízké (ve výši kolem 35 000 Kč ročně hrubého), že by žalobkyně ze spolupráce s ním nemohla dosahovat výdělku ani ve výši jí vypláceného částečného invalidního důchodu. Protože žalobkyně neprokázala ani případné předpokládané příjmy ze samostatné podnikatelské činnosti, např. ze spolupráce s čajovnu „U.“, pro niž žalobkyně v dřívější době vyrobila dekorativní předměty, soud prvního stupně dovodil, že v přímé souvislosti s poškozením zdraví žalobkyně u ní nedošlo ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. K odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba co do částky 110 822,30 Kč příslušenstvím zamítnuta (náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 37 944 Kč, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 53 038 Kč a náhrada nákladů spojených s léčením ve výši 19 840,30 Kč), a proti výrokům o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2002, čj. 53 Co 260/2002–288, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky potvrdil, ve výroku o nákladech státu jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že žalobkyni se nepodařilo prokázat vynaložení výdajů na léčebné pomůcky, neboť nedoložila, že byly zakoupeny pro ni, a ani to, že by platba za samostatný jednolůžkový pokoj po operaci byla nákladem účelně vynaloženým v příčinné souvislosti s poškozením jejího zdraví způsobeným jí žalovanou nemocnicí; z hlediska zdravotního stavu žalobkyně se jednalo o náklad zbytný, a proto také nehrazený z nemocenského pojištění.
Městský soud též přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že pro posouzení nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je za skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn, rozhodující to, jakých příjmů by žalobkyně dosahovala z pracovní činnosti, kterou měla ujednánu a již hodlala vykonávat a v níž jí poškození zdraví zabránilo. Pokud ovšem žalobkyně neprokázala, že by byla schopna dosahovat z této činnosti v keramické dílně svědka K., na níž se hodlali napůl podílet, příjmu přesahujícího jí vyplácený částečný invalidní, resp. starobní důchod, je závěr soudu prvního stupně, že u žalobkyně ke ztrátě na výdělku nedošlo, správný.
V další části považoval městský soud odvolání žalobkyně za zcela nedůvodné, neboť nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti proti žalované nemocnici neuplatnila. Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně dovolání, jímž napadá i výrok o nákladech řízení a jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, pokud její nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyloučil jen z toho důvodu, že v době poškození zdraví nepracovala. Poukazuje na rozhodnutí NS ČSR sp. zn. 1 Cz 47/88, z něhož vyplývá, že k odškodnitelné ztrátě na výdělku může dojít i tehdy, když poškozený v době úrazu sice nepracoval, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit a jen v důsledku úrazu se tak nestalo, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1999, čj. 21 Cdo 350/98, v němž se uvádí, že výše náhrady se musí stanovit rozdílem mezi výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti a výdělkem, jehož by poškozený prokazatelně dosáhl v pracovním poměru u nového zaměstnavatele, kdyby k úrazu nedošlo a poškozený mohl do zaměstnání nastoupit. Namítá, že měla dohodnutou spolupráci s panem K., a to nikoliv v pracovním poměru, nýbrž se jednalo o smlouvu dvou osob, které by vykonávaly činnost na základě živnostenského oprávnění a zároveň by se společně podílely na nákladech spojených s výkonem této jejich činnosti. Za zcela zjednodušující považuje názor soudů obou stupňů, pokud vycházely jen z daňových přiznání pana K. a na jejich základě dovodily, že by žalobkyni nemohl poskytnout „plat“, neboť to byla právě žalobkyně, která by „přinesla vklad do společného podnikání“ a se svými rozsáhlými kontakty by přivedla i další zákazníky. Nelze tudíž vycházet jen z daňových přiznání pana K., neboť údaje o jeho příjmech a výdajích nejsou jediným hlediskem pro určení průměrného výdělku podnikatele, jak dovodil NS ČR v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2028/98. Podle názoru dovolatelky měl soud v daném případě žalobkyni nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do vzniku nároku na důchod přiznat a při určení výše ztráty na výdělku měl vycházet buď z jejího výdělku, kterého dosahovala v kalendářním čtvrtletí před poškozením jejího zdraví, tj. postupovat podle § 17 zák. č. 1/1992 Sb., nebo věc posoudit tak, že se u ní jednalo o ztrátu na zisku, neboť prokázala, že od 1. 6. 1996 měla jako podnikatelka začít spolupracovat s panem K. v jeho dílně, přičemž do tohoto podnikání by přispěla veškerým zařízením (tj. zásobami materiálu, kruhem, pecí, glazurami apod.) své bývalé keramické dílny, jejíž provoz byla nucena v důsledku vydání nemovitosti v restituci ukončit. Právě za účelem zjištění pravděpodobného výdělku žalobkyně jako podnikatelky navrhovala vyžádání znaleckého posudku z oboru ekonomika a mzdy. Přihlédnout bylo třeba i ke skutečnosti, že v době poškození zdraví bylo žalobkyni 53,5 let a pokud by k němu nedošlo, jistě by pracovala v dílně pana K. nebo kdekoliv jinde. V každém případě by jí však byla vyplácena alespoň minimální mzda, která v rozhodném období byla vyšší než invalidní důchod.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem soudů obou stupňů, že neprokázala vynaložení nákladů na pořízení kýlních pasů zakoupených v zahraničí, a za nesprávný považuje i názor, že platba za nadstandardní jednolůžkový pokoj nebyla nákladem účelně vynaloženým v souvislosti s jejím léčením, a v této souvislosti poukazuje na zprávu lékařky MUDr. H., z níž nutnost pobytu žalobkyně v nadstandardním pokoji vyplývá.
Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Poukázala na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního právního významu a že žalobkyně napadá především hodnocení důkazů soudem a skutková zjištění, která z nich učinil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (písm. c/). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 237 odst. 2 o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) napadá žalobkyně v dané věci dovoláním potvrzující výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 53 038 Kč s příslušenstvím jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a částky 19 840,30 Kč s příslušenstvím uplatněné z titulu náhrady nákladů spojených s léčením, a dále výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Protože se jedná o dva samostatné nároky na náhradu škody, je přípustnost dovolání ohledně každého z nich třeba zkoumat samostatně, i když o nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto jedním výrokem. Pokud jde o výrok, jímž byl co do částky 19 840,30 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 o. s. ř., neboť tímto dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně proti tomuto výroku podle § 243b odst. 5, věta první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 53 038 Kč s příslušenstvím potvrzen, se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo plnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního významu. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 445 obč. zák. se ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval. Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu. Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě představuje majetkovou újmu, vyplývající z rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky poškození zdraví výdělek jako před poškozením. Pokud poškozený v době úrazu, popř. poškození zdraví nepracoval, avšak prokazatelně měl nástup do zaměstnání či jiného obdobného poměru již sjednán, a jen v důsledku poškození zdraví se tak nestalo, vychází se z předpokládané výše příjmu, jakého by v tomto zaměstnání či při výkonu jiné výdělečné činnosti dosáhl, a to ode dne, kdy tato činnost měla započít (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, popř. rozsudek NS ČR ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR sv. 18, pod č. 1288). Právní řád tak vychází z možnosti poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku i ve vztahu k výdělečné činnosti, která je v době poškození zdraví pouze předpokládána a jejíž výkon by začal později.V posuzovaném případě bylo zjištěno (skutkový stav věci není předmětem dovolacího přezkumu), že žalobkyně v době před poškozením zdraví při operaci, provedené jí dne 13. 5. 1996, naposledy pracovala u D. ú. od 1. 1. 1994 do 31. 3. 1996 jako sekretářka, že tento pracovní poměr ukončila dohodou a nehodlala jej nadále vykonávat. Na základě ústní dohody s panem K. měla jako podnikatelka v oboru výroby keramiky započít od 1. 6. 1996 spolupráci v jeho keramické dílně, přičemž se měla podílet na nákladech spojených s provozem této dílny, a její příjem měl být odvislý od objemu skutečně vyrobených keramických předmětů, a to jak na základě zakázek sjednaných svědkem K., tak i z vlastní podnikatelské aktivity žalobkyně. Jmenovaný měl dohodnuté určité zakázky, některé předpokládal, avšak ani poté, kdy předpokládaná spolupráce se žalobkyní nezapočala, žádné z nich neodřekl. Jeho příjmy podle daňových přiznání z let 1996 až 1998 se pohybovaly kolem 35 000 Kč hrubého ročně. K námitkám uvedeným v dovolání je třeba především uvést, že dovolatelka se mýlí, pokud namítá, že odvolací soud vyloučil její nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z toho důvodu, že v době před poškozením zdraví nepracovala, neboť takovýto závěr z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá. Naopak je z něj zřejmé, že odvolací soud – za daného skutkového stavu – při posouzení, zda u žalobkyně došlo ke ztrátě na výdělku, vycházel správně z názoru, že rozhodujícím je zjištění, jakých příjmů by žalobkyně dosahovala z podnikatelské činnosti, na níž se měla v keramické dílně u pana K. od 1. 6. 1996 spolupodílet zhotovováním keramických předmětů menších rozměrů a v jejímž výkonu jí poškození zdraví zabránilo. V tomto směru je právní názor odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) plně v souladu s dosavadní judikaturou, neboť nebyla-li žalobkyně v době poškození zdraví zaměstnána a nepobírala-li žádný příjem ani z jiné výdělečné činnosti, avšak prokazatelně měla jako podnikatelka s výdělečnou činností v keramické dílně u pana K. započít, nelze vycházet z výdělků, jakých dosahovala v pracovním poměru u D. ú., který ukončila dohodou ke dni 31. 3. 1996, tedy před předmětnou operací, která jí byla provedena dne 13. 5. 1996. K tomu, aby žalobě na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti mohlo být vyhověno, však nepostačuje jen skutkově podložený závěr o tom, že poškozený měl nástup do zaměstnání či jinou výdělečnou činnost již sjednánu, a jen v důsledku poškození zdraví se tak nestalo, nýbrž žalobce musí současně prokázat, že ztratil výdělek (příjem z podnikání), který by jinak – nebýt poškození zdraví – dosahoval. Pokud žalobce neunese důkazní břemeno o tvrzené ztrátě příjmu z podnikání, stíhají ho nepříznivé procesní následky spočívající v tom, že žalobě nemůže být vyhověno. Odvolací soud se v dané věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že by jí příjem převyšující jí vyplácený částečný invalidní důchod – nebýt poškození zdraví – ušel. Tento závěr odvolací soud založil na skutkovém zjištění učiněném již soudem prvního stupně, že hrubý výdělek (rozdíl mezi příjmy a výdaji) svědka K. se v letech 1996 až 1998 pohyboval kolem 35 000 Kč ročně, a to i za stavu, kdy žádné dohodnuté či předpokládané zakázky neodřekl a na jejich splnění se podílel jen on sám. Je tedy zřejmé, že ze spolupráce na těchto zakázkách jmenovaného, na nichž se žalobkyně hodlala spolupodílet výrobou menších keramických předmětů, by vyššího příjmu, než činil jí vyplácený částečný invalidní důchod, nemohla dosáhnout. Pokud žalobkyně dále tvrdila, že i ona předpokládala určité zakázky v oboru výroby keramiky na základě kontaktů z minulých let, nepodařilo se jí případné předpokládané příjmy ze samostatné podnikatelské činnosti (obnovení spolupráce s čajovnou „U.“), kterou hodlala vykonávat v dílně u svědka K., rovněž prokázat, neboť jejich výši (předpokládanou) nedoložila, a jiné možnosti v podnikatelské činnosti ani netvrdila. Za stavu, kdy žalobkyně sice prokázala, že od 1. 6. 1996 měla sjednánu spolupráci s panem K. v jeho keramické dílně, kterou by vykonávala na základě živnostenského oprávnění, avšak současně nedoložila, že předpokládaná výše jejího příjmu, jakého by při výkonu této výdělečné činnosti dosáhla, a to ať již ze spolupodílení se na zakázkách jmenovaného či na základě vlastní podnikatelské aktivity, přesahovala jí vyplácený částečný invalidní důchod, pak je správný závěr odvolacího soudu, že v souvislosti s poškozením jejího zdraví u ní nedošlo ke ztrátě na příjmu z výdělečné činnosti. K námitce dovolatelky, že pokud by k poškození jejího zdraví nedošlo, pracovala by v dílně u pana K. nebo „kdekoliv jinde, kde by jí byla vyplácena alespoň minimální mzda“, je třeba uvést, že v důsledku poškození zdraví byla její pracovní schopnost jen snížena, nikoliv ztracena (rozhodnutím ČSSZ ze dne 31. 10. 1997 byla uznána pouze částečně invalidní), a měla tudíž možnost být částečně výdělečně činná. Nějaké pracovní zapojení s nárokem na výplatu mzdy, které by následkem poškození zdraví ztratila, nebylo tvrzeno ani prokázáno. Dovodil-li odvolací soud, že v souvislosti s poškozením zdraví žalobkyni majetková újma spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nevznikla, je jeho rozhodnutí správné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tudíž naplněn. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí-li dovolatelka dále se závěrem soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že by do společného podnikání se svědkem K. přinesla vklad větší finanční částky, nesouhlasí se skutkovým zjištěním, z něhož rozsudek odvolacího soudu vychází, a napadá tak hodnocení důkazů soudem. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 53 038 Kč s přísl. z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Podmínky přípustnosti dovolání proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 53 038 Kč s příslušenstvím tak nejsou splněny. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který má povahu usnesení, zákon nepřipouští (srov. § 238a, 239 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání v dané věci směřuje proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, proti nimž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 150 o. s. ř. dovolací soud výjimečně nepřiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi ní a žalobkyní, i když v něm měla ve plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), neboť v dané věci shledal důvody hodné zvláštního zřetele spočívající jak v okolnostech případu, tak i v sociální situaci žalobkyně, odkázané na starobní důchod (§ 243b odst. 4, věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, věta první, o. s. ř.); uložení povinnosti žalobkyni platit žalované náklady řízení by se jevilo jako nepřiměřená tvrdost. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť vedlejšímu účastníkovi v tomto řízení žádné náklady nevznikly.


 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Dostatočné zistenie skutočného stavu veci
  • Určenie výšky náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 2. časť
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 1. časť
  • Škoda spôsobená povahou prístroja
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --