Domáci pôrod | Medicínske právo
              

Judikatúra


Domáci pôrod


 | 1.12.2013 | komentárov: 2

„Koncept zákonnosti znamená, že zásah musí být nejen v souladu s vnitrostátním právem, ale že toto právo musí být předvídatelné a nesmí být svévolné. V oblasti domácích porodů, jehož volba je právem matky, to znamená, že matka má právo na to, aby existovaly právní a institucionální podmínky, které její volbu umožní, s výjimkou případů, kdy je ho možno omezit s ohledem na jiná práva. Právo na výběr v oblasti porodů v sobě podle ESLP zahrnuje právní jistotu, že zvolená varianta je legální, a že v souvislosti s ní nehrozí přímé či nepřímé sankce. Nedostatek právní jistoty a hrozba sankcí pro zdravotníky asistujících u domácích porodů omezila výběr možností, které stěžovatelka v souvislosti s porodem mohla zvažovat.”


Pl. ÚS 26/11 ze dne 28. 2. 2012
Domácí porody


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu





Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela Židlická, rozhodlo dne 28. února 2012 mimo ústní jednání ve věci navrhovatelky Š. D., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, se sídlem Bolzanova 5, Brno, o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Rekapitulace návrhu

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2011 a doplněnou podáním ze dne 25. 8. 2011 se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že I. postupem Ministerstva zdravotnictví, Vlády České republiky, Parlamentu České republiky a postupem Krajského úřadu Libereckého kraje bylo porušeno právo stěžovatelky na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); II. Ministerstvu zdravotnictví, Vládě České republiky, Parlamentu České republiky a Krajskému úřadu Libereckého kraje se zakazuje pokračovat v postupu, kterým je omezována volba žen ohledně místa porodu; III. Ministerstvu zdravotnictví se ukládá, aby upravilo postup při porodu ženy v domácím prostředí tak, aby žena měla možnost porodu za asistence kvalifikovaného zdravotního personálu, například porodní asistentky.

2.  Stěžovatelka uvedla, že v roce 2010 otěhotněla s termínem porodu 12. 5. 2011, byla zcela zdravá, všechna těhotenská vyšetření byla v pořádku, dítě bylo obráceno hlavou dolů. Po negativních zkušenostech z předchozího porodu v porodnici se po úvaze všech pro a proti rozhodla společně s otcem dítěte pro porod v domácím prostředí s porodní asistentkou, když doma se cítila bezpečně a nejlépe. Stěžovatelka těhotenství a porod považovala za přirozený jev, nikoli za nemoc a přistupuje k porodu tak, že to je ona, která rodí, nikoli zdravotníci. Z těchto důvodů začala stěžovatelka aktivně hledat informace, aby svou volbu zkonzultovala s porodní asistentkou, a aby našla porodní asistentku, která by jí asistovala při porodu v domácím prostředí. Stěžovatelka zjistila, že ani dvě porodní asistentky, které údajně dříve k porodům doma chodily, již nyní toto nenabízejí. Vzhledem k tomu, že se jí nepodařilo v Libereckém kraji najít žádnou porodní asistentku, která by jí byla ochotna při porodu v domácím prostředí asistovat, obrátila se dne 5. 4. 2011 na svou zdravotní pojišťovnu a krajský úřad s žádostí o radu a pomoc. Všeobecná zdravotní pojišťovna stěžovatelce dopisem ze dne 7. 4. 2011 odpověděla, že "Současná legislativa platná v České republice, ani odborné lékařské vědomí nedovoluje podporovat a hradit z veřejného zdravotního pojištění činnosti spojené s prováděním porodů v domácnostech… Krajská pojišťovna VZP ČR v Liberci v současné době nemá žádný smluvní vztah, jenž by umožňoval vedení porodu v domácích podmínkách porodní asistentkou a ani k podobnému kroku nesměřuje." Krajský úřad Libereckého kraje pak stěžovatelce dopisem ze dne 13. 4. 2011 sdělil, že "jako registrující orgán nemá ve své evidenci nestátních zdravotnických zařízení žádné s druhem a rozsahem péče - porodní asistentka." Krajský úřad dále uvedl, že "i porodní asistentka, která je zaregistrovaným nestátním zdravotnickým zařízením, může vést samostatně fyziologický porod jen v prostorách, které jsou pro fyziologický porod náležitě věcně a technicky vybavené. Toto upravuje vyhláška č. 221/2010 Sb." Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve svém kraji k dispozici možnost porodu v domácím prostředí s porodní asistentkou, porodila nakonec dne 11. 5. 2011 syna doma sama, bez jakékoli odborné asistence.

3. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že informovaná volba místa porodu spadá do podstaty sebeurčení a jako taková je součástí soukromého a rodinného života. K tomuto závěru ostatně dospěl i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Ternovszky proti Maďarsku (stížnost č. 67545/09, rozsudek ze dne 14. 12. 2010). V České republice nejsou porody v domácím prostředí zakázány. Orgány veřejné moci mají nicméně k porodům v domácím prostředí odmítavý vztah, jehož důsledek je to, že porody doma nejsou v ČR právně regulovány a na rozdíl od porodů v porodnici nemá žena, která se rozhodne pro porod v domácím prostředí k dispozici asistenci zdravotníka s patřičnou odborností. Jak přitom uvedl ESLP ve shora uvedeném rozhodnutí "legislativa, která pravděpodobně odrazuje takové odborníky, kteří by jinak mohli být ochotní poskytnout nezbytnou asistenci, konstituuje zásah do výkonu práva na ochranu soukromého života budoucích matek…" V České republice neexistuje komplexní úprava porodů v domácím prostředí, což je podle stěžovatelky výsledkem legislativní pasivity Ministerstva zdravotnictví, Vlády ČR a Parlamentu ČR a postupu krajských úřadů. Vyjádření největší zdravotnické pojišťovny i Krajského úřadu Libereckého kraje potvrdily, že stěžovatelka neměla, a s ohledem na stávající nejasnou legislativu a přístup orgánů veřejné moci ani mít nemohla, k dispozici porodní asistentku, která by ji při porodu doma doprovázela. Fakticky tak stěžovatelce byla znemožněna možnost porodu doma za asistentce kvalifikovaného zdravotníka a vzhledem k neexistenci porodních domů, kde by bylo možné porodit, tak byla stěžovatelka nucena buďto porodit v porodnici nebo vystavit sebe i své dítě riziku spojenému s porodem bez asistence.

4.  Stěžovatelka odkázala na doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO/FRH/MSM/96.24), podle kterého by si žena "měla zvolit místo, kde se cítí bezpečně, a na takové periferní úrovni, kde je dostupná náležitá péče (FIGO 1992). U těhotných žen s nízkým rizikem to může být doma, na malé porodnické klinice nebo v porodním centru ve městě, a možná i na porodnickém oddělení větší nemocnice. Musí to však být místo, kde bude veškerá pozornost a péče soustředěna na její potřeby a bezpečí, a které bude co nejblíže jejímu domovu a kultuře. Jestliže se má porod uskutečnit doma nebo v malém periferním porodním centru, měl by být v rámci příprav na porod sestaven plán pro případné převezení do řádně vybaveného zařízení … normální porod, u kterého je riziko nízké, potřebuje pouze pečlivé sledování vyškolenou a způsobilou porodní asistentkou, aby byly včas zjištěny počínající komplikace. Nepotřebuje žádné zásahy, ale povzbuzování, podporu a trochu láskyplné péče." Dále pak stěžovatelka odkázala na analýzu Ligy lidských práv "Péče porodních asistentek mimo porodnice - Analýza právní úpravy vybraných evropských států," z níž vyplývá, že v řadě zemí EU jsou porody doma relativně běžnou záležitostí, když počet rodiček rodících mimo porodnici se pohybuje mezi 1 a 3 % (Německo, Spojené království, Irsko, Francie), 8-9 % (Wales) nebo až po 29 % (Nizozemí). Nejednotný postup a libovůli krajských úřadů konstatuje Závěrečné stanovisko Kanceláře veřejného ochránce práv ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 2481/2009/VOP/MP4. Zástupkyně veřejného ochránce práv konstatovala nedostatečnou legislativní činnost Ministerstva zdravotnictví a odmítla jeho aplikaci právních předpisů. Blíže jsou pochybení Ministerstva zdravotnictví analyzována ve zprávě o šetření, která vydání závěrečného stanoviska předcházela. Příloha zprávy o šetření obsahuje informace o počtech registrovaných nestátních zdravotnických zařízení - porodní asistentka a informace o tom, zda některé porodní asistentky v daném kraji mohou disponovat oprávněním vést samostatně fyziologické porody. S výjimkou Jihočeského kraje, Kraje Vysočina a Olomouckého kraje (podle Královehradeckého kraje to nelze zjistit) přitom takové nestátní zdravotnické zařízení není k dispozici. Státní zdravotnická zařízení asistenci ženám při porodu doma nenabízejí. Omezenou možnost českých žen zvolit si porod mimo porodnici konstatuje ve svých Závěrečných doporučeních ze dne 22. 10. 2010 Výbor pro odstranění diskriminace žen (CEDAW).  

5.  Stěžovatelka se domnívá, že vzhledem k tomu, že i nově přijatá legislativa (pozn. vyhláška č. 221/2010 Sb.) se tváří, že domácí porody neexistují, byla opět přijata s tím, aby ženám znesnadnila možnost svobodné volby místa porodu tak, aby se ženy rozhodly pro porod v porodnici, neboť bude pokračovat situace, kdy ženy nemají k dispozici kvalifikovanou péči pro porod v domácím prostředí. ESLP se k situaci velmi podobné té, ve které se nachází stěžovatelka, vyjádřil právě ve věci Ternovszky proti Maďarsku. Soud zde dospěl k závěru o porušení čl. 8 Úmluvy, neboť nedostatek právní jistoty a hrozba sankcí pro zdravotníky asistující u domácích porodů, omezily výběr možností, které stěžovatelka v souvislosti s porodem mohla zvažovat. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že také v jejím případě byl postupem výše zmíněných orgánů veřejné moci porušen závazek státu vyplývající z čl. 8 Úmluvy.

II.
Vyjádření účastníků řízení a dalších osob

6. K výzvě Ústavního soudu zaslal dne 10. 8. 2011 Krajský úřad Libereckého kraje své vyjádření, ve kterém uvedl, že jeho úloha v této problematice spočívá v tom, že provádí registraci nestátních zdravotnických zařízení na základě žádosti provozovatele nestátního zdravotnického zařízení, a to plně v souladu se zákonem č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních (dále jen "ZZP"). Součástí této žádosti musí být souhlas orgánu příslušného k registraci s personálním a věcným vybavením dle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČR č. 221/2010 Sb., o požadavcích na věcné a technické vybavení zdravotnických zařízení a o změně vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČR č. 51/1995 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 49/1993 Sb., o technických a věcných požadavcích na vybavení zdravotnických zařízení, a mění vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 434/1992 Sb., o zdravotnické záchranné službě. Protože krajský úřad neobdržel žádnou žádost o registraci nestátního zdravotnického zařízení s druhem a rozsahem zdravotní péče v oboru porodní asistentka, nemohl ani vydat žádné rozhodnutí o registraci takovéhoto nestátního zdravotnického zařízení. Dle Krajského úřadu Libereckého kraje byl a je jeho postup plně v souladu s příslušnými právními předpisy, přičemž posuzovat ústavní konformitu těchto předpisů není v jeho kompetenci.

7. K výzvě Ústavního soudu zaslal dne 12. 8. 2011 veřejný ochránce práv JUDr. Pavel Varvařovský své vyjádření, ve kterém uvedl, že záležitost porodů v tzv. domácím prostředí, či přímo domácích porodů, vnímá jako otázku především společenskou, resp. politickou, přičemž v současné době nelze odhlédnout od faktu, že jednotný názor v této věci nesdílí ani odborníci, ani zainteresovaná veřejnost. Z tohoto důvodu se veřejný ochránce práv necítí být dostatečně fundován přiklonit se na tu či onu stranu, a vyjádřit se tak z věcného hlediska k uvedené problematice. Jde-li o podmínky poskytování zdravotní péče stanoví ZZP, že nestátní zařízení musí být pro druh a rozsah jím poskytované zdravotní péče personálně, věcně a technicky vybaveno a musí splňovat požadavky kladené na jeho provoz. Vyhláškami pak Ministerstvo zdravotnictví stanoví hygienické požadavky na provoz zdravotnických zařízení a technické a věcné požadavky na vybavení zdravotnických zařízení. Dřívější prováděcí vyhlášku (č. 49/1993 Sb.) shledal ochránce při svém šetření naprosto nedostatečnou, neboť její aplikace v praxi vedla v případě žádosti o registraci nestátního zdravotnického zařízení, v němž by zdravotní péče byla poskytována např. pouze porodními asistentkami, k libovůli registrujících orgánů v rámci předmětného správního řízení a následně po Ministerstvu zdravotnictví mj. požadoval opatření k nápravě, které by zajistilo jednotný postup registrujících správních orgánů. Ministerstvo návrhu ochránce posléze vyhovělo a vypracovalo vyhlášku č. 221/2010 Sb., která s účinností od 1. září 2010 nově upravila věcné a technické požadavky na vybavení jednotlivých zdravotnických zařízení, tj. včetně pracoviště porodní asistentky, a to jak pracoviště, kde jsou vedeny porody, tak i pracoviště, kde porody vedeny nejsou (ochránce se nevyjadřoval k nezbytným požadavkům na výbavu či k dalším podmínkám dotčeného pracoviště, neboť se jedná o odbornou otázku). V současné době tedy mohou být dle ochránce za splnění podmínek stanovených právními předpisy, zřizována a registrována i nestátní zdravotnická zařízení (porodní domy), v nichž lze provádět fyziologické porody za asistence pouze kvalifikovaných porodních asistentek. Vycházeje z čl. 2 Úmluvy ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, čl. 1 a čl. 6 Úmluvy o právech dítěte, jakož i z čl. 6 a čl. 31 Listiny, ochránce konstatuje, že život ženy-rodičky, stejně tak rodícího se dítěte, lze považovat za prioritní. Ochránce je proto přesvědčen, že nyní platná a účinná právní úprava směřuje i k řešení situace, kdy by se během porodu vyskytly komplikace, které nebývají ojedinělé, resp. nelze je vyloučit. Závěrem pak ochránce uvedl, že existuje úzká skupina žen, které z různých důvodů (snaha o maximální pohodlí, předchozí negativní zkušenost, osobní přesvědčení, náboženské vyznání, atp.) odmítají možnost porodu jak v porodnicích, tak i v nestátních zdravotnických zařízeních (porodních domech). Zpravidla chtějí rodit přímo doma (v bytě), avšak výjimkou nejsou ani atypická místa, ke kterým mají tyto osoby většinou nějaký citový vztah (les, louka, apod.). Takový porod sám o sobě není nezákonný, nicméně případná asistence zdravotnického pracovníka (porodní asistentky) za této situace již porušením právních předpisů je. V poznámce pod čarou ochránce položil otázku, zda skutečně lze po státu žádat závazek zajistit (a případně též hradit) asistenci zdravotnických pracovníků na jakémkoliv, rodičkou zvoleném místě či prostředí. Dle ochránce tento konkrétní závazek lze patrně stěží dovodit ze stěžovatelkou citovaného rozhodnutí ESLP.

8. K výzvě Ústavního soudu zaslalo dne 12. 8. 2011 Ministerstvo zdravotnictví své vyjádření, ve kterém uvedlo, že podstatou již řadu let trvajících diskuzí či sporů s částí porodních asistentek je právo žen na volbu místa porodu (přičemž volbu zdravotnického zařízení - porodnice považují za nedostatečnou), proti právu nascitura nebo dítěte na ochranu jeho života a zdraví, které se důsledně snaží chránit ministerstvo a na úrovni regionů krajské úřady a Magistrát hlavního města Prahy. Ženy, které chtějí rodit v domácnostech, preferují své právo svobodné volby místa porodu a prakticky se nevyjadřují k právu svého potomka na dostupnou kvalitní zdravotní péči, jakou mu může poskytnout jen adekvátně vybavené zdravotnické zařízení. Odborníci v oboru porodnictví upozorňují, že v případě komplikovaného porodu, který nelze se stoprocentní jistotou dopředu vyloučit, hrají roli pro prevenci závažných škod na zdraví novorozence a v krajním případě jeho smrti pouhé minuty. Porodní asistentky, které usilují o možnost vést porody pouze v domácnostech rodiček, se často hájí přenášením své právní odpovědnosti na zdravotnickou záchrannou službu. Avšak i dodržení dojezdového času vozidla zdravotnické záchranné služby je podle odborníků nedostatečné. Stěžovatelkou zmíněný rozsudek ESLP řeší dle ministerstva skutkově odlišnou situaci a jeho závěry nejsou zdaleka tak jednoznačné a přesvědčivé. Ministerstvo souhlasí se závěry tohoto soudu, pokud je za součást práva na ochranu soukromého a rodinného života považováno právo obou partnerů rozhodnout se, zda se chtějí či nechtějí stát rodiči a event. zvolit podmínky porodu. Z takového práva však ministerstvo nedovozuje pozitivní závazek státu vytvořit právě a jen takové podmínky, jaké si přeje konkrétní pacient podle svého subjektivního názoru, osobních představ a přání. Stát svými právními předpisy v zásadě garantuje svým občanům dostupnou a kvalitní zdravotní péči, což činí i případně předporodní, porodní a poporodní péče, ale jen obtížně, právně i ekonomicky, může garantovat další podmínky výkonu zdravotní péče, které jsou dány měřítky zcela subjektivního charakteru - kde se to rodičce líbí nejvíc, jakým způsobem, a v neposlední řadě, v domácím prostředí, aniž by tím došlo ke snížení bezpečnosti a kvality zdravotní péče.

9. Doporučení WHO mají toliko doporučující povahu, jako taková nejsou právně závazná a jejich obsah se v průběhu času vyvíjí. Příručka WHO "Péče v průběhu normálního porodu" je dokument, který je zaměřen celosvětově, na regiony s velmi rozdílnou úrovní péče. I v této příručce jsou regionální rozdíly zmíněny, je uváděno, že ve vyspělých zemích je porodní péče z velké části institucionalizovaná. Mnohá doporučení jsou zaměřena na oblasti, kde není standardizována a zajištěna síť zdravotních služeb. Stejně tak nezávazným je názor stěžovatelkou zmíněného Výboru pro odstranění diskriminace žen, který se zabýval i zjištěními v oblasti zdravotní péče o ženy v porodnicích. Výbor doporučil, aby smluvní strana zvážila urychlené přijetí zákona o právech pacientů včetně reprodukčních práv žen; přijala protokol standardní porodní péče zajišťující práva pacientek a vylučující zbytečné lékařské zákroky; zajistila, aby byly všechny zákroky prováděny pouze se svobodným, předchozím a informovaným souhlasem ženy; monitorovala kvalitu péče v porodnicích; poskytovala povinné školení pro všechny zdravotnické profesionály o právech pacientů a souvisejících etických standardech; pokračovala ve zvyšování povědomí pacientů o jejich právech včetně rozšiřování informací a zvážila opatření, aby byl porod dítěte mimo nemocnici za pomoci porodní asistentky pro ženy bezpečnou a cenově dostupnou možností. Nezávaznými jsou i závěry Ligy lidských práv nebo Kanceláře Veřejného ochránce práv. V posledně zmiňovaném případě, tj. zprávy Kanceláře Veřejného ochránce práv ve věci šetření problematiky porodních asistentek, bylo předmětem zejména určitá nejednotnost v rozhodování úřadů příslušných k registraci nestátních zdravotnických zařízení dle ZZP. Nejednota byla dána ne zcela dostatečnou úpravou konkrétních podmínek na personální, věcné a technické vybavení pracovišť porodních asistentek, které chtěly provádět fyziologické porody v samostatných zdravotnických zařízeních bez dosažitelnosti porodníka. Ovšem již v té době ZZP trval na požadavku náležitě vybaveného zdravotnického zařízení, jímž jistě není domácnost rodičky, jejíž fyziologický porod se přemění v porod s komplikacemi.

10. Závěrem ministerstvo uvedlo, že nesdílí názor stěžovatelky, že cílem nové vyhlášky č. 221/2010 Sb. bylo omezení svobodné volby místa porodu, když touto vyhláškou de iure stanovilo požadavky, za nichž mohou, mají-li o to zájem, porodní asistentky provozovat i nestátní zdravotnické zařízení s možností volby, zda vést rovněž fyziologické porody nebo nikoliv. Absence takové právní úpravy byla ministerstvu delší dobu vytýkána a byla příčinou obtížného či téměř nemožného registrování nestátního zdravotnického zařízení porodního typu i pro fyziologické porody. Skutečnost, že drtivá většina žen upřednostňuje porody v porodnicích, je dle ministerstva patrně příčinou omezeného zájmu porodních asistentek provozovat vlastní nestátní zdravotnické zařízení i pro vedení fyziologických porodů. Ministerstvo považuje činnost porodních asistentek za přínosnou a zejména v případě dostupné lékařské péče za žádoucí. Ministerstvo, a potažmo zdravotní pojišťovny, nemohou nést odpovědnost za to, že žena, která nechce rodit v porodnici, nemůže sehnat alternativní zařízení, je-li současně možné zajistit zdravotní služby rodičce v porodnici - a tedy přístup ke zdravotní péči.

11.  K výzvě Ústavního soudu zaslal dne 22. 8. 2011 Úřad vlády České republiky, ústy předsedy vlády RNDr. Petra Nečase, své vyjádření, ve kterém uvedl, že vláda plně uznává a respektuje právo matky zvolit si místo plánovaného porodu ať ve zdravotnických zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob, či přímo doma za asistence odborně způsobilého zdravotnického personálu. Uvedený postoj vlády se odráží ve skutečnosti, že právní řád České republiky nezakazuje porody v domácím prostředí, ani přímo, či nepřímo neodrazuje lékaře a zdravotníky od poskytování odborné lékařské pomoci ženám, které si zvolily porod v domácím prostředí. Naopak právní řád České republiky upravuje, v souladu s mezinárodně-právními závazky České republiky, právem Evropské unie, doporučeními WHO a v souladu s výsledky odborné diskuse a dostupnými poznatky lékařské vědy, podmínky získávání způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání porodní asistent, podmínky výkonu tohoto povolání, jakož i podmínky, za nichž může být veden porod tak, aby splňoval kritéria zdravotního výkonu provedeného lege artis. Uvedená právní úprava přitom bezesporu poskytuje ženám, které si zvolily domácí porod, zdravotnickému personálu, který při takovém porodu asistuje, i osobám, které provozují nestátní zdravotnické zařízení, dostatečnou právní jistotu, že takovýto porod je legální, a že v případě dodržení právními předpisy stanovených podmínek a postupů vedení porodu nehrozí zúčastněným subjektům žádné přímé či nepřímé sankce. V souvislosti s výše uvedeným však vláda považuje za vhodné zdůraznit, že právě v případech plánovaných tzv. domácích či asistovaných porodů platí dvojnásob, že nezadatelné právo na respekt k rodinnému a soukromému životu musí být předmětem určitých omezení uplatňovaných v zájmu ochrany zdraví (v tomto případě zdraví rodičky i nascitura), jakož i práv a svobod jiných (zde nascitura, resp. novorozence). Vláda je přesvědčena, že v předmětném případě nedošlo ke stěžovatelkou tvrzeným porušením základních práv a svobod, a že existující omezení práva jedince (rodičky) na respektování soukromého a rodinnému života obsažená v právním řádu České republiky jsou dostatečně ústavně aprobována, stanovena zákonem, či právním předpisem nižší právní síly a sledují legitimní cíle a jsou vůči tomuto právu proporcionální.

12. K výzvě Ústavního soudu zaslala dne 17. 8. 2011 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, ústy předsedkyně Miroslavy Němcové, své vyjádření, ve kterém uvedla, že současná právní úprava mimoklinických porodů v České republice je poznamenána především časovým tlakem, pod kterým byla provedena rychlá harmonizace Směrnice Rady 80/155/EHS ze dne 21. 1. 1980 o koordinaci právních a správních předpisů upravujících porodní asistence. Je tomu tak proto, že v procesu přistoupení České republiky k Evropské unii bylo povinností České republiky harmonizovat své právní předpisy s právem platným v členských státech. Pokud by Česká republika nedodržela svou povinnost harmonizace práva, její vstup do Evropské unie by tím byl ohrožen. Harmonizace českého práva se Směrnicí Rady 80/155/EHS však nebyla provedena důsledně, což přináší zejména v praxi řadu rozporů a nejistot. Právní úprava v evropské směrnici byla do značné míry převzata zákonem č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů. Tento zákon definuje výkon povolání porodní asistentky, vymezuje výkon povolání bez odborného dohledu a stanoví získávání odborné způsobilosti k výkonu povolání porodní asistentky. Následkem rychlé harmonizace právního řádu je skutečnost, že ačkoliv samostatná činnost porodních asistentek byla tímto zákonem uznána, existence této samostatné zdravotnické profese se již nepromítla do dalších souvisejících zákonů. Například není počítáno s existencí porodních domů a podobných zařízení pro ambulantní vedení porodů, což činí těžkosti při registraci těchto zdravotnických zařízení; zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, stanoví, že poskytování hrazené péče pracovníky nelékařských zdravotnických profesí, včetně porodních asistentek, je v zásadě možné pouze na základě indikace lékaře, i když evropské právo počítá se zásadou samostatnosti porodních asistentek a možností poskytovat vymezené zdravotní služby i bez indikace lékaře apod. Z povahy stížnosti nelze dovodit, že Poslanecká sněmovna svým jednáním porušuje právo na volbu místa porodu nebo právo na legální vedení ambulantního porodu, u kterého nebude přítomen lékař, ale pouze porodní asistentka. S přihlédnutím k předmětu věci lze přitom odůvodněně předpokládat, že zmíněná právní úprava by měla být eventuálně připravena v působnosti vlády České republiky, resp. příslušného ministerstva.

13. K výzvě Ústavního soudu zaslal dne 22. 8. 2011 Senát Parlamentu České republiky, ústy předsedy Milana Štěcha, své vyjádření, ve kterém uvedl, že Senátu nebyl za dobu jeho ústavního působení postoupen Poslaneckou sněmovnou k projednání žádný návrh zákona, který by komplexně řešil problematiku porodů v domácím prostředí. Též žádný z možných navrhovatelů podle zákona o jednacím řádu Senátu nenavrhl k projednání v Senátu návrh senátního návrhu zákona, který by uvedenou problematiku upravoval. Nicméně problematika porodů v domácím prostředí v Senátu diskutována byla, a to na jeho 13. schůzi v 4. funkčním období při projednávání návrhu zákona o nelékařských zdravotnických povoláních (senátní tisk č. 255) dne 28. 1. 2004. Zde v souvislosti se široce diskutovanou problematikou navrhované úpravy odborné způsobilosti k výkonu povolání porodní asistentky senátorka Alena Gajdůšková citovala názor porodníka: "Z pohledu porodníka vidím hlavní zádrhel v nemožnosti predikovat dokonale průběh porodu. Porodní asistentky vycházejí z premisy, že největším nepřítelem přirozeného porodu jsou lékaři a není nejmenší důvod, aby byl lékař fyziologicky probíhajícímu porodu přítomen. S prvním nesouhlasím, s druhým v podstatě ano. Ze své praxe však velmi dobře vím, že z naprosto klidného porodu a takřka rodinné pohody je drama v průběhu minut. Nevím, kolik let života mě stály masáže myokardu, když jsem minuty přípravy k naléhavému císařskému řezu na pozadí fofru na sále naslouchal vytrácejícím se ozvám plodu. O poporodním krvácení se raději nezmiňuji. Ta má zlatá Janského plaketa je kapkou v moři mých vyžádaných a podaných transfuzí." Senátor Martin Mejstřík pak vyjádřil názor "Můžeme tisíckrát souhlasit s názory lékařů o tom, že porody v nemocnicích zaručují nejvyšší možnou bezpečnost maminkám i rodícím se dětem, ale dobro nemůžeme nařídit. Žijeme ve svobodné zemi a svoboda znamená možnost volby. Proto se velmi přimlouvám za to, abychom návrh zákona propustili do volné rozpravy, protože jsou připraveny návrhy, pomocí kterých by bylo možné řešit právě možnost alternativních porodů, ke kterým snad jenom tolik, jestliže svoboda znamená možnost volby, pak tato svoboda s sebou nese i zodpovědnost. Domnívám se, že tu bychom měli přesunout a umožnit ji právě porodním asistentkám i maminkám. Bude to v konečné fázi jejich rozhodnutí i jejich případné riziko." Na jeho vystoupení reagovala senátorka Jaroslava Moserová slovy "Souhlasím s kolegou Mejstříkem, že ženy by měly mít právo porodit doma, jestli si to tak přejí, ale všem to budu rozmlouvat a budu propagovat, aby rodily ve zdravotnickém zařízení. Je možné namítnout, že riziko spojené s porodem doma je jejich riziko, ale to není jen jejich riziko, ale je to také riziko dítěte. To si zasluhuje nejlepší možnou péči."

14. Dále je třeba uvést, že téma porodů v domácím prostředí bylo také předmětem projednávání petice porodních asistentek "Za zlepšení podmínek českého porodnictví", kterou ve dnech 19. a 25. 1. 2011 projednal senátní výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Ten na své 3. schůzi v 8. funkčním období přijal usnesení č. 9, ve kterém na základě zpravodajské zprávy senátora Jana Žaloudíka, a po rozpravě vyslovil souhlas s písemnou odpovědí pisatelům petice. V této odpovědi je v souvislosti s problematikou porodů v domácím prostředí mimo jiné uvedeno, že odborná i veřejná diskuse na téma domácích porodů a porodnických alternativ probíhá u nás dlouhodobě a vyvíjí se spolu se všeobecně podporovaným vysokoškolským vzděláváním porodních asistentek, zdravotním vědomím české populace, zkušenostmi z modelů porodnictví ve vyspělých zemích, případně také pod vlivem aktuálních společenských impulsů. Dle stanoviska výboru jsou velmi kritické názory na současný stav porodnictví minoritní. Domácí porod preferovalo jen několik promile žen ze zhruba 115 000, které rodily v roce 2010. Aktualizovaná a otevřená diskuse o diverzifikaci podob porodnictví, informovanost a edukace o možnostech a modelech porodnické péče, jejich výhodách i rizicích je ve společnosti legitimní. Jednostranná interpretace požadavku umožnit porodním asistentkám autonomně a v plném rozsahu vykonávat své povolání, mohla být oním hnacím motorem diskusí i předmětem sporů v minulosti a zůstává jím i ve vnímání cílů petice. Podstatou tohoto problému z hlediska bezpečí žen a novorozenců je, nakolik vůbec, i do budoucna, mohou a chtějí porodní asistentky převzít odpovědnost za důsledky možných komplikací porodů, a to zejména ve ztížených a všestranně nezajištěných podmínkách porodů domácích. Lze se právem domnívat, že v tomto aspektu nemusí být shoda ani mezi porodními asistentkami samotnými. Společným cílem celé naší společnosti je nepochybně bezpečný porod v prostředí pro ženu, dítě a celou rodinu přijatelném a přátelském, které však dokáže na úrovni doby minimalizovat všechna rizika s porody spojená. Na závěr svého stanoviska pak senátní výbor pro zdravotnictví a sociální politiku uvedl, že bude i nadále podporovat přístup konsensuální, smířlivý, zdravotně i právně bezpečný a všeobecně prospěšný s opatrností k zájmovým skupinám, které by mohly vlastní minoritní zájem vydávat za obhajobu práv jedince či zájem celospolečenský. V posuzované věci tak dle senátu nejde o opomenutí zákonodárce v přijetí příslušné zákonné úpravy, ale fakticky o vyjádření současné vůle Parlamentu nerealizovat úpravu regulace vedení porodů v domácím prostředí, neboť dosud nejsou ve společnosti vydiskutovány základní otázky, týkající se zdravotních rizik pro matku a dítě pří porodech v domácím prostředí, jejichž vyřešení by přijetí právní úpravy regulace porodu v domácím prostředí mohlo umožnit.

15. Shora uvedená stanoviska, resp. vyjádření státních orgánů Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k replice s ohledem na způsob rozhodnutí - tj. odmítnutí návrhu, neboť neposuzoval meritum věci (viz níže).

III.
Podmínky řízení,  referenční hlediska pro posouzení návrhu a vlastní přezkum

16. S účinností od 1. 7. 2010 přijalo plénum Ústavního soudu podle ust. § 11 odst. 2 písm. k) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodnutí o atrahování působnosti (vyhlášeno sdělením č. 200/2010 Sb.), kterým si v čl. 1 odst. 1 písm. e) vyhradilo rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci, je-li účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení o této ústavní stížnosti prezident republiky, vláda, předseda vlády, Parlament nebo některá z jeho komor, předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu nebo předseda Senátu Parlamentu nebo jiný orgán komory Parlamentu; toto rozhodnutí bylo zrušeno s účinností od 1. 10. 2011 rozhodnutím (vyhlášeno sdělením č. 242/2011 Sb.) téhož znění. Stěžovatelka za účastníky řízení mimo jiné vymezila Vládu České republiky a Parlament České republiky, tudíž k projednání ústavní stížnosti stěžovatelky je příslušné plénum Ústavního soudu.

17.  Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem. Ústavní soud předně uvádí, že vzhledem ke způsobu rozhodnutí (viz níže) se podrobněji nezabýval otázkou včasnosti ústavní stížnosti stěžovatelky. Ze stejného důvodu se Ústavní soud podrobněji nezabýval ani podmínkou aktuálnosti zásahu (blíže Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Aspi, 2007. str. 325 -330), když v daném případě vycházel z premisy, že tvrzený zásah minimálně hrozí svým opakováním. Při shora uvedeném měl Ústavní soud na paměti to, že ve hře je zejména otázka přístupu k Ústavnímu soudu (a riziko denegationis iustitiae v tak závažné otázce jako je ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod), když komentářová literatura (str. 342) dospěla k závěru, že "Ústavní soud by proto měl postupovat nanejvýš zdrženlivě a v pochybnostech hodnotit včasnost a přípustnost ústavní stížnosti ve prospěch stěžovatele, neboť je povinností zákonodárce vymezit procesní pravidla jasným a předvídatelným způsobem tak, aby se účastníci mohli domoci účinné ochrany svých práv; je také povinností soudů při uplatňování procesních pravidel zamezit nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení a který by zasáhl právo na přístup k soudu ve své podstatě."

18. Stěžovatelka svou ústavní stížnost opírá o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci do jejích ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Pojem jiný zásah orgánu veřejné moci interpretuje Ústavní soud tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Přitom takový útok sám nesmí být výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu [viz nález III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (sv. 4, s. 243)], neboť ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.

19. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.  Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 239/04 ze dne 4. 5. 2004).

20.  Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.) "z ústavní maximy dle čl. 9 odst. 2 Ústavy neplynou konsekvence toliko pro ústavodárce, nýbrž i pro Ústavní soud. V nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu je obsažen i pokyn Ústavnímu soudu, dle kterého žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod. Z uvedeného východiska nutno posuzovat změny, jež přinesla novela Ústavy, provedená úst. zák. č. 395/2001 Sb., a to v ustanoveních čl. 1 odst. 2, čl. 10, čl. 39 odst. 4, čl. 49, čl. 87 odst. 1 písm. a), b) a čl. 95 Ústavy. Ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního, nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s derogačními důsledky.  Proto rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na ust. § 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy a do jeho rámce zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách."

21. V nálezu sp. zn. I. ÚS 310/05 ze dne 15. 11. 2006 (N 211/43 SbNU 357 pak Ústavní soud konstatoval, že "v České republice jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament České republiky souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu (čl. 10 Ústavy). Zvláštní postavení mezi nimi mají mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které tvoří součást českého ústavního pořádku se všemi důsledky z toho plynoucími (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 44/03 vyhlášený pod č. 249/2005 Sb. a konstantní judikatura). Do kategorie těchto smluv bezesporu patří též Úmluva. Bezprostřední aplikovatelnost mezinárodních smluv zahrnuje též povinnost českých soudů a jiných orgánů veřejné moci přihlížet k interpretaci těchto smluv příslušnými mezinárodními tribunály jako orgány povolanými autoritativně se vyslovovat k interpretaci mezinárodních smluv. To se pochopitelně vztahuje též na interpretaci ESLP, přičemž relevance rozhodnutí ESLP dosahuje v českém právu ústavněprávní kvality. Rozhodnutí ESLP jsou pro Českou republiku a orgány veřejné moci na jejím území závazná v individuální věci, což vyplývá též z článku 46 odst. 1 Úmluvy, který deklaruje závaznost rozhodnutí ESLP v jednotlivé věci jako vlastnost "res iudicata" těchto rozhodnutí. Jak již Ústavní soud vyslovil, "nemá žádných pochybností o tom, že obsah závazného rozsudku ESLP ve věci proti České republice představuje pro Českou republiku závazek, jenž pro ni vyplývá z mezinárodního práva. Česká republika je povinna nejen podle mezinárodního práva, ale i s odkazem na ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy takové závazky dodržovat." (viz usnesení ze dne 26. 2. 2004 sp. zn. II. ÚS 604/02). Z důvodů výše uvedených mají ovšem orgány veřejné moci obecnou povinnost přihlížet k interpretaci Úmluvy prováděné ESLP. Rozhodnutí ESLP představují významné interpretační vodítko pro aplikaci Úmluvy. Orgány veřejné moci, na prvém místě pak soudy, jsou proto povinny přihlížet k judikatuře ESLP jak ve věcech, kde rozhodovaly v řízeních proti České republice, tak i ve věcech, které se týkají jiného členského státu Úmluvy, pokud tyto věci mají podle své povahy význam též pro interpretaci Úmluvy v českém kontextu. To platí tím spíše za situace, kdy takovouto judikaturou argumentuje účastník řízení před českým obecným soudem. Pokud se k takovéto argumentaci obecný soud nijak nevyjádří, dopouští se pochybení, které může ve svých důsledcích vést až k porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, eventuálně příslušného dotčeného základního práva Úmluvy. V každém případě je pak také dotčen čl. 1 odst. 2 Ústavy." V nálezu sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010 (N 110/57 SbNU 403) pak Ústavní soud shora uvedené rozvedl, když jako další argument uvedl "nezákonnost rozhodnutí shledává Ústavní soud v interpretaci zákona o odpovědnosti státu, která nebyla konformní s ústavním pořádkem, do něhož patří i Úmluva (v interpretaci podávané ESLP). Nyní projednávaný případ ilustruje alarmující skutečnost, totiž že obecné soudy neznají (popř. ignorují) judikaturu ESLP, čímž nejen že negují vnitrostátní prostředky nápravy porušení Úmluvy, ale též vystavují Českou republiku riziku nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení závazků plynoucích z Úmluvy."  Prof. Dr. Dr. h.c. Luzius Wildhaber, LL.M., J.S.D., emeritní předseda ESLP, ve svém příspěvku na téma "Soudobá kritika Evropského soudu pro lidská práva," předneseného na mezinárodní konferenci s názvem "Katalogy základních práv a svobod a jejich aplikace v zemích Evropské unie, Komplementarita či konkurence?" pořádané Ústavním soudem dne 1. 2. 2012, pak uvedl, že "podle čl. 46 odst. 1 Úmluvy se smluvní strany zavazují, že se budou řídit konečnými rozsudky ESLP ve všech sporech, jichž jsou stranami. Od té doby, co se soudy obvykle řídí principy a precedenty, otázka účinků rozsudků ESLP, které se týkají dalších států, se stává více a více důležitou, takže současná doktrína se musí zabývat závazností či erga omnes účinky rozsudků ESLP."

22. Jak uvedl ESLP ve shora citovaném rozsudku ve věci Ternovszky proti Maďarsku, soukromý život je široký pojem zahrnující také právo na rozhodnutí o okolnostech porodu. Stěžovatelce v předmětné věci dle ESLP sice nebylo bráněno v domácím porodu, nicméně za normálních okolností porod doma vyžaduje i účast zdravotníků. Proto má ESLP za to, že právní úprava, která zřejmě odrazuje zdravotníky od asistence u domácích porodů, zasahuje do práva na respektování soukromého života budoucích matek. Když ESLP dospěl k závěru, že došlo k zásahu do práv stěžovatelky, posoudil, zda tento zásah byl stanoven zákonem. Koncept zákonnosti znamená, že zásah musí být nejen v souladu s vnitrostátním právem, ale že toto právo musí být předvídatelné a nesmí být svévolné. V oblasti domácích porodů, jehož volba je právem matky, to znamená, že matka má právo na to, aby existovaly právní a institucionální podmínky, které její volbu umožní, s výjimkou případů, kdy je ho možno omezit s ohledem na jiná práva. Právo na výběr v oblasti porodů v sobě podle ESLP zahrnuje právní jistotu, že zvolená varianta je legální, a že v souvislosti s ní nehrozí přímé či nepřímé sankce. Nedostatek právní jistoty a hrozba sankcí pro zdravotníky asistujících u domácích porodů omezila výběr možností, které stěžovatelka v souvislosti s porodem mohla zvažovat. Taková situace je podle názoru ESLP neslučitelná s požadavkem předvídatelnosti, a tedy i zákonnosti. Tyto úvahy stačily ESLP k tomu, aby učinil závěr, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy. Inspirativní pro řešení dané otázky, a to zejm. ve vztahu ke shora uvedeným vyjádřením státních orgánů, je i konkurující stanovisko soudců Sajó a Tulkens).

23. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích traktoval, že rozhodování soudu se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, pokud čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu, resp. svébytnou a specifickou formu ochrany, jde-li o Ústavní soud. Je-li ochrana základních práv a svobod středobodem fungování demokratického právního státu, je třeba při jejich aplikaci dbát i na uplatnění zásady přímosti a bezprostřednosti. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány (Ústavní soud, ESLP), jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187); sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)].

24. V daném případě je nepochybné (bod 22), že ve hře je základní právo stěžovatelky na ochranu soukromého života zaručeného v čl. 8 Úmluvy (omezitelné s ohledem na jiná práva). Vzhledem k jeho komplexnosti a mnohovrstevnatosti [blíže E. Wagnerová, in: E. Wagnerová, V. Šimíček, T. Langášek, I. Pospíšil a kol.: Listina základních práv a svobod s komentářem, Praha: ASPI 2012, čl. 10 (v tisku)] nelze v právním řádu taxativně vymezit všechny jeho součásti a tím spíše ani nabídnout konkrétní dílčí procesní nástroje k jeho ochraně. Nezná-li Český právní řád výslovný procesní prostředek k ochraně základního práva na soukromí v rovině vymezené ESLP (bod 22) je dle názoru Ústavního soudu třeba postupovat a minori ad maius a prostředek ochrany (bod 23) hledat v jeho obecnější podobě, kterou v rovině podústavního práva představuje generální ochrana práva na soukromí skrze právo na ochranu osobnosti; "v rámci takto jednotně chápaného všeobecného osobnostního práva, zabezpečující v občanskoprávní sféře ucelené respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný rozvoj, existuje neuzavřený okruh jednotlivých dílčích všeobecných osobnostních práv (např. právo na tělesnou integritu, osobní svobodu, čest, důstojnost a dobrou pověst, jméno, soukromí), jejichž předměty jsou jednotlivé dílčí osobnostní hodnoty, které tvoří neoddělitelné sučásti itegrity osobnosti v její celkové fyzické a psychickomorální jednotě" (viz Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 97). Krajské soudy, rozhodující ve věcech ochrany osobnosti, pak v souladu s výše uvedeným (bod 20, 21 a 23) musí poskytovat ochranu základních práv (k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 1 Nc 1/2012), a to při zohlednění jejich výkladu, resp. mezí učiněným ESLP (bod 21 a 22) ve svých rozhodnutích. Takového prostředku však stěžovatelka nevyužila, byť i vzhledem k její argumentaci obsažené v ústavní stížnosti, je právě řízení ve věcech ochrany osobnosti nasnadě.

25. Stranou nelze ponechat ani to, že Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 282/01 (N 40/25 SbNU 321) prohlásil, že "pro možnost přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy o subjektivních právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob není rozhodující, zda bylo vydáno v řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů [pozn. zrušen zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád], či zda jsou výsledkem jinak procesně upraveného řízení, případně jejich vydání předcházelo řízení, které není upraveno vůbec." Ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010 č. j. 2 As 52/2010-59 je pak pro možnost přezkumu aktu správního orgánu ve správním soudnictví nezbytné kumulativní naplnění čtyř znaků [rozhodnutí správního orgánu], jejichž naplnění Nejvyšší správní soud shledal mj. i v případě "Oznámení o neposkytnutí příspěvku na hospodaření v lesích"; i správní soudy tedy vycházejí z principu presumpce přezkoumatelnosti aktů správního orgánu (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008 č. j. 4 Ans 9/2007-97, usnesení sp. zn. II. ÚS 3720/10 ze dne 10. 1. 2011). Ostatně nelze ani přehlédnout případnou možnost aplikace § 82 SŘS a násl.

26. Proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že by nedodržel princip subsidiarity vysvětlený shora (bod 18 a 19), pokud by nyní o ústavní stížnosti věcně rozhodoval.

27. Ústavní soud závěrem vyzývá zúčastněné strany k zahájení seriózní a odborné debaty, jejímž výsledkem by měla být legislativní úprava, která by respektovala právo na soukromý život dle čl. 8 Úmluvy tak, jak jej vyložil ve svém rozhodnutí ESLP (bod 22), při zohlednění všech kolidujících zájmů a základních práv jiných subjektů, zejména práva dítěte na život a ochranu zdraví. Právě při řešení společensky a právně kontroverzních otázek, resp. při vytyčování mezí základních práv a respektu k nim ze strany orgánů veřejné moci se totiž více než kde jinde ukazují skutečné kvality právního státu.

28. S ohledem na argumentaci uvedenou v předchozím bodu musel Ústavní soud odmítnout návrh stěžovatelky uvedený v bodu III. petitu její ústavní stížnosti, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu).

29. S účinností od 1. 10. 2011 přijalo plénum Ústavního soudu podle ust. § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu rozhodnutí (vyhlášeno sdělením č. 242/2011 Sb.), kterým si v čl. 1 odst. 2 písm. a) vyhradilo rozhodování o odmítnutí návrhu v řízeních uvedených v odst. 1 [srov. bod 16]. Podle čl. 2 odst. 1 předmětného rozhodnutí o atrahování působnosti platí čl. 1 odst. 2 i pro doposud neskončená řízení. K rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je proto příslušné plénum Ústavního soudu. Na základě shora uvedeného rozhodlo plénum Ústavního soudu mimo ústní jednání o odmítnutí ústavní stížnosti v rozsahu bodů I. a II.  jako nepřípustné [ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a v bodu III. jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2012


JUDr. Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu
 

Rozhodnutie nájdete aj tu



 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Asistovaná reprodukcia
  • Vydanie biologického materiálu po smrti osoby jej príbuzným
  • Transplantácia kmeňových buniek v zahraničí a náhrada nákladov
  • Nesplnenie očkovacej povinnosti ako dôvod neprijatia do predškolského zariadenia
  • Zanedbanie prevenčnej povinnosti
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    1HPoRRB3QJ

    (10.5.2015)
    Informace o porodu a ponrdoicedch Samotne9mu porodu předche1zed dlouhe9 obdobed těhotenstved, kde jako naste1vajedced maminka sbedre1te informace a různe9 zkušenosti. Abyste byla na svůj porod připravena, je zde porte1l o porodu a ponrdoicedch, kterfd ve1s celfdm porodem provede krok po kroku. Podpořili ne1s Optimalizace webu byla svěřena, stejně jako , firmě New Logic Studio. Aktue1lně pro ne1s tato firma vyvedjed pro snadnějšed spre1vu internetovfdch stre1nek. Děkujeme! http://yqqdjp.com [url=http://edkadnmnu.com]edkadnmnu[/url] [link=http://vwevmd.com]vwevmd[/link]

    cMZm5cR9

    (5.5.2015)
    Informace o porodu a pnordoicedch Samotne9mu porodu předche1zed dlouhe9 obdobed těhotenstved, kde jako naste1vajedced maminka sbedre1te informace a různe9 zkušenosti. Abyste byla na svůj porod připravena, je zde porte1l o porodu a pnordoicedch, kterfd ve1s celfdm porodem provede krok po kroku. Podpořili ne1s Optimalizace webu byla svěřena, stejně jako , firmě New Logic Studio. Aktue1lně pro ne1s tato firma vyvedjed pro snadnějšed spre1vu internetovfdch stre1nek. Děkujeme!