Náhrada škody a starostlivosť poskytovaná rodinným príslušníkom | Medicínske právo
              

Judikatúra


Náhrada škody a starostlivosť poskytovaná rodinným príslušníkom


 | 19.11.2013 | komentárov: 0

„Při rozhodování otázek souvisejících s náhradou škody na zdraví v každém jednotlivém případě pečlivě vážit, že jde na jedné straně - jak již bylo zmíněno výše - o svým způsobem sankční mechanismus (povinnost nahradit škodu) vůči škůdci a že na druhé straně jde o to, že se případné soudní řízení často dotýká integrity (intimity) poškozeného a jeho rodiny. Vzhledem k tomu je třeba hledat rovnováhu mezi tím, že existenci vynaložených nákladů spojených s péčí o poškozeného je potřeba prokázat (v tomto ohledu je správná úvaha vyplývající z judikatury obecných soudů o nemožnosti subsumovat nároky plynoucí ze škody na zdraví pod pro futuro stanovené opakující se plnění - rentu, tedy kromě náhrady ztráty na výdělku, popřípadě důchodu) a mezi nutností vyvarovat se toho, aby poškozený musel v případném soudním řízení prokazovat každý úkon pomoci mu poskytnutý či aby musel svým nejbližším ryze formálně (až absurdně) platit za úkony mu poskytnuté, jen a jen pro to, aby se vyvaroval možné důkazní nouze. To platí o to více, že péče o člena rodiny zjevně omezuje jiné, třeba i ekonomické aktivity osob o něj pečujících. Ostatně - aniž by to bylo zapotřebí jakkoliv empiricky prokazovat - poškození zdraví, zvláště u mladého člověka, teprve vstupujícího do života (jak je tomu i v případě stěžovatele) s sebou prakticky vždy přináší jeho vyloučení z budování si vlastního sociálního zázemí a vyloučení z budování si vlastní rodiny. O to méně přeměřené se potom jeví zpochybňování úlohy původní rodiny takto poškozeného člověka.”





I.ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013

Náhrada škody na zdraví spočívající v úhradě za péči poskytovanou rodinným příslušníkem


Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného opatrovnicí E. M., právně zastoupeného JUDr. Věroslavem Alanem, advokátem se sídlem Vsetín, Nad Zámkem 24, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 10. 10. 2011, č. j. 8 Co 303/2011-167, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Nemocnice ve Frýdku-Místku, příspěvkové organizace, se sídlem E. Krásnohorské 321, Frýdek-Místek, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 10. 10. 2011, č. j. 8 Co 303/2011-167, se ruší.


Odůvodnění:

I. Rekapitulace návrhu stěžovatele

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 17. 12. 2010, č. j. 18 C 155/2009-110, rozhodl tak, že vedlejší účastník - Nemocnice ve Frýdku-Místku (v řízení před obecnými soudy žalovaná) je povinna zaplatit stěžovateli částku 42.500 Kč s přísl. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 10. 2011, č. j. 8 Co 303/2011-167, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žaloba, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 42.500 Kč s úrokem z prodlení do tří dnů, se zamítá. Současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 47.636 Kč.

Krajský soud odůvodnil - podle stěžovatele - napadený rozsudek tím, že žalobou uplatněný nárok stěžovatele nemá oporu v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; to lze podle stěžovatele interpretovat tak, že úhradu za poskytovanou péči stěžovateli ve výši 510.000 Kč ročně je stěžovatel povinen namísto vedlejšího účastníka (škůdce) zaplatí sám nebo mu ji musí rodinní příslušníci poskytovat zdarma.

Podle názoru stěžovatele napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 4 a z čl. 90 Ústavy a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") a základní právo vlastnit majetek vyplývajících z čl. 11 odst. 1 Listiny.

Krajský soud v Ostravě - podle stěžovatele - tvrdí, že uvedené náklady na obslužnou péči nelze podřadit pod ust. § 449 odst. 1 občanského zákoníku, který zakládá toliko nárok na náhradu nákladů léčení. Citované ustanovení však nezakládá nárok na náhradu nákladů léčení, ale nárok na náhradu účelných nákladů spojených s léčením. V případě stěžovatele souvisejí některé vynaložené náklady s jeho léčením bezprostředně; jedná se například o dopravu stěžovatele k lékaři, o vystavení receptu na užívané léky, o pravidelné podávání léků. Dále jde například o náklady na rehabilitaci stěžovatele a o náklady na výpomoc v domácnosti.

Krajský soud však - podle stěžovatele - tvrdí, že se v jeho případě nejedná ani o skutečnou škodu ve smyslu § 442 odst. 1 občanského zákoníku, neboť ta se týká škody na věci. Tu je pak nutno podle krajského soudu odlišovat od náhrady věcné škody. Toto východisko je však podle stěžovatele mylné. Občanský zákoník nikde nedefinuje pojem skutečné škody. Škoda způsobená stěžovateli je přitom nepochybně škodou skutečnou. Pojem "věcná škoda" je širší, zatímco pojem "škoda na věci" je užší. Oba tyto pojmy zastřešuje pojem "skutečná škoda". Úprava náhrady škody na zdraví v občanském zákoníku a v zákoníku práce je podle krajského soudu odlišná, neboť občanský zákoník nárok na náhradu věcné škody, na rozdíl od zákoníku práce, neupravuje. Leč i toto tvrzení krajského soudu je podle stěžovatele mylné. Náhrada věcné škody je totiž upravena § 442 občanského zákoníku pod pojmem "skutečná škoda". Ust. § 442 občanského zákoníku je přitom obecné a platí pro všechny druhy škod včetně škody na zdraví. Ust. § 444, § 445 a § 449 občanského zákoníku jsou speciální a platí toliko při škodě na zdraví. Z uvedeného je dle mínění stěžovatele zřejmé, že ust. § 369 odst. 1 písm. d) zákoníku práce o věcné škodě koresponduje právě ust. § 442 odst. 1 občanského zákoníku o skutečné škodě.

Podle stěžovatele jím předestřený výklad odpovídá principům, na nichž je vystaven občanský zákoník (odpovědnost za škodu; možnost domáhat se ochrany proti tomu, kdo poruší právo), jakož i principům plynoucím z judikatury Ústavního soudu, dle níž musí být právo nazíráno materiálně jako nástroj spravedlnosti, nikoliv jen soubor právních předpisů (stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu z 19. 3. 2008, sp. zn. II ÚS 2221/08; nález Ústavního soudu ze 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97; nález Ústavního soudu z 2. 11. 2009, sp. zn. II ÚS 2048/09).
      
      
II. Průběh řízení před Ústavním soudem a jím učiněná zjištění z vyžádaného spisového materiálu


1) Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 18 C 155/2009. Zjistil, že uvedený soud rozhodl rozsudkem ze dne 17. 12. 2010, č. j. 18 C 155/2009-110, takto:

"I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 42.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. od 27. 8. 2010 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku. […] II. Žaloba žalobce se ohledně částky 21.386 Kč s úroky z prodlení… zamítá. […] III. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobce na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku 11.234 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. […] IV. Česká republika - Okresní soud ve Frýdku - Místku je povinen zaplatit zástupci žalobce odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 35.890 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. […] V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku - Místku soudní poplatek 1.700 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku."

Usnesením ze dne 17. 1. 2011, č.j. 18 C 155/2009-120, soud žalované dále uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na nákladech řízení 815 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

Okresní soud vzal za prokázané, že dne 9. 3. 1999 došlo u žalobce (stěžovatele) k poškození zdraví způsobené žalovanou podáním nevhodného léku pro anestézii, kdy bezprostředně po operaci stěžovatele a jeho převezení na pokoj u něj došlo k zástavě dýchání a krevního oběhu, což následně vedlo k závažnému poškození mozku. Narušeny jsou motorické funkce stěžovatele a je postižena jeho řeč (srozumitelnost). Dále u něj došlo k úbytku intelektuálních schopností a paměti. Narušena je tedy celá osobnost stěžovatele, vedle intelektuálního a paměťově deficitu je výrazně narušena vštípivost a schopnost udržet nové informace. Přítomen je rovněž defekt ve sféře volní, zájmové i citové. Jde o poruchy trvalého charakteru. Stěžovatel není schopen samostatně hospodařit s penězi, movitým ani nemovitým majetkem, není schopen činit právní úkony. Proto byl pravomocně zbaven způsobilosti k právním úkonům a jeho opatrovnicí byla ustanovena jeho matka E. M. Stěžovatel je přitom závislý na pomoci jiné osoby ve dvaceti čtyřech úkonech (jde zejména o osobní hygienu, oblékání, přípravu léků, cvičení a v podstatě o nepřetržitý dozor nad stěžovatelem). Z toho důvodu opatrovnice v této souvislosti vybrala z účtu stěžovatele částku dvakrát po 34.362 Kč. Tyto peníze v převážné většině převedla na svůj účet, část peněz převedla na účet bratra stěžovatele, jenž o něj v rozhodném období rovněž pečoval. V bydlišti stěžovatele sice poskytuje terénní pečovatelskou službou ve všední dny v době od sedmi do patnácti hodin charita a cena za tuto službu činí 100 Kč za hodinu; stěžovatel však podle zjištění okresního soudu vyžaduje celodenní péči, tak péče farní charity není pro stěžovatele, vzhledem k jejímu časovému omezení, vhodná.

Za těchto okolností okresní soud žalobě stěžovatele vyhověl, pokud se týká částky 42.500 Kč s úrokem z prodlení. Ohledně částky 21.386 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl. Kromě skutečností uvedených shora, vyšel okresní soud z toho, že v jiném řízení vedeném u něj pod sp. zn. 8 C 239/2001 byla prokázána objektivní odpovědnost žalované za poškození zdraví žalobce podle § 421a občanského zákoníku. Částku, kterou nyní stěžovatel požaduje, je nutno chápat jako další škodu, která mu vznikla. Žalobce poskytl svým rodinným příslušníkům celkem částku 68.724 Kč. Od této části byla mimo jiné odečtena částka 4.000 Kč představující příspěvek, který je žalobci poskytován na zajištění péče podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen "zákon o sociálních službách" a dále jen "příspěvek na péči" - tedy příspěvek na péči podle § 7 a následující zákona o sociálních službách). Předmětem řízení tedy zůstala částka 63.886 Kč s příslušenstvím. Při posuzování důvodnosti této částky pak okresní soud vyšel z toho, co bylo prokázáno ze zprávy Farní charity Rožnov pod Radhoštěm, tedy že za pečovatelskou službu se platí 100 Kč za hodinu. Tato farní charita, jak již bylo uvedeno, by nebyla s ohledem na rozsah pracovní doby schopna zajistit péči o stěžovatele, nicméně sazba 100 Kč může sloužit podle okresního soudu jako vodítko pro výpočet odměny, která byla poskytnuta rodinným příslušníkům, jež vykonávali péči o stěžovatele. Konkrétně se jednalo zejména o pomoc při osobní hygieně, oblékání, převozu stěžovatele na nákupy a na výlety, vaření jídla, praní prádla atp. Rodinní příslušníci přitom stěžovateli, jak bylo prokázáno, výše uvedenou pomoc poskytovali v době od sedmi do dvaadvaceti hodin, to je v rozsahu patnácti hodin denně. Při sazbě 100 Kč za hodinu se tedy jedná o částku 1.500 Kč denně, měsíčně se tak jde o částku 46.500 Kč. Po odečtení zmíněného příspěvku na péči 4.000 Kč by bylo tedy možno přiznat stěžovateli částku 42.500 Kč. Propočet náhrady však - podle okresního soudu - nelze provést bez dalšího tak, jak jej uvádí žalobce (stěžovatel); to proto, že pomoc stěžovateli poskytovaly osoby, které nebyly vyškolenými zdravotnickými pracovníky, nebyly v pracovním poměru u poskytovatele takových služeb, a proto jim nenáleží náhrada za práci přesčas, dovolenou, svátky atp.

K odvolání stěžovatele i žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 10. 10. 2011, č. j. 8 Co 303/2011-167, rozhodl tak, že:

"I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku, potvrzuje. […] II. V další napadené části, tj. v odstavcích I., III. a V. výroku rozsudku a v doplňujícím usnesení se rozhodnutí okresního soudu mění takto: […] Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 42.500,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27.8.2010 do zaplacení, se zamítá. […] Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 24.132,- Kč do tří dnů od právní mocí tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. […] Žalované se povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek neukládá. […] Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. […] III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 23.504,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce."

Krajský soud dovodil, že toliko odvolání žalované je důvodné. Již z žalobních tvrzení stěžovatele lze prý učinit závěr, že žalobou uplatněný nárok nemá oporu v zákoně. Při posouzení věci je totiž nutné vycházet z občanského zákoníku, který upravuje nárok na náhradu škody na zdraví. Z ust. § 444 až § 449a občanského zákoníku pak konkrétně vyplývá, že při škodě na zdraví se poškozenému hradí bolestné a ztížení společenského uplatnění; dále se hradí ztráta na výdělku a poskytuje se úhrada nákladů spojených s léčením. V projednávané věci uplatnil stěžovatel požadavek na úhradu žalované částky s odůvodněním, že jí poskytl své matce a bratrovi za obslužnou péčí. Uvedené náklady na obslužnou péči však nelze - podle krajského soudu - podřadit pod žádný z nároků na náhradu škody na zdraví, upravených občanským zákoníkem v ust. § 444 až § 449a občanského zákoníku, který zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, nikoliv nákladů na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného. Nejedná se ani o skutečnou škodu ve smyslu § 442 odst. 1 občanského zákoníku, k čemuž nesprávně dospěl okresní soud, neboť ta se týká škody na věci. Tu je nutno odlišovat od náhrady věcné škody, což je pojem odlišný; to zdůraznil také Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ve věci pod sp. zn. 25 Cdo 2365/2008, v němž poukázal i na odlišnost právní úpravy náhrady škody na zdraví v občanském zákoníku a zákoníku práce, neboť občanský zákoník nárok na náhradu věcné škody, na rozdíl od zákoníku práce, neupravuje.

2) K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud ve Frýdku-Místku. Uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a ztotožňuje se s tím, co ve svém rozsudku z 10. 10. 2011, č. j. 8 Co 303/2011-167, uvedl Krajský soud v Ostravě. Okresní soud právě citovaný rozsudek přesvědčil o tom, že stěžovatelův nárok nelze posoudit podle § 442 občanského zákoníku, neboť ten dopadá pouze na odškodnění věcné škody.

Krajský soud v Ostravě se vyjádřil tak, že napadeným rozsudkem nedošlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele a krajský soud se prý nedopustil ani žádného procesního pochybení. Stěžovatel má na celou věc jiný názor, což však samo o sobě neimplikuje ústavněprávní diskrepanci. S případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu ve znění do 31. 12. 2012 vyslovil krajský soud souhlas.

Vedlejší účastník ve svém obsáhlém vyjádření zdůraznil, že náklady na péči o stěžovatele nelze podřadit pod žádné z ustanovení občanského zákoníku týkajících se náhrady škody. Dále zpochybnil, zda stěžovatel skutečně zaplatil své matce a bratrovi částku, k jejímuž zaplacení byl vedlejší účastník rozsudkem Okresního soudu ze dne 17. 12. 2010, č. j. 18 C 155/2009-110, zavázán. Podle vedlejšího účastníka jde toliko o simulovanou transakci mající pouze vytvořit patřičné okolnosti pro podání žaloby žádající uhrazení stěžovatelem požadovaného nároku. V neposlední řadě vedlejší účastník upozornil, že v souvislosti s poškozením zdraví stěžovatele již uhradil minimálně částku 7.575.839 Kč. Mělo by být tedy zvažováno, zda je v souladu s principem proporcionality a předvídatelnosti zavazovat vedlejšího účastníka hradit další nároky stěžovatele, a to i s ohledem na uplynutí značné doby od okamžiku, kdy k poškození jeho zdraví došlo.

Ústavní soud nezasílal stěžovateli vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení k replice, neboť tato vyjádření nepřinášejí pro řešení věci samé nic podstatného; nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet tu skutečnost, že Ústavní soud stížnostnímu žádání stěžovatele vyhověl.

3) Ústavní soud rozhodl, že ve věci není nutno nařizovat jednání ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud v řízení o projednávané ústavní stížnosti žádné dokazování neprováděl.

III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti


A) Obecná východiska

Již jen z rekapitulace učiněné pod bodem II tohoto nálezu plyne, že v právě posuzovaném případě jde - naznačeno schematicky - o zodpovězení otázky, zda škůdce má poškozenému hradit náklady (mimo ostatních nároků) vzniklé zajišťováním jeho každodenních potřeb, a to v situaci, kdy poškozený v důsledku škody na jeho zdraví způsobené škůdcem se o sebe a svoji domácnost nemůže postarat sám.

V současnosti účinná pozitivní právní úprava se obsahu a rozsahu náhrady škody na zdraví věnuje mimo jiné v občanském zákoníku a v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"); relevantní právní úpravu v tomto směru obsahoval také zákon účinný do 31. 12. 2006, publikovaný pod číslem 65/1965 Sb., Zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce z roku 1965").

Občanský zákoník stanoví, že při škodě na zdraví se nahrazují též účelně vynaložené náklady spojené s léčením (§ 449 občanského zákoníku) a ztráta na výdělku [§ 445 občanského zákoníku; tato náhrada se jako jediná hradí vzhledem ke své podstatě a účelu ve formě opakujícího se plnění (renty), a to i do budoucna] a odškodňující bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (§ 444 občanského zákoníku).

Zákoník práce pak vychází z toho, že zaměstnavatel zaměstnanci, při splnění zákonem stanovených podmínek, poskytuje náhradu při pracovním úrazu (nemoci z povolání), a to za ztrátu na výdělku [§ 369 odst. 1 písm. a) zákoníku práce], za bolesti a ztížení společenského uplatnění [§ 369 odst. 1 písm. b) zákoníku práce], za účelně vynaložené náklady spojené s léčením [§ 369 odst. 1 písm. c) zákoníku práce] a za věcnou škodu [§ 369 odst. 1 písm. d) zákoníku práce]. V podstatě identickou úpravu obsahovalo i ust. § 193 odst. 1 písm. a) - d) zákoníku práce z roku 1965.

Podle dosavadní doktríny i judikatury [srovnej k tomu např. Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Díl I. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 763 (komentář k ustanovení § 449). ISBN 978-80-7357-395-9; Vysokajová, M. a kol. Zákoník práce: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 641 (komentář k ustanovení § 369). ISBN 978-80-7357-723-0; Švestka, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Díl I.Vyd. 2. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1317 (komentář k ustanovení § 449). ISBN 978-80-7400-108-6; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008] lze dovodit mimo jiné (jak pro úpravu v občanském zákoníku, tak v zákoníku práce), že mezi náklady spojené s léčením lze zařadit i ošetřovatelskou péči, leč toliko tehdy, vede-li ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného; náklady spojené s léčením lze nahradit jen tehdy, byly-li skutečně vynaloženy (nelze je tedy nahradit formou peněžité renty). Náklady spojené s ošetřováním poškozeného (spojené s péčí o jeho domácnost) v období, kdy již nelze očekávat zlepšení jeho zdravotního stavu, se tedy podle dosavadní úpravy v občanském zákoníku a jejího výkladu nehradí, jedná-li se však o náhradu škody na zdraví způsobenou pracovním úrazem či nemocí z povolání, považují se takové náklady za věcnou škodu ve smyslu § 369 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, respektive za věcnou škodu ve smyslu § 193 odst. 1 písm. d) zákoníku práce z roku 1965. Nejvyšší soud totiž ve vztahu k naposledy citovanému ustanovení již v roce 1972 judikoval [srovnej k tomu jeho rozhodnutí z 21. 1. 1972, sp. zn. 3 Cz 49/71, publikované ve Sborníku rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky: Nejvyšší soud ČSSR. Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím: sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983. Část 1. Praha: Nejvyšší soud ČSSR, 1986, s. 970], že pojem věcné škody je ve srovnání se "škodou na věci", respektive "skutečnou škodou" ve smyslu § 189 zákoníku práce z roku 1965, ve znění do 31. 12. 1988, pojmem širším. Takovou věcnou škodou je podle Nejvyššího soudu tedy například i vynaložení nákladů na obstarávání prací v domácnosti jinou osobou, neboť poškozený vlivem pracovního úrazu je již nemůže sám vykonávat.

Zákonodárce - jak je zřejmé - se v otázce náhrady škody spočívající v poškození zdraví rozhodl poskytnout zaměstnanci náhradu škody v širším rozsahu, než je tomu ve vztazích podléhajících toliko obecné občanskoprávní úpravě.

Takové rozlišení lze i podle Ústavního soudu v obecné rovině akceptovat, neboť pracovní právo se z občanského práva vydělilo mimo jiné proto, aby mohl lépe chránit zaměstnance ve vztahu k zaměstnavateli (srovnej k tomu Galvas, M. a kol. Pracovní právo. 2. dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 27 a násl. ISBN 80-210-3558-7); na druhou stranu však nelze nevidět, že institut odpovědnosti za škodu (jakožto svým způsobem sankční mechanismus) je vlastní nejen pracovnímu právu. S určitým zjednodušením lze, zvláště v oblasti soukromoprávních disciplín - podle Ústavního soudu - akcentovat tezí, že odpovědnost lze chápat jako sekundární povinnost toho, kdo porušil jemu adresovaný závazek něco konat, něco dát, něčeho se zdržet (nekonat) nebo něco strpět. Odpovědnostní vztah tak existuje na místo původního právního vztahu [srovnej k tomu Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3., dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, 346 a násl. ISBN 80-210-2793-2]. Nadto, byť subjekty podléhající úpravě občanského zákoníku nejsou navzájem ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti (jako je tomu v některých jiných odvětvích právního řádu), přece jen nejsou bez výjimky ve zcela rovném postavení; tu lze uvést například ustanovení § 421a občanského zákoníku předpokládající objektivní odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi majícími důvod v poruše přístroje nebo jiné věci (v právě projednávaném případě podáním anestetika) použitými při plnění závazku, a to bez ohledu na to, zda došlo k porušení stanovené povinnosti nebo zda je přítomno zavinění odpovědné osoby.

Lze tedy učinit - podle názoru Ústavního soudu - dílčí závěr, že odpovědnostní princip je imanentní součástí jak práva občanského, tak práva pracovního a oba tyto subsystémy rozlišují situace, kdy na jeden ze subjektů konkrétního vztahu klade právní předpis větší rozsah povinností (a z toho plynoucí odpovědnosti) než na druhý, a to mimo jiné z důvodu větší ochrany tohoto druhého subjektu.

Již výše Ústavní soud odkázal na závěry doktríny i judikatury [srovnej k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, sešit 7/2007, pod publikačním číslem R 68/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 312/2010], z nichž lze dovozovat, že pod náklady spojené s léčením je možné podřadit i následnou péči o poškozeného, například po ukončení hospitalizace, je-li tato vedena snahou o zlepšení jeho zdravotního stavu. Jak plyne přímo z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 312/2010 takováto ošetřovatelská péče o těžce postiženého člověka může probíhat i v řádu let. Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích aproboval rovněž postup, v souladu s nímž se má za přiměřené vycházet při ocenění ošetřovatelské péče o příbuzného [za použití úvahy soudu ve smyslu § 136 o. s. ř.] z odměny přiznávané pracovníkům poskytujícím pečovatelskou službu podle příslušné vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí, kterou se provádí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška k zákonu o sociálních službách"). Podle Nejvyššího soudu nárok na náhradu účelných nákladů spojených s léčením, třebaže vzniká podle § 449 odst. 3 občanského zákoníku přímo těm, kdo náklady vynaložili (tedy pečujícím), je přímo součástí celkového nároku poškozeného na náhradu škody na zdraví vůči škůdci. Jestliže přitom škůdce za škodu odpovídá v plném rozsahu (poznámka: což ostatně platí i ve stěžovatelově případě), pak jeho povinnost k náhradě škody může být snížena jedině z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 450 občanského zákoníku. Proto nemůže být snížena například proto, že poškozený je příjemcem příspěvku na péči [shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/26 v této souvislosti hovoří o příspěvku na péči o osobu blízkou, jenž byl nahrazen příspěvkem na péči].

Pro náležitý kontext všech východisek nutných k zhodnocení právě projednávaného případu odkazuje Ústavní soud v neposlední řadě - to i přes toliko informativní charakter parlamentárií (srov. k tomu přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, ST 1/9, SbNU 471 z 21. 5. 1996) - na důvodovou zprávu k zákonu o sociálních službách (poznámka pod čarou č. 1). Z ní mimo jiné vyplývá, že příspěvek na péči odvíjející se od stupně závislosti té které osoby na pomoci osoby jiné nemá pokrývat veškeré náklady spojené s pomocí takto závislé osobě. Zákon o sociálních službách počítá s financováním (respektive s dofinancováním) sociálních služeb ze státního rozpočtu i ostatních veřejných rozpočtů. Příspěvek na péči má osobě závislé na pomoci jiné osoby umožnit svobodný výběr v zajištění péče o sebe, nikoliv saturovat veškeré náklady s péčí spojené.

Konečně, v rámci úvahových východisek zde nastíněných, Ústavní soud nemůže též nezdůraznit, že péče (pomoc) o osobu závislou je značně individuální až intimní záležitostí. To platí o to více v případě, je-li poskytována nejbližší rodinou. Jistě, tuto pomoc není přiměřené považovat za běžnou činnost vedoucí k uspokojování potřeb rodiny například ve smyslu § 19 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). S ohledem na to je nutno - podle přesvědčení Ústavního soudu - při rozhodování otázek souvisejících s náhradou škody na zdraví v každém jednotlivém případě pečlivě vážit, že jde na jedné straně - jak již bylo zmíněno výše - o svým způsobem sankční mechanismus (povinnost nahradit škodu) vůči škůdci a že na druhé straně jde o to, že se případné soudní řízení často dotýká integrity (intimity) poškozeného a jeho rodiny. Vzhledem k tomu je třeba hledat rovnováhu mezi tím, že existenci vynaložených nákladů spojených s péčí o poškozeného je potřeba prokázat (v tomto ohledu je správná úvaha vyplývající z judikatury obecných soudů o nemožnosti subsumovat nároky plynoucí ze škody na zdraví pod pro futuro stanovené opakující se plnění - rentu, tedy kromě náhrady ztráty na výdělku, popřípadě důchodu) a mezi nutností vyvarovat se toho, aby poškozený musel v případném soudním řízení prokazovat každý úkon pomoci mu poskytnutý či aby musel svým nejbližším ryze formálně (až absurdně) platit za úkony mu poskytnuté, jen a jen pro to, aby se vyvaroval možné důkazní nouze. To platí o to více, že péče o člena rodiny zjevně omezuje jiné, třeba i ekonomické aktivity osob o něj pečujících. Ostatně - aniž by to bylo zapotřebí jakkoliv empiricky prokazovat - poškození zdraví, zvláště u mladého člověka, teprve vstupujícího do života (jak je tomu i v případě stěžovatele) s sebou prakticky vždy přináší jeho vyloučení z budování si vlastního sociálního zázemí a vyloučení z budování si vlastní rodiny. O to méně přeměřené se potom jeví zpochybňování úlohy původní rodiny takto poškozeného člověka.

B) Posouzení ústavnosti napadeného rozhodnutí

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález sp.  zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
 
To je také i případ stěžovatele.

Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud vícekrát zabýval otázkou ústavněkonformního výkladu práva. Neudržitelnou je, jak již vícekrát uvedl, aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu; jde tak svým způsobem o konkretizaci slavné Wittgensteinovy teze, podle níž "[h]ranice [našeho - v originále je použito přivlastňovacího zájmena můj, čili mein] jazyka znamenají hranice [našeho - v originále mého] světa" - srov. k tomu Wittgenstein, L. Tractatus logico-philosophicus. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2007, s. 66, ISBN 978-80-7298-284-4. Jazykový výklad může v zásadě sloužit toliko k prvotnímu uchopení se příslušné normy právního předpisu, nikoli však k porozumění jeho smyslu a účelu; tu slouží řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. V této souvislosti lze odkázat na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), v němž se mj. konstatuje, že "[m]echanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity" (str. 407). Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6.2006, sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499)], "nýbrž se od něj (…) musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů [mající] svůj základ v ústavněkonformním právním řádu jako významovém celku (…). [P]ovinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad." Ústavní soud dále judikoval, že soudy musí při své činnosti postupovat tak, "aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. (…) Je též na obecných soudech, aby (je-li to nezbytné) při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou. [N]emohou [tedy] odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny tuto ochranu důsledně poskytnout; není přípustné, aby mechanicky akceptovaly mezeru v právním řádu, a tím omezovaly, ba přímo popíraly základní lidská práva a svobody účastníků řízení [citováno podle usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007, Pl. ÚS 92/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Zkrátka, spravedlnost musí být přítomna vždy v každém procesu, kterým se interpretuje a aplikuje právo. Nebylo-li by tomu tak, vzdálilo by se právo i soudy obecně přijímaným spravedlnostním představám a ocitly by se na prahu životu odcizené slonovinové věže. Tak se tomu v právě projednávaném případě také stalo.

Jak vyplynulo z výše uvedených obecných závěrů, princip odpovědnosti za škodu patří k obecným zásadám, na nichž je právní řád založen. Představy o spravedlnosti jistě mohou být proměnlivé v čase i prostoru, nicméně v historicko-sociálním vývoji člověka zatím nikdy nepřevládlo ztotožnění spravedlnosti s destrukcí; bylo-li by tomu tak, celá společnost by se patrně již dávno rozpadla (srov. dále Vladimír Čermák, níže). Naopak, jak konstatuje právě Čermák "[z]a evidentní datum spravedlnosti [je] možno obecně považovat princip neminem leadere (…). [srov. Čermák, V. Otázka demokracie. 4) Hodnoty, normy a instituce. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998, s. 156 - 157]". Dojde-li přece jen k porušení tohoto spravedlnostního principu, je zapotřebí takto vzniklé společenské pnutí zmírnit. To lze, mimo jiné, cestou uznání odpovědnosti za škodu. Přiznává-li přitom v obdobné životní situaci právní úprava rozdílný obsah a rozsah náhrady škody, je úkolem obecných soudů vyřešit předně otázku, je-li takováto diference spravedlivá (tedy sleduje-li se jí nějaký ospravedlnitelný účel).
      
Ústavní soud má za to, že diference v rozsahu a obsahu náhrady škody na zdraví podle občanského zákoníku a zákoníku práce (popsaná výše), žádný ospravedlnitelný účel nesleduje. Ochrana života a zdraví patří mezi nejcennější základní práva ve smyslu Listiny [srovnej k tomu samotná systematika Listiny a její čl. 6] požívající její ochrany. Vychází-li zákoník práce z širšího obsahu a rozsahu náhrady škody na zdraví než občanský zákoník, lze to jistě vysvětlit nutností vyšší ochrany zaměstnanců ve vztahu k zaměstnavatelům. Stanovením podmínek odpovědnosti za škodu mající původ v povaze přístroje (nebo jiné věci) podle občanského zákoníku však zákonodárce rovněž počítá s výší ochranou subjektu, jemuž byla takto způsobena škoda (srovnej nemožnost osoby plnící závazek ve smyslu § 421a občanského zákoníku zprostit se odpovědnosti podle žádného liberačního důvodu). Při výkladu příslušných ustanovení občanského zákoníku týkajících se rozsahu a obsahu odpovědnosti za škodu, zastávaného obecnými soudy, však tato zvýšená ochrana nenachází odezvu, a to právě ani v případě poškození zdraví. V napadeném rozsudku to krajský soud odůvodňuje toliko lakonickým konstatováním odlišnosti právní úpravy v občanském zákoníku a v zákoníku práce (sic!) s tím, že odkazuje na opakovaně zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008 - zrušené nálezem Ústavního soudu z 5. 12. 2012, sp. zn. IV ÚS 444/11 - vysvětlující diferenci mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem, že "[n]ejde (…) o ojedinělou situaci, kdy právní řád poskytuje či poskytoval poškozeným při pracovních úrazech a nemocích z povolání širší ochranu oproti nároků[m] poškozených podle obecné občanskoprávní úpravy". To praví Nejvyšší soud i přesto, že se náklady na ošetřovatelskou péči i podle § 449 občanského zákoníku hradí (v rámci náhrady nákladů za způsobenou škodou), jsou-li vedeny snahou o zlepšení zdravotního stavu. Přitom - mimo jiné, i s ohledem na okolnosti plynoucí například z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 312/2010 - je hranice mezi tím, kdy poskytování pečovatelské služby přispívá ke zlepšení zdraví (a jde tedy o náhrady spojené s léčením) a kdy jde "jen" o pomoc při sebeobsluze, značně neostrá. To platí jednak pro svoji dlouhodobost (srov. výklady výše), jednak proto, že zvláště v případech rozsáhlého, až fatálního poškození zdraví, zlepšení zdravotního stavu často nespočívá v samotném, byť třeba částečném uzdravení, ale v průběhu času získané adaptaci na novou - vysoce nepříznivou - životní situaci. Možnost podřadit náhradu nákladů za pečovatelskou službu právě pod účelné náklady spojené s léčením - zvláště, jestliže speciální úprava v občanském zákoníku v tomto směru chybí - se tedy nabízí.

Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí tedy - podle přesvědčení Ústavního soudu - nedostál své povinnosti neaplikovat právo toliko mechanicky (tedy nesmířit se s existencí možné mezery v právním řádu). Aplikační potíže při rozhodování konkrétního případu však nemohou vést obecný soud k rezignaci při naplňování ústavněprávního imperativu podle čl. 4 Ústavy. Základní práva a svobody jsou přitom právě díky citovanému článku pod ochranou soudní moci jako celku; tu je třeba rozumět, že se nejedná toliko subjektivní práva a svobody, ale že jde rovněž i o ústavní právo v objektivním slova smyslu v celé jeho šíři [srov. k tomu Jan Filip In Bahýľová, L. a kol. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010, s. 74 a násl.].  
 
Ústavní soud nepřehlédl existenci - též vyhovujícího - nálezu ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, jehož konstrukce odpovědnosti žalovaného je poněkud jiná. Leč, v tam uvedeném případě šlo o nárok uplatněný jako renta, který Ústavní soud označil jako nárok samostatný (náhrady škody, materiální újma). O takovou situace se však v této souzené věci nejedná.
 
Ústavní soud má za to, že jeho právní názor sleduje i trend legislativní, tak jak je vyjádřený v ustanovení § 2960 nového občanského zákoníku, byť ten nabývá účinnosti až dne 1. 1. 2014.
 
Závěrem Ústavní soud apeluje na to, aby soudy - zvláště rozhodují-li případy týkající se poškození zdraví - nebyly vedeny toliko snahou umožnit poškozenému důstojně dožít, ale - i když je to obtížné - aby se pokusily svým rozhodnutím vytvářet takové prostředí, aby ti, jejichž zdraví bylo poškozeno, skutečně žít také chtěli [parafrázováno v širší souvislosti podle Lewis, C. S. Čtyři lásky. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 1997, s. 45 - 69, ISBN 80-85495-56-2].

Z výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud ústavní stížnost důvodnou a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle ust. § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno zejména základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. ledna 2013
       

Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu


--------
1) Srov. sněmovní tisk č. 1102, IV. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, Důvodová zpráva - Obecná část - zejm. kapitola 6. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, sociální dopady a personální nároky k zajištění systému.


Zdroj: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=77763&pos=1&cnt=1&typ=result




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Dostatočné zistenie skutočného stavu veci
  • Určenie výšky náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 2. časť
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 1. časť
  • Škoda spôsobená povahou prístroja
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --