Judikatúra
Zodpovednosť ze nesprávny lekársky zákrok
25 Cdo 2542/2003
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická (či právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Byly-li tyto předpoklady odpovědnosti za škody prokázány, předpokládá se zavinění. Škůdce za tohoto stavu musí prokázat, že vzniklou škodu nezavinil (vyvinění neboli exkulpace) a to ani z tzv. nevědomé nedbalosti; nestačí, že prokáže, že učinil vše podle svých subjektivních schopností a znalostí. Kritérium tohoto hodnocení musí být objektivní, tedy rozhodující musí být míra úsilí, kterou je možno požadovat od každého občana. Toto měřítko přitom musí být aplikováno konkrétně, tedy s přihlédnutím k určité situaci, a diferencovaně. Bylo-li v řízení znaleckým posudkem prokázáno, že příčinou poškození zdraví žalobkyně byl lékařský zákrok (obstřik krční páteře), jenž byl žalovaným dne 2. 8. 1996 proveden technicky nesprávně, pak i za situace, kdy aplikovaná látka (mezokain) vyvolala u žalobkyně alergickou reakci a následnou chemickou myelitidu, nelze dovodit, že škoda na zdraví byla žalobkyni způsobena okolnostmi, jež mají původ v povaze použitého léku (látky), nýbrž odpovědnost žalovaného za chybný zákrok je třeba posuzovat podle § 420 obč. zák., neboť právě chybný způsob provedení tohoto zákroku žalovaným byl vyvolávajícím činitelem poškození zdraví žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra
Vojtka v právní věci žalobkyně Z. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému
MUDr. J. H., zastoupenému advokátkou, za účasti ČP, a. s., jako vedlejšího
účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního
soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 73/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2003, č. j. 19 Co 274/2001 - 134, takto
:
Proti tomuto rozsudku
podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci, a
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj., že vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Namítá, že odpovědnostní vztah mezi účastníky byl soudem prvního stupně
posuzován podle ust. § 420 obč. zák. a odvolacím soudem podle § 421a obč. zák.,
z čehož je zřejmé, že „soudy rozhodovaly rozdílně o procesním postavení
žalovaného a o rozsahu jeho práva bránit se, zpochybňovat provedené důkazy a
unést důkazní břemeno, jímž by prokázal, že škodu na zdraví žalobkyně nezavinil“.
Dále poukazuje na to, že lékařská zpráva prof. L. nenaplňuje požadavky zákonem
stanovené pro důkaz odborným vyjádřením, neboť vychází jen z údajů žalobkyně a
nikoliv z lékařské dokumentace, a kromě toho je v ní uvažováno o tom, že při
obstřiku páteře byla žalobkyni aplikována látka kenalog, ačkoliv toto původní
tvrzení žalobkyně obsažené v žalobě bylo provedenými důkazy vyvráceno.
Souhlasit nelze ani se závěry uvedenými ve znaleckém posudku znalce prof. K.,
neboť stanovil-li jako příčinu poškození zdraví žalobkyně alergickou reakci na
mesokain, není k takovému závěru jako specialista na ortopedii kompetentní, a
alergie nebyla u žalobkyně znaleckým posudkem z oboru alergologie nikdy v
minulosti diagnostikována. Kromě toho si znalec odporuje, neboť v písemném
posudku shledal zákrok žalovaného z hlediska ortopedického jako lege artis a
při svém výslechu před soudem uvedl, že zákrok nebyl správně technicky
proveden; tyto rozpory proto způsobují nevěrohodnost jeho závěrů, protože „síla
znaleckého posudku spočívá v kompletnosti a kompatibilitě tvrzení“. Dále
dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že při svém rozhodnutí pominuly
skutečnosti ze spisu vyplývající, že žalobkyně „trpěla svou nemocí od svých 14
let, kdy utrpěla úraz páteře a od roku 1986 až ke dni podání žaloby byla
několikrát hospitalizována a neustále léčena“. Navrhl, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém
písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako
nepřípustné odmítnuto, ev. jako nedůvodné zamítnuto.
Vedlejší účastník se
v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s dovoláním žalovaného a s poukazem
na ustálenou judikaturu (např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
17. 9. 1997, sp. zn. 25 Co 167/97), podle které je odpovědnost za škodu
způsobenou lékařským zákrokem třeba posuzovat jako obecnou odpovědnost za škodu
dle ust. § 420 obč. zák., navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a
aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako
soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a
osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení, řádně
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností
dovolání.
Dovoláním lze
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1
o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
(usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V dané věci žalovaný
dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl mezitímní rozsudek soudu
prvního stupně změněn jen tak, že základ žalobního nároku žalobkyně je dán v
rozsahu 100%. I když odvolací soud formálně označil výrok svého rozhodnutí jako
změnu rozsudku soudu prvního stupně, z porovnání obsahu rozhodnutí soudů obou
stupňů je zřejmé, že ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně
důvodnosti základu žalobního nároku nedošlo, neboť soudy obou stupňů rozhodly
shodně. Výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo shodně se soudem prvního
stupně rozhodnuto o opodstatněnosti uplatněného nároku, je výrokem
potvrzujícím.
Přípustnost dovolání
proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají - srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o
právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud žalovaný
odůvodňuje své dovolání tím, že vznáší námitky proti závěrům znaleckého posudku
znalce prof. MUDr. M. K., CSc., uvedeným zejména v jeho výpovědí před soudem, a
proti lékařské zprávě prof. L. a nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, je
jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o
námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní
posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z
hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu
přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. dovolání přípustné, což se týká i jeho námitek, že soudy obou stupňů
pominuly určité skutečnosti v dovolání zmíněné.
Nesprávným právním
posouzením věci je podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. omyl soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci
právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než měl
správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej
vyložil, případně na zjištěný skutkový stav jej nesprávně aplikoval.
Po právní stránce
posuzoval odvolací soud uplatněný nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví
podle § 421a obč. zák. Podle odst. 1 tohoto ustanovení každý odpovídá za škodu
způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci,
jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit.
Odpovědnost podle odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických,
sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb (odst. 2 tohoto
ustanovení).
Odpovědnost podle §
421a obč. zák. je odpovědností objektivní, které se nelze zprostit, a dopadá
jak na osoby právnické, tak i fyzické (např. samostatně působícího lékaře).
Okolnosti, které mají
původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jsou např. okolnosti, které vyplynou z
vadnosti přístroje (např. rentgenového přístroje, injekční stříkačky, léku
apod.), přičemž není rozhodné, zda jde o vadnost vyskytující se ojediněle,
opakovaně nebo pravidelně. Jde o odpovědnost za bezvadnost látky v době poskytnutí
činnosti ke splnění závazku a za selhání použitého přístroje. Odpovědnost je
dána tehdy, jestliže látka nebo přístroj vyvolaly účinky, ke kterým obecně
nedochází, ale kde byly dány k vyvolání účinků jiné konkrétní podmínky (např.
alergie nebo idiosynkrazie osoby, u které byly přístroj nebo látky použity).
Jestliže např. k onemocnění pacienta došlo v důsledku použití nesterilní
injekční jehly při léčebném zákroku, jde o objektivní odpovědnost
zdravotnického zařízení za škodu tím způsobenou pacientovi na zdraví (srov.
např. rozsudek NS ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 961/96). Toto
ustanovení však nedopadá na odpovědnost za vadnost chybného zákroku lékaře; v
takovém případě je dána obecná odpovědnost podle § 420 obč. zák. (srov. např.
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 25 Co 167/97,
publikovaný v časopisem Právní rozhledy č. 2/1998).
Podle § 420 odst. 1
obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že
škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku
obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. je porušení právní
povinnosti (protiprávní úkon), tj. jednání, které je v rozporu s objektivním
právem (s právním řádem), dále vznik škody, příčinná souvislost mezi
protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění. Porušením
právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická (či
právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím jak jednat
měla, aby dostála svým povinnostem. Byly-li tyto předpoklady odpovědnosti za
škody prokázány, předpokládá se zavinění. Škůdce za tohoto stavu musí prokázat,
že vzniklou škodu nezavinil (vyvinění neboli exkulpace) a to ani z tzv. nevědomé
nedbalosti; nestačí, že prokáže, že učinil vše podle svých subjektivních
schopností a znalostí. Kritérium tohoto hodnocení musí být objektivní, tedy
rozhodující musí být míra úsilí, kterou je možno požadovat od každého občana.
Toto měřítko přitom musí být aplikováno konkrétně, tedy s přihlédnutím k určité
situaci, a diferencovaně.
V dané věci ze
skutkových zjištění, zejména z výpovědi žalobkyně a ze znaleckého posudku
znalce prof. MUDr. M. K., CSc., a z jeho výpovědi vyplývá [zjištěný skutkový
stav věci není vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. předmětem dovolacího přezkumu], že žalobkyně se u žalovaného léčila na
následky úrazu páteře utrpěného v dětství od roku 1988, že léčebný postup
žalovaného, který jí ordinoval léky, infúze, obstřiky a fyzikální terapii byl
správný, avšak obstřik nervového kořene (což podle názoru znalce byla obecně
adekvátní léčba onemocnění žalobkyně) byl žalovaným proveden technicky
nesprávně tak, že aplikovaná látka pronikla do míšních obalů páteře, kde došlo
k alergické reakci a k chemické myelitidě, následkem čehož žalobkyně trpí
syndromem neúplné transversální leze míšní na úrovni segmentu C 3, triparezou
pravé strany těla a levé dolní končetiny.
Za skutkového stavu,
jak byl soudem prvního stupně zjištěn a jenž v odvolacím řízení nedoznal změny,
nelze než dovodit, že právní názor odvolacího soudu, jež na danou věc aplikoval
ust. § 421a obč. zák., které zakládá objektivní odpovědnost za škodu vzniklou
mimo jiné při poskytování zdravotnické služby, spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], neboť je v rozporu s hmotným
právem i s ustálenou judikaturou. Bylo-li v řízení znaleckým posudkem
prokázáno, že příčinou poškození zdraví žalobkyně byl lékařský zákrok (obstřik
krční páteře), jenž byl žalovaným dne 2. 8. 1996 proveden technicky nesprávně,
pak i za situace, kdy aplikovaná látka (mezokain) vyvolala u žalobkyně
alergickou reakci a následnou chemickou myelitidu, nelze dovodit, že škoda na
zdraví byla žalobkyni způsobena okolnostmi, jež mají původ v povaze použitého
léku (látky), nýbrž odpovědnost žalovaného za chybný zákrok je třeba posuzovat
podle § 420 obč. zák., neboť právě chybný způsob provedení tohoto zákroku
žalovaným byl vyvolávajícím činitelem poškození zdraví žalobkyně.
Z uvedených důvodů
dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má k otázce
aplikace ust. § 420 a § 421a obč. zák. po právní stránce zásadní právní význam
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.), a dovolání proti němu je tak přípustné [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.]. Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska ust. §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, dovolací soud jej zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta před
středníkem o. s. ř.).
Právní názor
vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud
nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť přezkoumával rozsudek
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti mezitímnímu rozsudku
soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku
není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna
2004
JUDr. Olga
Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu

