Zanedbanie prevenčnej povinnosti | Medicínske právo
              

Judikatúra


Zanedbanie prevenčnej povinnosti


 | 21.7.2013 | komentárov: 0

Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2. existenci škody, 3. vztahu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. presumovaném zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností.

Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná neporušila své povinnosti vyplývající z režimu zvýšeného dohledu na oddělení, kde byla žalobkyně umístěna, vychází z nezpochybněného skutkového zjištění, že kontrola pacienta podléhajícího režimu „zvláštního dohledu“ má probíhat asi po 30 minutách, přičemž doba, po kterou žalobkyně byla po připoutání na lůžko bez dozoru, tuto dobu nepřesáhla.

Vedle předepsaných povinností zakládá ustanovení § 415 obč. zák. obecnou povinnost (tzv. generální prevenci) ukládající každému počínat si takovým způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Toto ustanovení ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody, a jeho použití přichází v úvahu, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje.



25 Cdo 253/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně V. S., zastoupené advokátem, proti žalované N. Č. B., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 192/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. listopadu 2000, č. j. 7 Co 2750/2000-87, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích mezitímním rozsudkem ze dne 29. 3. 2000, č. j. 7 C 192/99-50, rozhodl, že návrh žalobkyně na náhradu škody je po právu a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu za poškození zdraví, k němuž došlo dne 23. 8. 1997 na psychiatrickém oddělení N. Č. B. tím, že se vznítilo lůžko žalobkyně, která utrpěla rozsáhlé popáleniny 2. a 3. stupně dolních končetin, pravé paže a pravého bérce, v rozsahu 20 %, a následně jí byla amputována část pravé dolní končetiny. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení částky 223.500,- Kč jako bolestného a ztížení společenského uplatnění a částky 135.000,- Kč na zakoupení invalidního vozíku. Okresní soud posoudil věc podle ustanovení § 420 obč. zák. a dovodil, že pracovníci žalované tím, že nedodrželi režim „zvýšeného dohledu“ nad žalobkyní, porušili prevenční povinnost podle ust. § 415 obč. zák., v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda na zdraví žalobkyně, a proto je dána odpovědnost žalované za škodu.



Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2000, č. j. 7 Co 1366/2000-68, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud v tomto usnesení vyslovil závazný právní názor, že v daném případě nedošlo ze strany žalované k protiprávnímu jednání (jako jednomu z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák.), protože postup žalované nelze posuzovat jako porušení prevenční povinnost ve smyslu ust. § 415 obč. zák. Žalovaná totiž neporušila režim „zvýšeného dohledu“, když časový interval mezi poslední kontrolou žalobkyně pracovníky žalované a okamžikem zjištění požáru činil 10 minut, a režim „zvýšeného dohledu“ neznamená nepřetržitou kontrolu pacienta (v daném případě i vzhledem k omezení žalobkyně na lůžku připoutáním končetin), naopak vyžaduje pravidelné kontroly pacienta přibližně po 30 minutách. Bezprostřední příčinou vznícení lůžka pak byla činnost samotné žalobkyně, která ve snaze zapálit si cigaretu manipulovala na lůžku s ohněm.



Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2000, č. j. 7 C 192/99-74, byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 223.500,- Kč z titulu bolestného a ztížení společenského uplatnění a 135.000,- Kč na nákup invalidního vozíku, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně byla dne 12. 8. 1997 hospitalizována na psychiatrickém oddělení žalované s pracovní diagnózou delirium tremens, kde podléhala režimu zvýšeného dohledu s možností omezení na lůžku. Žalobkyně je kuřačka, na oddělení měla k dispozici cigarety a zapalovač, a opakovaně porušovala zákaz kouření na pokoji. Dne 23. 8. 1997 byla pracovníky oddělení v době od 21,00 hod do 21,10 hod. pro agresivitu omezena v kurtech na lůžku za obě ruce i nohy, cigarety a zapalovač jí byly odebrány a uloženy do nočního stolku vedle lůžka. Asi po deseti minutách uslyšely pracovnice žalované křik žalobkyně a když přiběhly do jejího pokoje, zjistily, že lůžko hoří a žalobkyně má uvolněnou pravou ruku z přikurtování. Okresní soud vycházel z názoru vysloveného ve zrušujícím usnesení a dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč. zák., neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná porušila režim zvýšeného dohledu a na její straně nebylo shledáno porušení povinnosti. Doplnění dokazování znaleckým posudkem pro posouzení délky zahoření lůžka na návrh žalobkyně považoval soud prvního stupně s ohledem na výše uvedené závěry za nadbytečné.



K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 11. 2000, č. j. 7 Co 2750/2000-87, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zároveň nepřipustil dovolání k otázce posouzení odpovědnosti žalované za vzniklou škodu, neboť se nejedná o otázku zásadního právního významu. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, že v daném případě nebylo prokázáno, že pracovníci žalované porušili ve vztahu k žalobkyni režim „zvýšeného dohledu“, když časový interval mezi jednotlivými kontrolami žalobkyně nepřesáhl dobu odpovídající tomuto režimu. U žalované nelze dovodit ani porušení prevenční povinnosti podle ust. § 415 obč. zák., a proto předpoklady vzniku její odpovědnosti za škodu nejsou splněny.



Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř., ve kterém odvolacímu soudu vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, když nebylo vyhověno jejímu návrhu na vypracování znaleckého posudku k otázce, jak dlouho hořela postel do stadia, které vedlo k popálení takového stupně, že jí musela být amputována noha. Tento znalecký posudek mohl zodpovědět, zda žalovaná porušila režim „zvýšeného dohledu“ a zda jednala v rozporu s ustanovením § 415 obč. zák. Dovolatelka poukazuje na rozpory ve výpovědích svědkyň B. a H., které před soudem prvního stupně vypověděly, že časový interval hoření lůžkovin mohl být cca 10 minut, kdežto svědkyně B. ve své výpovědi v přípravném řízení trestním uváděla interval asi půlhodinový, a dále na rozpory ve výpovědích těchto svědkyň ohledně toho, zda obě zdravotní sestry přiběhly na pokoj žalobkyně z důvodu jejího křiku každá zvlášť, či zda požár zjistily až při společné kontrole pokojů. Namístě bylo rovněž vyžádat zdravotní dokumentaci žalobkyně z předmětného období za účelem posouzení, zda byla schopna posoudit příkazy či zákazy týkající se dodržování léčebného režimu. Podle dovolatelky si žalovaná nepočínala správně také proto, že vznik požáru neprodleně neohlásila příslušným orgánům, a že stav na místě požáru nebyl zachován do příjezdu zástupců těchto orgánů. Dovolatelka dále namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který dovodil, že bezprostřední příčinou vznícení lůžka byla činnost samotné žalobkyně, zatímco žalovaná se nechovala protiprávně. Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 2 obč. zák. je škoda způsobena právnickou osobou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2. existenci škody, 3. vztahu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. presumovaném zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností.

Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná neporušila své povinnosti vyplývající z režimu zvýšeného dohledu na oddělení, kde byla žalobkyně umístěna, vychází z nezpochybněného skutkového zjištění, že kontrola pacienta podléhajícího režimu „zvláštního dohledu“ má probíhat asi po 30 minutách, přičemž doba, po kterou žalobkyně byla po připoutání na lůžko bez dozoru, tuto dobu nepřesáhla.

Vedle předepsaných povinností zakládá ustanovení § 415 obč. zák. obecnou povinnost (tzv. generální prevenci) ukládající každému počínat si takovým způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Toto ustanovení ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody, a jeho použití přichází v úvahu, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje.

V daném případě je třeba vycházet z toho, že bezprostřední příčinou vzniku škody bylo jednání žalobkyně, která založila požár lůžka ve zdravotnickém zařízení, když porušila zákaz kouření na pokoji, vyprostila si pravou ruku z kurtů, které ji omezovaly v pohybu, a pokoušela si zapalovačem zapálit cigaretu. Z hlediska porušení prevenční povinnosti žalované by přicházela její odpovědnost v úvahu, jestliže jednání jejích pracovníků mělo za následek zvětšení rozsahu škody, tedy bylo-li příčinou těžšího následku požáru na zdraví žalobkyně. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, po vznícení lůžka na volání žalobkyně přiběhly pracovnice žalované, které ihned začaly hasit oheň. To, že se požár rozhořel v takové míře, že v důsledku popálenin musela být posléze žalobkyni amputována pravá noha, neznamená zanedbání péče ze strany pracovnic žalované v tom smyslu, že sestry měly provádět kontrolu častěji a přijít dříve, než začala volat o pomoc. Sestry totiž nemohly ani při bedlivé pozornosti předpokládat, že po upoutání na lůžku a uložení cigaret a zapalovače mimo její dosah, žalobkyně, byť z nedbalosti, zapálí své lůžko.

Je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že s ohledem na opatření učiněná zdravotnickým personálem k zamezení možnosti žalobkyně manipulovat s ohněm na lůžku a s ohledem na způsob, jakým ke vznícení lůžka došlo, nelze za zanedbání prevenční povinnosti žalované, vedoucí k poškození zdraví žalobkyně či k většímu rozsahu škody, považovat okolnost, že dohled u lůžka žalobkyně nebyl prováděn v kratším intervalu, než je předepsáno.

Za této situace, kdy se nejedná o porušení prevenční povinnosti (§ 415 obč. zák.), je z hlediska právního posouzení důvodnosti nároku žalobkyně na náhradu škody nerozhodné, zda byla žalobkyně na lůžku bez dozoru pracovníků žalované 10 nebo 30 minut, neboť o zanedbání režimu „zvýšeného dohledu“ by bylo možné uvažovat až po době delší 30 minut. Nelze proto odvolacímu soudu vytýkat neúplnost řízení, neboť skutečnost, jež měla být prokázána znaleckým posudkem o tom, jak dlouho postel hořela, nemohla mít v daném případě na rozhodnutí o uplatněném nároku vliv. K námitce dovolatelky, že z její zdravotní dokumentace mělo být zjištěno, zda byla v předmětné době schopna posoudit příkazy a zákazy a dodržovat léčebný režim, je třeba uvést, že tato okolnost není z hlediska odpovědnosti žalované za škodu rozhodující, neboť byla-li škoda způsobena výlučně zaviněním poškozeného, nese ji sám (§ 441 obč. zák.), a podle ustálené judikatury to platí i v případě, že škoda vznikla následkem jednání poškozeného, jemuž by pro nedostatek schopnosti ovládnout své jednání a posoudit jeho následky nebylo možno přičítat zavinění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/1984). Vytýkaný nedostatek zjištění odvolacího soudu se tedy netýká těch okolností, které byly podstatné pro posouzení věci podle hmotného práva (totéž se týká i námitky, že žalovaná ihned nenahlásila požár příslušným orgánům a před jejich příjezdem pokoj a lůžko žalobkyně uklidila).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. správný, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl ( § 243b odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2002

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu


Zdroj: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/E0500E6B5893710BC1257A4E0064E4A3?openDocument&Highlight=0,




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Asistovaná reprodukcia
  • Domáci pôrod
  • Vydanie biologického materiálu po smrti osoby jej príbuzným
  • Transplantácia kmeňových buniek v zahraničí a náhrada nákladov
  • Nesplnenie očkovacej povinnosti ako dôvod neprijatia do predškolského zariadenia
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --