Dovolacie dovôdy | Medicínske právo
              

Judikatúra


Dovolacie dovôdy


 | 26.8.2009 | komentárov: 0



25 Cdo 1062/2002
O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. se jedná zejména v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a/ L. M., b/ K. M. a c/ Z. M., všech zastoupených advokátem, proti žalované Městské nemocnici v M. L., zastoupené advokátkou, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 66/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2002, č. j. 14 Co 724/2001 - 135, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2002, č. j. 14 Co 724/2001 - 135, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 7. 2001, č. j. 9 C 66/95 - 118, ve výrocích ve vztahu první žalobkyně a žalované ohledně částky 337.500,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení mezi těmito účastníky se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobců odmítá.
Ve vztahu druhého žalobce a třetí žalobkyně na jedné straně a žalované na straně druhé se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Chebu po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne 18. 10. 1999, č. j. 9 C 66/95 - 67, uložil žalované povinnost zaplatit první žalobkyni „na bolestném částku 18.000,- Kč a na ztížení společenského uplatnění částku 337.500,- Kč s 19 % úrokem od 21. 9. 1995 do zaplacení z částky 20.250,- Kč“, žalobu této žalobkyně o zaplacení dalších částek 18.000,- Kč na bolestném a 787.500,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a úroku z prodlení nad přisouzený nárok a žalobu druhého žalobce a třetí žalobkyně o zaplacení částky 50.000,- Kč zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Rozhodl tak o nároku první žalobkyně na náhradu škody na zdraví požadované na bolestném ve výši 36.000,- Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění v částce 1.125.000,- Kč, která jí vznikla v jejích jedenácti letech opomenutím lékařů při diagnostikování, samotném zákroku a zejména nedostatečnou pooperační péčí v souvislosti s její hospitalizací v žalované nemocnici v době od 22. 3. 1992 do 26. 3. 1992, kde jí dne 22. 3. 1992 byla provedena operace slepého střeva. Dne 26. 3. 1992 byla první žalobkyně z důvodu vzniklých komplikací převezena nejprve do Fakultní nemocnice v P. a posléze ještě téhož dne na I. dětskou kliniku Fakultní nemocnice v M. s diagnózou akutního selhání ledvin z tzv. vnějších příčin a dalšími potížemi, v následujícím období byla odkázána na dialýzu a posléze jí dne 1. 8. 1994 byla provedena transplantace ledviny a byla zařazena do dlouhodobého dialyzačního léčení. Druhý žalobce a třetí žalobkyně (rodiče první žalobkyně) uplatnili nárok na náhradu nákladů spojených s léčením první žalobkyně, které jim vznikly jednak na ztrátě na výdělku třetí žalobkyně v důsledku čerpání neplaceného volna při péči o první žalobkyni, a dále v souvislosti se zajištěním náhradního ubytování v P. a posléze nutností přestěhovat se do P. a za telefonní poplatky. Soud prvního stupně z provedeného dokazování, zejména znaleckým posudkem soudem ustanoveného znalce doc. MUDr. Z. D., CSc., a z jeho výpovědi zjistil, že léčebný postup žalované při operaci slepého střeva první žalobkyně dne 22. 3. 1992 byl správný, avšak vzhledem k bezprostředně vzniklým komplikacím projevujícím se v zánětlivé odezvě v dutině břišní, v průjmech a ve zvracení, při nichž docházelo k větším ztrátám tekutin, bylo třeba první žalobkyni věnovat větší pozornost, a přestože jí byly dne 23. 3. a 24. 3. 1992 podávány infuze, měla být sledována z hlediska příjmů a výdajů tekutin, a eventuálně mělo být započato s léčbou na podporu ledvin; z těchto hledisek byla pooperační péče o první žalobkyni podceněna. Zda jí byly podávány tekutiny v dostatečném množství, je možné zjistit jen ze ztráty tekutiny, avšak tyto údaje nejsou v lékařské dokumentaci žalované zaznamenány. K selhání ledvin u první žalobkyně navíc mohla přispět i současně probíhající virová a bakteriální infekce v zažívacím traktu a rovněž i infekt horních cest dýchacích. Vzhledem k tomu, že podle výsledků laboratorních vyšetření se selhání ledvin (kdy je obvykle zahajována dialyzační léčba) u první žalobkyně projevilo již dne 25. 3. 1992, hodnotí znalec její převoz dne 26. 3. 1992 na pracoviště vyššího typu za postup opožděný. Z lékařské zprávy I. dětské kliniky FN v M. a z propouštěcí zprávy této kliniky dále vyplývá, že u první žalobkyně došlo k akutnímu selhání ledvin na extrarenálním podkladě a že v současné době je po druhé transplantaci ledvin. Okresní soud s poukazem na ust. § 420 odst. 2 obč. zák. a s ohledem na výsledky znaleckého dokazování dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za stav, který se u první žalobkyně rozvinul v pooperační fázi, kdy u ní došlo k akutnímu selhání ledvin, neboť pokud by jí bylo podáváno dostatečné množství tekutin a pokud by byla náležitě sledována, nemělo by k takovému selhání dojít. Protože ve zdravotnické dokumentaci chybí údaje o množství dodaných tekutin a o jejich výdeji, nelze dovodit, že žalovaná vynaložila veškeré úsilí k tomu, aby k uvedenému následku nedošlo. Za této situace proto soud považoval jednání žalované za porušení povinnosti při péči o první žalobkyni. Výši bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění soud prvního stupně posuzoval podle ust. § 444 obč. zák. a vyhl. č. 32/1965 Sb, ve znění vyhl. č. 78/1981 Sb., a s ohledem na bodové ohodnocení provedené znalcem jí přiznal odškodnění ve výši uvedené ve výroku s přihlédnutím k jejím omezením v životě a k tomu, že k poškození zdraví u ní došlo v době její nezletilosti. Nárok druhého žalobce a třetí žalobkyně uplatněný podle § 449 odst. 1 obč. zák. soud zamítl z toho důvodu, že žalobci nepředložili žádné důkazy o vynaložených nákladech spojených s léčením první žalobkyně a tento nárok tedy neprokázali.

K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 4. 2000, č. j. 14 Co 272/2000 - 87, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení dalšího úroku z prodlení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud okresnímu soudu vytkl, že se nevypořádal s naplněním předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, takže jeho závěr o tom, že žalovaná odpovídá za škodu na zdraví první žalobkyně je nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně ve svém rozhodnutí neuvedl, kterou konkrétní právní povinnost žalovaná porušila, a pokud jde o příčinnou souvislost mezi zaviněným protiprávním jednáním žalované a vznikem škody na zdraví, je třeba, aby tato příčinná souvislost byla bezpečně prokázána, nestačí tu pouhá pravděpodobnost. Přisvědčil námitce žalované, že příčinná souvislost dosud prokázána nebyla, neboť ze znaleckého posudku znalce doc. MUDr. D., CSc., jednoznačný závěr o odpovědnosti žalované nevyplývá. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení především vypořádal s námitkou promlčení, kterou žalovaná vznesla ohledně uplatněných nároků všech žalobců, a teprve poté, aby se zabýval tím, zda žalobci, na nichž je důkazní břemeno, prokázali splnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., a zda se případně žalovaná odpovědnosti zprostila.
Okresní soud v Chebu ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 23. 7. 2001, č. j. 9 C 66/95 - 118, tak, že žalobu všech tří žalobců zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Ohledně vznesené námitky promlčení dospěl soud prvního stupně k závěru, že za stavu, kdy se žalobci o poškození zdraví první žalobkyně, jak v žalobě uvedli, dozvěděli z propouštěcí zprávy nemocnice dne 6. 8. 1992, uplynula promlčecí doba k uplatnění nároku první žalobkyně na bolestné, vyjma nároku na bolestné za transplantaci ledviny provedenou v roce 1994, a k uplatnění nároku druhého žalobce a třetí žalobkyně na náhradu nákladů spojených s léčením dne 7. 8. 1994. Byla-li žaloba, jíž tyto nároky byly uplatněny, podána dne 9. 2. 1995, stalo se tak po uplynutí dvouleté promlčecí doby podle § 106 odst. 1 o. s. ř. Podle názoru okresního soudu nemá na promlčení nároku první žalobkyně vliv skutečnost, že její rodiče vedli řízení o udělení souhlasu k podání žaloby za nezletilou, neboť tato okolnost nezpůsobuje stavení ani přerušení běhu promlčecí doby. Soud doplnil řízení výslechem svědka MUDr. K., ošetřujícího lékaře první žalobkyně, který vyslovil domněnku, že k selhání ledvin u první žalobkyně došlo z důvodu dehydratace jejího organismu v pooperačním období a že příčinou potíží byl nedostatečný přísun tekutin po provedené operaci, a dále vyžádal doplněk znaleckého posudku znalce doc. MUDr. D., CSc., který v něm setrval na závěrech uvedených v původním posudku. Okresní soud s poukazem „na závěry uvedené ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu, jimiž byl vázán“ dospěl k závěru, že žalobcům se nepodařilo prokázat naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. Poukázal na to, že znalec ve svém posudku „jako příčinu pooperačních komplikací uvedl jen pravděpodobný nedostatečný přísun tekutin“, že najisto nebylo prokázáno, že by lékaři žalované porušili konkrétní povinnost, která je jim ukládána, a proto za stavu, kdy ošetřující lékař vyslovil pouze domněnku o příčinách selhání ledvin u první žalobkyně, nemůže jeho výpověď zvrátit závěry znaleckého posudku znalce doc. MUDr. D., CSc.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 1. 2002, č. j. 14 Co 724/2001 - 135, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho názorem, že na promlčení uplatněných nároků nemá vliv skutečnost, že rodiče tehdy nezletilé první žalobkyně vedli řízení o udělení souhlasu k podání žaloby za nezletilou, neboť tato okolnost nestaví ani nepřerušuje běh promlčecí doby, nehledě na to, že souhlasu soudu k podání žaloby ani v daném případě nebylo zapotřebí. Dále přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nárok druhého žalobce a třetí žalobkyně na náhradu nákladů spojených s léčením první žalobkyně se promlčel v říjnu 1994, neboť byly vynaloženy nejpozději do října 1992; závěry o promlčení dalších nároků však krajský soud považoval za nepřezkoumatelné. Krajský soud s poukazem na závěry znaleckého posudku znalce doc. MUDr. D., CSc. - který počátek rozvoje akutního selhání ledvin u první žalobkyně shledává v komplikovaném pooperačním průběhu, kdy k selhání ledvin mohla přispět i současně probíhající virová a bakteriální infekce v zažívacím traktu, infekt horních cest dýchacích i ztráta tělesných tekutin v důsledku průjmu a zvracení, a který sice hodnotil překlad této žalobkyně na pracoviště vyššího typu dne 26. 3. 1992 jako opožděný, avšak „neučinil závěr, že právě tento postup byl příčinou vzniku škody na zdraví první žalobkyně“ - dovodil, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody na zdraví první žalobkyně a eventuálním zaviněným protiprávním jednání žalované. Pokud znalec na ztrátu tělesných tekutin u první žalobkyně usuzoval podle záznamů uvedených v lékařské dokumentaci, poukázal odvolací soud na to, že údaje o hmotnosti dítěte v jednotlivých zdravotnických zařízeních jsou zcela rozdílné, takže záznam uvedený žalovanou dne 26. 3. 1992 považoval, shodně názorem znalce, za chybný, a domněnku ošetřujícího lékaře, že k selhání ledvin u první žalobkyně došlo z důvodu dehydratace jejího organizmu v pooperačním období, označil za objektivně neprokázanou; soud přihlédl i ke skutečnosti, že „znalec jednoznačně nepotvrdil, že při zahájení dialyzační léčby již dne 25. 3. 1992 by se selhání ledvin zabránilo, že tato léčba nemusela být úspěšná“. Protože nebyl naplněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., nezabýval se odvolací soud z důvodu nadbytečnosti posouzením, zda a jakou konkrétní právní povinnost žalovaná porušila.
Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu první žalobkyně a žalované podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. a podávají je z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází se skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Shrnují průběh řízení před soudy obou stupňů a poukazují na to, že již v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž jejich žaloba byla zamítnuta, namítali, že nelze nést důkazní břemeno o negativní skutečnosti, tj. o tom, že první žalobkyni nebyla poskytována dostatečná odborná péče za stavu, kdy žalovaná, jak uvedl i znalec, nevedla řádně lékařskou dokumentaci, na základě níž by bylo možno objektivně hodnotit, např. rozsah objemů průjmových stolic, údajů o močení, příjmů tekutin apod. Vzhledem k tomu, že první žalobkyně byla přijata ve stavu, kdy nebyla jinak nemocná, pouze s indikovaným onemocněním slepého střeva, nelze než uzavřít, že žalovaná zanedbala povinnosti, což vedlo k tomu, že u ní došlo ke škodě na zdraví. Dovolatelé v této souvislosti odkazují i na ust. § 415 obč. zák., jež ukládá všem povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví. Podle jejich názoru bylo tvrzení žalované, že postupovala podle zásad medicíny, vyvráceno znaleckým posudkem i výpovědí ošetřujícího lékaře, neboť bylo jednoznačně prokázáno, že : a) za stavu, kdy 24. 3. 1992 první žalobkyně přijala minimální množství potravin a zvracela, neučinila žalovaná žádné kroky k nápravě, přestože stále trvaly známky dyskomfortu zažívacího traktu, b) při znalosti výsledků laboratorních vyšetření dne 25. 3. 1992 nebyla indikována dialýza, která mohla úplnému selhání ledvin zabránit (znalec tento postup hodnotí jako neúplný, málo profesionální, tedy zcela jednoznačně v rozporu se zásadami medicíny a povinností poskytnout řádně zdravotnickou službu), c) přeložení dne 25. 3. 1992 na pracoviště vyššího typu bylo opožděné. Tyto okolnosti, včetně toho, že nebyla řádně vedena lékařská dokumentace, byly příčinou, která vedla k úplnému selhání ledvin u první žalobkyně. Za tohoto stavu se nemůže žalovaná zprostit odpovědnosti s ohledem na zásady medicíny. Dovolatelé nesouhlasí ani s právním posouzením věci, pokud se odvolací soud nezabýval tím, zda a jakou právní povinnost žalovaná porušila, a své zamítavé rozhodnutí odůvodnil jen závěrem, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody na zdraví první žalobkyně a eventuálním zaviněným protiprávním jednáním žalované. Takový závěr je podle dovolatelů nelogický, neboť pokud soud neposuzoval otázku porušení právní povinnosti žalovanou, nemůže uzavřít, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi škodou a jednáním (opomenutím) žalované. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v zamítavých výrocích ve vztahu první žalobkyně a žalované zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrok rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby ohledně částky 50.000,- Kč druhý žalobce a třetí žalobkyně dovoláním nenapadli.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ust. § 242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a nejprve se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm.a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20. 000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Při posuzování přípustnosti dovolání podaného první žalobkyní je třeba vycházet z toho, že jejímu požadavku na zaplacení bolestného ve výši 36.000,- Kč s příslušenstvím a na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.125.000,- Kč s příslušenstvím vyhověl Okresní soud v Chebu původním rozsudkem ze dne 18. 10. 1999, č. j. 9 C 66/95 - 67, co do částky 18.000,- Kč na bolestném a částky 337.500,- Kč s příslušenstvím za ztížení společenského uplatnění, neboť základ nároku shledal důvodným, a žalobu o zaplacení další částky 18.000,- Kč na bolestném a 787.500,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a úroku z prodlení nad přisouzený nárok zamítl. Vzhledem k tomu, že odvolací soud toto rozhodnutí (vyjma výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení dalšího úroku z prodlení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, a Okresní soud v Chebu novým rozsudkem ze dne 23. 7. 2001, č. j. 9 C 66/95 - 118, žalobu první žalobkyně v plném rozsahu zamítl a odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, je přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku na zaplacení bolestného ve výši 18.000,- Kč a na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 337.500,- Kč s příslušenstvím, a proti výroku ohledně nároku na zaplacení další částky 18.000,- Kč na bolestném a na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 787.500,- Kč třeba posuzovat samostatně, (i když o nich odvolací soud rozhodl jedním výrokem), neboť výrokem, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částek 18.000,- Kč a 337.500,- Kč s příslušenstvím rozhodnutím odvolacího soudu potvrzen, rozhodl soud prvního stupně ve věci samé jinak, než ve svém původním rozsudku proto, že se řídil názorem vysloveným ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu. Protože zamítavým výrokem rozsudku odvolacího soudu na zaplacení částek 18.000,- Kč a 337.500,- Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto o dvou samostatných peněžitých nárocích, je přípustnost dovolání ohledně těchto nároků třeba posuzovat samostatně. Přípustnost dovolání proti výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 337.500,- Kč s příslušenstvím je dána podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Proti výroku o zamítnutí žaloby co do 18.000,- Kč je přípustnost dovolání vyloučena ust. § 237 odst. 2 o. s. ř., neboť v tomto rozsahu bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč.
Vzhledem k tomu, že i dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby ohledně částek 18.000,- Kč a 787.500,- Kč, bylo rozhodnuto o dvou samostatných peněžitých nárocích první žalobkyně, je obdobně třeba posuzovat přípustnost dovolání proti těmto výrokům samostatně. Přípustnost dovolání proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku první žalobkyně na zaplacení částky 787.500,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění lze posuzovat jen z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a soud prvního stupně jím nerozhodl jinak, než ve svém původním rozsudku (nároky první žalobkyně byly v tomto rozsahu zamítnuty jak původním, tak i novým rozsudkem soudu prvního stupně).
Dovolání první žalobkyně proti zamítavému výroku ohledně další částky 18.000,- Kč na zaplacení bolestného je ve smyslu ust. § 237 odst. 2 o. s. ř. rovněž nepřípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání první žalobkyně v zamítavých výrocích ohledně obou částek 18.000,- Kč podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání druhého žalobce a třetí žalobkyně proti zamítavým výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu první žalobkyně a žalované, není přípustné, neboť tito žalobci k němu nejsou - za stavu, kdy první žalobkyně nabyla zletilosti - subjektivně oprávněni. Z těchto důvodů bylo jejich dovolání odmítnuto [ § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. a § 218 odst. 1 písm. b)].
První žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že při řešení skutkové otázky příčinné souvislosti mezi pochybením žalované nemocnice v pooperační fázi po provedené operaci slepého střeva a poškozením jejího zdraví nevzal v úvahu všechny skutečnosti, jež vyplynuly z vyžádaného znaleckého posudku znalce doc. MUDr. Z. D., CSc., a z výpovědi jejího ošetřujícího lékaře MUDr. K., a kterými bylo podle ní prokázáno, že k poškození jejího zdraví došlo v příčinné souvislosti s léčebným postupem žalované nemocnice. Vyvozuje-li dovolatelka nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu z toho, že odvolací soud nezjistil správně skutkový stav a nesprávně hodnotil provedené důkazy, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. se jedná zejména v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním či opomenutím a vznikem škody je jednou ze základních podmínek odpovědnosti za škodu na zdraví podle § 420 obč. zák. Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže nebýt konkrétního protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nenastal. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to příčinou podstatnou. Příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem (opomenutím) a poškozením zdraví musí být však najisto postavena a nestačí tu pouhá pravděpodobnost.
Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Místo výslechu znalce může se soud spokojit s písemným posudkem znalce.
V daném případě první žalobkyně tvrdí, že k poškození jejího zdraví došlo v příčinné souvislosti s nedostatečnou péčí žalované nemocnice v pooperační fázi po provedené operaci slepého střeva. Protože zkoumání příčin, které vedou k určitému poškození zdraví, spadá do oboru lékařské vědy, bylo k posouzení této otázky třeba odborných znalostí z oboru lékařské vědy, a to k objasnění příčin, jež u ní vedly k selhání ledvin, v důsledku čehož jí následně byly provedeny dvě operace ledviny. Smyslem důkazu znaleckým posudkem je tudíž posouzení skutečností vedoucích k určitému poškození zdraví, nikoliv však právní posouzení věci, které činí soud po zhodnocení všech důkazů provedených v řízení (včetně důkazu znaleckým posudkem) podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř.
Odvolacímu soudu je v první řadě třeba vytknout nesprávný názor, že závěr o odpovědnosti žalované na škodu na zdraví vzniklou první žalobkyni by měl „vyplývat z vyžádaného znaleckého posudku znalce doc. MUDr. Z. D., CSc“, jak uvedl ve svém zrušujícím usnesení a posléze i v napadeném rozsudku. Kromě toho odvolací soud ohledně okolností podstatných pro posouzení věci vycházel jen z písemného posudku znalce, nepřihlédl však již k některým skutečnostem, které znalec uvedl ve své výpovědi před soudem.
Znalec doc. MUDr. Z. D., CSc., ve svém posudku ze dne 13. 12. 1997, vypracovaném na podkladě kompletní zdravotnické dokumentace, uvedl, že bezprostřední souvislost mezi akutním selháním ledvin a provedenou operací neshledává. Léčebný postup zvolený žalovanou ve dnech 23. 3. - 23. 4. 1992 považuje za jeden z možných, přesto však u tehdy jedenáctileté první žalobkyně došlo nejspíše k větším ztrátám tělesné vody (pacientka zvracela, měla průjmové stolice) a dodávka tekutin nebyla dostatečná (výdej vody byl snížen - viz záznam „málo močí). „V důsledku rozvíjející se dehydratace je tak možno spatřovat počátek akutního selhání ledvin, které se u první žalobkyně laboratorně projevilo dne 25. 3. 1992“, a kontrolu laboratorních parametrů provedenou dne 26. 3. 1992, jež prokázalo zhoršující se stav, považuje proto znalec za zbytečnou. Postup dětské lékařky, která dne 26. 3. 1992 doporučila překlad na pracoviště vyššího typu, hodnotí znalec jako správný, postup na chirurgickém oddělení dne 25. 3. 1992 při znalosti laboratorních vyšetření jako neúplný a málo profesionální, neboť již toho dne dosáhla koncentrace některých látek v krvi takových hodnot, kdy je obvykle zahajována dialyzační léčba. Překlad první žalobkyně dne 26. 3. 1992 na pracoviště vyššího typu znalec hodnotí jako postup opožděný. Podle jeho závěru mohla k selhání ledvin u první žalobkyně přispět i současně probíhající virová a bakteriální infekce v zažívacím traktu i infekt horních cest dýchacích. Ve své výpovědi před soudem prvního stupně znalec dále uvedl, že pooperační péče o žalobkyni byla podceněna, neboť měla být více sledována, měl jí být podáván dostatek tekutin a sledováno močení, eventuálně mělo být započato s léčbou na podporu ledvin, že dialýza „hned na počátku“ mohla být i úspěšná a že „v podstatě už po 24 hodinách mohou být na ledvinách (na jejich kanálcích) takové změny, které jsou již nezvratné“. V doplňku posudku vyžádaném soudem prvního stupně znalec na závěrech podaného znaleckého posudku setrval.
K návrhu žalobců soud prvního stupně dále vyslechl prostřednictvím dožádaného soudu MUDr. J. K., který uvedl, že od roku 1992 doposud je ošetřujícím lékařem první žalobkyně ve Fakultní nemocnici M. v P. na 1. dětské klinice. Z jeho výpovědi mimo jiné vyplývá, že první žalobkyni byly provedeny již dvě transplantace ledviny, což znamená omezení jejího osobního života, neboť má sníženou obranyschopnost organismu, a její současná léčba ji ohrožuje na životě, ale bez této léčby by jí nemohla fungovat transplantovaná ledvina a byla by odkázána na ledvinu umělou. Do Fakultní nemocnice v M. byla v roce 1992 převezena letecky s akutním selháním ledvin, které velmi často končí smrtí; byla nutná okamžitá dialýza. Podle názoru MUDr. K. tento stav nastal z důvodu dehydratace jejího organismu v pooperačním období.
Skutkové zjištění odvolacího soudu, z něhož jeho rozhodnutí vychází, že „znalec doc. MUDr. Z. D., CSc., jednoznačně nepotvrdil, že při zahájení dialyzační léčby již dne 25. 3. 1992 by se selhání ledvin zabránilo, že tato léčba nemusela být úspěšná“, z obsahu spisu nevyplývá (znalec ve své výpovědi před soudem prvního stupně doslova uvedl: „nedokážu v podstatě odpovědět na to, zda by včasnější přeložení zamezilo vzniku selhání ledvin; pokud by pak byla zahájena dialyzační léčba, mohla být neúspěšná, každopádně měla být pacientka sledována, měl jí být podáván dostatek tekutin, sledováno močení, eventuálně započato s léčbou na podporu ledvin“). Kromě toho odvolací soud pominul významné okolnosti, které rovněž vyplývají z výpovědi znalce, když uvedl, že : „je pravdou, že dialýza hned v počátku mohla být úspěšná“, že „pooperační péče o první žalobkyni byla podceněna“ a že „léčebný postup na chirurgickém oddělení dne 25. 3. 1992 byl neúplný a málo profesionální“. Za nepodložený je dále třeba považovat i skutkový závěr odvolacího soudu, že dehydratace první žalobkyně „nebyla objektivně prokázána“, když ze znaleckého posudku znalce MUDr. Z. D., CSc., jednoznačně vyplývá, že na selhání ledvin se podílela ztráta tělesné vody v důsledku průjmů a zvracení a že dodávka tekutin nebyla dostatečná (výdej vody byl snížen - viz záznam „málo močí). Počátek akutního selhání ledvin, které se u první žalobkyně laboratorně projevilo dne 25. 3. 1992, je tak možno spatřovat v důsledku rozvíjející se dehydratace, jak znalec uvedl, a to bez ohledu na to, zda údaje o váze první žalobkyně ve zdravotnické dokumentaci jsou spolehlivé, či nikoliv, neboť nedostatky ve vedení lékařské dokumentace nemohou jít k tíži pacienta. V souladu s tím je i názor MUDr. K., lékaře Fakultní nemocnice v M., jenž první žalobkyni ošetřuje od jejího převozu do této nemocnice v roce 1992 a jenž za příčinu selhání ledvin považuje dehydrataci jejího organismu v pooperačním období.
Jestliže z provedených důkazů vyplývá, že dehydratace organismu první žalobkyně byla s největší pravděpodobností vyvolávajícím činitelem akutního selhání ledvin a že nebylo prokázáno, že personál žalované nemocnice jí zajistil dostatečný přísun tekutin, podávaných ať již orálně, či infuzemi, nedostatečně u ní sledoval příjem a výdej tekutin, že dne 25. 3. 1992, kdy se u ní laboratorně projevilo selhání ledvin, nezahájil léčbu na jejich podporu, či dialýzu, a do Fakultní nemocnice v M. ji nechal převést opožděně až dne 26. 3. 1992, nelze léčebný postup personálu žalované nemocnice v pooperační péči o první žalobkyni považovat za odpovídající tehdejším poznatkům lékařské vědy, a tedy za postup lege artis. I když pooperační průběh byl komplikován zánětlivými procesy v dutině břišní, které byly zjištěny již při operaci slepého střeva, i infektem horních cest dýchacích, bylo v každém případě povinností personálu žalované nemocnice poskytnout první žalobkyni komplexní péči spočívající nejen v léčení zánětlivých procesů v dutině břišní, ale i ostatních zánětlivých procesů a onemocnění, a zajistit jí zejména potřebné množství tekutin v rozsahu odpovídajícím jejímu zdravotnímu stavu. Bylo-li následkem poskytnuté - málo profesionální a neúplné - léčebné péče v žalované nemocnici akutní selhání ledvin první žalobkyně, s kteroužto diagnózou byla letecky převezena do Fakultní nemocnice v M., kde byla zahájena okamžitá dialyzační léčba, je zřejmé, že k poškození jejího zdraví došlo v příčinné souvislosti s léčebným postupem personálu žalované nemocnice v pooperačním období.
Závěr odvolacího soudu, že příčinná souvislost mezi péčí, která byla první žalobkyni v pooperační fázi poskytnuta, a poškozením jejího zdraví, nebyla prokázána, tedy vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl tudíž proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu první žalobkyně a žalované ohledně částky 337.500,- s příslušenstvím potvrzen, uplatněn důvodně.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání první žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu první žalobkyně a žalované ohledně částky 787.500,- Kč potvrzen, lze posuzovat jen z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž jej lze přezkoumat jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci, nikoliv však z důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., je dovolání první žalobkyně proti tomuto výroku nepřípustné. Dovolací soud proto dovolání první žalobkyně směřující proti tomuto výroku odmítl [§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.], když existence vad řízení se z obsahu spisu nepodává.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ve výroku ohledně částky 337.500,- s příslušenstvím ve vztahu první žalobkyně a žalované správný, Nejvyšší soud ČR jej v tomto rozsahu a ve výrocích o nákladech řízení mezi těmito účastníky zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí v uvedeném rozsahu i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v této části i rozsudek okresního soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Podle § 150 o. s. ř. dovolací soud výjimečně nepřiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi ní a druhým žalobcem a třetí žalobkyní, i když v něm měla ve vztahu k těmto účastníkům plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), neboť v dané věci shledal důvody hodné zvláštního zřetele spočívající v okolnostech případu (§ 243b odst. 4, věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věta první o. s. ř.); uložení povinnosti těmto žalobcům platit žalované náklady řízení by se jevilo jako nepřiměřená tvrdost.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2003
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu


 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Dostatočné zistenie skutočného stavu veci
  • Určenie výšky náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 2. časť
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 1. časť
  • Škoda spôsobená povahou prístroja
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --