Poškodenie plodu v dôsledku hypoxie v priebehu pôrodu | Medicínske právo
              

Judikatúra


Poškodenie plodu v dôsledku hypoxie v priebehu pôrodu


 | 8.2.2012 | komentárov: 0

Po doplnění dokazování znaleckým posudkem předloženým žalovanou v odvolacím řízení zhodnotil závěr soudu prvního stupně, že k poškození zdraví žalobce došlo v důsledku hypoxie během porodu od 20.23 h do 20.51 h, jako správný. V době poporodní nedošlo dle odvolacího soudu k žádné závažné události, která by se odrazila v současném zdravotním stavu žalobce. Jestliže z provedeného dokazování nevyplývá, že v době od 20.23 h do 20.40 h (kdy se porodník MUDr. A. vrátil od jiné pacientky a zahájil činnost k rychlému ukončení porodu), došlo k jakékoliv reakci zdravotnického personálu na deceleraci, při zohlednění toho, jak bylo reagováno na předešlou deceleraci v 17.20 h, byť spolu tyto dvě události nesouvisely, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že ze strany žalované nebyla po deceleraci ve 20.23 h až do 20.40 h učiněna žádná opatření k řešení nastalé situace. Časová prodleva v jednání zdravotnického personálu vedla k rozvoji hypoxie plodu jakožto příčině poškození mozku žalobce.

25 Cdo 216/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce nezletilého Z. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované N. P., zastoupené advokátem, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 124/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. srpna 2008, č.j. 15 Co 46/2008-315, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Nezletilý žalobce se domáhal náhrady za ztížení společenského uplatnění způsobeného poškozením zdraví, k němuž došlo v důsledku nesprávného postupu žalované při poskytování zdravotní péče jeho matce během porodu dne 26. 7. 2001.

Okresní soud v Pelhřimově mezitímním rozsudkem ze dne 23. 10. 2007, č.j. 1 C 124/2004-241 (poté, co byl jeho zamítavý rozsudek ze dne 7. 11. 2006, č.j. 1 C 124/2004-183, zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. 3. 2007, č.j. 15 Co 3/2007-207) rozhodl, že nárok žalobce je co základu opodstatněn. Rozhodnutí o výši nároku a o náhradě nákladů řízení vyhradil konečnému rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že k poškození plodu došlo v důsledku hypoxie (dušení) v průběhu porodu, a to v době od 20.23 h do 20.51 h, kdy byl porod za použití kleští ukončen. Soud prvního stupně se dále zabýval tím, zda ze strany žalované byla po deceleraci (zpomalení srdeční činnosti plodu), která nastala ve 20.23 h, učiněna všechna opatření k zabránění vzniku škody na zdraví žalobce, a zjistil, že v době od 20.23 h do 20.40 h nebyl u rodičky (matky žalobce) přítomen lékař a nebyla učiněna v úvahu připadající opatření k rychlému ukončení porodu. Žalovaná proto porušila prevenční povinnost a podle ustanovení § 415 obč. zák. odpovídá za vzniklou škodu.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 15. 8. 2008, č.j. 15 Co 46/2008-315, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud posoudil nejen dobu od 20.23 h do 20.51 h během porodu, ale zabýval se i obdobím po porodu (vyloučení poškození dítěte v důsledku genetické poruchy nebo negativních vlivů během těhotenství matky nebylo žalovanou zpochybněno). Po doplnění dokazování znaleckým posudkem předloženým žalovanou v odvolacím řízení zhodnotil závěr soudu prvního stupně, že k poškození zdraví žalobce došlo v důsledku hypoxie během porodu od 20.23 h do 20.51 h, jako správný. V době poporodní nedošlo dle odvolacího soudu k žádné závažné události, která by se odrazila v současném zdravotním stavu žalobce. Jestliže z provedeného dokazování nevyplývá, že v době od 20.23 h do 20.40 h (kdy se porodník MUDr. A. vrátil od jiné pacientky a zahájil činnost k rychlému ukončení porodu), došlo k jakékoliv reakci zdravotnického personálu na deceleraci, při zohlednění toho, jak bylo reagováno na předešlou deceleraci v 17.20 h, byť spolu tyto dvě události nesouvisely, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že ze strany žalované nebyla po deceleraci ve 20.23 h až do 20.40 h učiněna žádná opatření k řešení nastalé situace. Časová prodleva v jednání zdravotnického personálu vedla k rozvoji hypoxie plodu jakožto příčině poškození mozku žalobce.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a odkazuje na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. s tím, že závěry soudů obou stupňů spočívají na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Podle dovolatelky nebylo v řízení jednoznačně prokázáno, kdy a z jakých důvodů došlo k hypoxii, ani nebyla zcela vyloučena možnost poškození zdraví žalobce v důsledku souhry okolností, na něž jednání žalované nemuselo mít žádný vliv, proto není možné dospět k závěru, že žalovaná porušila svou právní povinnost jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Dovolatelka rovněž namítá, že jí nelze přičítat k tíži neprovedení některých dalších vyšetření, neboť potřebné přístroje či metody nebyly v rozhodné době ve zdravotnických zařízeních podobného typu dostupné. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné, neboť v daném případě nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání žalované by tak mohlo být přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze pro zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní, avšak v dovolání nebyla žádná otázka zásadního právního významu vymezena.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a následně dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř je však nutno zkoumat, zda tato odlišnost rozhodnutí byla důsledkem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího vysloveným ve zrušovacím usnesení. Taková vázanost nastává za situace, kdy je nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právním názorem odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, případně jak má být právní předpis vyložen; za právní názor nelze považovat pokyny k doplnění dokazování, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1993, pod č. 16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1933/98).

Soud prvního stupně sice mezitímním rozsudkem potvrzeným napadeným rozhodnutím odvolacího soudu rozhodl jinak než ve svém předchozím zamítavém rozsudku, nikoli však proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým v jeho zrušujícím usnesení ze dne 30. 3. 2007, č.j. 15 Co 3/2007-207. Jak vyplývá z uvedeného usnesení odvolacího soudu, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť soud prvního stupně se nezabýval všemi podstatnými okolnostmi, které mohly mít vliv na posouzení postupu žalované. Naopak v otázce právního posouzení byl postup soudu prvního stupně, který na danou věc aplikoval ustanovení § 420 ve spojení s § 415 obč. zák., shledán správným.

Přípustnost dovolání v posuzované věci tak může být založena jen za splnění předpokladů podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak může být založena, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Dovolatelka odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně, vytýká pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, namítajíc, že nebyla jednoznačně prokázána existence všech předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, zejména zda poškození zdraví žalobce bylo v příčinné souvislosti s jednáním žalované (dovolatelky). Dovolatelka tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je však uplatnitelný pouze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Při zvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze správnost skutkových zjištění, resp. skutkových závěrů, úspěšně zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, sešit č. 1-2, pod č. 8).

Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), lze odvolacímu soudu, za předpokladu, že je dovolání již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), vytýkat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka takovou vadu spatřuje v tom, že odvolací soud nedoplnil dokazování znaleckým posudkem z odvětví neonatologie, který by posoudil péči poskytnutou žalovanou, při transportu a v intermediálním centru v J. H. Uvedená námitka nezahrnuje řešení otázky zásadního právního významu, nehledě k tomu, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (str. 6 – 11) podrobně vyložil, proč má za prokázané, že k poškození zdraví žalobce došlo při porodu a nikoli při následném transportu a hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení v J. H., a že tudíž považuje navržené doplnění dokazování za nadbytečné.

Jelikož ze shora uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. března 2009



JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu


 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Asistovaná reprodukcia
  • Domáci pôrod
  • Vydanie biologického materiálu po smrti osoby jej príbuzným
  • Transplantácia kmeňových buniek v zahraničí a náhrada nákladov
  • Nesplnenie očkovacej povinnosti ako dôvod neprijatia do predškolského zariadenia
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --