Právno na ochranu osobnosti - neoprávnená kritika lekára | Medicínske právo
              

Judikatúra


Právno na ochranu osobnosti - neoprávnená kritika lekára


 | 16.8.2011 | komentárov: 5

Mimořádně intenzivní dopad do osobnostních práv žalobce, který bylo třeba vzít v úvahu při určení výše peněžního zadostiučinění, mělo podle názoru odvolacího soudu uvedení nepravdivého tvrzení o souvislosti mezi léčebným postupem, který žalobce použil, a smrtí jeho pacientky. Zejména byla vážně postižena profesní čest žalobce jako lékaře, což se projevilo jednak v odlivu jeho pacientů, v tom, že po odvysílání předmětných reportáží byl opomíjen lékařskou veřejností, přestal být zván na lékařské kongresy a bylo revokováno rozhodnutí o přidělení půdního bytu ve F. L., kterým chtěl rozšířit svou ordinaci. Další významnou okolností pro stanovení výše finanční satisfakce byla podle názoru odvolacího soudu skutečnost, že k uveřejnění nepravdivých údajů došlo opakovaně v informačním médiu a pořadu s vysokou sledovaností. Pokud jde o difamující údaje ohledně žalobcova účtování cen léků, zejména injekcí, které byly v předmětných reportážích uvedeny, odvolací soud konstatoval, že je žalobce neučinil předmětem žaloby a dále, že z hlediska významu jsou výrazně méně znevažující.

30 Cdo 2033/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti C., spol. s r.o., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 140/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2006, č.j. 1 Co 333/2005-211, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2004, č.j. 37 C 140/2003-103, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný zajistil do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku v pořadu „N. v. o.“ nejméně po dobu 60 sekund zveřejnění následující omluvy: Omlouváme se J. P., že jsme v pořadech „na V. o.“ dne 4. 12. 2001, dne 5. 3. 2002 a dne 6. 8. 2002 uvedli o něm, a to i opakovaně následující nepravdivé informace a neověřená tvrzení, konkrétně, že:

-málokdy se nám podaří usvědčit lékaře, že konal jak by neměl, ba dokonce, že se svou léčbou podepsal na úmrtí pacienta. Naší reportérce L. K. se to podařilo;

-u paní L., která zemřela na následek léčby J. P.;

- J. P. aplikoval do pravého kyčelního kloubu, což mělo za následek artritis pravé kyčle, sepsi a přenos hepatitis B s konečným následkem smrti;

-léčba doktora P. je také smrtelně nebezpečná;

-navíc se ukázalo, že doktor P. napíchl paní L. hepatitidu B, což způsobilo těžký zánět kyčelního kloubu a následoval rychlý převoz do nemocnice;

-paní P., která naštěstí léčbu doktora P. přežila;

-pan doktor P. má prostě styky a že teď to vypadá tak, že prostě pan doktor P. si zaplatil druhou pitevní zprávu;

-osm měsíců uplynulo ode dne, kdy naše reportérka L. K., odhalila lékaře, který dokonce možná zavinil smrt své pacientky. Tímto se za uvedené nepravdivé informace a neověřená tvrzení J. P. omlouváme.“

Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci 20,000.000,- Kč, výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů placených státem.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce provozuje soukromou ortopedickou praxi. Žalovaná odvysílala v rámci publicistické redakce dne 4. prosince 2001 v pořadu „N. v. o.“ pořad „D. B.“, dne 5. března 2002 pořad s názvem „A. l. e.“ a dne 6. srpna 2002 v pořadu „N. v. o.“ pořad „K. doktora J. P.“. V reportážích byly odvysílány obrazové a zvukové záznamy pořízené dne 23. října a 13. listopadu 2001 v ordinaci žalobce reportérkou žalované, v nichž odezněly informace vztahující se k léčbě žalobcovy zemřelé pacientky Z. L. a dalších pacientů, a které považuje žalobce za nepravdivé a neověřené. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Pokud žalobce požadoval po žalované omluvu za údajně nepravdivá tvrzení a informace, že „málo kdy se nám podaří usvědčit lékaře, že konal, jak by neměl, ba dokonce, že se svou léčbou podepsal na úmrtí pacienta. Naší reportérce L. K. se to podařilo“, má soud za prokázané, že žalobce se na úmrtí pacientky Z. L. „podepsal“, neboť ordinoval injekce bez řádného vyšetření. Pokud se týká tvrzení, že „u paní L., která zemřela na následky léčby J. P.“, byla tato věta vytržena z kontextu. U tvrzení, že „J. P. aplikoval do pravého kyčelního kloubu, což mělo za následek artritis pravé kyčle, sepsi a přenos hepatitis B s konečným následkem smrti“, vyplynula z úmrtního listu (v době, kdy byla reportáž odvysílána) jako diagnóza smrti pacientky zánět kyčelního kloubu M13 /9 a bylo prokázáno, že žalobce aplikoval jmenované přípravek do kyčelního kloubu. V případě tvrzení, že „se navíc ukázalo, že Dr. P. napíchl paní L. hepatitidu B, což způsobilo těžký zánět kyčelního kloubu a následoval rychlý převoz do nemocnice“, nebylo sice prokázáno, že by jí žalobce infikoval hepatitidou B, nicméně jí aplikoval do kyčelního kloubu injekce, přičemž pacientka nenavštívila jiného lékaře a těžký zánět kyčelního kloubu měla. Do nemocnice pak převezena byla. Pokud je tvrzeno, že léčba Dr. P. je smrtelně nebezpečná, je toto tvrzení vytrženo z kontextu a jedná se o hodnocení ze strany žalované, které za dané situace nevybočuje z rámce přiměřené kritiky, a mělo v té době reálný základ. Tvrzení, „paní P., která naštěstí léčbu Dr. P. přežila, je taktéž vytrženo z kontextu a jedná se o hodnocení samotné pacientky. U konstatování „pan Dr. P. má prostě styky a teď to vypadá, že prostě pan doktor P. si zaplatil druhou pitevní zprávu“, nebylo sice prokázáno, že by si žalobce druhou pitevní správu zaplatil, avšak z výpovědi Dr. H. a Dr. K. vyplynulo, že tomu tak skutečně je. Tvrzení „osm měsíců uplynulo ode dne, kdy naše reportérka L. K. odhalila lékaře, který dokonce možná zavinil smrt své pacientky“, je pravdivé.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že požadavek žalobce na morální satisfakci ve formě omluvy je nepřiléhavý, neboť žalovaná neodvysílala nepravdivá tvrzení a veřejnost měla právo tyto informace obdržet. Podle soudu, přiznání jakékoliv satisfakce za tvrzený zásah do profesionální i osobní cti žalobce, by bylo v rozporu s dobrými mravy i s lékařskou etikou.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze 8. srpna 2006, č.j. 1 Co 333/2005-211, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2004, č.j. 37 C 140/2003-103, potud, že výrokem I. žalované uložil zveřejnit v pořadu “N. v. o.“ omluvu

ve znění: : Omlouváme se J. P., že jsme v pořadech „na V. o.“ dne 4. 12. 2001, dne

5. 3. 2002 a dne 6. 8. 2002 uvedli o něm opakovaně následující nepravdivé informace a neověřená tvrzení, konkrétně, že:

-málokdy se nám podaří usvědčit lékaře, že koná, jak by neměl, ba dokonce, že se svou léčbou podepsal na úmrtí pacienta. Naší reportérce L. K. se to podařilo,

-u paní L., která zemřela na následek léčby J. P.,

- J. P. aplikoval do pravého kyčelního kloubu, což mělo za následek artritis pravé kyčle, sepsi, hepatitidu B s konečným následkem smrti,

-že léčba doktora P. je také smrtelně nebezpečná,

-že doktor P. napíchl paní L. hepatitidu B, což způsobilo těžký zánět kyčelního kloubu,

- že doktor P. má prostě styky, a že teď to vypadá tak, že prostě pan doktor P. si zaplatil druhou pitevní zprávu;

- že osm měsíců uplynulo ode dne, kdy naše reportérka L. K., odhalila lékaře, který dokonce možná zavinil smrt své pacientky.“, a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 850.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení placených státem. Výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.

Odvolací soud vzal za prokázané že došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na čest (zejména profesní) a důstojnost. Neoprávněný zásah spatřuje v tvrzeních obsažených v dotčených reportážích, která žalobce zcela jednoznačně spojila s úmrtím jeho pacientky Z. L. a naznačila, že si obstaral pitevní zprávu svědčící v jeho prospěch, aniž by žalovaná jejich pravdivost prokázala. V řízení nebylo prokázáno, že by existovaly dvě pitevní zprávy, které by se lišily v příčině úmrtí jmenované, resp., že by žalobce této pacientce způsobil přenos hepatitidy B. Neoprávněný zásah

do osobnostních práv naopak odvolací soud neshledal v uveřejnění jeho obrazového snímku a zvukového záznamu s poukazem na ustanovení § 12 odst. 3 o.z. Vzhledem k existenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce odvolací soud dovodil odpovědnost žalované podle § 13 o.z. Jako přiměřené prostředky obrany podle § 13 odst. 1 o.z. shledal jak žalobcem požadovanou omluvu, tak i přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 o.z. Mimořádně intenzivní dopad

do osobnostních práv žalobce, který bylo třeba vzít v úvahu při určení výše peněžního zadostiučinění, mělo podle názoru odvolacího soudu uvedení nepravdivého tvrzení o souvislosti mezi léčebným postupem, který žalobce použil, a smrtí jeho pacientky. Zejména byla vážně postižena profesní čest žalobce jako lékaře, což se projevilo jednak v odlivu jeho pacientů, v tom, že po odvysílání předmětných reportáží byl opomíjen lékařskou veřejností, přestal být zván na lékařské kongresy a bylo revokováno rozhodnutí o přidělení půdního bytu ve F. L., kterým chtěl rozšířit svou ordinaci. Další významnou okolností pro stanovení výše finanční satisfakce byla podle názoru odvolacího soudu skutečnost, že k uveřejnění nepravdivých údajů došlo opakovaně v informačním médiu a pořadu s vysokou sledovaností. Pokud jde o difamující údaje ohledně žalobcova účtování cen léků, zejména injekcí, které byly v předmětných reportážích uvedeny, odvolací soud konstatoval, že je žalobce neučinil předmětem žaloby a dále, že z hlediska významu jsou výrazně méně znevažující.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen žalované dne 15. září 2006, a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho výrokům ve věci samé, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podala žalovaná dne 15. listopadu 2006 včasné dovolání učiněné telefaxem, které téhož dne doplnila předložením jeho originálu (§ 42 odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“). Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř.

Pokud žalovaná uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., pak tvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na jednotlivé skutkové okolnosti případu a nesouhlasí s tím, jaké závěry v této souvislosti odvolací soud učinil.

Dovolatelka mimo jiné poukazuje na to, že pokud odvolací soud hodnotil dopad odvysílané reportáže, vzal za rozhodující to, že uvedení nepravdivého tvrzení

o souvislosti mezi léčebným postupem lékaře a úmrtím jeho pacienta, má mimořádně intenzivní dopad do osobnostních práv každé osoby v procesním postavení lékaře. Odvolací soud považuje za významnou okolnost to, že nepravdivá tvrzení v reportážích zasáhla mimořádným způsobem profesní čest žalobce, která je postavena na odbornosti lékaře a na důvěře pacientů k osobě lékaře a rovněž tak i a důstojnost a vážnost žalobce, které byly v lékařských kruzích a u pacientů spojovány právě s jeho odborností. Dovolatelka mimo jiné namítá, že odvolací soud došel k nesprávným skutkovým zjištěním, když vzal za prokázané, že u žalobce došlo k padesátiprocentnímu odlivu pacientů. Poukazuje na protokol z jednání odvolacího soudu ze dne 7. června roku 2006, kdy žalobce sice tvrdil, že zhruba 50% pacientů se od něj odhlásilo, konkrétní však žádná jména uvést nemohl a toto tvrzení nedoložil.

Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud přisoudil finanční zadostiučinění ve výši, která je dosud (v těchto případech) nejvyšší. Odvolací soud se však vůbec nezabýval tím, zda čest žalobce (zejména jeho profesní čest) je bezvadná. Při stanovení výše finančního zadostiučinění odvolací soud vzal za významnou okolnost, že šlo o pořad s vysokou sledovaností, ač to nevyplývá z žádného z provedených důkazů.

Dovolatelka má též za to, že byl naplněn dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 13 odst. 3 o.z. Na rozdíl od soudu prvního stupně především opomněl přihlédnout k ustanovení § 3 o.z., podle něhož výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom bylo před soudem prvního stupně prokázáno, že žalobce se při výkonu své funkce choval neeticky. Dovolatelka pak namítá, že odvolací soud vůbec nevzal v úvahu, že nebylo prokázáno, že by šlo o skandalizaci žalobce, jehož stanovisko vždy v odvysílané reportáži zaznělo.

Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolatelka spatřuje v tom, že ač v rámci odvolacího řízení se jevila z jejího hlediska potřeba doplnit dokazování, odvolací soud žalovanou navržené důkazy neprovedl. Napadené rozhodnutí tak vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Nadto byla postupem tohoto soudu porušena zásada dvouinstančnosti řízení.

Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou,

za níž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním (§ 21 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., ve spojení s § 241 odst. 2 písm. b/ téhož zákona), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v tomto rozsahu v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části je důvodné toto rozhodnutí považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a)

a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.

Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Odvolací soud podanou žalobu posuzoval podle § 11 násl. o.z. Podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno

od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž podle § 13 odst. 2 téhož zákona pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle § 13

odst. 1 o.z., zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je

v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu.

Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby skutečně také vyvolala. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu. Za neoprávněný zásah se považuje zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem.

I v případě, že se konkrétní zásah proti osobnostním právům fyzické osoby jeví jako odporující objektivnímu právu, však mohou ve skutečnosti existovat okolnosti, které neoprávněnost takového zásahu vylučují. Tak tomu může být např. při výkonu ústavními principy zaručeného práva kritiky. Kritika jako součást svobody projevu a široké a veřejné informovanosti je nepochybně důležitým nástrojem demokracie

ve společnosti. Současně je třeba zdůraznit, že svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, musí mít v demokratické společnosti své meze, kdy jejich překročení pravidelně vede k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti kritizovaných fyzických osob.

K neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby nedojde výkonem práva kritiky jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu, formy i místa, t.j., že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle. O věcnou kritiku nejde především tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou. Vybočí-li kritika z mezí její přípustnosti, jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila.

Jestliže kritika v konkrétním případě postrádá právní přípustnost, není namístě upřednostňovat právo na kritiku před právem na ochranu osobnosti fyzické osoby. Nadto lze pokládat za obecně zřejmé, že uvádění nepodložených, resp. nepravdivých údajů o fyzické osobě není možno ztotožňovat s pojmem oprávněné kritiky. Současně je nutno zdůraznit, že při hodnocení míry a dopadů předmětného zásahu do práva

na ochranu osobnosti fyzické osoby je třeba vycházet z objektivního principu, kdy zásahem by se takto cítil dotčeným na cti a vážnosti každý, kdo by se nacházel na místě této osoby.

Podle ustanovení § 13 odst. 3 o.z. výši finanční náhrady určí soud

s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Určení výše zadostiučinění v penězích se stává předmětem uvážení soudu podle ustanovení § 136 o.s.ř., neboť zákon nestanoví jeho konkrétní kvantitativní rámec. Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.). Je při tom ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je tedy zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit ji na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, č.j. 30 Cdo 1286/2005-169). Je třeba trvat na respektování zásady přiměřenosti přisuzovaného zadostiučinění, která se uplatní nejen u zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z., ale i v případě zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona. Z uvedeného vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být pohlíženo jako na prvořadou satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je zajistit přiměřené, tj. odpovídající a tím i účinné zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby. (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka, Oldřich Jehlička, Pavel Pavlík, Vladimír Plecitý Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha 2004, str. 191). Současně dopad citelné peněžité sankce, všude tam, kde má podle povahy případu své skutečné místo, bude stimulovat původce neoprávněných zásahů k obezřetnějšímu postupu (viz Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák Občanský zákoník I, komentář, C.H.Beck Praha 2008, str.184).

Z napadeného rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že odvolací soud se

s uvedenými zásadami nikterak nedostal do rozporu. Není proto možno dovodit, že byl v označené věci naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Pokud se dovolání zaměřuje na tvrzené nedostatky v hodnocení důkazů odvolacím soudem a na jeho skutkové závěry, které na základě provedených důkazů učinil, pak vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř.

Vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení je především to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Tento dovolací důvod je tak naplňován zejména tím, že

- při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu,

- nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 120 o.s.ř.,

- v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné

pro posouzení věci,

- účastníkům nebyla poskytnuta poučení podle § 118a o.s.ř.

Mezi vady řízení však např. nepatří nesprávné hodnocení důkazů, které se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Tento posledně uvedený dovolací důvod jde pak především tehdy, jestliže

- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,

- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,

- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,

- jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i

pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.

Z napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že odvolací soud měl pro své rozhodnutí náležité skutkové podklady, z nichž také při svém rozhodování vyšel.

Z obsahu spisu pak nevyplývá, že by se byl dostal do rozporu s úpravou obsaženou

v ustanovení § 213 o.s.ř.

Je tedy třeba, při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat v uvedených přezkoumávaných výrocích za správný. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalované zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. června 2009

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu


 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Posudzovanie zdravotného stavu zamestnanca
  • Nahliadanie do zdravotnej dokumentácie
  • Poskytovanie informácií o zdravotnom stave dieťaťa rodičovi
  • Lekársky posudok a ukončenie pracovného pomeru
  • Porušenie očkovacej povinnosti
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    igenufoi

    (28.8.2017)
    http://20mg-cheapesttadalafil.com/ - 20mg-cheapesttadalafil.com.ankor 20mg-cheapesttadalafil.com.ankor http://20mg-cheapesttadalafil.com/

    ipzekkulaxo

    (28.8.2017)
    http://20mg-cheapesttadalafil.com/ - 20mg-cheapesttadalafil.com.ankor 20mg-cheapesttadalafil.com.ankor http://20mg-cheapesttadalafil.com/

    oncvheg

    (28.8.2017)
    http://20mg-cheapesttadalafil.com/ - 20mg-cheapesttadalafil.com.ankor 20mg-cheapesttadalafil.com.ankor http://20mg-cheapesttadalafil.com/

    omowozuxa

    (28.8.2017)
    http://20mg-cheapesttadalafil.com/ - 20mg-cheapesttadalafil.com.ankor 20mg-cheapesttadalafil.com.ankor http://20mg-cheapesttadalafil.com/

    oxokpit

    (28.8.2017)
    http://20mg-cheapesttadalafil.com/ - 20mg-cheapesttadalafil.com.ankor 20mg-cheapesttadalafil.com.ankor http://20mg-cheapesttadalafil.com/