Objektívna zodpovednosť zdravotníckeho zariadenia za škodu | Medicínske právo
              

Judikatúra


Objektívna zodpovednosť zdravotníckeho zariadenia za škodu


 | 16.8.2011 | komentárov: 0

ozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, tj, právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Z toho také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a jehož při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobce prokázat předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, jež mu vznikla na zdraví.

25 Cdo 1823/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce O. G., zastoupeného advokátem, proti žalované Fakultní nemocnici O., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 140/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 11. 2004, č. j. 40 Co 306/2003-412, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 11. 2002, č. j. 15 C 140/96-345, zamítl žalobu na zaplacení částky 10.000,- Kč a 60.000,-Kč s příslušenstvím, požadovaných na náhradě bolestného a za ztížení společenského uplatnění, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 3. 2. 1994 se žalobce v žalované nemocnici podrobil operaci, po níž u něj došlo ke zdravotním komplikacím, zejména k ochrnutí dolní končetiny. Po provedeném dokazováním, zejména znaleckými posudky z oboru lékařství, dospěl soud k závěru, že vzniklá újma na zdraví žalobce není v příčinné souvislosti se zákrokem provedeným v zařízení žalované. Nárok neshledal důvodným z hlediska obecné odpovědnosti podle § 420 obč. zák., neboť nebylo prokázáno, že by v průběhu operace došlo k chybě operatéra a tím ke způsobení škody na zdraví, a ani z hlediska ust. § 421a obč. zák., když nebylo prokázáno, že by příčina škody spočívala v povaze přístroje nebo jakýchkoli jiných věcí, použitých při operaci.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 11. 2004, č. j. 40 Co 306/2003-412, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dokazování doplnil výslechem znalce, doplňkem revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a dalšími listinnými důkazy. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, neboť ani v průběhu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by vedlo ke změně zjištěného skutkového stavu věci. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že provedené důkazy neumožňují závěr, že nepříznivý zdravotní stav žalobce je v příčinné souvislosti buď s porušením povinnosti žalované vést operační výkon a následující pooperační péči podle všech pravidel lékařské vědy, anebo s okolnostmi, které mají původ v povaze přístrojů nebo jiných věcí, jichž bylo použito při plnění závazku, a nebyly tak splněny předpoklady odpovědnosti žalované podle ust. § 420 obč. zák. ani podle ust. § 421a obč. zák.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Namítá, že podstatná vada v řízení spočívá v tom, že ačkoliv od počátku soudního sporu žádal předložení úplné zdravotnické dokumentace a straně žalované to bylo opakovně ukládáno, a to i pod pohrůžkou uložení pořádkové pokuty, ve skutečnosti pořádková pokuta nebyla žalované uložena a žalovaná dokonce tvrdí, že některé materiály byly skartovány. Žalobce je přesvědčen, že v případě probíhajícího soudního řízení nesmělo ke skartaci dojít. Za další podstatnou vadu řízení považuje, že odvolací soud opomenul zabývat se odpovědností žalovaného z hlediska ustanovení § 421a odst. 1 a 2 obč. zák. S poukazem na posudek znalce prof. MUDr. L. S. uvádí, že pokud znalec spatřuje příčinnou souvislost mezi provedenou operací a následným poškozením zdraví žalobce, pak k tomuto poškození muselo dojít pouze prostřednictvím použitých věcí a přístrojů. Dle názoru žalobce se tak žalovaná nezprostila objektivní odpovědnosti. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nejsou v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Pokud dovolatel má výtky proti způsobu vedení řízení a odvolacímu soudu vytýká, že neuložil žalované pořádkovou pokutu za nepředložení úplné zdravotnické dokumentace a za skartaci dokumentace, nejde o řešení právní otázky zásadního významu pro rozhodnutí ve věci. Tyto námitky lze podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., totiž že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. V dané věci však dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není. Výtka nesprávného, resp. neúplného právního posouzení odvolacím soudem není důvodná. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud zjištěný skutkový stav věci posoudil jak podle § 421a obč. zák., tak podle § 420 obč. zák. a otázkou odpovědnosti žalované dle § 421a obč. zák. se na základě zjištěného skutkového stavu po právní stránce zabýval.

Dovozuje-li žalobce, že k poškození jeho zdraví muselo dojít prostřednictvím použitých věcí a přístrojů, nejedná se o námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů. Tato otázka není otázkou aplikace práva, tím méně pak může být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jež by založila přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994).

Odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků. Námitka dovolatele, že se žalovaná nezprostila objektivní odpovědnosti podle § 421a obč. zák., nerespektuje rozložení důkazního břemene ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, tj, právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Z toho také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a jehož při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobce prokázat předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, jež mu vznikla na zdraví. Právní názor odvolacího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí na důkazní povinnost účastníků je správný a nečiní proto jeho rozhodnutí zásadně právně významným.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2006

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu


 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Neposkytnutie informácii a podvod
  • Vykonávanie lekárskeho povolania a členstvo v lekárskej komore
  • Odmietnutie vydania opisu zo zdravotnej dokumentácie
  • Zodpovednosť za vynaloženú liečbu pacienta
  • Predĺženie nemocnice
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --