Trestná zodpovednosť lekára, ktorý riadne neviedol zdravotnícku dokumentáciu | Medicínske právo
              

Judikatúra


Trestná zodpovednosť lekára, ktorý riadne neviedol zdravotnícku dokumentáciu


 | 16.8.2011 | komentárov: 0

Výsledky provedeného dokazování bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že obviněný po sledované období vymezené v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tedy po dobu více jak šesti let a čtyř měsíců, nevedl řádně zdravotnickou dokumentaci a předepsaným způsobem nevykazoval provedené zdravotní výkony poškozené zdravotní pojišťovně. Prověřovaná zdravotnická dokumentace a zápisy v ní neodpovídaly požadavkům ustanovení § 67b [v rozsudku soudu prvního stupně se nepřesně uvádí § 67 písm. b)] zákona č. 20/1966, o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a vykazování zdravotních výkonů nekorespondovalo ani s vyhláškou Ministerstva zdravotnictví ze dne 2. 6. 1998 č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Toto zjištění samo o sobě ale nedovoluje učinit spolehlivý závěr, že obviněný jednal podvodně s úmyslem obohatit sebe na úkor zdravotní pojišťovny. Nedoložené výkony, jež se staly podkladem pro rozhodnutí o vině obviněného, byly soudy charakterizovány jednak jako zdravotní výkony vykázané pojišťovně k úhradě, ačkoliv nebyly vůbec provedeny, jelikož část pacientů nebyla obviněným nikdy léčena, jednak jako výkony vykázané v četnosti, která neodpovídala skutečnosti.

8 Tdo 262/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 dovolání obviněného MUDr. et Mgr. J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 3 To 336/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 17/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 3 To 336/2009, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 91 T 17/2007, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje,aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný MUDr. et Mgr. J. Š. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 91 T 17/2007, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na čtyřicet měsíců. Podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a), § 54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest 40.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, se sídlem P., N., škodu ve výši 592.832,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená zdravotní pojišťovna odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že v období od 2. ledna 1999 do 17. května 2005 uplatnil v B. na ulici C. v pobočce Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR, se sídlem P., N., jako privátní psychiatr provozující praxi v nestátním zdravotnickém zařízení v B., Ch., nárok na finanční úhradu poskytnuté zdravotní péče nejméně 111 pacientů dle výkazů zaslaných obviněným poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočka B., C., přičemž provedeným šetřením, dle písemných sdělení pacientů a výpovědí revizního lékaře Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR, pobočky B., C., bylo zjištěno, že úkony vykázané obviněným pojišťovně k úhradě buď nebyly provedeny vůbec, když část pacientů nebyla obviněným nikdy léčena, nebo byly úkony vykázány v četnosti, která neodpovídala skutečnosti, a úkony byly následně Zdravotní pojišťovnou MV ČR přesto proplaceny; shora uvedeným jednáním tak Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, se sídlem P., N., způsobil škodu ve výši 592.832,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřovalo proti výroku o vině a na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 3 To 336/2009, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o uloženém peněžitém trestu a ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že provedené dokazování závěr o jeho vině nade vší pochybnost neprokázalo a skutková podstata trestného činu podvodu nebyla jeho jednáním naplněna. Soudy obou stupňů zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, jelikož soud prvního stupně nepřipustil řadu obhajobou navrhovaných důkazy a odvolací soud se nepřesvědčivě vypořádal s předloženým písemným prohlášením Mgr. J.Š. Na základě několika slyšených svědků soudy učinily paušalizující závěry ohledně jednání obviněného v dalších desítkách případů. Obhajobou navrhovaní svědci se mohli vyjádřit k tomu, zda a v jakém rozsahu jim byla lékařská pomoc poskytována. Dokazování v tomto směru pak mělo zásadní význam z hlediska právní kvalifikace jednání, zejména zda eventuální formální nedostatky ve výkazech činnosti předkládané údajně poškozené pojišťovně byly podloženy a spojeny se skutečnou činností obviněného, či nikoliv. Měl za to, že soudy nepřijatelným způsobem připustily důkazní stav nouze, kdy nejen veškeré skutkové, ale v některých ohledech i právní hodnocení náleželo svědkovi MUDr. J. Z. Soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl důkaz předmětnou dokumentací v její listinné podobě a o tomto stěžejním důkazu si neučinil vlastní úsudek. V této souvislosti připomněl, že svědek MUDr. J. Z. hodnotil pro účely svých zpráv pouze malou část z celkového objemu dokumentace. V rámci trestního řízení pak bylo vyslechnuto jen několik svědků, jejichž výběr není v rámci revizních zpráv nijak objasněn. Obviněný dále zpochybnil odbornou způsobilost MUDr. J. Z., který sám v hlavním líčení připustil, že jeho odbornost nepostačuje k hodnocení obsahové a věcné správnosti dokumentace. K posouzení dokumentace si proto přizval lékaře poškozené pojišťovny MUDr. P. T., který však rovněž hodnotil pouze zlomek předložené dokumentace, a to v rozsahu 16 vybraných pacientů. Obviněný označil svědka MUDr. J.Z. za osobu, na jejíž svědectví nutno pohlížet kriticky. Výkon praxe tohoto svědka je dlouhodobě spjat se zaujatou poškozenou pojišťovnou a připomněl též, že se se svědkem znal již před zahájením trestního stíhání a jejich vztah byl provázen konflikty, o nichž lze důvodně předpokládat, že nezůstaly toliko v pracovní a odborné rovině. Pochybení soudů proto spatřoval v tom, že nepřipustily oponentní odborné vyjádření, neprovedly důkaz prvotní dokumentací a nesprávně přejaly hodnocení jeho dokumentace provedené MUDr. J. Z. v revizních zprávách. Namítl rovněž, že vyslechnut byl jen malý vzorek pacientů, jejich výpovědi jsou navíc v mnoha ohledech neprůkazné a vnitřně rozporné.

Provedenými důkazy nebylo podle jeho mínění prokázáno, jaké plnění bylo ze strany pojišťovny skutečně obviněnému uhrazeno. Za nesprávný označil i způsob stanovení výše škody, pakliže soudy vycházely jen z výsledků revizních zpráv MUDr. J. Z., aniž by správnost zjištěných částek porovnaly se zněním příslušné vyhlášky stanovící hodnotu vykázaných úkonů. Obviněný proto uzavřel, že na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně vyvodil i nesprávné právní závěry.

Vedle objektivní stránky se soudy podle názoru obviněného přesvědčivým způsobem nevypořádaly ani s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu. Poukazoval zejména na svoji dlouhodobě a hluboce zakořeněnou sníženou schopnost zvládat vysoce formální způsob vedení odborné lékařské dokumentace, zdůraznil, že jeho specializace je založena na neformální komunikaci s pacientem, přičemž často preferuje pacientům konformní pobyt mimo lékařskou ordinaci. Domníval se, že v jeho jednání nelze spatřovat přímý úmysl dlouhodobě se obohacovat na úkor pojišťovny; takové jednání odporuje základním principům křesťanské morálky, v souladu s níž žije celý život a jejíž myšlenky předává ostatním. Soudům obou stupňů dále vytkl, že se nevypořádaly se znaleckým posudkem MUDr. J. B., který u obviněného neshledal motivaci k podvodnému jednání a naopak u obviněného shledal potřebu respektovat pravdu s tím, že obviněný poněkud může méně důsledně vnímat a respektovat běžně užívané sociální hodnoty a formální pravidla světa, který ho obklopuje. Za příčinu svého jednání označil znalcem zjištěnou sníženou schopnost zvládat formální stránku lékařské činnosti, která ale není důsledkem prvoplánového jednání, avšak již rigidním rysem jeho osobnosti. Ačkoliv vedení dokumetace lze v posuzované části případů, zejména z formálního hlediska považovat za nedostatečné, nelze dospět k závěru, že jednal skutečně v úmyslu uvést poškozenou pojišťovnu v omyl a na její úkor se obohatit způsobem popsaným v obžalobě. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že nebyla naplněna ani materiální stránka trestného činu a že s ohledem na celkový kontext případu trestní právo není vhodným a nezbytným nástrojem společnosti k ochraně veřejného zájmu, jelikož údajně poškozená pojišťovna mohla při prokázání svých tvrzení nároky uplatnit cestou občanskoprávního řízení.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 3 To 336/2009, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 91 T 17/2007, a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že s ohledem na způsob, jakým je definován dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze pod tento dovolací důvod podřadit argument dovolatele, že soudy obou stupňů se řádně nevypořádaly s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., protože ačkoliv vedení zdravotnické dokumentace obviněným lze posuzované části případů zejména z formálního hlediska považovat za nedostatečné, nelze dospět k závěru, že obviněný jednal skutečně v úmyslu uvést poškozenou pojišťovnu v omyl a obohatit se na její úkor způsobem popsaným v obžalobě. Námitku obviněného shledal opodstatněnou. Z obsahu skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jakož i z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně nevyplývá, že by se obviněný chtěl popsaným způsobem a zejména v uvedené míře obohatit na úkor Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR. Nelze totiž vyloučit, že se ze strany obviněného v podstatné míře jednalo o „pouhé“ nedostatky ve výkaznictví provedených zdravotnických úkonů. V tomto směru totiž nelze odhlédnout od toho, že soudy obou stupňů učinily svůj závěr o tom, že obviněný naplnil i subjektivní stránku trestného činu toliko na základě revizních zpráv revizního lékaře a výslechů několika málo osob (v podstatě namátkově vybraných) z celkového počtu 111 osob, které podle pravomocného rozsudečného výroku měly být pacienty obviněného, ačkoliv ve skutečnosti alespoň zčásti – není však uveden konkrétní počet ani jmenovitý výčet – pacienty obviněného nebyly, respektive které sice pacienty obviněného byly, avšak v jejich případě si obviněný vykazoval u zdravotní pojišťovny zdravotnické úkony, které ve skutečnosti neprovedl (opět není zřejmé, o které konkrétní pacienty se jednalo a není ani zřejmý počet a charakter úkonů, které měl obviněný neoprávněně zdravotní pojišťovně vykazovat za účelem proplácení).

Připomněl, že s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zcela výjimečně zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde mimo jiné tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. Podkladem skutkových zjištění soudů mohou být jen důkazy provedené způsobem umožňujícím jejich použití z toho hlediska, že jde o důkazy získané při respektování základních zásad trestního řízení, zejména zásady zákonnosti řízení (§ 2 odst. 1 trestního řádu) a zásady plného šetření práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána (§ 2 odst. 4 tr. ř.). Postupovat podle trestního řádu je proto třeba vždy tak, aby to zároveň bylo slučitelné s Listinou základních práv a svobod a s mezinárodními smlouvami uvedenými v čl. 10 Ústavy, zejména s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla publikována pod č. 209/1992 Sb. Předmětem hmotně právního posouzení nemůže být skutek zjištěný způsobem, který je zatížen extrémním rozporem v poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy. Tento rozpor je dán i v případě, kdy skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech porušujících podstatným způsobem uvedené základní zásady trestního řízení a kdy v důsledku toho jsou tyto úkony vyloučeny z okruhu použitelných důkazů, takže zbývající důkazy zjevně již neprokazují skutek v té verzi, jakou zjistily soudy. To je podle jeho názoru i situace, která nastala v předmětné trestní věci, kdy ze striktně stanoveného počtu osob, které podle pravomocného rozsudečného výroku měly být pacienty obviněného, ačkoliv ve skutečnosti tomu tak nemělo být buďto vůbec, nebo nikoli v tom rozsahu zdravotnických úkonů, jak je obviněný vykazoval k proplacení zdravotní pojišťovně, byla vyslechnuta pouze náhodně vybraná část.

Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně, poněvadž obviněný zpochybnil též správnost právního posouzení skutku jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. polemikou s naplněním jeho zákonných znaků jak po stránce objektivní, tak zejména subjektivní, a též poukazem na absenci potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000,- Kč.

Objektivní stránku trestného činu podvodu představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek a po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák.]. Závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí mít oporu ve skutkových zjištěních vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Skutková zjištění obsažená ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně však ani ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů uvedené zákonné znaky přesvědčivě nenaplňují.

Podle skutkových zjištění se obviněný trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že v období od 2. ledna 1999 do 17. května 2005 uplatnil v pobočce Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR, jako privátní psychiatr provozující praxi v nestátním zdravotnickém zařízení v B., nárok na finanční úhradu poskytnuté zdravotní péče nejméně 111 pacientů dle výkazů jím zaslaných poškozené zdravotní pojišťovně, přičemž provedeným šetřením bylo zjištěno, že úkony vykázané obviněným pojišťovně k úhradě buď nebyly provedeny vůbec, když část pacientů nebyla obviněným nikdy léčena, nebo byly úkony vykázány v četnosti, které neodpovídala skutečnosti, a úkony byly následně Zdravotní pojišťovnou MV ČR přesto proplaceny; shora uvedeným jednáním tak označené zdravotní pojišťovně způsobil škodu ve výši 592.832,- Kč.

Závěr o vině obviněného opřel soud prvního stupně zejména o revizní zprávy a svědeckou výpověď dnes již bývalého zaměstnance poškozené zdravotní pojišťovny a revizního lékaře MUDr. J. Z., o zprávu MUDr. P. T., odborné vyjádření členů odborné sekce psychiatrické při České lékařské komoře a v neposlední řadě i výpovědi svědků J. K., MUDr. A. P., A. P., J. a J. P. Obsah těchto důkazních prostředků též zevrubně rekapituloval v odůvodnění rozsudku.

Z rekapitulace výpovědi svědka MUDr. J. Z. a obsahu revizních zpráv (č. l. 226 až 233 včetně příloh) se podává, že nalézací soud zjistil celkem 117 případů pacientů, u nichž byla shledána existence jak tzv. nedoložených, tak i tzv. nenaplněných úkonů, přičemž z tohoto počtu u celkem 111 pacientů byla zjištěna existence nedoložených výkonů, která se stala podkladem úvah relevantních pro stanovení výše škody a rozhodnutí o vině obviněného. Tato zjištěné korespondují se zprávou MUDr. P. T. (č. l. 234 až 238), který po přezkoumání náhodně vybraných 16 chorobopisů konstatoval, že dokumentace z důvodů malé obsažnosti, vágnosti a neurčitosti nesplňuje požadavky, které jsou vedeny v registračních listech výkonů a jsou podmínkou pro úhradu účtované péče. Dokumentace ani nesvědčí pro vysokou medicínskou kvalitu poskytované lékařské péče, o které lze mít vážné pochybnosti. Odpovídají jim i závěry odborného vyjádření členů odborné sekce psychiatrické při České lékařské komoře (č. l. 275 až 298), které vyzněly tak, že zdravotnická dokumentace nebyla vedena v souladu s ustanovením § 67b zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Záznamy v dokumentaci MUDr. J. Š. podle tohoto vyjádření vyhovují zákonným požadavkům zcela sporadicky. Poukazováno bylo zejména na absenci identifikace zdravotnického zařízení či ošetřujícího lékaře, neuspořádanost, nepřehlednost a chaotičnost záznamů. Údaje o onemocnění, diagnostice a průběhu léčby buď chybí úplně, nebo jsou neprůkazné. Často je vykazován kód kompletního psychiatrického vyšetření, avšak chybí záznam, že bylo vůbec provedeno, a chybí také anamnestické údaje. Absentují minimální informace o průběžném i aktuálním stavu pacienta. U diagnóz chybí zhodnocení ve standardní formě. Zdravotnická dokumentace vedená obviněným v předložených chorobopisech nepopisuje předepsaným způsobem poskytovanou lékařskou péči tak, aby mohla být uplatňována u zdravotních pojišťoven. Typicky chybí informace o konkrétním obsahu poskytnutých lékařských výkonů. Individuální psychoterapie byla často zaznamenávaná bez časových údajů o zahájení a konci výkonu, dále bylo vykazováno množství kontrolních vyšetření, telefonických konzultací a psychoterapeutických sezení, výkony ale nejsou zaznamenány. Z dokumentace nelze vyčíst, jaká péče a jaké úkony byly zdravotní pojišťovně vykázány. Závěrem zprávy bylo konstatováno, že záznamy nebyly provedeny v souladu se sazebníkem výkonů zdravotní péče podle prováděcí vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami; záznamy jsou neúplné, neprůkazné, revizními orgány pojišťovny nekontrolovatelné, absentují předepsané náležitosti jako datování, podpisy lékaře, čitelnost a diagnostická zhodnocení v obvyklé podobě.

Soud prvního stupně uzavřel, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v případech celkem 111 pojištěnců poškozené zdravotní pojišťovny byly obviněnému proplaceny lékařské výkony v celkové částce 592.832,- Kč za úkony nedoložené v následně zajištěné lékařské dokumentaci. Obviněný předstíráním lékařských výkonů, které vůbec nerealizoval, nebyl schopen je nikdy doložit, stejně jako předstíráním léčby u části pacientů, které ve skutečnosti vůbec neléčil, uváděl poškozenou zdravotní pojišťovnu v omyl, aby posléze sebe ke škodě cizího majetku obohatil a způsobil tak škodu v uvedené výši. Soud též vyložil, že třebaže byly splněny formální předpoklady pro použití kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 písm. b) § 250 tr. zák., byl skutek obviněného s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. právně kvalifikován pouze jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (zejména strany 12 až 15 rozsudku).

Stran subjektivní stránky soud prvního stupně uvedl, že obviněný vzhledem „k samotnému charakteru stíhané trestné činnosti, s ohledem na způsob provedení skutku i vzhledem k délce páchání trestné činnosti“ jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. Obviněný podle jeho závěrů věděl, že svým jednáním porušuje konkrétní zájmy chráněné trestním zákonem a takto porušit trestní zákon chtěl, veden přitom snahou majetkově se obohatit na úkor poškozeného (strana 15 rozsudku).

Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil. Dodal, že ačkoliv nebylo možné přehlédnout sníženou schopnost obviněného zvládat formální stránku lékařské činnosti, nelze jeho postup označit za pouhý laxní, nezodpovědný či nesvědomitý přístup. Odmítl, že se jedná o pouhé pochybení v rovině formální a že je vyloučeno naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Připomněl, že obviněný je vysokoškolsky vzdělaný člověk a nepochybně si je vědom nutnosti dodržovat formální stránku lékařské činnosti při finančních záležitostech, tj. účtování svých výkonů. Obhajoba obviněného argumentující osobou obviněného a jeho motivací k jednání je podle něj víceméně v rozporu s jeho chováním, když neumožnil v minulosti provádění revize jeho účtů, což vedlo až k ukončení smlouvy se zdravotní pojišťovnou. Za samostatnou kapitolu označil ty postupy, na jejichž podkladě si obviněný nechával proplácet lékařské výkony realizované MUDr. K. B., která nemohla samostatně vykonávat lékařskou praxi. I podle jeho názoru obviněný jednal v podvodném úmyslu a naplnil objektivní i subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (strana 3 usnesení).

Dovolací soud ve shodě s názorem obsaženým ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ale názory soudů obou stupňů nemůže označit za dostatečně přesvědčivé a správné. Třebaže nijak nezpochybňuje pečlivost, s níž zejména soud prvního stupně přistoupil k hodnocení provedených důkazů, nelze nechat bez povšimnutí nejen skutečnost, že skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dostatečně nevystihují všechny zákonné znaky trestného činu podvodu, ale nemají ani spolehlivou oporu v provedeném dokazování.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž je obviněný uznáván vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky trestného činu. Nelze v ní však uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování. O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná též v případě, že popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jedná.

Z tzv. skutkové věty výroku o vině soudu prvního stupně se v podstatě podává, že obviněný v období od 2. ledna 1999 do 17. května 2005 uplatnil v pobočce zdravotní pojišťovny jako privátní psychiatr provozující praxi v nestátním zdravotnickém zařízení nárok na finanční úhradu poskytnuté zdravotní péče nejméně 111 pacientů dle výkazů jím zaslaných poškozené zdravotní pojišťovně, přičemž provedeným šetřením bylo zjištěno, že úkony vykázané obviněným pojišťovně k úhradě buď nebyly provedeny vůbec, když část pacientů nebyla obviněným nikdy léčena, nebo byly úkony vykázány v četnosti, které neodpovídala skutečnosti, a tak označené zdravotní pojišťovně způsobil škodu ve výši 592.832,- Kč.

Je zjevné, že formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí pro spolehlivý závěr, že popsané jednání obviněného lze posoudit jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák.; popsaný skutek neobsahuje žádná relevantní zjištění, jež by se vztahovala především k subjektivní stránce činu obviněného, a tento nedostatek nebyl odstraněn ani rozhodnutím odvolacího soudu, který označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná. Nejvyšší soud v daných souvislostech zdůrazňuje, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, jak se o to snažily soudy obou stupňů, nelze považovat za dostačující; v konkrétním případě se totiž nejednalo o bližší rozvedení výroku v odůvodnění uvedených rozhodnutí, nýbrž o konstatování skutečností (znaků skutkové podstaty), které v samotném výroku ani rámcově uvedeny nebyly. Odůvodnění rozhodnutí je totiž třeba pojímat jako demonstraci myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tj. k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 aj.).

S touto výhradou úzce souvisí i stěžejní relevantně uplatněná námitka obviněného, že soudy se řádně nevypořádaly s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Ačkoliv i on připustil, že „v posuzované části případů lze vedení dokumentace považovat za nedostatečné, a to zejména z formálního hlediska“, nelze podle něj dospět k závěru, že jednal skutečně v úmyslu uvést poškozenou pojišťovnu v omyl a na její úkor se obohatit. Námitku obviněného nelze ignorovat, jelikož není nevěcná.

Výsledky provedeného dokazování bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že obviněný po sledované období vymezené v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tedy po dobu více jak šesti let a čtyř měsíců, nevedl řádně zdravotnickou dokumentaci a předepsaným způsobem nevykazoval provedené zdravotní výkony poškozené zdravotní pojišťovně. Prověřovaná zdravotnická dokumentace a zápisy v ní neodpovídaly požadavkům ustanovení § 67b [v rozsudku soudu prvního stupně se nepřesně uvádí § 67 písm. b)] zákona č. 20/1966, o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a vykazování zdravotních výkonů nekorespondovalo ani s vyhláškou Ministerstva zdravotnictví ze dne 2. 6. 1998 č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Toto zjištění samo o sobě ale nedovoluje učinit spolehlivý závěr, že obviněný jednal podvodně s úmyslem obohatit sebe na úkor zdravotní pojišťovny. Nedoložené výkony, jež se staly podkladem pro rozhodnutí o vině obviněného, byly soudy charakterizovány jednak jako zdravotní výkony vykázané pojišťovně k úhradě, ačkoliv nebyly vůbec provedeny, jelikož část pacientů nebyla obviněným nikdy léčena, jednak jako výkony vykázané v četnosti, která neodpovídala skutečnosti.

Soud prvního stupně v daných souvislostech argumentoval a odvolací soud se s jeho úvahami ztotožnil, že počet nedoložených výkonů a především počet osob, u nichž byly shledány nedostatky ve výkazech zdravotních výkonů, jednoznačně přesahuje to, co by bylo možno jinak označit za laxní, nezodpovědný či nesvědomitý přístup obviněného, a oba soudy vyloučily, že se jednalo o pouhé pochybení v rovině formální a že by bylo vyloučeno naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Soudy pak dovozovaly, že obviněný předstíráním lékařských výkonů, které vůbec nerealizoval, nebyl schopen je doložit, stejně jako předstíráním léčby u části pacientů, které ve skutečnosti nikdy neléčil, uváděl poškozenou zdravotní pojišťovnu v omyl, aby sebe ke škodě cizího majetku obohatil a činil tak v úmyslu přímém.

Přesvědčivost této argumentace je však snižována tím, že závěry soudů o objemu nedoložených zdravotních výkonů, stanovení výše škody a potažmo i úvahy o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu byly opřeny o revizní zprávy, výpověď jejich zpracovatele svědka MUDr. J. Z., o zprávu MUDr. P.T. či odborné vyjádření členů odborné sekce psychiatrické při České lékařské komoře. Za stěžejní pro skutková zjištění soudů byly označeny též výpovědi svědků J. K., MUDr. A. P., A.P., J. a J. P. vyjadřujících se k rozsahu lékařské péče či k otázce, zda byli či nebyli pacienty obviněného. V tomto směru není možné přehlédnout, jak namítá i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, že soudy učinily svůj závěr o tom, že obviněný naplnil i subjektivní stránku trestného činu toliko na základě revizních zpráv revizního lékaře a výslechů několika málo v podstatě namátkově vybraných osob z celkového počtu 111 osob, které podle pravomocného rozsudečného výroku měly být pacienty obviněného, ačkoliv ve skutečnosti alespoň zčásti (není však uveden konkrétní počet ani jmenovitý výčet) pacienty obviněného nebyly, respektive které sice pacienty obviněného byly, avšak v jejich případě obviněný vykazoval u zdravotní pojišťovny zdravotní výkony, které ve skutečnosti neprovedl. Ani v tomto případě není zřejmé, o které konkrétní pacienty se jednalo, a není ani zřejmý počet a charakter výkonů, které měl obviněný neoprávněně zdravotní pojišťovně vykazovat za účelem proplácení. Obviněný proto opodstatněně vytýkal, že soudem vyslechnutí svědci tvoří zcela zanedbatelný vzorek z celkového objemu jeho pacientů a že rozsah dokazování provedený soudem prvního stupně je zcela nedostatečný.

Za takových okolností nebyla bez jakýchkoliv pochybností vyloučena obhajoba obviněného, že se z jeho strany v podstatné míře jednalo o „pouhé“ nedostatky ve výkaznictví provedených zdravotních výkonů. Tato pochybnost o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. není vyvrácena ani soudem prvního stupně zdůrazněnými okolnostmi, tj. charakterem stíhané trestné činnosti, způsobem provedení skutku či délkou páchání trestné činnosti.

K řádnému zjištění skutkového stavu bylo třeba (a to již v přípravném řízení) vyslechnout svědky – pacienty obviněného, u nichž byly podle revizní zprávy zjištěny nedostatky ve vykazování zdravotních výkonů, a teprve na podkladě dokazování provedeného v tomto rozsahu bylo možno spolehlivě zjistit rozsah a povahu nedoložených zdravotních výkonů a posoudit, nakolik je toto zjištění akceptovatelné ve světle obhajoby obviněného, že jde toliko o formální nedostatky ve vykazování zdravotních výkonů. Je však na soudu prvního stupně, aby rozumně zvážil, zda lze opodstatněně očekávat, že by tak obsáhlé a obtížně proveditelné dokazování mohlo přinést relevantní výsledky, a to jak vzhledem k časovému odstupu od doby spáchání činu, tak i povaze kontaktu svědků s obviněným.

V kontrapozici s dosavadními úvahami soudů o zištném motivu obviněného jsou i závěry znaleckého posudku z odvětví psychologie Mgr. L. S., z nichž se mimo jiné podává, že obviněný je nadprůměrně inteligentní, bystrý člověk, se širokým vědomostním rozhledem. Má potřebu být ostatním užitečný, respektovat pravdu (Boha), přičemž může poněkud méně důsledně vnímat a respektovat běžně uznávané sociální normy a formální pravidla světa, který jej obklopuje a jehož základní hodnoty nejsou zcela v souladu s hodnotami „jeho světa“. V tomto smyslu se jedná o poněkud zvláštní akcentovanou osobnost. Znalec také neshledal motivaci k jednání, jež bylo obviněnému kladeno za vinu, podle jeho úsudku bylo chování „motivováno“ spíše specifickým přístupem k terapeutickému působení (č. l. 267, 268). Třebaže si je dovolací soud vědom, že tyto závěry nelze absolutizovat a význam tohoto důkazu přeceňovat, nelze jej ani pomíjet a je na místě k němu v procesu hodnocení důkazů vyváženě přihlédnout.

Na soudu prvního stupně proto bude, aby se otázkou naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. znovu zabýval v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu, přičemž nezbytné též bude, aby na věc nahlížel ve smyslu zásad subsidiarity trestní represe a ultima ratio. Netřeba zvláště připomínat, že trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné. V právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.

Veden těmito závěry Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 3 To 336/2009, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 91 T 17/2007; současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. června 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková


 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Neposkytnutie informácii a podvod
  • Vykonávanie lekárskeho povolania a členstvo v lekárskej komore
  • Odmietnutie vydania opisu zo zdravotnej dokumentácie
  • Zodpovednosť za vynaloženú liečbu pacienta
  • Predĺženie nemocnice
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --