Usmrtenie tehotnej ženy a plod | Medicínske právo
              

Judikatúra


Usmrtenie tehotnej ženy a plod


 | 2.8.2011 | komentárov: 0

Jednání pachatele bezprostředně směřující k úmyslnému usmrcení těhotné ženy (a tím i jejího nenarozeného dítěte) nelze kvalifikovat jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) TrZ, neboť lidský plod nelze pokládat za „jiného“ (odst. 1), tj. lidského jedince, resp. druhou osobu, podmiňující naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty „na dvou osobách“. Při útoku zaměřeném prvotně vůči gravidní ženě jde o ochranu lidského plodu (tzv. sekundární objekt), ve smyslu garance obsažené v čl. 6 odst. 1 LPS („lidský život je hoden ochrany již před narozením“), poskytovanou zprostředkovaně, a to zvýšenou trestností činu danou znakem spácháním činu „na těhotné ženě“, tj. v podobě kvalifikace podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) TrZ. Lidský plod není v případě trestného činu vraždy bezprostředním (primárním) předmětem útoku, jehož prostřednictvím je zasažen (ohrožen či porušen) objekt trestného činu (primární), a to na rozdíl od jiných trestných činů, jejichž prostřednictvím je rovněž (a zde přímo) naplňován obsah citované části čl. 6 odst. 1 LPS (např. § 228 TrZ).

5To 81/2005

Vrchní soud v Olomouci

ROZSUDEK

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.6.2005, č.j. 36 T 2/2005-341, byl obžalovaný P.D. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr.zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zák., jehož se měl podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustit tím, že

dne 9.10.2004 kolem 17.00 hodin v bytě svého bratra v O., část B. č. 102, okres Š., v podnapilém stavu po předchozí rozepři, v úmyslu usmrtit fyzicky napadl svou s ním těhotnou družku J.H. a nenarozený, samostatného života schopný lidský plod rukou ozbrojenou kuchyňským nožem s délkou čepele 11,3 cm tak, že velkou razancí zasadil bodnou ránu do břicha J.H., která se nacházela ve 32. týdnu těhotenství, čímž ji způsobil bodný kanál procházející kůží, podkožními tkáněmi, svalovinou stěny břišní, podbřišnicí do dutiny břišní, velkou předstěrou a přes horní část děložní stěny do těhotné dělohy a přes plodové obaly, která způsobila masivní krvácení do dutiny břišní, čímž došlo u poškozené k rozvoji krvácivého šoku, jehož následkem je smrt, avšak v důsledku včasné lékařské pomoci krvácivý šok nenastal a současně v důsledku porušení děložní stěny a plodových blan mohlo dojít u poškozené k průniku plodové vody do krevního oběhu za následného rozvoje smrtící poruchy krevní srážlivosti, a současně došlo k zasažení nenarozeného, ale samostatného života schopného lidského plodu v těle matky J.H., kterému způsobil bodnořeznou ránu umístěnou na hranici pravé spánkové a tylní krajiny lebky, která procházela kůží hlavy, kostí klenby lební, tvrdou plenou mozkovou do dutiny lební, měkkými plenami mozku do pravého týlního laloku mozku, do pravého spánkového laloku až na jeho spodinu a opět přes měkké pleny mozkové, tvrdou plenu mozkovou a kostru spodiny lební do pravé oční jamky s porušením žilního splavu a se vznikem nitrolebních hematomů, v důsledku čehož došlo k předčasnému porodu tzv. císařským řezem s následkem řady dalších komplikací, jako je syndrom respirační tísně a sepse, takže v důsledku poškození mozku a krvácení do dutiny lební byl ohrožen na životě a k usmrcení poškozených J.H. a nenarozeného, samostatného života schopného lidského plodu (předčasně narozeného D.H.) nedošlo, pouze shodou šťastných okolností a včasné lékařské pomoci.

Za to byl podle § 219 odst. 2 tr.zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, územní pracoviště Š., ve výši 722.121,- Kč.

Proti tomuto rozsudku se odvolali obžalovaný P.D. a státní zástupce. Obžalovaný P.D. napadl všechny výroky rozsudku, tedy jak výroky o vině a trestu, tak i výrok o náhradě škody a státní zástupce podal odvolání v neprospěch obžalovaného do výroků o vině a trestu.

Obžalovaný P.D. prostřednictvím svého obhájce namítl, že soud prvního stupně nezjistil úplně skutkový stav a nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. O jeho vině rozhodl předčasně, nevzal v úvahu všechny důkazy, které byly v řízení provedeny, a skutková zjištění činil výběrově. Neprovedl důkazy, které se nabízely, a to vše má za následek vydání nesprávného rozhodnutí. Poukázal zejména na skutečnost, že v inkriminovanou dobu byl v silně podnapilém stavu, stejně jako jeho bratr K.D. a poškozená J.H. To je potvrzeno lékařskými zprávami. V důsledku toho si na nic nevzpomíná. Poukázal i na rozpory ve výpovědích svědkyně J.H. s tím, že výslech konaný v přípravném řízení následoval po operačním zákroku, který byl v celkové narkóze. Byla ve velkých bolestech a pod vlivem prášků tlumících bolest. Soud prvního stupně se však nijak nevypořádal s tím, do jaké míry byla lékařským zákrokem a podanými léky ovlivněna schopnost této svědkyně vypovídat. Rovněž namítl, že nalézací soud vyhodnotil výpovědi svědků M.D. a K.K. jako jeho doznání, avšak z takovýchto nepřímých důkazů nelze dovodit závěr o jeho vině. J.H. mu totiž sdělila, že K.D. útoku přítomen nebyl. Navíc, pokud se jedná o hodnověrnost tohoto svědka, poukázal na to, že jde o silného alkoholika, který o poškozenou J.H. v minulosti projevil zájem a je tedy dán zájem tohoto svědka, byť je jeho bratrem, vypovídat v jeho neprospěch. Znalec MUDr. L.H. jednoznačně nevyloučil, že by mohl „utrpět“ alkoholový výpadek, přičemž tato významná okolnost soudem prvního stupně vůbec nebyla hodnocena, ačkoli tomu tak v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ být mělo. Zdůraznil, že na noži, kterým se měl útok odehrát, byla nalezena přítomnost lidské krve krevní skupinové vlastnosti B, avšak krevní skupinová vlastnost poškozené J.H. je 0 Rh+. I ve vztahu k nezletilému dítěti se soud nevypořádal náležitě se všemi důkazy, kdy zejména pominul tu skutečnost, do jaké míry se na zdravotním stavu nezletilce mohl podílet nedisciplovaný režim svědkyně H., jako kouření a požívání alkoholu a do jaké míry právě jeho útok. K doplnění dokazování předložil lékařskou zprávu o aktuálním zdravotním stavu tohoto dítěte.

Navrhl doplnit dokazování znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinické psychologie na věrohodnost svědka K.D. a svědkyně J.H., konfrontací svědků K.D. a J.H., lékařskou zprávou NsP Šumperk, gynekologicko-porodnického oddělení a následně znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o tom, do jaké míry byly schopny jí podané léky ovlivnit možnost vypovídat dne 10.10.2004, lékařskou zprávou, případně znaleckým posudkem ohledně zdravotního stavu nezletilce a opětovným výslechem svědkyně J.H.

I pokud by soud dospěl po doplnění dokazování k tomu, že skutečně skutek spáchal jednáním, jak je popsáno ve výroku napadeného rozsudku, je otázkou, zda tímto jednáním mohlo dojít k naplnění zákonných znaků trestného činu vraždy dle § 219 tr.zák., zejména pak v subjektivní stránce tohoto trestného činu, či zda jde pouze o trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 tr.zák. V tomto konkrétním případě je značná absence jeho přímého úmyslu, kdy tento nebyl v průběhu dosavadního řízení prokázán. Soud vyhodnotil důkazní situaci dle ustanovení § 4 písm. a) tr.zák., aniž by blíže konkretizoval, ze kterých důkazů tak usuzuje, resp. tento úmysl dovodil.

Nesouhlasí s právní kvalifikací soudu prvního stupně, trestným činem dle § 219 odst. 1, dost. 2 písm. a) tr.zák., neboť předmětem útoku u trestného činu vraždy dle § 219 tr.zák. může být jedině živý člověk, tedy živě narozený a nikoliv lidský plod a v tomto směru souhlasí s námitkami obsažené v odvolání státního zástupce.

Trest považuje za nepřiměřeně přísný, který neodpovídá základním zásadám pro ukládání trestů. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu i k tomu, že si podstatnou část událostí nepamatuje, i k tomu, že nadále trvají jeho vazby se svědkyní H. i nezl. dítětem, bylo by možno zvažovat uložení nižšího trestu na spodní hranici zákonné trestní sazby, případně postupem dle § 40 tr.zák. i pod hranicí této trestní sazby.

Navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci po navrženém doplnění dokazování rozhodl tak, že napadený rozsudek zruší, nově ho uzná vinným toliko trestným činem dle § 222 odst. 1 tr.zák., případně trestným činem dle § 219 odst. 2 písm. d) tr.zák. a uloží mu přiměřený trest. V případě, že by vrchní soud dospěl k závěru, že rozsah navrženého dokazování se vymyká přezkumné činnosti odvolacího soudu, navrhl, aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí.

Obžalovaný sám pak toto odvolání doplnil. Uvedl, že poškozená J.H. si údajnou újmu na zdraví chtěla již v minulosti způsobit sama a přitom mu několikrát vyhrožovala, že se zabije. Rovněž sama u soudu řekla, že se „píchla sama“, což soud vůbec nevzal v potaz a vycházel jen z výpovědi z přípravného řízení, kdy vypovídala při velkých bolestech a pod „prášky na uklidnění“. Svědek K.D. lže zřejmě z důvodu zájmu žití s jeho družkou a také z důvodů majetkových, kdy tento svědek měl jeho družce sdělovat, že se ho konečně zbavil a „barák“ připadne jemu. Namítl, že na jeho bratra nebyl vypracován znalecký posudek z oboru psychiatrie, i když k výslechům chodil v silně podnapilém stavu. V další části svého opravného prostředku poukázal na nedoslýchavost svědkyně M.D. a nepravdivost tvrzení svědka K.K.

V průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem na podaném odvolání setrval a opětovně poukázal na to, že soud prvního stupně se nevypořádal s jeho trestní odpovědností za jednání, kladené mu za vinu, přičemž bude nutno vážit, zda nebude v daném případě přiléhavá právní kvalifikace podle § 201 písm. a) tr.zák. Pokud by dospěl vrchní soud k závěru, že byl příčetný, tak nebyl prokázán jeho úmysl spáchat pokus trestného činu vraždy podle § 219 tr.zák. Opětovně poukázal na nevěrohodnost výpovědi poškozené J.H. Jako přiléhavou právní kvalifikaci považuje pokus trestného činu podle § 222 tr.zák. Pokud by však vrchní soud dospěl k závěru, že se nejedná u něj o trestný čin podle § 201 písm. a) tr.zák. ani o pokus trestného činu podle § 222 tr.zák. a dospěl k závěru, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu pokusu vraždy podle § 219 tr.zák., tak není přiléhavá právní kvalifikace podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zák. a ve shodě s argumenty státního zástupce se domnívá, že kvalifikace by měla být podle ustanovení § 219 odst. 2 písm. d) tr.zák. V tomto případě však mu nelze přičítat k tíži následek, který byl údajně způsoben synu poškozené v tom směru, že snad u něj mají být trvalé následky a nějaký netypický vývoj dítěte a odkázal na předloženou lékařskou zprávu. Domáhá se tak, aby Vrchní soud v Olomouci zrušil napadený rozsudek a nově rozhodl o jeho vině a uloženém trestu s tím, nechť je jeho jednání kvalifikováno podle trestných činů, které uvedl.

Oproti tomu státní zástupce v úvodu svého opravného prostředku poukázal na to, že provedeným dokazováním bylo nade vší pochybnost zcela jednoznačně prokázáno, že ke spáchání trestného činu ve stádiu pokusu došlo a skutkový děj proběhl tak, jak je popsán v napadeném rozsudku, přičemž tento trestný čin spáchal obžalovaný. Sporné je však právní posouzení tohoto trestného činu. Je otázkou, zda ho posoudit tak, jak to učinil soud prvního stupně, tedy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zák. nebo ve smyslu obžaloby podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.zák. či podle obou těchto písmen, tedy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr.zák., vše za použití § 8 odst. 1 tr.zák.

Poukázal na to, že nalézací soud svůj závěr ohledně zvolené právní kvalifikace odůvodnil tím, že současný právní stav staví ochranu života člověka na přední místo, přičemž vychází především z Listiny základních práv a svobod, která přiznává právo na ochranu lidského života již před narozením. Podle čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo na život a lidský život je hoden ochrany již před narozením. Z toho plyne, že formulace „lidský život před narozením“ není totožná s pojmem „každý“. Druhá věta zmíněného článku Listiny působí značné interpretační potíže. Termín „hoden ochrany“ totiž není normou, která by vyjadřovala příkaz, zákaz nebo nařízení či dovolení, ale termínem obsahujícím přání, tedy jakousi etickou normou. Jde spíše o interpretační pravidlo vztahující se k dalším článkům Listiny a směrnici pro zákonodárce k řešení právní úpravy ochrany těhotné ženy a lidského plodu. Listina chrání plod jako součást těla matky rovněž prostřednictvím čl. 32 odst. 1 a odst. 2. Ve světle tohoto výkladu neobstojí tvrzení nalézacího soudu, navíc blíže nijak nezdůvodněné, podle kterého Listina přiznává plné právo na ochranu života již před narozením, tzn. jako živého člověka. V této souvislosti odkázal i na komentář k Listině (Pavlíček a kol., Ústava a ústavní řád ČR), v němž je mezi jinými uvedeno, že již vymezení pojmu lidský život, včetně stanovení jeho počátku a konce, představuje pro právní odvětví dosti obtížně řešitelný problém. Právo v oblasti svého působení musí respektovat výsledky, k nimž v dané době dospěla především lékařská věda. Jí přísluší určit, kdy nastává zrození a kdy smrt a v souladu s tím musí být tyto skutečnosti právně stanoveny a vyvozeny právní důsledky. Podle tohoto komentáře i Komise zřízená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod dospěla k závěru, že přiznání absolutního práva na život plodu by bylo v rozporu s předmětem a účelem úmluvy, přičemž stát může omezit právo na umělé přerušení těhotenství, aniž by se tím porušovalo právo na soukromí těhotných žen. Ani Evropská úmluva sama klíčový pojem „život“ nedefinuje. V judikatuře Evropského soudu pro lidská práva nebylo zatím objasněno, v jaké míře se právo na život vztahuje na lidský plod. K tomuto problému zaujala v roce 1980 své stanovisko pouze Evropská komise (stížnost č. 8416/78), podle které se právo na život ve smyslu čl. 2 odst. 1 aplikuje až od narození a nikoliv pouhého početí. Z tohoto vyplývá, že Evropská úmluva vychází z pojetí, podle kterého život začíná zrozením a právo plodu neřeší. Určitá ochrana občanskoprávní i trestněprávní byla a je v právních řádech poskytována a v různých systémech práva je řešena odlišně.

Lidský život chrání ustanovení § 219 tr.zák. Předmětem útoku může být jen živý člověk. Za živého člověka je třeba považovat dítě, které se již narodilo. V trestním zákoně je nenarozený lidský plod chráněn ustanoveními §§ 227 - 229 tr.zák. o nedovoleném přerušení těhotenství, když objektem těchto trestných činů je mimo zdraví matky právě také klíčící lidský plod, a to až do porodu, a v neposlední řadě také ustanovením § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.zák., které chrání těhotnou ženu jako takovou, tedy nejen ženu, která je těhotná, ale i plod, který je součástí těla matky a také celý proces těhotenství. V této souvislosti zmínil, že za těžkou újmu na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. g) tr.zák. se považuje také vyvolání potratu nebo usmrcení plodu. Má tak za to, že názor nalézacího soudu je v rozporu se systematikou trestního zákona, zejména pak jeho hlavy sedmé zvláštní části o trestných činech proti životu a zdraví. Žádné ustanovení trestního zákona sice nedefinuje pojmy „jiného“ usmrtit; „jinému“ ublížit na zdraví či způsobit těžkou újmu na zdraví, avšak jejich obsah je možné zcela jednoznačně dovodit systematickým a logickým výkladem hlavy sedmé zvláštní části trestního zákona v kontextu s příslušnými ustanoveními Listiny a Úmluvy. Má jednoznačně za to, že předmětem útoku u trestného činu vraždy podle § 219 tr.zák. může být jedině živý člověk, tedy živě narozený a nikoliv lidský plod.

Tvrzení nalézacího soudu, který samostatnému života schopnému lidskému plodu v těle matky přiznává status „živého člověka“ v souladu s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva z 8.7.2004 ve věci Vo proti Francii (stížnost č. 53924/00), je zavádějící. Jeho obsah je stejně možné interpretovat ve prospěch obžaloby. Evropský soud se totiž ani v tomto případě nevyjádřil k samostatnému pojmu „život“, ale pouze odkázal na to, že určení počátku práva na život je na uvážení států, a to v rámci evolutivního výkladu úmluvy, jež je žijícím instrumentem a je jej tedy nutné vykládat ve světle současných životních podmínek. Vzhledem k neexistenci koncenzu, týkajícího se vědecké a právní definice počátku života na evropské úrovni, není možné v současnosti abstraktně odpovědět na otázku, zda je nenarozené dítě „osobou“ ve smyslu čl. II. Úmluvy.

Nalézací soud odmítl závěr Nejvyššího soudu ČR, vyjádřený v usnesení ze dne 1.8.1986, sp.zn. Ntd 246/86, v němž je uvedeno, že pod pojmem „jiného“ je třeba rozumět pouze živého člověka a nikoliv též dosud nenarozený lidský plod, protože tento již neodpovídá zmíněným podmínkám ve společnosti, zejména pak požadavkům na ochranu lidských práv a svobod, když uvedené rozhodnutí bylo přijato ještě za účinnosti ústavy Československé republiky č. 100/1960, jež výslovně nezakotvovala ochranu života člověka. Státní zástupce má za to, že tento závěr Nejvyššího soudu ČSR obstojí i v současné době, kdy součástí právního řádu ČR je listina, úmluva a další mezinárodní dokumenty, týkající se ochrany lidských práv, jelikož jim nijak neodporuje. Navíc podotkl, že ustanovení § 219 odst. 2 písm. d) tr.zák. bylo do trestního zákona zařazeno až novelou č. 125/1995 Sb. a ještě tak více posílilo ochranu nenarozeného plodu, zdraví těhotné ženy a těhotenství.

Za nesprávný považuje i názor nalézacího soudu, podle kterého je rozhodující pro posouzení, zda se jedná o lidský život či nikoliv, právě schopnost žít mimo organismus matky. Předeslal, že současná, nepochybně rozvinutá lékařská věda, není schopna hranici samostatné životaschopnosti plodu mimo těla matky jednoznačně vymezit. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví a gynekologie, byla obecně určena hranice životaschopnosti plodu mimo tělo matky mezi 35. – 36. týdnem těhotenství, velmi však záleží na zralosti plodu, přičemž pomocí intenzivní neonatologické péče je možné udržet při životě již plod od váhy 700 g, což odpovídá asi 27. týdnu těhotenství. Takto narozené děti bývají značně postižené. Z toho vyplývá, že ona životaschopnost lidského plodu mimo tělo matky závisí na mnoha faktorech a v podstatné míře na poskytnutí vysoce specializované odborné neonatologické péče, jak tomu bylo i v daném případě u D.H. Státní zástupce má proto za to, že po dobu, kdy je plod součástí těla matky, na jejímž životě je zcela biologicky závislý, nelze hovořit o samostatném životě člověka. Za absurdní pak považuje tvrzení nalézacího soudu, že po uplynutí hranice 12-ti týdnů těhotenství, do níž lze podle zákona č. 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství, toto přerušit na žádost ženy, je nutno vykládat práva na ochranu života a zdraví ženy a lidského plodu jako stejná. Za tohoto stavu by totiž bylo velmi problematické přistoupit k přerušení těhotenství, je-li ohrožen život nebo zdraví těhotné ženy nebo zdravý vývoj plodu, případně, jde-li o geneticky vadný vývoj plodu, tedy v případě vitální, zdravotní a eugenické indikace, neboť při takovém výkladu by nepochybně šlo o vraždu.

Státní zástupce konstatoval, že současná medicína za narození živého plodu považuje úplné vypuzení nebo vynětí plodu z těla matky, jestliže plod po narození dýchá nebo projevuje jiné známky života, jako srdeční činnost, pulsaci pupečníku nebo aktivní pohyb svalstva, i když pupečník nebyl přerušen nebo placenta nebyla porozena, přičemž narození mrtvého plodu je narození plodu, jehož úmrtí nastalo před vypuzením nebo vynětím z těla matky. Narození je tak jediným možným rozhraním, dělícím mezníkem mezi plodem a živým člověkem. Do té doby jde o plod, o součást matky, a tedy o jeden celek.

Právní kvalifikace zvolená nalézacím soudem rovněž nezapadá do systematiky hlavy sedmé zvláštní části trestního zákona. S touto skutečností se soud nijak nevypořádal. Kdyby totiž plod dosud živě nenarozený již byl považován za člověka, tedy samostatně živého jedince, pak by jeho usmrcení formami uvedenými např. v ustanoveních o nedovoleném přerušení těhotenství bylo nutno považovat za usmrcení „jiného“ ve smyslu příslušných ustanovení hlavy sedmé trestního zákona. Tvrzení soudu, že pokud pachatel provede útok pouze v úmyslu usmrtit nenarozené dítě, jež by bylo již životaschopné, nelze takovéto jednání kvalifikovat podle jiných ustanovení trestního zákona (např. §§ 222, 227 tr.zák.), jelikož by to dostatečně nevystihovalo společenskou nebezpečnost činu, by dle názoru státního zástupce rozšířilo dosah jednotlivých skutkových podstat nad rámec zákona, což je v rozporu se zákonem. Dále namítl, že soud posoudil „vražený úmysl“ obžalovaného při absenci jeho doznání jako úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr.zák., aniž by blíže vysvětlil z čeho a z jakých důkazů tento úmysl dovodil. Má za to, že by bylo správnějším úmysl obžalovaného posoudit jako úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr.zák.

Proti argumentaci nalézacího soudu svědčí i provedeným dokazováním prokázaný fakt, že se jednalo o těhotnou ženu, přičemž použitím kvalifikace podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zák. soud z poškozené učinil ženu „netěhotnou“.

Podotkl, že plod je vázán na matku a je její součástí. Nemůže se jednat o živého člověka, když plod, byť v 32. týdnu těhotenství, musí ještě v těle matky projít určitým vývojem, během kterého by mohlo dojít i k jeho smrti a v takovém případě by nebylo možné vypořádat se s argumentací, že se jedná o životaschopného jedince. Položil otázku, zda v případě, kdy by pachatelkou byla samotná matka dosud nenarozeného dítěte, která by je chtěla obdobným způsobem jako v tomto případě usmrtit, by se také jednalo o trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr.zák. a v této souvislosti upozornil na ustanovení § 229 tr.zák.

Za lichý považuje též argument soudu, že písm. a) je přísněji trestné než písm. d) odst. 2 § 219 tr.zák., neboť má za to, že odst. 2 vyjadřuje určité způsoby spáchání tohoto trestného činu a podřazuje je pod stejnou trestní sazbu.

Za správnější by považoval použití obou písmen – a) i d) tohoto ustanovení trestního zákona, a to přes uvedenou argumentaci, neboť by tak byl lépe vystižen skutkový stav, tedy těhotenství poškozené. Nedomnívá se, že by stejné skutečnosti byly přičítány pachateli k tíži dvakrát, neboť jedna stránka věci je těhotná žena a její zvláštní stav, za jaký je nutno považovat těhotenství a druhá věc je plod, který soud posoudil jako životaschopného jedince.

Při ukládání trestu soud správně posoudil všechna zákonná hlediska, a i přesto, že se jedná o pokus trestného činu, a to pokus dokončený, uložil mu trest ve výměře 14-ti let se zařazením do příslušné věznice.

Je přesvědčen, že nalézací soud se v napadeném rozsudku nevypořádal se všemi okolnostmi, významnými pro rozhodnutí, a porušil tak ustanovení trestního zákona v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., když provedené důkazy nehodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, zejména v tom, že nesprávně aplikoval jak ustanovení trestního zákona v souvislosti s již shora uvedenými předpisy mezinárodních dokumentů, které jsou nedílnou součástí našeho právního řádu. Navrhl, aby odvolací soud provedl znovu důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví a gynekologie, k objasnění stěžejní otázky, od kdy je možno považovat podle lékařské vědy život plodu za život jedince jako člověka. Navrhl, aby soud odvolací napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr.ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr.ř. za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 4 tr.ř. rozhodl ve věci tak, že uzná obžalovaného vinným pokusem trestného vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.zák. a uloží mu trest odnětí svobody ve stejném rozsahu, jak to učinil v napadeném rozsudku Krajský soud v Ostravě za současného uložení povinnosti náhrady škody v souladu s napadeným rozsudkem.

V průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem státní zástupce na podaném odvolání setrval a odkázal na jeho písemné odůvodnění. Závěry nalézacího soudu, že trestný čin spáchal obžalovaný, a to v úmyslu usmrtit poškozenou J.H., což dostatečným způsobem projevil jednak slovně a jednak samotným neverbálním počínáním, jsou správné. Soud správně vycházel nejen ze slovního výroku, ale posoudil i další skutečnosti, které jsou podrobně popsány na str. 9 odůvodnění napadeného rozsudku, a to, jakého nástroje použil, proti jaké části těla jeho útok směřoval, jakým stylem byl útok veden apod. Zcela správně se zabýval otázkou duševního stavu obžalovaného a také vlivu požitého alkoholu na jeho jednání v inkriminované době. Výhrady jsou tak zaměřeny toliko ve vztahu k právnímu posouzení jednání obžalovaného. Byť totiž nalézací soud kalkuluje s poukazy na Ústavu a na Listinu základních práv a svobod a další předpisy, tak v tomto směru je nutno vycházet z vnitrostátní stávající právní úpravy. Zákonodárce si byl vědom nedokonalosti právní úpravy do roku 1995 a právě proto do trestního zákona novelou zák. č. 152/1995 Sb. zahrnul kvalifikovanou skutkovou podstatu pod písm. d) § 219 odst. 2 tr.zák., tedy pokus vraždy spáchaný na těhotné ženě. Tím, že zahrnul právě tuto skutkovou podstatu sem, postavil na roveň toto protiprávní počínání takové závažnosti, jaká je promítnuta v písm. a), tedy trestný čin spáchaný na dvou a více osobách. Zákonodárce tedy počítal s tím, že pokud bude pachatel útočit proti těhotné ženě, může samozřejmě přivodit smrt i plodu, který se v inkriminované době bude v těle ženy nacházet. Nemusí jít přímo o zasažení tohoto lidského plodu, může být zasažena jiná část těla ženy, nicméně tím, že bude tato žena ohrožena na vlastním životě, je ohrožen lidský plod, který je zcela úzce svou funkčností a svým žitím vázán na životní funkce samotné těhotné ženy. Nalézací soud postupoval nesprávně, pokud odmítl akceptovat právní názor zaujatý Nejvyšším soudem ČR v jiné trestní věci, podle kterého usmrcení plodu v těle matky nelze považovat za usmrcení člověka, ale za způsobení újmy na zdraví samotné matce, součástí jejíhož těla plod dosud je. Skutečnost, že lidský plod utrpěl v daném případě závažné zranění s trvalými následky, je možno zohlednit jiným způsobem v neprospěch obžalovaného než právní kvalifikací zvolenou nalézacím soudem, např. tím, že zranění, které tento nezletilý utrpěl, bude posouzeno jako přitěžující okolnost ve smyslu § 34 tr.zák. Podané odvolání modifikoval tak, že nepřichází v úvahu alternativa možného právního posouzení i podle písm. a) i podle písm. d) § 219 odst. 2 tr.zák. souběžně. Od svého dosavadního návrhu na doplnění dokazování před odvolacím soudem upustil a závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu postupem podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr.ř. zrušil a aby sám nově rozhodl podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr.ř. tak, že uzná obžalovaného vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.zák. s tím, že bude zapotřebí upravit skutkovou větu, aby tato odpovídala přesněji a výstižněji skutkovému ději a taktéž změněné právní kvalifikaci. Dále navrhl, aby obžalovanému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve stejné výši, jak byl původně uložen nalézacím soudem, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a dále navrhl, aby byl zavázán povinností uhradit poškozené VZP ČR, pracoviště Š., škodu, se kterou se řádně a včas připojila. Odvolání obžalovaného navrhl podle § 256 tr.ř. zamítnout.

Z podnětu podaných odvolání přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláními obžalovaného a státního zástupce vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. Vzhledem k tomu, že obžalovaný P.D., jakožto oprávněná osoba ve smyslu ustanovení § 246 odst. 1 tr.ř., podal odvolání ve lhůtě uvedené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř., které následně řádně odůvodnil, proti výrokům o vině, trestu a náhradě škody napadeného rozsudku a státní zástupce, jakožto oprávněná osoba dle § 246 odst. 1 tr.ř., podal odvolání ve lhůtě uvedené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř., které rovněž následně řádně odůvodnil, proti výrokům o vině a trestu napadeného rozsudku, zabýval se odvolací soud přezkumem obžalovaným a státním zástupcem takto vymezených výroků, když v daném případě neshledal podmínky obsažené v ustanovení § 253 tr.ř. pro zamítnutí nebo odmítnutí podaných odvolání.

Po přezkoumání shora popsaných výroků napadeného rozsudku a správnosti postupu řízení, které vynesení rozsudku předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že v tomto řízení nebyla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, která by mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaných částí napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Napadený rozsudek však trpí vadami popsanými v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř., a to nejasností a neúplností jeho skutkových zjištění, týkajících se přezkoumávané části rozsudku, a proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. V přezkoumávané části rozsudku bylo rovněž porušeno ustanovení trestního zákona ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. Důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. c), e), f) tr.ř. odvolací soud neshledal.

K rozsudku samotnému je třeba zkonstatovat, že i přes výše označené vady po formální stránce splňuje kritéria obsažená v ustanovení § 120 tr.ř. z hlediska jeho struktury a taktéž obsahuje veškeré náležitosti stanovené v § 125 tr.ř. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr.ř. vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obžalovaného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Rovněž tak zdůvodnil, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Soud prvního stupně v daném případě splnil všechny požadavky, kladené mu na obsah a náležitosti rozsudku, obsažené v ustanoveních §§ 120-125 tr.ř.

K uplatněným odvolacím námitkám obžalovaného i státního zástupce zaujal Vrchní soud v Olomouci následující stanoviska.

Pokud se týká skutkových zjištění soudu prvního stupně, popsaných ve výrokové části o vině napadeného rozsudku, má odvolací soud zato, že soud prvního stupně sice správně v souladu s ustanovením § 89 odst. 1 tr.ř. zjistil, že skutek, v němž je spatřován trestný čin, se stal a že tento skutek spáchal obžalovaný. Dostatečným způsobem se však již nezabýval příčetností obžalovaného v době činu a taktéž otázkou použitelnosti svědecké výpovědi poškozené J.H. z průběhu přípravného řízení trestního ze dne 10.10.2004 s ohledem na její možné ovlivnění požitým alkoholem a dále i látkami a léky, aplikovanými jí v souvislosti s porodem a operačním výkonem. Dopustil se také určitých formulačních nepřesností ve vztahu k následkům protiprávního jednání obžalovaného, když konstatoval, že u poškozené došlo k rozvoji krvácivého šoku, jehož následkem je smrt, avšak v důsledku včasné lékařské pomoci krvácivý šok nenastal. Odvolací soud proto v naznačených směrech dokazování doplnil znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví anesteziologie, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a taktéž i důkazy listinnými, zejména lékařskými zprávami, úředními záznamy Policie ČR a taktéž důkazy, vztahujícími se k předchozí trestné činnosti obžalovaného.

Byť obžalovaný P.D. popřel, že by se shora popsaného protiprávního jednání dopustil, ani odvolací soud této jeho obhajobě neuvěřil a vyhodnotil ji jako účelovou, učiněnou ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti za spáchanou trestnou činnost. Naprosto se při tom ztotožnil s hodnocením provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně, prezentovaným zejména na stranách 8 – 10 napadeného rozsudku, na které pro stručnost v plném rozsahu odkazuje. Poškozená J.H. ve své výpovědi v průběhu přípravného řízení trestního dne 10.10.2004 (č.l. 71 – 73) zcela jednoznačně potvrdila, že obžalovaný P.D. vzal z kuchyňské linky nůž, kterým ji bodl do břicha, když předtím řekl, že ji zabije. Pokud u hlavního líčení před soudem prvního stupně svoji výpověď změnila a uváděla, že se bodla sama při mytí nádobí, soud prvního stupně se s touto změnou v její výpovědi vypořádal (strana 10 napadeného rozsudku) a taktéž odvolací soud tuto změnu vyhodnotil jako účelovou, učiněnou ve snaze pomoci obžalovanému jako svému druhovi a jako otci jejich společného dítěte. Její původní usvědčující výpověď z přípravného řízení trestního není důkazem osamoceným v dané trestní věci, nýbrž naopak plně koresponduje i s ostatními provedenými důkazy v řízení před nalézacím soudem, zejména výpověďmi svědků K.D., M.D. a K.K., jakož i znaleckými posudky, zejména z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vztahujícími se k mechanismu vzniku zranění poškozené a dále i důkazy listinnými. Nelze také přehlédnout, že samotná nově podaná svědecká výpověď poškozené u hlavního líčení (287 – 291) trpí vnějšími i vnitřními rozpory. Poškozená totiž nejprve uvedla, že tohle by obžalovaný jako její přítel nikdy neudělal a na nůž naletěla při umývání nádobí, posléze uvedla, že si nic nepamatuje, a nakonec uvedla, že se sama nebodla ani náhodou. Její poslední tvrzení je v souladu s její výpovědí z přípravného řízení trestního a v tomto směru je třeba také konstatovat, že koresponduje i s výpovědí bratra obžalovaného, svědka K.D., který shodně s poškozenou opakovaně popsal, jak způsob a průběh útoku obžalovaného na poškozenou, tak i jeho žárlivost, o níž se poškozená rovněž zmiňovala a která byla příčinou útoku obžalovaného na poškozenou. Odvolací soud se neztotožnil s námitkami obžalovaného vůči věrohodnosti tvrzení tohoto svědka, pokud poukazoval na jeho opilost a pokud tvrdil, že konfliktu přítomen vůbec nebyl, a jeho výpověď byla ovlivněna zájmem o jeho družku a důvody majetkovými. Svědek K.D. byl vyslechnut v procesním postavení svědka po řádném zákonném poučení ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu a povinnosti vypovídat pravdu i o trestněprávních následcích křivé výpovědi a právu odepřít výpověď s ohledem na příbuzenský vztah k obžalovanému. Přes zmiňovaný příbuzenský poměr a přátelský vztah k obžalovanému se rozhodl vypovídat, a jak již bylo citováno výše, podrobně popsal jak příčiny (žárlivost), tak i způsob a průběh útoku obžalovaného na poškozenou v naprosté shodě s výpovědí poškozené. Narozdíl od obžalovaného tento svědek netrpěl a netrpí bytovými problémy, když bydlí ve třípokojovém bytě v Bedřichově, kde se celá událost stala a poukaz na dům (pravděpodobně rodičů) je zcela bezpředmětný. Jak poškozená, tak i jmenovaný svědek ve svých výpovědích vyvrátili tvrzení obžalovaného o případné opodstatněnosti jeho žárlivosti. Poškozená J.H. pak vyvrátila i další tvrzení obžalovaného, podle něhož neměl být K.D. v době útoku být přítomen na místě činu, když k výslovnému dotazu obhájce u hlavního líčení potvrdila, že se v době činu na místě činu tento svědek nacházel. Samotná opilost tohoto svědka nemůže devalvovat výsledky jeho tvrzení natolik, aby znamenaly jejich nepoužitelnost v daném trestním řízení za situace, kdy korespondují s ostatními provedenými důkazy. Vrchní soud v Olomouci proto nevyhověl návrhu obžalovaného na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jímž by byla zkoumána věrohodnost tvrzení jmenovaného svědka a konfrontací s poškozenou.

Soud prvního stupně se vypořádal i se změnou výpovědi svědkyně M.D., matky obžalovaného. Ta ve výpovědi z přípravného řízení trestního, výslovně potvrdila, že obžalovaný přijel kritického dne po 17. hodině k nim a sdělil jim, co udělal, a to, že poškozenou bodl nožem, a to poté, co přišel do bytu ke K.D. a tam uviděl poškozenou, jak s ním sedí na gauči při nějakém pití, což ho rozčílilo, neudržel se a nožem ji píchl. U hlavního líčení tuto svoji výpověď v plném rozsahu potvrdila a až na sugestivní otázky obžalovaného reagovala tak, že obžalovaný na ni mluvil ze síně v době, když byla v kuchyni, a proto neví, zda se na tuto vzdálenost nepřeslechla, zda obžalovaný hovořil o píchnutí, nebo říznutí, a poukázala taktéž na to, že si toho moc nepamatuje. Nepřehlédnutelná je pak i výpověď svědka K.K., který potvrdil pravost tvrzení svědka K.D. a podrobně popsal doznání obžalovaného bezprostředně po činu.

Pokud se týká použitelnosti svědecké výpovědi poškozené J.H. z přípravného řízení trestního ze dne 10.10.2004 v řízení před soudem, zjistil Vrchní soud v Olomouci z úředního záznamu Policie ČR, okresní ředitelství Šumperk, ze dne 10.10.2004 (č.l. 116), že k případnému výslechu poškozené se ošetřující lékař, MUDr. V., nevyjádřil s tím, že její zdravotní situaci bude nutno ověřit dne 11.10.2004. Výslech poškozené byl přesto proveden vyšetřovatelem JUDr. H. dne 10.10.2004 za přítomnosti policejního komisaře L.N. a obhájce obžalovaného. JUDr. H. i L.N. pak ve svých vyjádřeních (č.l. 456 – 457) potvrdili, že před výslechem poškozené byl přímo v nemocnici ověřen její zdravotní stav a vzhledem k tomu, že ošetřující lékař s výslechem souhlasil, bylo přikročeno k provedení výslechu. Nelze si představit, že by obhájce obžalovaného, který byl výslechu poškozené přítomen, souhlasil s provedením takového důležitého úkonu trestního řízení za situace, kdy by zdravotní stav poškozené neumožňoval její výslech, za situace, kdy by ošetřující lékař nedal souhlas s takovýmto výslechem a za situace, kdy by z chování poškozené byly patrny známky ovlivnění alkoholem či dalšími látkami aplikovanými ji zdravotnickým personálem v souvislosti s prováděnými operačními výkony. Ze zprávy Nemocnice Šumperk (č.l. 360) odvolací soud zjistil, že dle dostupné dokumentace byly poškozené dne 11.10.2004 (tedy až po výslechu) podány dvě půlky Diazepamu 5 mg, přičemž jiné léky ovlivňující psychický či fyzický stav nesouvisející s operací podány nebyly. S ohledem na prováděné operační výkony na poškozené J.H., přibral Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11.8.2005 znalce z oboru zdravotnictví, odvětví anesteziologie, k objasnění otázky, zda a do jaké míry byla poškozená J.H. ovlivněna při výslechu dne 10.10.2004 v době od 11.30 do 12.30 hod látkami, aplikovanými jí při operačním výkonu v Nemocnici Šumperk dne 9.10.2004 a následně po této operaci až do doby jejího výslechu, i s přihlédnutím k jejímu ovlivnění alkoholem, kdy podle protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem měla dne 9.10.2004 ve 22.30 hod naměřenou hladinu alkoholu v krvi 1,09 g/kg a od Nemocnice Šumperk vyžádal veškerou zdravotnickou dokumentaci poškozené J.H. ve vztahu k tomuto projednávanému případu. Zpracovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví anesteziologie, pak bylo zcela jednoznačně potvrzeno, že poškozená J.H. nebyla při výslechu dne 10.10.2004 v době od 11.30 hod do 12.30 hod ovlivněna látkami, aplikovanými jí při operačním výkonu a následně po této operaci až do doby jejího výslechu i s přihlédnutím k jejímu ovlivnění alkoholem dne 9.10.2004. Tyto látky i včetně eventuálního reziduálního množství alkoholu v krvi neměly vliv na ovládací a rozlišovací schopnosti poškozené. Znalec MUDr. L.Ch. u veřejného zasedání před odvolacím soudem zcela jednoznačně potvrdil i to, že aplikované léky, popřípadě i kombinované s alkoholem, neměly žádný vliv na případné interpretační schopnosti poškozené prožitých událostí ze dne 9.10.2004 v době jejího výslechu. S ohledem na závěry tohoto znaleckého posudku a taktéž i na vyjádření policejních osob, které výslech poškozené dne 10.10.2004 prováděly, jakož i přítomnost obhájce obžalovaného u tohoto úkonu trestního řízení a obsah samotného výslechu, z něhož nevyplývá žádný skutečnost, zakládající podezření na neschopnost poškozené podrobit se výslechu (poškozená s výslechem v jeho úvodu souhlasila, po poučení dle § 100 tr.ř. prohlásila, že vypovídat chce a bude, nejprve vypovídala spontánně a následně odpovídala na dotazy vyslýchajícího i obhájce obžalovaného) dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že výpověď poškozené J.H. ze dne 10.10.2004 (č.l. 71 – 73) lze použít jako důkaz ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 tr.ř. v tomto trestním řízení. S ohledem na odbornou erudici znalce MUDr. L.C. a taktéž i s ohledem na zdravotnické odvětví, ze kterého byl znalecký posudek zpracováván, považuje Vrchní soud v Olomouc za zcela nadbytečné doplňovat dokazování ve vztahu k použitelnosti výpovědi svědkyně J.H. ze dne 10.10.2004 i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví farmakologie, jak to obžalovaný prostřednictvím své obhájkyně navrhoval, a proto tomuto návrhu nevyhověl a jako nadbytečný ho zamítl. Stejně tak nevyhověl i návrhu na doplnění dokazování opětovným výslechem svědkyně J.H., neboť tato byla vyslechnuta jak v průběhu přípravného řízení trestního, tak i u hlavního líčení před soudem prvního stupně a jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se tímto důkazem v kontextu s důkazy ostatními podrobně zabývaly.

Odvolací soud dále zopakoval důkaz opisem z rejstříku trestů obžalovaného, z něhož zjistil, že obžalovaný byl mimo jinou trestnou činnost třikrát soudně trestán pro trestné činy násilného charakteru. Nejprve tomu tak bylo rozhodnutím Okresního soudu v Šumperku ze dne 5.3.1973, sp.zn. 3 T 21/73, pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.zák., kdy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců podmíněně a stanovena mu zkušební doba do 4.4.1975. Dne 9.9.1975 se osvědčil. Spisový materiál v této trestní věci byl podle úředního záznamu Vrchního soudu v Olomouci skartován. Dále byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 28.12.1985, sp.zn. 2 T 261/85, který nabyl právní moci dne 28.1.1986, uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a tr.zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6-ti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a současně mu byl podle § 59 odst. 2 tr.zák. uložen zákaz nadměrného požívání alkoholických nápojů ve zkušební době. Poté byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 10.7.1986, sp.zn. 2 T 136/86, který nabyl právní moci dne 5.8.1986, uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr.zák. k § 221 odst. 1 tr.zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do první nápravně výchovné skupiny. Obou posledně citovaných trestných činů se přitom obžalovaný dopustil vůči své manželce J.D. v podnapilém stavu, přičemž přehlédnout nelze ani skutečnosti, patrné z odůvodnění citovaných rozhodnutí, kdy poškozená v obou případech změnila své výpovědi ve prospěch obžalovaného, když bagatelizovala jeho jednání, případně si již na nic z doby činu nepamatovala. V této souvislosti je třeba poukázat na naprosto shodné jednání poškozené J.H. v dané trestní věci, která v průběhu přípravného řízení trestního nejprve podrobně popsala protiprávní jednání obžalovaného, a následně až u hlavního líčení změnila svoji výpověď výrazně ve prospěch obžalovaného, kdy mimo jiné také uváděla, že si na nic z doby činu nepamatuje.

Vrchní soud v Olomouci taktéž nepřehlédl závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle kterého je obžalovaný v opilosti opakovaně agresivní vůči svým partnerkám, když shora citovanými rozhodnutími Okresního soudu v Šumperku bylo prokázáno, že pro tuto svoji agresivitu byl i soudně trestán, a to i nepodmíněným trestem odnětí svobody. Odvolací soud vzhledem k obsahu odvolacích námitek obžalovaného doplnil dokazování výslechem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. L.H., CSc., který potvrdil, že obžalovaný trpí syndromem alkoholové závislosti a je osobností anomální, projevuje se nevyvážeností afektů, vznětlivostí, zneužíváním alkoholu, žárlivostí a agresí v opojení vůči ženám. Alkoholové opojení těžkého stupně prosté způsobilo, že jeho schopnost rozpoznávat společenskou nebezpečnost svého jednání v době páchání trestného činu byla snížena, kdy se jednalo o snížení značené, které však nedosahovalo hranice snížení podstatného. Toto snížení si navíc obžalovaný přivodil sám požitím nemírného množství alkoholu, o němž z předchozí zkušenosti dobře věděl, že je jeho vlivem k podobnému jednání náchylný. I jeho schopnost ovládat své jednání byla v době spáchání trestné činnosti snížena, kdy toto snížení se blíží těsně hranici snížení podstatného, ale nedosahuje ji. I toto snížení si přivodil sám. V průběhu odvolacího řízení znalec zcela vyloučil patickou, či komplikovanou opilost u obžalovaného, neboť nezjistil žádné známky porušení vědomí obžalovaného v době páchání trestné činnosti. Konstatoval, že v případě obžalovaného se jednalo toliko o opojení prosté. Tímto znaleckým posudkem bylo zcela jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obžalovaný byl v době činu příčetný a nejednal v nepříčetnosti ve smyslu ustanovení § 12 tr.zák. Je tak za své chování plně trestně odpovědný. Rozhodně není pravdivé tvrzení obžalovaného, prezentované v jeho opravném prostředku, podle kterého znalec MUDr. L.H., u hlavního líčení uvedl, že není zcela jednoznačně vyloučeno, že obžalovaný P.D. mohl utrpět alkoholový výpadek. Jmenovaný znalec u hlavního líčení před soudem prvního stupně dne 19.5.2005 výslovně uvedl, že obžalovanému v konkrétním případě nemůže přiznat poruchu paměti (č.l. 296) a pouze obecně se vyjadřoval k případnému výskytu alkoholového výpadku jako běžné záležitosti i po požití menšího množství alkoholu.

Pokud pak obžalovaný ve svém opravném prostředku namítl, že na noži, kterým se měl útok vůči poškozené odehrát, byla nalezena přítomnost lidské krve krevní skupinové vlastnosti B a přitom krevní skupinová vlastnost poškozené J.H. je 0 Rh+, je třeba odkázat na závěry odborného vyjádření z oboru biologie (č.l. 18 – 20), podle kterého se výsledky sérologických testů zobrazily jako krevní skupinová vlastnost B krevního skupinového systému AB 0 (H), avšak vzhledem k tomu, že nebylo možno vyšetřit i podkladový materiál k určení jeho případné sérologické aktivity, nelze se ke krevní skupinové vlastnosti vyjádřit jednoznačně a v rámci krevního skupinového systému AB 0 (H) se může jednat o krevní skupinovou vlastnost B, ale nelze vyloučit ani krevní skupinovou vlastnost 0, tedy takovou, kterou má právě poškozená J.H.

S ohledem na formulační nepřesnost stran následků protiprávního jednání obžalovaného ohledně zranění poškozené J.H., zopakoval odvolací soud dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož mimo jiné zjistil, že u poškozené došlo v důsledku jejího zranění ke vzniku krvácivého šoku, který může způsobit smrt, avšak v důsledku včasné lékařské pomoci k jeho rozvinutí nedošlo, a z tohoto důvodu opravil skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž došlo u poškozené k rozvoji krvácivého šoku, jehož následkem je smrt, avšak v důsledku včasné lékařské pomoci krvácivý šok nenastal.

Soud prvního stupně a potažmo i soud odvolací mohly v tomto konkrétním případě využít i dalších možností, jež se mu nabízely, z obsahu spisového materiálu, k doplnění dokazování, když k pachatelství obžalovaného mohly vyslechnout jako svědky sousedy, bratra obžalovaného K.D., a to M.K. a její dceru I.K., kteří byli k věci slyšeni v průběhu přípravného řízení trestního, jakož i P.K. a V.T., příslušníky policie zasahující na místě činu a při zajišťování osoby obžalovaného a MUDr. L.R., lékařku, poskytující poškozené J.H. odbornou lékařskou pomoc v bytě bratra obžalovaného, avšak odvolací soud má s ohledem na jím doplněné dokazování, zejména stran použitelnosti svědecké výpovědi poškozené J.H. ze dne 10.10.2004, jež je plně v souladu s výpověďmi dalších svědků, zejména K.D., M.D. a K.K. za to, že dokazování v dané trestné věci bylo provedeno v rozsahu stanoveném v § 2 odst. 5 tr.ř. Z tohoto důvodu nedoplňoval dokazování výslechy svědků L.N. a S.Š. ke vztahovým otázkám obžalovaného a jeho družky, když k tomuto byly podrobně a dostatečným způsobem vyslechnuti mimo obžalovaného i poškozená a dále i uvedení rodinní příslušníci obžalovaného, a to matka M.D. a bratr K.D. Obžalovaný sám a ani státní zástupce takovéto doplnění dokazování navíc nenavrhovali. Pokud obžalovaný navrhl doplnit dokazování lékařskou zprávou o zdravotním stavu nezletilého D.H. a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví na jeho zdravotní stav, odvolací soud tomuto jeho návrhu nevyhověl s ohledem na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví a gynekologie, jakož i lékařskou zprávu MUDr. D.L. (č.l. 419), neboť v daném případě bylo zcela jednoznačně prokázáno, jaká poranění plod v těle poškozené J.H. v důsledku protiprávního jednání obžalovaného utrpěl. Veškerá další zjištění v tomto směru jsou zcela nadbytečná, přesahující zákonem stanovený rozsah dokazování v ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. Z těchto důvodů Vrchní soud v Olomouci těmto důkazním návrhům obžalovaného nevyhověl a jako nadbytečné je zamítl.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Vrchní soud v Olomouci po zrušení napadeného rozsudku z důvodů obsažených v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), d) tr.ř., za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř., ve věci nově sám rozhodl rozsudkem a obžalovaného uznal vinným skutkem, popsaným ve výrokové části o vině tohoto rozhodnutí, když oproti soudu prvního stupně po doplnění dokazování a zopakování důkazů již provedených upravil skutková zjištění tak, aby odpovídala skutkovému ději a při tom odstranil i výše uvedené formulační nedostatky ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně.

Soud prvního stupně totiž správně zjistil, že obžalovaný po předchozích vzájemných slovních a fyzických konfliktech s poškozenou J.H. uchopil na kuchyňské lince nůž o délce 217 mm s délkou čepele 113 mm, poté k poškozené přistoupil ze zadu a s velkou razancí bodl poškozenou J.H. do břicha, i když věděl, že poškozená J.H. se nachází ve 32. týdnu těhotenství, přičemž vzhledem k předcházejícím konfliktům, které byly jak slovní, tak fyzické, vzhledem k projevu obžalovaného k poškozené těsně před útokem slovy: „já tě zabiju“, způsobu útoku, použitého nástroje, použité síly a neposkytnutí pomoci po činu dospěl k závěru, že obžalovaný P.D. jednal s úmyslem poškozenou usmrtit. Nejednalo se o žádný náhlý afekt v rámci probíhajícího konfliktu, nýbrž obžalovaný již s úmyslem poškozenou usmrtit vstoupil do místnosti, vzal nůž, přistoupil k poškozené, a byť k ní přistupoval ze zadu, ránu vedl nikoli do zad, ale cíleně do těhotného břicha poškozené J.H. Vzhledem k použitému nástroji a těhotenství poškozené si byl vědom, že útokem může poškozenou usmrtit, neboť útočí na oblast těla, která je mimořádně citlivá na jakékoliv poranění, a stejně dobře si byl vědom toho, že tímto útokem usmrtí plod v těle matky. Toto protiprávní jednání obžalovaného však v rozporu se zákonem právně kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr.zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zák. Vycházel při tom ze závěru, že zaútočil vůči poškozené J.H. a nenarozenému dítěti – plodu – s úmyslem je usmrtit. Byť Nejvyšší soud ČSR dospěl v rozhodnutí publikovaném pod číslem Rt 10/87 k závěru, že usmrcení plodu v těle matky nelze považovat za usmrcení člověka, tedy za usmrcení jiného ve smyslu ustanovení zvláštní části trestního zákona, obsahující tento znak, ale za způsobení újmy na zdraví samotné matce, součástí jejíhož těla dosud plod je, dospěl Krajský soud v Ostravě k závěru, že toto rozhodnutí již neodpovídá změněným podmínkám ve společnosti, zejména požadavkům na ochranu lidských práv a svobod, když uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR bylo přijato za jiného právního stavu, než existuje nyní. Přitom argumentuje ustanovením čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na život, lidský život je hoden ochrany již před narozením. Poukázal na to, že současný právní stav tedy staví ochranu života člověka na nejpřednější místo, přičemž Listina základních práv a svobod přiznává právo na ochranu lidského života již před narozením. Proto nelze v současné době jednoznačně konstatovat, že nenarozené dítě – plod z lékařského hlediska – je pouze součástí těla matky, jak to uvádí citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR. Za současného právního stavu a schopnostech medicíny zachraňovat lidský život nelze vykládat pojem „jiného“ tak, že „jiným“ ve zvláštní části trestního zákona je pouze narozený člověk, ale tak, že „jiným“ ve smyslu ustanovení trestního zákona je i nenarozené dítě, které je schopno již samostatného života. Právě schopnost samostatného života mimo tělo matky je podle názoru Krajského soudu v Ostravě skutečností, která je rozhodující pro posouzení, zda se jedná o lidský život či nikoliv. Je-li totiž nenarozené dítě životaschopné mimo tělo matky, není již životně závislé na matce, když v případě nenadálých skutečností, ať již přirozených čin nepřirozených, je po narození schopno samostatného života, byť za pomoci neonatologické péče, a proto není pouhou částí těla matky. Proto soud dospěl k závěru, že útočí-li pachatel proti těhotné ženě, jež nosí nenarozené dítě schopné samostatného života mimo tělo matky, neútočí pouze proti těhotné ženě, ale útočí proti dvěma osobám, proti dvěma lidským životům. V této souvislosti poukázal na Úmluvu o lidských právech a judikaturu evropského soudu pro lidská práva. Na základě těchto skutečností právně kvalifikoval protiprávní jednání obžalovaného jako pokus trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zák., neboť usmrcení dvou osob je závažnější, než usmrcení jedné osoby a lidského plodu, jak to vyplývá z řazení odst. 2 § 219 tr.zák.

Vrchní soud v Olomouci se s těmito závěry soudu prvního stupně neztotožnil a naopak se naprosto ztotožnil s opravným prostředkem státního zástupce (s výjimkou názoru prezentovaného v písemném odůvodnění odvolání, podle něhož by mohl být protiprávní jednání obžalovaného právně kvalifikováno podle § 8 odst. 1 tr.zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr.zák.), a proto na argumentaci státního zástupce v podaném opravném prostředku v plném rozsahu odkazuje.

Vrchní soud v Olomouci má zato, že předmětem útoku trestného činu vraždy podle § 219 tr.zák. je pouze živý člověk, kterým je dítě, které přestalo být lidským plodem, přičemž plod přechází v živého člověka okamžikem začátku porodu. Je zcela nepochybné, že podle Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, je lidský život hoden ochrany již před narozením. Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci je však ochrana lidského života (a to i plodu) zajištěna prostřednictvím speciálního ustanovení § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.zák., podle kterého bude potrestán ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá tento čin na těhotné ženě. Pro naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby ustanovení § 219 odst. 2 tr.zák. musí být žena těhotnou na počátku jednání pachatele, kterým ji započal usmrcovat. Vrchní soud v Olomouci má tak zato, že přes současné poznatky lékařské vědy nelze odmítnout závěry, publikované v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, sp.zn. Rt 10/87, podle kterých usmrcení plodu v těle matky nelze považovat za usmrcení člověka, tedy za usmrcení jiného ve smyslu ustanovení zvláštní části trestního zákona, obsahující tento znak, ale za způsobení újmy na zdraví samotné matce, součástí jejíhož těla dosud plod je.

V daném případě bylo zcela jednoznačně, bez jakýchkoli pochybností, prokázáno, že obžalovaný P.D. jednal v úmyslu usmrtit poškozenou J.H. Svůj úmysl nejen že verbálně vyjádřil, ale taktéž vyplývá ze způsobu útoku, použitého nástroje, použité síly, kdy útok nožem o délce čepele 11,3 cm byl veden s velkou razancí, neboť čepel nože byla do těla poškozené vražena velmi pravděpodobně v celé délce, přičemž obžalovaný záměrně ze zadu zákeřně útočil proti takové části těla poškozené, kde jsou uloženy důležité orgány pro život, které jsou snadno zasažitelné. Zcela jednoznačně tak jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr.zák. Přitom obžalovaný věděl o těhotenství ženy, poškozené J.H., neboť to s ohledem na délku těhotenství bylo znát na jejím těle, ale navíc obžalovaný udržoval s poškozenou poměr, žil s ní v družském stavu a narození dítěte očekával a těšil se na něj. Z uvedených důvodů Vrchní soud v Olomouci protiprávní jednání obžalovaného právně kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr.zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.zák., neboť se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil a čin spáchal na těhotné ženě, přičemž tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.

S ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nemohl Vrchní soud v Olomouci posoudit protiprávní jednání obžalovaného jako trestný čin opilství podle § 201a tr.zák., neboť tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky, nebo jinak, přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí jednání, které má jinak znaky trestného činu. Obžalovaný P.D. se totiž nenacházel ve stavu nepříčetnosti, nýbrž toliko ve stavu snížené příčetnosti, kdy i tento stav si způsobil sám požitím alkoholu, ačkoliv znal účinky působení alkoholických nápojů na svoje jednání. Taktéž nemohl Vrchní soud v Olomouci právně kvalifikovat shora popsané jednání obžalovaného pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 tr.zák. V daném případě bylo určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace zavinění obžalovaného, neboť trestný čin vraždy podle § 219 tr.zák. se liší od trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 tr.zák. jen formou zavinění. Rozhodující je tak subjektivní stránka, tedy k jakému následku směřoval úmysl pachatele, a v daném případě bylo prokázáno, že tento směřoval k usmrcení poškozené J.H.

Všechny výše uvedené skutečnosti vzal odvolací soud v úvahu při rozhodování o druhu a výměře trestu u obžalovaného. Respektoval při tom veškerá zákonná hlediska, rozhodná pro ukládání trestů, obsažená v ustanoveních § 23 odst. 1 tr.zák. a § 31 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.zák., zejména stupeň nebezpečnosti protiprávního jednání obžalovaného pro společnost, možnosti jeho nápravy a jeho poměry, a též k tomu, do jaké míry se jednání obžalovaného k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i k okolnostem a důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo, když život poškozené se podařilo zachránit toliko z důvodu poskytnutí okamžité vysoce odborně specializované lékařské péče. Polehčující okolnosti Vrchní soud v Olomouci neshledal. Přihlédl k následku jeho protiprávního jednán


 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Účasť na samovražde
  • Falšovanie lekárskych predpisov
  • Preskúmanie rozhodnutia o ukončení dočasnej práceneschopnosti
  • Súdne preskúmanie lekárskej správy
  • Preskúmanie lekárskeho posudku súdom
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --