Pojem hospitalizácie | Medicínske právo
              

Judikatúra


Pojem hospitalizácie


 | 2.8.2011 | komentárov: 0

Také podle metodického opatření č. 12/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví pro členění a zařazení do systému lůžkové péče, není podstatný název zdravotnického zařízení, které zdravotní lůžkovou péči poskytuje, ale druhy poskytované zdravotní péče, které jednoznačně vymezují zaměření a rozsah zdravotní péče konkrétního zdravotnického zařízení. Podle tohoto opatření není podstatné, zda zdravotnické zařízení žalobce je nazýváno nemocnicí, odborným léčebným ústavem či stacionářem, podstatné je jednoznačné vymezení zaměření a rozsahu zdravotní péče zdravotnického zařízení žalobce druhem poskytované zdravotní péče, tj. zdravotní ošetřovatelkou lůžkovou péčí.

21Co 572/2007

Rozsudek

Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. xxx a soudců JUDr. xxx a JUDr. xxx ve věci žalobce MUDr. xxx, nar. xxx, odborného lékaře s místem podnikání chirurgické středisko xxx, xxx, IČ xxx, zastoupeného JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, proti žalované VZP ČR, se sídlem v xxx, IČ xxx – Územní pracoviště xxx, xxx, zastoupené Mgr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, o zaplacení 555.202,20 Kč, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v ÚO ze dne 2.11.2005, č.j. 12C 320/2002-126, t a k t o : 


I. Návrh žalobce na přerušení řízení z důvodu předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru se z a m í t á .

II. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . 

III. Žalobce je povinen nahradit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované náklady odvolacího řízení ve výši 119.234,60 Kč.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud shora citovaným rozsudkem zamítl žalobu s požadavkem na zaplacení 555.202,20 Kč s 11,62% úrokem z částky 104.963,60 Kč od 29.7.1999, s 11,57% úrokem z částky 85.628,20 Kč od 15.11.1999, 12,22% úrokem z částky 74.579,40 Kč od 28.7.1999, s 11,66% úrokem z částky 74.579,40 Kč od 15.4.2000, s 11,44% úrokem z částky 116.012,40 Kč od 16.7.2000 a s 11,23% úrokem z částky 99.439,20 Kč od 14.10.2000 vždy do zaplacení. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a žalobci uložil povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů 208,- Kč. Žalobce se domáhal zaplacení uvedené částky s příslušenstvím za provedení artroskopických výkonů č. 66891 za období I. kvartálu 1999 až II. kvartálu 2000. Žalovaná se v této věci dovolávala rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.11.2004, č.j. 33Odo 547/2002-162, v němž byl vyložen pojem hospitalizace tak, že žalobce neprováděl od 1.4.1998 do 30.9.1998 operační artroskopii při hospitalizaci. Žalobce k tomu zdůraznil, že v uvedeném sporu se jedná o provádění operační artroskopie v letech 1999 a 2000, kdy již nebylo třeba hledat vodítko pro výklad pojmu „hospitalizace“ v nadpisech bodu příloha ministerské vyhlášky ani v chápání pojmu „hospitalizace“ v běžném jazyce, neboť již v roce 1998 Ministerstvo zdravotnictví v metodickém návodu č. 14/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví o požadavcích pro zajišťování lůžkové zdravotní péče vyložilo, že na lůžkách zdravotní ošetřovatelské péče je „hospitalizován” pacient s onemocněním v postakutním stádiu, a) jehož zdravotní stav je stabilizovaný, b) má stanovanou diagnózu a léčebný postup s těžištěm v odborném ošetřovatelství, c) poskytování péče je vázáno pouze na provedení kvalifikovaným zdravotnickým personálem, překračuje možnosti domácí zdravotní péče (potřeba více jak 3 hodiny). Z toho žalobce dovozoval, že právě pro zdravotní indikace k přijetí na ošetřovatelské lůžko obsažené v metodickém návodu č. 14/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví je při operační artroskopii pacient hospitalizován na lůžku v jeho stacionáři, který je tak pracovištěm ošetřovatelské péče podle tohoto metodického návodu. Také podle metodického opatření č. 12/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví pro členění a zařazení do systému lůžkové péče, není podstatný název zdravotnického zařízení, které zdravotní lůžkovou péči poskytuje, ale druhy poskytované zdravotní péče, které jednoznačně vymezují zaměření a rozsah zdravotní péče konkrétního zdravotnického zařízení. Podle tohoto opatření není podstatné, zda zdravotnické zařízení žalobce je nazýváno nemocnicí, odborným léčebným ústavem či stacionářem, podstatné je jednoznačné vymezení zaměření a rozsahu zdravotní péče zdravotnického zařízení žalobce druhem poskytované zdravotní péče, tj. zdravotní ošetřovatelkou lůžkovou péčí. Samotné provedení artroskopických výkonů č. 66891 – operační artroskopie žalobcem v rozhodném období nebylo žalovanou sporováno. Důkazní řízení bylo zaměřeno na zjištění, zda v předmětném období bylo mezi účastníky nasmlouváno. Okresní soud vzal za prokázané, že mezi účastníky platila smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče ze dne 1.11.1997, která byla účinná po celé rozhodné období od 1.4.1998. Na základě smluvního ujednání obsaženého v této smlouvě, nebylo možno žalobcem uplatněný nárok přiznat, neboť existence jiného smluvního ujednání nebyla prokázána. Prokázáno bylo pouze to, že o takové smluvní ujednání žalobce usiloval. Žalobce se dovolává metodického opatření Ministerstva zdravotnictví č. 12/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví a metodického návodu Ministerstva zdravotnictví č. 14/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, která byla Ministerstvem zdravotnictví vydána již v roce 1998. Obecné soudy přitom ve věci vedené pod sp. zn. 11C 76/99 rozhodovaly na základě žaloby žalobce z 19.2.1999. Žalobce nyní tvrdí, že počínaje rokem 1999 již rozhodně prováděl operační artroskopii při hospitalizaci. K takovému závěru však Nejvyšší soud ČR nedospěl, ačkoliv rozsudek 33Odo 547/2002-162 je z 25.11.2004. Okresní soud zdůraznil, že Nejvyšší soud k výkladu pojmu hospitalizace nepoužil uvedená opatření a návod, když rozhodující jsou platné právní předpisy vyšší právní síly. Okresní soud se odkázal na uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a uzavřel, že výkon operační artroskopie nebyl v rozhodném období mezi účastníky nasmlouván a ztotožnil se s výkladem pojmu hospitalizace, učiněným Nejvyšším soudem v citovaném rozsudku. Vycházeje z tohoto výkladu pak okresní soud uzavřel, že žalobce v období I. kvartálu roku 1999 až II. kvartálu roku 2000 neprováděl operační artroskopii při hospitalizaci. Zdůraznil, že zákon č. 48/1999 Sb. ve znění platném i v rozhodném období rozlišoval zdravotní péči poskytovanou formou ambulantní nebo formou ústavní péče (§ 18 odst. 2). Ústavní péče je vymezena jako péče v nemocnicích a v odborných léčebných ústavech; tato zdravotnická zařízení však mohou vedle ústavní péče poskytovat zároveň péči ambulantní (§ 23). Seznam zdravotních výkonů účinný od 1.7.1998, který je přílohou vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb. v bodě 8 druhé kapitoly je nadepsán Ústavní péče (hospitalizace), tedy seznam ztotožňuje používaný pojem „hospitalizace” s ústavní péčí, jak jí rozumí zákon o veřejném zdravotním pojištění. Za hospitalizaci tudíž nemůže být považována péče ambulantní, kterou zákon od péče ústavní striktně odděluje. Žalobcem poskytovaná ambulantní péče v jednodenním stacionáři bez nočního provozu není ústavní péčí a zdravotní výkony v jejím rámci poskytnuté nejsou činěny při hospitalizaci. Na tomto závěru, podle názoru okresního soudu nemůže nic změnit ani použití pojmu „hospitalizace” v metodickém opatření Ministerstva zdravotnictví č. 12/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví a v metodickém návodu Ministerstva zdravotnictví č. 14/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví. K návrhu žalobce, aby byl jeho nárok po právní stránce posuzován podle práva Evropských společenství tedy podle Evropské úmluvy o lidských právech (článek 1 protokolu č. 1 k evropské úmluvě o lidských právech, článek 1 protokolu č. 12 téže úmluvy) okresní soud zdůraznil, že ani Ústavní soud neshledal pochybnost v aplikovaných ustanoveních našeho práva konkrétních právních předpisů. Námitky žalobce směřují k aplikaci a výkladu těchto právních předpisů. Právní názory odvolacího soudu i Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a z ústavněprávního hlediska nebylo nic vytknuto. Okresní soud proto neshledal žádný důvod k posouzení nároku žalobce podle obecných ustanovení evropské úmluvy o lidských právech. 

Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce. Vytýkal okresnímu soudu závěr, že jím provedené artroskopické výkony v rozhodném období nebyly provedeny při hospitalizaci. Poukazoval na metodické opatření č. 12/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví o koncepci následné lůžkové zdravotní péče a na metodický návod č. 14/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví o požadavcích pro zajišťování lůžkové zdravotní péče, z nichž podle jeho názoru vyplývá opačný závěr, než jaký učinil okresní soud. Poukazoval na to, že těmito metodickými předpisy nebyl ve věci 11C 76/99 proveden důkaz a platné právní předpisy neobsahují žádný výklad pojmu „hospitalizace”, kterým by se v tomto směru lišily od uvedených metodických předpisů. Zdůraznil, že pokud není pojem „hospitalizace” vyložen v zákoně o veřejném zdravotním pojištění ani v jiném právním předpise, potom se přímo nabízí užít k výkladu tohoto pojmu metodických předpisů příslušného ústředního státního orgánu. Uvedl, že se rozhodně užití těchto metodických předpisů jeví mnohem přiléhavější než tehdejší evidentně nouzový postup Nejvyššího soudu, který hledal vodítko pro výklad pojmu „hospitalizace” v nadpise bodu přílohy vyhlášky téhož orgánu a v chápání pojmu „hospitalizace” v běžném jazyce. Zdůraznil, že pokud je pojem „hospitalizace“ vyložen v metodických předpisech příslušného ústředního státního orgánu, potom není důvod dovozovat jiný výklad tohoto pojmu z nadpisu bodu přílohy vyhlášky téhož orgánu a v rozporu s uvedenými metodickými předpisy pouze s odvoláním na tento nadpis ztotožňovat pojem hospitalizace s pojmem ústavní péče. Namítal, že takové ztotožnění by bylo v naprostém rozporu se skutečným stavem, neboť i podle metodického opatření č. 12/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví není významná část ošetřovatelské péče poskytována již v nemocnicích v rámci oddělení akutní péče, ale je poskytována v dalších zdravotnických zařízeních a podle metodického návodu č. 14/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví je i v těchto dalších zařízeních pacient na lůžku zdravotní ošetřovatelské péče „hospitalizován”. Vůbec není důvod dovozovat jiný výklad pojmu „hospitalizace” z běžného jazyka, který navíc nemůže tak pružně reagovat na rozvoj medicínských technologií, potřeby a trendy moderní medicíny ani na demografický vývoj české populace, což vše vyžaduje zlepšení podmínek a dostupnosti doléčovací péče a nutně vede k transformaci lůžkového fondu. Poukazoval na to, že ze zjištěného skutkového stavu vyplývá nedůvodnost přechodného omezení placení artroskopických výkonů jen na státní lůžková zdravotnická zařízení, když zřejmý je i cíl tohoto kroku – ušetřit peníze na úkor nestátních zařízení, které s vynaložením značných investic poskytují zcela výjimečnou a často jedinou dostupnou péči. Zdůraznil, že jde o postup příčící se článku 1 protokolu č. 1 v souvislosti s článkem 1 protokolu č. 12 k Evropské úmluvě o lidských právech. Dovozoval, že jeho peněžní nároky za zdravotní péči jsou nesporně jeho majetkem. Je mu však bráněno v uplatňování jeho práva pokojně užívat svůj majetek a nebýt svého majetku zbavován, a to v důsledku diskriminace z důvodu jeho postavení – soukromého zdravotnického zařízení. Vytýkal okresnímu soudu, že se nedůvodně dovolává toho, že Ústavní soud neshledal pochybnosti v aplikovaných ustanoveních českého práva ve věci sp. zn. 11C 76/99, neboť se jednalo o aplikaci práva na jiná skutková zjištění, kterou tehdy ještě Ústavní soud neshledal s principy spravedlnosti v extrémním rozporu, což však pro zjištěný skutkový stav rozhodně neplatí. Požadoval, aby byl rozsudek okresního soudu změněn a žalobě vyhověno. 

Žalovaná s rozsudkem okresního soudu souhlasila a navrhla jeho potvrzení. Zdůraznila, že pojem „hospitalizace” je ztotožněn s ústavní péčí tak, jak ji definuje zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění v § 23 a vyhláška č. 134/1998 Sb. Odkazovala na právní výklad pojmu „hospitalizace“ obsažený v pravomocném rozhodnutí Krajského soudu v HK, č.j. 19Co 90/2002-144, a Nejvyššího soudu ČR, č.j. 33Odo 547/2002-162, v obdobné právní věci žalobce a žalované. Poukazovala na to, že uvedený závazný právní názor je žalobce povinen s přihlédnutím i k principu předvídatelnosti práva a sjednocené judikatury vzít na vědomí. Namítala, že použitá pojmosloví v metodických opatřeních Ministerstva zdravotnictví ČR jsou v daném případě právně irelevantní, neboť se nevztahují na způsob vykazování zdravotního výkonu 66891 s omezením „H”, jak je rozumí vyhláška č. 134/1998 Sb. Zdůraznila, že tato opatření pojednávají pouze o koncepci následné lůžkové zdravotní péče a o požadavcích pro zajišťování lůžkové zdravotní péče, což s danou kauzou nesouvisí. Žalobce navíc směšuje terminologii několika zcela odlišných právních norem. Poukazovala také na akademický slovník cizích slov, vydání z roku 1995, který uvádí hospitalizaci jako umístění nemocného v nemocnici z důvodu diagnostických nebo léčebných. Namítala, že stacionář s denním provozem žalobce tuto podmínku podle zákona č. 48/1997 Sb. nesplňuje.

Odvolací soud v této věci již dříve rozhodl rozsudkem ze dne 5.6.2006, č.j. 19Co 160/2006-189, kterým rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl. Na základě dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25.9.2007, č.j. 30Cdo 3255/2006-220, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud provedl výklad pojmu „hospitalizace“, vycházeje z ustanovení zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 31.12.2000 a ze Seznamu zdravotních výkonů jako přílohy k vyhl. č. 134/1998 Sb. ve znění účinném do 30.6.2000 a z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2004, č.j. 33Odo 547/2002-162. Zopakoval právní závěry vyslovené v posledně citovaném rozhodnutí a dodal, že v projednávané věci nemá důvod se od těchto právních závěrů odchýlit s tím, že na nich nemůže nic změnit ani žalobcem předložený první list Metodického opatření č. 12/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví a první a dvanáctá strana Metodického návodu č. 14 Věstníku Ministerstva zdravotnictví. Zdůraznil, že podle ustálené právní teorie a praxe se metodická opatření a návody řadí do kategorie vnitřních předpisů, sloužících ke konkretizaci nebo výkladu obecně závazných předpisů vyšší právní síly, za splnění požadavku, že nevybočují z mezí daných obecně závaznými předpisy. Nejvyšší soud se proto neztotožnil s názorem odvolacího soudu, vysloveném ve zrušeném rozhodnutí, že při výkladu pojmu „hospitalizace“ je třeba vycházet z Metodického návodu č. 14/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví. Zdůraznil, že se tento návod netýká oboru „operační artroskopie“ či „ortopedie“, kromě toho výklad pojmu „hospitalizace“ neobsahuje, a i kdyby obsahoval, není obecně závazným právním předpisem, takže soud není povinen z něj vycházet. Pasáž Metodického opatření č. 12/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví je pak zcela vytržena z kontextu. Dovolací soud uzavřel, že žalobce neprováděl výkony operační artroskopie při hospitalizaci, k níž nemá ani oprávnění, a kromě toho tyto výkony ani nebyly předmětem smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, ve znění dodatků, kterou účastníci uzavřeli.

Po rozhodnutí o dovolání žalobce podal dne 19.11.2007 u odvolacího soudu podnět k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru dle čl. 234 SES. Namítal, že samotná okolnost, že jeho právo na úhradu péče z veřejného zdravotního pojištění závisí na tom, zda tuto péči poskytl při hospitalizaci, jej diskriminuje z důvodu jeho postavení – soukromého zdravotnického zařízení působícího v oblasti tzv. jednodenní chirurgie. Činění práva na úhradu zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění závislým na tom, zda tato péče byla poskytnuta při hospitalizaci diskriminuje soukromé zdravotnické zařízení oproti státním lůžkovým zařízením v rozporu s čl. 1 Protokolu č. 1 v souvislosti s čl. 1 Protokolu č. 12 k Evropské úmluvě o lidských právech a odporuje právu Evropských společenství, neboť nerespektuje zásadu přiměřenosti jako právní zásadu, podle které by měl být posuzován každý předpis národního práva, který svým adresátům přináší nějakou povinnost nebo omezení. Zdůraznil, že předmětné omezení práva na úhradu na hospitalizaci představuje nepřiměřené omezení základního práva na ochranu vlastnictví a je neobjektivní, neboť nemá žádný jiný rozumný důvod kromě cíle diskriminovat nestátní zařízení oproti státním lůžkovým zdravotnickým zařízením. Požadoval proto, aby odvolací soud v souladu s čl. 234 odst. 3 SES předložil Evropskému soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

Je činění práva na úhradu péče z veřejného zdravotního pojištění závislým na tom, zda tato péče byla poskytnuta při hospitalizaci a/ diskriminací soukromých zdravotnických zařízení oproti státním lůžkovým zařízením v rozporu s čl. 1 Protokolu č. 1 v souvislosti s čl. 1 Protokolu č. 12 k Evropské úmluvě o lidských právech a b/ odporující právu Evropských společenství v tom, že nerespektuje zásadu přiměřenosti jako právní zásadu, podle které by měl být posuzován každý předpis národního práva, který svým adresátům přináší nějakou povinnost či omezení, neboť představuje nepřiměřené omezení základního práva na ochranu vlastnictví a je neobjektivní?

V souvislosti s návrhem na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru žalobce navrhl, aby odvolací soud podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. přerušil řízení v této věci.

Posléze ještě žalobce doplnil svá tvrzení k podnětu k předložení předběžné otázky. Poukazoval na vyhl. č. 331/2007 Sb., kterou se mění vyhl. č.134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění pozdějších předpisů. Zdůraznil, že uvedená vyhláška upravuje jednodenní péči na lůžku též tak, že stanoví, že jako výkony tzv. jednodenní péče na lůžku mohou být vykázány také invazivní nebo operační výkony s omezením místem „H“, „SH“, pokud byl naplněn jejich obsah uvedený v seznamu výkonů a pokud v den jejich provedení následuje jednodenní péče na lůžku vykázaná příslušným ošetřovacím dnem. Z toho dovozoval, že snahy dosud činit právo na úhradu zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění závislým na tom, zda tato péče byla poskytnuta při hospitalizaci byly neobjektivní, nepřiměřeně omezující a diskriminační. Vedly pouze k tomu, že žalovaná zneužívala vůči žalobci omezení místem „H“ k tomu, že odmítala žalobci uhradit operační výkon s omezením místem „H“, i když byl naplněn jeho obsah uvedený v seznamu výkonů, jenom proto, že v den jeho provedení následovala pouze jednodenní péče na lůžku, což v rozporu s odbornými slovníky a s předpisy Ministerstva zdravotnictví nemělo být považováno za hospitalizaci, protože v běžném jazyce se jednodenní péče na lůžku jinde než v nemocnici za hospitalizaci nepovažuje, ačkoli je o pacienta pečováno stejně jako v nemocnici.

Žalovaná k návrhu žalobce na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru uvedla, že dle jejího názoru nejsou splněny podmínky stanovené čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství a Evropským soudním dvorem pro předložení předběžné otázky. Zdůraznila, že působnost soudního dvora v řízení o předběžné otázce je striktně vymezena na otázky platnosti a výkladu práva Evropských společenství, rozhodně nemůže přistupovat k přímému výkladu jednotlivých ustanovení Úmluvy. Soudnímu dvoru tak chybí dostatek kompetence k posouzení části otázky formulované v čl. II/ pod písm. a/ žalobcova podání. Odkázala na rozsudek velkého senátu Evropského soudního dvora ze dne 10.1.2006 ve věci C-302/04 Ynos kft v. János Varga, v němž byl vysloven závěr, že Soudní dvůr nemá pravomoc odpovědět na předběžnou otázku, pokud skutkové okolnosti sporu ve výchozím řízení před soudem členského státu předcházely přistoupení členského státu k Evropské unii. Připomněla, že ze stejného názoru vychází i Nejvyšší soud ČR, viz rozhodnutí ze dne 30.8.2006 sp. zn. 29Odo 242/2006. Uvedla, že v daném případě skutkové okolnosti sporu předcházejí přistoupení ČR k Evropské unii, není soudní dvůr kompetentní ani k zodpovězení druhé části předběžné otázky (čl. II pod písm. b/ žalobcova podání).

V reakci na toto vyjádření žalované žalobce uvedl, že první část jím formulované otázky není otázkou na přímý výklad jednotlivých ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech a není tak dán nedostatek kompetence Soudního dvora k jejímu posouzení. Dodal, že rozhodnutím státu již byla porušena jeho základní práva, proto podal Evropskému soudu pro lidská práva stížnost, která je projednávána pod č. 18407/05 Nožička p. ČR. Namítal, že i ohledně druhé části otázky je naplněna podmínka stanovená čl. 234 Smlouva Evropským soudním dvorem. Tvrdil, že nikoli veškeré skutkové okolnosti sporu předcházely přistoupení ČR k Evropské unii. Uvedl, že obsah odborných slovníků, předpisy Ministerstva zdravotnictví a rozhodnutí o jeho registraci jsou skutkové okolnosti existující po přistoupení ČR k Evropské unii. Setrval na návrhu, aby věc byla předložena k řešení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru a řízení z toho důvodu přerušeno. Případně požadoval přerušení řízení do doby rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o stížnosti č. 18407/05. Při odvolacím řízení, konaném dne 19.3.2008, žalobce uvedl, že na posledně uvedeném návrhu netrvá, neboť Evropský soud pro lidská práva o jím podané stížnosti zřejmě rozhodovat nebude. 

Odvolací soud se v dalším řízení (po zrušení předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem) v prvé řadě zabýval návrhem žalobce na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru a návrhem na přerušení řízení. Odvolací soud neshledal naplnění podmínek stanovených čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství a Evropským soudním dvorem pro položení předběžné otázky formulované žalobcem. Podle ustálené vnitrostátní soudní judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29Odo 242/2006) i podle judikatury Evropského soudního dvora (viz rozsudek ze dne 10.1.2006 ve věci C-302/04 Ynos) Evropský soudní dvůr nemá pravomoc k výkladu směrnice Evropského společenství, jestliže skutkové okolnosti sporu předcházejí přistoupení státu k Evropské unii. Předmětem tohoto řízení je nárok na zaplacení žalobcem provedených výkonů operační artroskopie v období prvního čtvrtletí roku 1999 až druhého čtvrtletí roku 2000. Tyto skutkové okolnosti (provedení artroskopických výkonů a vznik nároku na zaplacení těchto výkonů) předcházejí přistoupení České republiky k Evropské unii, Česká republika přistoupila k Evropské unii dnem 1.5.2004. Navíc působnost Evropského soudního dvora v řízení o předběžné otázce je vymezena tak, že Evropský soudní dvůr posuzuje platnost a vykládá právo Evropských společenství, ale nemůže přistupovat k přímému výkladu jednotlivých ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv (přitom část žalobcem položené předběžné otázky se týká rozporu vnitrostátní úpravy úhrady zdravotní péče z veřejného pojištění s Evropskou úmluvou o lidských právech). Námitka žalobce, že nikoli všechny skutkové okolnosti sporu předcházely přistoupení ČR k Evropskému unii, není konkrétní, není z ní zřejmé, jaké skutkové okolnosti v této věci měly nastat až po vstupu ČR do Evropské unie. Má-li žalobce okolnostmi sporu, které nastaly až po vstupu ČR do Evropské unie, na mysli změnu právního předpisu v otázce úpravy případů hospitalizace, pak odvolací soud zdůrazňuje, že změnu právního předpisu, podle něhož se žalobcem uplatněný nárok posuzuje, nelze považovat za skutkovou okolnost sporu. Vycházeje z těchto závěrů odvolací soud zamítl návrh žalobce na přerušení řízení z důvodů předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru.

Při posuzování věci samé odvolací soud vycházel v souladu s ust. § 226 odst. 1 za použití § 243d odst. 1 o.s.ř. ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, vysloveného v rozsudku ze dne 25.9.2007, č.j. 30Cdo 3255/2006-220. Od vynesení rozsudku Nejvyšším soudem nedošlo k žádným změnám ve skutkovém stavu tak, jak byl zjištěn okresní soudem, žalobce ani žádnou změnu skutkových okolností netvrdil (vyjma změny právní úpravy případů hospitalizace), odvolací soud se proto nemůže od závazného právního názoru dovolacího soudu odchýlit. Žalobce pouze namítal změnu právního předpisu ohledně úpravy úhrady jednodenní péče na lůžku tak, že jako výkony jednodenní péče na lůžku mohou být vykazovány operační výkony s omezením místem „H“ nebo „SH“. K této změně došlo vyhláškou č. 331/2007 Sb. účinnou od 1.1.2008, kterou byla změněna vyhl. č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Jak již bylo uvedeno shora, změnu právního předpisu (změnu úpravy nároku na určité plnění oproti právní úpravě v době, kdy vznikl nárok v souzené věci) nelze považovat za změnu skutkových okolností projednávané věci. 

Vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek okresního soudu je zcela věcně správný. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými závěry okresního soudu, které soud učinil na základě řádně provedeného dokazování. Ztotožňuje se též se závěry právními, opřenými o dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu. Ani poukaz žalobce na výklad pojmu hospitalizace za pomoci Metodického návodu č. 14/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví a Metodického opatření č. 12/1998 Věstníku Ministerstva zdravotnictví není relevantní. Jednak tyto interní předpisy nejsou obecně závaznými předpisy, takže soud není povinen z nich vycházet a především se netýkají projednávané věci, nepodávají výklad pojmu hospitalizace. Ve shodě s okresním soudem tedy odvolací soud uzavřel, že žalobce neprováděl výkony operační artroskopie při hospitalizaci a jím prováděné výkony nebyly předmětem smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, ve znění dodatků, kterou účastníci uzavřeli. Žalobce proti vůči žalované nemá nárok na zaplacení žalované částky. Odvolací soud proto napadený rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení před okresním soudem.

Vzhledem k tomu, že byl předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušen, musel odvolací soud podle § 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. znovu rozhodnout o nákladech odvolacího řízení včetně nákladů dovolacího řízení. V odvolacím řízení i dovolacím řízení měla plný úspěch žalovaná, má proto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů, které ve spojitosti s tím účelně vynaložila. Jedná se o náklady v celkové částce 119.234,60 Kč. V odvolacím řízení do vydání rozsudku ze dne 5.6.2006 (č.j. 19Co 160/2006-189) se žalovaná práva na náhradu nákladů vzdala, za tuto fázi řízení jí tedy žádné náklady přiznány nebyly. Ve fázi dovolacího řízení žalovaná vynaložila náklady právního zastoupení v částce 58.321,90 Kč. Tyto náklady tvoří odměna advokáta za řízení v jednom stupni v částce 48.410,- Kč dle § 3 odst. 1 bod 5. vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od 1.9.2006, když dovolání bylo podáno dne 3.10.2006, paušální náhrada hotových výdajů přináležející ke dvěma úkonům právní služby (převzetí zastoupení a sepis dovolání) po 300,- Kč podle § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.9.2006 a daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z přiznané odměny a náhrad odvést, v částce 9.311,90 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř. a zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů). Ve fázi následujícího odvolacího řízení po zrušení rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem tvoří náklady žalované opět náklady právního zastoupení v částce 60.912,70 Kč. Jedná se o odměnu advokáta za řízení v jednom stupni v částce 48.410,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů přináležející ke dvěma úkonům právní služby (sepis vyjádření k návrhu žalobce na předložení předběžné otázky a účast u odvolacího jednání) po 300,- Kč, náhrada za ztrátu času v rozsahu šesti započatých půlhodin po 100,- Kč, jízdné ze sídla advokáta do sídla odvolacího soudu a zpět v částce 1.577,20 Kč a daň z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 9.725,50 Kč (výše těchto nákladů byla stanovena podle § 3 odst. 1 bod 5. vyhl. č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 1, 3 a § 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 157 zák. práce, § 137 odst. 3 o.s.ř. a zák. č. 235/2004 Sb.). Lhůta k zaplacení nákladů byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.


P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání. Je proti němu přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců od doručení rozsudku.

Dovolání se podává u Okresního soudu v ÚO a rozhoduje o něm Nejvyšší soud České republiky se sídlem v B.




V HK dne 19. března 2008 






předsedkyně senátu




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Neposkytnutie informácii a podvod
  • Vykonávanie lekárskeho povolania a členstvo v lekárskej komore
  • Odmietnutie vydania opisu zo zdravotnej dokumentácie
  • Zodpovednosť za vynaloženú liečbu pacienta
  • Predĺženie nemocnice
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --