Povinnosť očkovať a Ústavní soud ČR: časť 3 | Medicínske právo
              

Judikatúra


Povinnosť očkovať a Ústavní soud ČR: časť 3


Anton Kapraľ
 | 28.4.2011 | komentárov: 0

Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila

 Nesouhlasím s výrokem II a s odůvodněním nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06. Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám k nálezu odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:

 

1. Výrokem II nálezu, k němuž uplatňuji odlišné stanovisko, byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2006 č. j. 5 As 17/2005-66.

 

2. Po meritorní stránce jde v dané kauze správního soudnictví o to, že stěžovateli byla v přestupkovém řízení uložena pokuta ve výši 3 000,- Kč za spáchání přestupku na úseku zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Přestupku se měl dopustit tím, že se odmítl dostavit se svými dvěma nezletilými dětmi ke stanovenému druhu pravidelného a povinného očkování proti infekčním nemocem. Stěžovatel nebyl úspěšný se svými opravnými prostředky ani před správními orgány, ani před správními soudy.

 

3. Plně souhlasím s tím, že Ústavní soud nynějším nálezem nevyhověl stěžovatelovým námitkám, pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovozoval porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), k němuž mělo údajně dojít nesprávnou aplikací článku 10 Ústavy České republiky v návaznosti na článek 5 a 6 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a porušení článku 32 odst. 4 Listiny o právu rodičů pečovat a vychovávat své děti.

 

4. Souhlasím také s argumentací nálezu, že článek 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, která je ve smyslu judikatury Ústavního soudu součástí ústavního pořádku České republiky, zásadně nezakládá možnost Ústavního soudu přezkoumávat ústavnost či neústavnost zákonné povinnosti podrobit se určitému druhu očkování. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž jeho rozhodnutí zásadně nemůže nahradit závěr zákonodárce nebo exekutivy o tom, že určité infekční nemoci vyžadují povinné očkování.

 

5. Za zcela správné pokládám též obecné konstatování nálezu, že povinné očkování je ve vztahu k základnímu právu stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru přípustným omezením tohoto základního práva, neboť jde evidentně o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny). Ostatně Ústavní již ve své dřívější judikatuře zaujal stanovisko, že autonomie rodičů při rozhodování o zdravotnických zákrocích vůči jejich dětem není absolutní, ale naopak může být omezena, a to i tehdy, pokud rodiče nesouhlasí se zdravotnickým zákrokem z náboženských důvodů (viz nález sp. zn. III. ÚS 459/03).

 

6. Nemohu však souhlasit s tím, že v této věci třetí senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud svým rozsudkem porušil základní právo stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru ve smyslu článku 16 Listiny základních práv a svobod. K tomuto protiústavnímu zásahu mělo dojít tím, že Nejvyšší správní soud se prý problému kolize mezi zájmem na ochraně veřejného zdraví na jedné straně a mezi právem svobodně projevovat své náboženství nebo víru na straně druhé „věnoval jen velmi stručně a zcela formálně a nedostatečně“.

 

7. Domnívám se, že tato výtka vůči postupu Nejvyššího správního soudu není v tomto případě namístě. K tomu, aby jakýkoli soud mohl v konkrétním případě nalézt spravedlivou rovnováhu mezi různými dotčenými (kolidujícími) zájmy, musí mít k dispozici informaci o tom, o jaký zájem jde, jakou hodnotu mají tyto porovnávané zájmy a jak intenzivní je zásah do těchto zájmů. V případě tak subjektivních, niterných a pro vnějšího pozorovatele skrytých hodnot, jako je náboženství a víra, není prakticky vůbec možné zjistit tato porovnávaná kritéria jinak, než tím, že informace o nich poskytne samotná osoba, která se těchto chráněných hodnot dovolává.

 

8. Rozhodně nelze požadovat, aby v tomto případě samy správní orgány nebo správní soudy ex officio a bez součinnosti stěžovatele zjišťovaly, jak intenzivně byl dotčen na svobodě náboženství a víry. Pro osobu, která se hodlá ve správním řízení nebo v soudním sporu domáhat ochrany svého kolidujícího zájmu, existuje břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Pro řízení tohoto typu platí klasická právní formule vigilantibus iura scripta sunt („každý nechť si střeží svá práva“); z ní lze dovodit, že je na stěžovateli, aby sám předložil argumenty pro svá tvrzení o údajném porušení jeho základních práv a svobod.

 

9. Je skutečností, že v tomto případě neposkytl stěžovatel správním orgánům a správním soudům ani Ústavnímu soudu žádná potřebná relevantní tvrzení a důkazy pro řešení této otázky. Jeho argumentace, kterou v řízení předkládal, se na prvém místě týkala medicínské problematiky, tedy zpochybňování užitečnosti a zdůrazňování údajné obecné škodlivosti povinného očkování pro lidské zdraví; jak uvedeno shora, tato argumentace je pro správní orgány a pro soudy irelevantní, protože jim nepřísluší tyto otázky posuzovat.

 

10. Na druhé straně stěžovatel sám nijak nekonkretizoval druh a hloubku svého náboženského vyznání ani neurčil, jak intenzivní zásah do jeho náboženské víry představuje očkování dětí. Dokonce ani v řízení před Ústavním soudem stěžovatel neposkytl pro nalezení spravedlivé rovnováhy mezi kolidujícími hodnotami žádné konkrétní skutkové či právní argumenty. Ve své ústavní stížnosti ze dne 4. 6. 2006 (část II) se omezil toliko na strohé označení článků 15 a 16 Listiny. Při ústním jednání, které se konalo před Ústavním soudem dne 26. 1. 2011, stěžovatel na dotaz soudu prohlásil, že primárně mu jde o důvody zdravotní, neboť „očkování škodí dětem“; výslovně zdůraznil, že otázka filozofická nebo náboženská je pro něj až druhotná.

 

11. Pokládám za užitečné zdůraznit, že s individuálním zájmem stěžovatele na ochraně jeho náboženského vyznání a víry koliduje velmi silný veřejný zájem na ochraně veřejného zdraví. Riziko přenosu nebezpečných infekčních chorob, jemuž má být povinným očkováním zabráněno, neohrožuje toliko vlastní děti stěžovatele; pokud by tyto děti onemocněly, stávají se potenciálním ohniskem nákazy pro své okolí, např. pro jiné děti, které nemohou být očkovány z důvodu zdravotní kontraindikace. Jde často o velmi závažné choroby s fatálními následky, jejichž výskyt byl v minulosti (před zavedením povinného očkování) hromadný.

 

12. Nález ve svém odůvodnění vyslovuje požadavek, „aby povinné očkování nebylo proti povinným subjektům ve výjimečných případech vynucováno“. S tímto názorem naprosto souhlasím, domnívám se však, že na tyto výjimečné situace je dostatečně pamatováno v ustanovení § 46 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, kde se praví, že „pravidelné a zvláštní očkování se neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace)“.

 

13. Nález patrně vychází z představy, že nad rámec těchto zákonných výjimek by bylo možno připustit ještě nějaké další výjimky. Tato otázka je ovšem odborně sporná a obecně přijatelné řešení by muselo být hledáno po odborné a následné politické diskusi novou (doplňující) legislativní úpravou. Ústavní soud nemůže být v této věci arbitrem.

 

14. Nález dále deklaruje, že další výjimky by bylo možno připustit při řešení individuálních případů s tím důsledkem, že by se výjimečně upustilo od ukládání sankcí. Nález takovou možnost připouští touto úvahou: „V případě, že tu jsou takové okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby a pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování, nesmí orgán veřejné moci povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat.“

 

15. Chci upozornit, že takto naznačená cesta „výjimečného nesankcionování“ je z ústavněprávního hlediska velice povážlivá a riskantní. Nejenom v oblasti „pravého“ trestního práva, nýbrž i v oblasti práva přestupkového je nutno respektovat pravidlo „nullus delictus, nulla poena sine previa lege“ (srov. čl. 39 Listiny), které požaduje, aby veškeré podmínky odpovědnosti za delikty byly stanoveny předem zákonem. Toto pravidlo platí i pro stanovení podmínek beztrestnosti – i ony musí být zákonem stanoveny zásadně obecně, pro všechny případy stejně. Zákonodárce tak činí např. pomocí institutů okolností vylučujících protiprávnost činu (viz např. § 28 až § 32 trestního zákoníku, § 2 odst. 2 přestupkového zákona) nebo upuštění od potrestání (viz např. § 46, § 47 trestního zákoníku, § 11 odst. 3 přestupkového zákona). Pokud by se připustilo, že v konkrétním případě je možno se od těchto obecných pravidel odchýlit a že je pouze věcí volné úvahy soudu či správního orgánu, zda sankce bude či nebude uložena, hrozí porušení ústavního principu rovnosti před zákonem (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny).

 

16. Nejenom v oblasti trestního řízení, nýbrž i v oblasti správního trestání platí obecně zásada legality, nikoliv zásada oportunity – státní orgány jsou povinny tyto delikty stíhat a trestat z úřední povinnosti. Případná možnost uplatnění principu oportunity je výjimkou a musí být upravena zákonem.

 

17. Jestliže nález deklaruje, že v daném posuzovaném případě mělo být výjimečně upuštěno od uložení sankce zcela volnou úvahou, a z tohoto důvodu zrušil napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, měl Ústavní soud zároveň naznačit, v čem spočívá výjimečnost tohoto konkrétního případu; to však v nálezu nenacházím.

 

18. Taková výjimečnost zajisté nemůže být spatřována toliko v obecném a ničím nekonkretizovaném tvrzení stěžovatele, že očkování dětí je v rozporu s jeho náboženskou vírou. K zavedení takového obecného pravidla exkulpace by byl oprávněn toliko zákonodárce, nikoliv soud v případech aplikace práva ad hoc.

 

V Brně dne 8. února 2011

 

Jan M u s i l

 




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Asistovaná reprodukcia
  • Domáci pôrod
  • Vydanie biologického materiálu po smrti osoby jej príbuzným
  • Transplantácia kmeňových buniek v zahraničí a náhrada nákladov
  • Nesplnenie očkovacej povinnosti ako dôvod neprijatia do predškolského zariadenia
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --