Povinnosť očkovať a Ústavní soud ČR: časť 2 | Medicínske právo
              

Judikatúra


Povinnosť očkovať a Ústavní soud ČR: časť 2


Anton Kapraľ
 | 28.4.2011 | komentárov: 0

Pokračovanie odôvodnenia senátu ...

III.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální procesní náležitosti a že ústavní stížnost není návrhem zjevně neopodstatněným (§ 43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Jde-li o stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky č. 439/2000 Sb., stěžovatel při ústním jednání tento návrh označil za bezpředmětný, z čehož lze vyvodit, že již netrvá na tom, aby jej Ústavní soud projednal. Ostatně, jestliže citovaná vyhláška byla ke dni 1. ledna 2007 zrušena vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, byly by zde (eventuálně) naplněny důvody pro postup podle ustanovení § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy pro zastavení řízení o návrhu na zrušení ustanovení jiného právního předpisu. Ústavní soud však v prvé řadě dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je návrhem podaným osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, protože vyhláška nebyla orgány veřejné moci ani správními soudy v řízení, o které se v této ústavní stížnosti jedná, aplikována. Ústavní soud připomíná, že podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, ovšem toliko tehdy, pokud jejich „uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti“. Ústavní soud rozumí tímto „uplatněním“ přímou aplikaci daného ustanovení právního předpisu provedenou orgánem veřejné moci v daném řízení, nikoliv aplikaci toliko hypotetickou nebo (jak tomu bylo v tomto případě) aplikaci v řízení jiném, byť v řízení souvisejícím s řízením, o které se v ústavní stížnosti jedná. Podle napadeného ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky č. 439/2000 Sb. se v případě dětí, které nebyly proti virové hepatitidě typu B očkovány podle odstavce 1, provede očkování v době od dovršení dvanáctého do dovršení třináctého roku věku dítěte. V případě rozhodnutí, proti kterému stěžovatel touto ústavní stížností brojí, se nicméně o stanovení povinnosti podrobit jeho děti očkování vůbec nerozhodovalo. Stěžovatel nepodal opravný prostředek proti rozhodnutí Krajské hygienické stanice Středočeského kraje se sídlem v Praze ze dne 3. června 2003, kterým bylo stěžovateli (ve smyslu ustanovení § 46 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů) určeno zdravotnické zařízení, jež provede očkování dítěte (a které tak mj. přímo aplikovalo i citovanou vyhlášku č. 439/2000 Sb.). Naopak ve správním řízení, stejně jako v následném řízení o správní žalobě, které mělo podle stěžovatele založit protiústavní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, bylo rozhodováno toliko o sankci za nesplnění povinnosti podrobit se očkování (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), nikoliv o samotné povinnosti podrobit se očkování. Tato povinnost byla založena na základě zákona rozhodnutím správního orgánu ze dne 3. června 2003 a byla správními soudy toliko konstatována jako předpoklad pro stanovení pokuty stěžovateli. V tomto bodu se tedy Ústavní soud plně ztotožňuje s vyjádřením Ministerstva zdravotnictví k této ústavní stížnosti. Protože nejsou splněny předpoklady zákona uvedené v § 64 odst. 2 písm. d) ve spojení s ustanovením § 74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].

 

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Povinné očkování je ve vztahu k základnímu právu stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru přípustným omezením tohoto základního práva, neboť jde evidentně o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých (IV/a). Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu ústavně konformní interpretace zákona (IV/b). Ústavně konformním omezením základního práva podle čl. 16 Listiny nemůže být bezvýjimečné vynucování povinného očkování proti jakékoliv osobě bez ohledu na individuální specifika případu a na motivaci, kterou má daná osoba ve svém rozhodnutí povinné očkování nepodstoupit (IV/c). V případě, že tu jsou takové okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby a pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování, nesmí orgán veřejné moci povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat (IV/d).

 

IV/a

 

V souladu s tím, co uvedl Ústavní soud výše (část III. shora), Ústavní soud nezkoumal ústavnost zákonné povinnosti podrobit se, v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného očkování, a to jak na úrovni zákonné (ustanovení § 46 zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů), tak na úrovni podzákonné (dnes vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem). Z tohoto důvodu nebylo třeba jednotlivě reagovat na související argumenty účastníků a vedlejšího účastníka řízení, včetně poukazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010 sp. zn. 3 Ads 42/2010. Toliko jako obiter dictum k argumentaci stěžovatele nicméně Ústavní soud uvádí, že Úmluva o lidských právech a biomedicíně (vyhlášená pod č. 96/2001 Sb. m. s.), která je ve smyslu judikatury Ústavního soudu součástí ústavního pořádku České republiky [srov. nález ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01, vyhlášený pod č. 403/2001 Sb., Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sb. n. u.“), svazek 26, nález č. 80], zásadně nezakládá možnost Ústavního soudu přezkoumávat ústavnost či neústavnost zákonné povinnosti podrobit se určitému druhu očkování. Jakkoliv citovaná Úmluva stanoví základní právo nebýt podroben jakémukoliv zákroku v oblasti péče o zdraví bez svého souhlasu (čl. 5, resp. pro osoby neschopné dát souhlas, čl. 6), současně stanoví možnost omezení tohoto práva, pokud jsou taková omezení nezbytná v demokratické společnosti „v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných“ (čl. 26 Úmluvy). Rozhodnutí zákonodárce o tom, že určitý druh očkování bude povinný, je rozhodnutím, které realizuje možnost stanovenou explicite v čl. 26 Úmluvy. Jde o rozhodnutí, které je v prvé řadě otázkou politickou a expertní, a proto je tu i velmi omezená možnost ingerence Ústavního soudu. Takové rozhodnutí zákonodárce požívá ve vztahu k citované Úmluvě poměrně velký prostor pro politické uvážení, v jehož rámci nelze rozhodnutí zákonodárce (resp. prováděcího předpisu exekutivy) o stanovení povinnosti podrobit se určitému druhu očkování přezkoumávat (margin of  appreciation). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž jeho rozhodnutí zásadně nemůže nahradit závěr zákonodárce nebo exekutivy o tom, že určité infekční nemoci vyžadují povinné očkování. Povinné očkování je v obecné rovině plně ospravedlnitelné též ve vztahu k dalším základním právům stěžovatele. Ústavní soud k tomu připomíná stanovisko Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády České republiky pro lidská práva, podle něhož očkování je jedním z nejefektivnějších postupů zdravotní prevence vůbec, když se obecně považuje, spolu s využíváním antibiotik, za příčinu mimořádného poklesu nemocnosti a úmrtnosti na infekční onemocnění a za největší přínos a základ moderní medicíny. Nezbytnou součástí preventivního působení očkování je totiž jeho široké nasazení a dosažení vysokého stupně proočkovanosti, kterým je proočkovanost cca 90%. Povinné očkování je tak ve vztahu k základnímu právu stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru přípustným omezením tohoto základního práva, neboť jde evidentně o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny). Při posuzování ústavnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud shledal, že zpochybňování ústavnosti povinného očkování (které v tomto případě nebylo možné z procesních důvodů – viz shora) nebylo nutné ani s ohledem na zachování základních práv osob, které jsou v postavení obdobném postavení stěžovatele. Účinnou ochranu základních práv, která jsou v konfliktu s veřejným zájmem na ochraně zdraví, bezpečnosti veřejnosti nebo práv a svobod jiných, lze ve vztahu k uvedenému veřejnému zájmu zajistit podstatně šetrněji, spíše než zpochybněním ústavnosti určitého druhu očkování jako takového, pečlivým zvážením okolností individuálního případu a výjimečným rozhodnutím, že sankce nebude uložena, a povinné očkování nebude v individuálním případě ani jinak vynucováno.

 

IV/b

 

Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto úkolem Ústavního soudu zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky (srov. Již nález ze dne 21. 4. 1994 sp. zn. I. ÚS 68/93, Sb. n. u., svazek 1, nález č. 17, a z tohto nálezu vyplývající konstantní judikaturu). Ústavní soud se proto v této věci omezil jen na ústavněprávní aspekty stěžovatelovy věci.

Tím, že byla stěžovateli uložena pokuta za to, že odmítl, aby jeho děti byly podrobeny povinnému očkování, možno hovořit o ohrožení základního práva stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru ve smyslu čl. 16 odst. 1 Listiny. Výkon tohoto základního práva nicméně není neomezitelný, ale naopak jej lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny). Základní právo stěžovatele podle čl. 16 odst. 1 Listiny je v tomto typovém případě doplněno též základním právem stěžovatele jako rodiče, když péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona (čl. 32 odst. 4 Listiny). S ohledem na to, že v daném případě nicméně nelze hovořit o tom, že by základní práva rodičů byla omezena způsobem předvídaným druhou větou čl. 32 odst. 4 Listiny, zaměřil Ústavní soud svou pozornost v další části odůvodnění na čl. 16 Listiny.

Stěžovatel přináší Ústavnímu soudu svou ústavní stížností zásadní otázku ústavněprávní povahy. I Nejvyšší správní soud, jako každý jiný soud, je povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, s. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud, ani jakýkoliv jiný soud, není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud, podle názoru Ústavního soudu, v této věci ovšem nedostál. Otázce, kterou touto ústavní stížností stěžovatel přináší před Ústavní soud, se totiž Nejvyšší správní soud věnoval jen velmi stručně a zcela formálně a nedostatečně, když bez jakékoliv další argumentace dovodil, že základní právo podle čl. 16 Listiny nebylo porušeno, „protože nedošlo k zásahu do jeho práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, došlo jen k omezení výkonu tohoto práva v souladu s čl. 16 odst. 4 Listiny v uvedeném rozsahu na základě zákona, který sleduje vyšší cíle, a to ochranu veřejného zdraví a je v souladu s čl. 31 Listiny, podle jehož věty prvé každý má právo na ochranu zdraví, tedy i stěžovatel a jeho děti, takže použitý zákon chrání i je“.

 

IV/c

 

Ústavní soud předně upozorňuje, že ve své judikatuře již zaujal stanovisko, že autonomie rodičů při rozhodování o zdravotnických zákrocích vůči jejich dětem není absolutní, ale naopak může být omezena, a to i tehdy, pokud rodiče nesouhlasí se zdravotnickým zákrokem z náboženských důvodů (viz nález ze dne 20. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 459/03, Sb. n. u., svazek 34, nález č. 117). V případě, který na základě této ústavní stížnosti Ústavní soud řeší, je klíčovou otázkou, zda bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 16 odst. 1 Listiny, pokud byla stěžovateli uložena podle § 29 zákona č. 200/1990 Sb. pokuta za přestupek na úseku zdravotnictví, neboť stěžovatel porušil zákaz nebo nesplnil povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění [§ 29 odst. 1 písm. f) citovaného zákona]. Jak Ústavní soud shora (IV/a) uvedl, povinné očkování v obecné rovině je ústavně konformním omezením základního práva podle čl. 16 Listiny. Zcela jinou otázku ovšem představuje, zda je ústavně konformním omezením základního práva podle čl. 16 Listiny bezvýjimečné vynucování povinného očkování proti jakékoliv osobě, bez ohledu na individuální specifika případu a na motivaci, kterou má daná osoba ve svém rozhodnutí povinné očkování nepodstoupit. Současná praxe je, slovy Krajské hygienické stanice Středočeského kraje, taková, že jakékoliv jiné „závažné“ důvody (než důvody uvedené v ustanovení § 46 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., podle kterých se očkování neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo při zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky) a osobní pohnutky těch, kteří odmítají povinné očkování podstoupit, jsou z hlediska práva irelevantní. Podle Krajské hygienické stanice Středočeského kraje je proto nutno v takovém případě, byť jako ultima ratio, vždy nutno přistoupit k vynucení a sankcionování povinnosti povinného očkování. Takovýto výklad nutnosti bezpodmínečně vynutit očkování v každém jednotlivém případě je však v českém právním diskursu předmětem polemiky. Např. veřejný ochránce práv stávající praxi opakovaně kritizuje a upozorňuje na nutnost vytvořit v zákonné úpravě či její interpretaci prostor zohlednění „některých situací, k nimž může v praxi docházet při striktní aplikaci zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví“. Proto veřejný ochránce práv apeloval „zejména na zlepšení komunikace orgánů ochrany veřejného zdraví s rodiči, volbu individuálního přístupu k jednotlivým případům a ve výjimečných a odůvodněných případech neuplatňování sankcí za odmítnutí očkování“ (viz shora cit. Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2004, www.ochrance.cz).

 

Pro rozhodnutí tohoto sporu je podstatný dosah čl. 16 odst. 1 a 4 Listiny na stěžovatelův případ. Ustanovení čl. 16 odst. 4 Listiny nutno vykládat s ohledem na „primát občana před státem, jež nachází výraz v čl. 2 odst. 1, 3 a 4 Ústavy a čl. 1 a čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v zásadě, že státu má být jen tolik, kolik je ho nezbytně třeba“ (viz nález ze dne 18. 10. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 26/94, Sb. n. u., svazek 4, nález č. 62, vyhlášený pod č. 296/1995 Sb.) a s přihlédnutím k čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Podle názoru Ústavního soudu ústavní princip, stojící na požadavku zachování maxima jak základního práva, tak s tímto základním právem kolidujícího veřejného zájmu, se promítá do interpretace čl. 16 odst. 4 Listiny tak, že Ústavou požadovaná ochrana individuální autonomie, předpokládaná čl. 16 Listiny, vyžaduje, aby povinné očkování nebylo proti povinným subjektům ve výjimečných případech vynucováno. Jak uvádí amicus curiae ve shora citovaném stanovisku Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády České republiky pro lidská práva, s ohledem na vysokou míru proočkovanosti populace nemůže výjimečné nevynucení očkování, s ohledem na mimořádná specifika případu, ohrozit ústavně chráněné zájmy na ochraně veřejného zdraví (předpokládané v čl. 16 odst. 4 Listiny).

 

IV/d

 

Uvedené závěry Ústavního soudu je nutno aplikovat též na situaci stěžovatele. Orgán veřejné moci, který rozhoduje o vynucení nebo sankcionování zákonné povinnosti podrobit se očkování, musí proto vzít v potaz výjimečné stěžovatelem tvrzené důvody toho, proč se odmítl podrobit očkování. V případě, že tu jsou takové okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby, to ovšem při současném zachování opačně působícího veřejného zájmu (viz kupř. důsledky „proočkovanosti“ dle výkladu shora), a tedy pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování, nesmí orgán veřejné moci zmíněnou povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat. Současný zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, umožňuje vzít tyto ústavně relevantní úvahy v úvahu při rozhodování o individuálním přestupku. Ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona umožňuje vzít v potaz ústavněprávní relevanci jednání osoby, která se odmítla podrobit očkování, např. v materiálním znaku přestupku (podle citovaného ustanovení je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně). V této souvislosti Ústavní soud rovněž připomíná institut i ideovou základnu institutu upuštění od potrestání v kontextu trestněprávním.

 

Orgán veřejné moci, a v řízení o správní žalobě pak správní soud, vezme při svém rozhodování v úvahu všechny relevantní okolnosti případu, zejména naléhavost danou osobou tvrzených důvodů, jejich ústavní relevanci, jakož i nebezpečí pro společnost, které může jednání dané osoby vyvolat. Významným aspektem bude také konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby. V situaci, kdy určitá osoba s příslušným orgánem veřejné moci od počátku nijak nekomunikuje, a teprve v pozdější fázi řízení svůj postoj k očkování ospravedlní, nebude zpravidla předpoklad konzistentnosti postoje této osoby a naléhavosti ústavního zájmu na ochraně její autonomie dán. Jedná-li se o osobu nezletilou, reprezentovanou zákonným zástupcem, měl by být zohledněn též zájem této nezletilé osoby, je-li to s ohledem na její věk a okolnosti případu možné (srov. k tomu také čl. 6 odst. 2 věta druhá Úmluvy). Aplikací těchto konkrétních kritérií na situaci stěžovatele se jeví, že zejména

podmínky konzistentnosti jeho postoje nebyly v daném případě splněny (stěžovatel začal vysvětlovat svůj postoj k očkování ústavně relevantními důvody pro jeho odmítnutí teprve v relativně pozdní fázi správního řízení), je však na Nejvyšším správním soudu, aby podle kritérií stanovených tímto rozhodnutím celou věc posoudil.

 

V.

 

Ústavní soud opakuje, že český ústavní pořádek nezná žádné základní právo na to nebýt očkován. Z hodnoty autonomie jednotlivce a jeho primátu na státu, která se promítá též v ustanovení čl. 16 odst. 1 Listiny, nicméně vyplývá právo stěžovatele na to, by správní orgán při rozhodování o pokutě přihlédl ke všem aspektům jeho případu a výjimečně jeho jednání nesankcionoval z důvodů ochrany základních práv chráněných ústavním pořádkem. Protože Nejvyšší správní soud tyto ústavní aspekty případu nevzal dostatečně v úvahu, Ústavní soud jeho rozsudek, z důvodů shora podaných, zrušil. Stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti též požadavek na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. I když ústavní stížnosti bylo vyhověno, a účastník byl tedy úspěšným, tento úspěch ve sporu není, jak plyne z výše uvedených ustanovení, v řízení před Ústavním soudem jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení. Přitom naplnění ostatních předpokladů, spočívajících v mimořádných okolnostech, Ústavní soud neshledal, a proto danému návrhu nevyhověl.

 

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

 

V Brně dne 3. února 2011

 

Jiří Mucha

 

předseda senátu Ústavního soudu

 

 <pokračovať na odlišné stanovisko sudcu Jána Musila>




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Asistovaná reprodukcia
  • Domáci pôrod
  • Vydanie biologického materiálu po smrti osoby jej príbuzným
  • Transplantácia kmeňových buniek v zahraničí a náhrada nákladov
  • Nesplnenie očkovacej povinnosti ako dôvod neprijatia do predškolského zariadenia
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --