Povinnosť očkovať a Ústavní soud ČR: časť 1 | Medicínske právo
              

Judikatúra


Povinnosť očkovať a Ústavní soud ČR: časť 1


Anton Kapraľ
 | 27.4.2011 | komentárov: 0

Ústavní soud vyhověl stížnosti stěžovatele proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, kterým bylo zasaženo do jeho ústavního práva svobodně projevovat své náboženství nebo víru zaručeného Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud zdůraznil potřebu individuálního přístupu orgánu veřejné moci, který rozhoduje o vynucení nebo sankcionování odmítnutí zákonné povinnosti podrobit se očkování. Podle rozhodnutí Ústavního soudu je nutné vzít v potaz individuální důvody toho, kdo se odmítl podrobit očkování. V případě, že existují okolnosti, které zásadním způsobem zasahují do autonomie dané osoby, nesmí orgán veřejné moci zmíněnou povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat. Současný zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, umožňuje vzít tyto ústavně relevantní úvahy v úvahu při rozhodování o individuálním přestupku.

Uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2004. Tímto rozsudkem zamítl městský soud žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, kterým Ministerstvo zdravotnictví zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně Krajské hygienické stanice Středočeského kraje se sídlem v Praze ze dne 18. prosince 2003. Rozhodnutím uvedené krajské hygienické stanice byl stěžovatel uznán vinným přestupkem na úseku zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. f) zák. č. 200/1990 Sb., jehož se dopustil tím, že se ve stanoveném termínu nedostavil do zdravotnického zařízení se svými dvěma dětmi k pravidelnému očkování proti přenosné dětské obrně a virové hepatitidě typu B a proti tetanu. Z nedbalosti tedy podle hygienické stanice nesplnil povinnost stanovenou v ustanovení § 46 odst. 1 a 4 zák. č. 258/2000 Sb., ve spojení s § 4 odst. 3, § 5 odst. 2 a § 7 vyhlášky č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Za to byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 3 000,- Kč. Včas podaný odpor hygienická stanice zamítla a následné odvolání k Ministerstvu zdravotnictví nebylo úspěšné.


Návrh na zrušení ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, Ústavní soud odmítl.

III. ÚS 449/06


Č E S K Á R E P U B L I K A

N Á L E Z

Ú s t a v n í h o s o u d u

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Vítem Brožkem, advokátem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2006 č. j. 5 As 17/2005-66, spolu s návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva zdravotnictví jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Návrh na zrušení ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, se odmítá.

II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2006 č. j. 5 As 17/2005-66 porušil základní právo stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru ve smyslu ustanovení čl. 16 Listiny základních práv a svobod. Proto se uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ruší.

III. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovateli nepřiznává.

Odůvodnění

I.
Návrhem, podaným včas Ústavnímu soudu a doplněným ve lhůtě stanovené Ústavním soudem ústavní stížností sepsanou advokátem, brojí stěžovatel proti shora označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2004 č. j. 4 Ca 2/2004-21. Tímto rozsudkem zamítl městský soud žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 24. února 2004 č. j. HEM-301-4.2.04/3731, kterým Ministerstvo zdravotnictví zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně Krajské hygienické stanice Středočeského kraje se sídlem v Praze ze dne 18. prosince 2003 č. j. 3848-251/03/KH. Rozhodnutím uvedené krajské hygienické stanice byl stěžovatel uznán vinným přestupkem na úseku zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jehož se dopustil tím, že se jednak ve stanoveném termínu nedostavil do zdravotnického zařízení se svojí nezletilou dcerou k pravidelnému očkování proti přenosné dětské obrně a virové hepatitidě typu B, a jednak se ve stanoveném termínu nedostavil do zdravotnického zařízení se svým nezletilým synem k pravidelnému očkování proti tetanu, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě typu B, tedy z nedbalosti nesplnil povinnost stanovenou v ustanovení § 46 odst. 1 a 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve spojení s § 4 odst. 3, § 5 odst. 2 a § 7 vyhlášky č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, a byla mu proto uložena pokuta ve výši 3 000 Kč.

Ze správního spisu Krajské hygienické stanice Středočeského kraje se sídlem v Praze sp. zn. 3848-251/03/KH Ústavní soud mimo jiné zjistil, že řízení o zahájení přestupku podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. bylo vůči stěžovateli a jeho manželce zahájeno dne 9. října 2003, a to proto, že se svýma dvěma nezletilými dětmi (ročník 1990 a 1989) nedostavili v květnu 2003 k pravidelnému očkování proti přenosné dětské obrně, virové hepatitidě typu B a tetanu. Téhož dne byla stěžovateli a jeho manželce dvěma příkazy uložena pokuta ve výši 3 000 Kč. Jak stěžovatel, tak jeho manželka, proti oběma příkazům podali včas odpor (který nebyl nijak odůvodněn), kterým byly oba příkazy ze dne 9. října 2003 zrušeny. O obou odporech rozhodla Krajská hygienická stanice Středočeského kraje se sídlem v Praze dne 18. prosince 2003 tak, že opětovně rozhodla o udělení pokuty ve stejné výši, když o spáchání přestupků ze strany stěžovatele a jeho manželky nebylo pochyb. Ani stěžovatel, ani jeho manželka se k projednání přestupku nedostavili, z jednání se neomluvili, a o věci tak bylo rozhodnuto v jejich nepřítomnosti. Následné (a již odůvodněné) odvolání k Ministerstvu zdravotnictví nebylo, jak vyplývá již ze shora uvedeného, úspěšné. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovozuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), nesprávnou aplikací čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), v návaznosti na čl. 5 a 6 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, vyhlášenou pod č. 96/2001 Sb. m. s. (dále jen „Úmluva“). Tato Úmluva je podle stěžovatele přímo použitelnou mezinárodní smlouvou, přičemž z čl. 10 Ústavy vyplývá její aplikační přednost před českým právem. Obecným pravidlem Úmluvy je, že jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas (viz čl. 5 Úmluvy). U nezletilých osob je tento souhlas poskytován zákonnými zástupci. Omezení vyplývají z Úmluvy v čl. 26, a to k ochraně veřejného zdraví a práv a svobod jiných, což je třeba zkoumat vzhledem k faktickému stavu, nikoliv deklarovanému úmyslu zákonodárce. Zákon č. 258/2000 Sb. Ovšem povinnost podrobit se, v prováděcím předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu očkování nijak nezdůvodňuje, a nečiní tak ani napadené rozhodnutí. Stěžovatel zejména zpochybňuje obligatornost očkování proti hepatitis typu B, která není vůbec dětskou nemocí, nýbrž je přenášena krví, spermatem, resp. poševním sekretem, a u dětí se prakticky nevyskytuje. Pokud jde o výskyt dětské obrny, od roku 1960 nebyl hlášen v České republice žádný případ tohoto onemocnění. Výskyt tetanu se od roku 1980 pohybuje v hodnotách 1 až 2 ročně. Jakkoliv v obou posléze uvedených případech možno hovořit o úspěchu plošného očkování, neočkování jednotlivého dítěte nepředstavuje z důvodu celkové „proočkovanosti“ dětské populace žádné nebezpečí, a proto tu není dán ani veřejný zájem pro očkování proti vůli zákonného zástupce (a dítěte). Napadené rozhodnutí rovněž zasáhlo do základního práva stěžovatele podle čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, a do jeho práva dle čl. 15 odst. 1 Listiny, dle něhož je zaručena svoboda myšlení, svědomí a náboženského přesvědčení, jakož i dle čl. 16 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje každému právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru. Povinné očkování proti žloutence typu B, tedy nemoci, která nemá z vědeckého hlediska tak závažný charakter, aby byla nebezpečím pro veřejné zdraví, porušuje též čl. 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatel současně navrhuje zrušení ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem této ústavní stížnosti.

II.
Ústavní soud si vyžádal spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 17/2005, spis správního orgánu a vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší správní soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti a upozorňuje, že správní soud protiústavnost zákona, který byl ve stěžovatelově kauze použit, nedovodil. Ministerstvo zdravotnictví, jako vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, argumentuje, že stát v zájmu veřejného zdraví zákonem omezil právo osoby udělit souhlas osoby k zákroku v oblasti péče o zdraví, a to i pro případ, že k udělení souhlasu je příslušný zákonný zástupce nezletilé osoby. Ministerstvo uvádí řadu příkladů, kdy odmítání očkování ze strany určitých náboženských skupin vedlo k rozsáhlým epidemiím (odmítání očkování proti pertussi v Anglii v letech 1976 až 1982 s následnou epidemií cca 225 000 onemocnění atd.). „Jen skutečnost, že převážná část populace v České republice je pravidelně a dlouhodobě očkována, vede k tomu, že ojedinělé porušení zákonné povinnosti ze strany povinných osob nevedlo prozatím k epidemickému výskytu infekčních nemocí.“ Díky povinnému očkování nebyl po roce 1960 hlášen jediný případ paralytické obrny, byť předtím byla četnost tohto onemocnění cca 50 ročně. Ministerstvo zdravotnictví upozorňuje na alarmující trend výskytu virové hepatitidy typu B v posledních letech. Publikace citované stěžovatelem jsou z roku 1995, nemohou tedy reagovat na poslední uvedené trendy, navíc nejsou zdaleka přesné a obsahují faktické chyby. Virus hepatitidy typu B je stokrát nakažlivější než virus HIV, očkování je jedinou ochranou, jak se tomuto onemocnění bránit. Zákonodárce při vědomí všech těchto faktů omezil zákonem právo osoby udělit so suhlas k zákroku v oblasti péče o zdraví na případy pravidelného povinného očkování, a to v zájmu zajištění práva občanů na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31 Listiny a čl. 26 Úmluvy.

Stěžovatel využil možnost repliky k oběma vyjádřením účastníků řízení. Zdůrazňuje, že jádrem jeho právní argumentace je teze, že ministerstvo jako autor vyhlášky č. 439/2000 Sb. zneužilo licenci k omezení práv rodiče nezletilých, vyplývající z čl. 5 Úmluvy. Licenci k omezení těchto práv vymezuje čl. 26 odst. 1 této Úmluvy, a to za splnění kumulativní podmínky nezbytnosti v demokratické společnosti a zájmu ochrany veřejného zdraví. Nezbytnost v zájmu ochrany veřejného zdraví implikuje situaci, kdy bude ohroženo veřejné zdraví, nebude-li právo stěžovatele omezeno. Tak tomu ovšem v tomto případě není. Pro posouzení této otázky jsou podstatné odborné medicínské argumenty, týkající se očkování proti žloutence typu B, obrně, resp. tetanu. „Stěžovatel přitom považuje za významnou formulaci Ministerstva [zdravotnictví], že ,... právo člověka rozhodovat o sobě v otázkách vlastního zdraví musí končit tam, kde dotyčná osoba ohrožuje nebo může ohrozit jiné osoby, které s ní přijdou nebo mohou přijít do styku.‘ Jádrem sporu je totiž nalezení hranice, kdy stěžovatel ostatní potencionálně ohrožuje. U předmětných třech očkování – polio, tetanus, HB – je potencionální riziko ohrožení veřejnosti tak malé (resp. žádné), že případné odepření očkování se zodpovědností či nezodpovědností rodičů nemá co dočinění.“ Stěžovatel upozorňuje, že v České republice v žádném případě nehrozí epidemie žloutenky typu B, citací lékařských autorit zpochybňuje jednoznačné závěry ministerstva zdravotnictví co se týče žloutenky typu B, navíc z žádného mezinárodního dokumentu nevyplývá povinnost zavést povinné očkování, prakticky žádná západoevropská země povinné očkování nezavedla, a situaci řeší spíše preventivním očkováním rizikových skupin. Dětská obrna se v současné době v České republice vůbec nevyskytuje, a nevyskytuje se ani v Evropě. Tetanus není přenosný z člověka na člověka, a proto neočkovaný jedinec nemůže pro společnost představovat jakékoliv nebezpečí. Neočkování dětí stěžovatele proti nemocem, které nejsou přenosné vůbec (tetanus), dílem se na našem území nevyskytují (dětská obrna) nebo nevyskytují jako nemoc dětí (žloutenka typu B), nemůže dojít k ohrožení obyvatelstva. Ministerstvo nebezpečí ve svém stanovisku zveličuje, a povinné očkování je tak zřejmě v rozporu s principem proporcionality. Stěžovatel uzavírá, že problematická, s ohledem na čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 79 odst. 3 Ústavy, je sama konstrukce systému povinného očkování, kdy zákon stanoví pouze povinnost rodičů zajistit povinné očkování a povinnost naočkovat dítě proti konkrétním nemocem, kterou stanoví Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou č. 439/2000 Sb. Ústavní soud dále požádal o stanovisko veřejného ochránce práv. Ten ve svém přípisu odkázal na své Souhrnné zprávy o činnosti veřejného ochránce práv, ze kterých Ústavní soud zjistil, že veřejný ochránce práv opakovaně upozorňuje na nutnost vytvořit v zákonné úpravě či její interpretaci prostor zohlednění „některých situací, k nimž může v praxi docházet při striktní aplikaci zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Zákon mj. stanoví povinnost podrobit se pravidelnému očkování v případech a termínech, které jsou v něm uvedeny, nezohledňuje však např. situaci, kdy by rodiče odmítali nechat očkovat své nezletilé dítě z důvodu předchozích negativních zkušeností s očkováním v rodině, případně z jiných závažných důvodů. Odmítnutí očkování dítěte, není-li dána zdravotní kontraindikace, bývá sankcionováno pokutou udělenou orgánem ochrany veřejného zdraví. ... Vedle návrhů shora uvedených pak do doby jejich realizace apeluje zejména na zlepšení komunikace orgánů ochrany veřejného zdraví s rodiči, volbu individuálního přístupu k jednotlivým případům a ve výjimečných a odůvodněných případech neuplatňování sankcí za odmítnutí očkování. Veřejný ochránce práv žádal v roce 2004 opakovaně ministerstvo zdravotnictví, aby se začalo zabývat problematikou možných výjimek v případě odmítání očkování ze závažných důvodů, současně navrhoval, aby zvážilo možnost změny právní úpravy. Ministerstvo zdravotnictví i nadále zaujímá k těmto návrhům odmítavý posto.j“ (viz Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2004, www.ochrance.cz).

Ústavní soud dále požádal o stanovisko Krajskou hygienickou stanici Středočeského kraje se sídlem v Praze. Ze správního spisu č. j. 3848-251/03/KH Krajská hygienická stanice k návrhu stěžovatele mj. uvádí, že jím ke zrušení navržená vyhláška č. 439/2006 Sb. byla s účinností ke dni 1. lednu 2007 zrušena a nahrazena vyhláškou č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. K dotazu Ústavního soudu, jak krajská hygienická stanice postupuje při uvalování sankcí za nepodrobení se očkování v situaci, kdy by rodiče odmítali nechat očkovat své nezletilé dítě z důvodu předchozích negativních zkušeností s očkováním v rodině, případně z jiných závažných důvodů, krajská hygienická stanice uvádí, že jedinou zákonnou výjimkou z obecné povinnosti podrobit se stanovenému druhu očkování představují ustanovení § 46 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., podle kterých se očkování neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace). Jakékoliv jiné „závažné“ důvody a osobní pohnutky těch, kteří odmítají povinné očkování podstoupit, jsou proto irelevantní. To neznamená, že by krajská hygienická stanice nepostupovala při své činnosti citlivě. Jakékoliv uvalení sankcí v podobě pokut je vždy až tím posledním krokem, k němuž je však zároveň krajská hygienická stanice z úřední povinnosti vždy nucena v případě nezdaru jednání přistoupit. Této možnosti je ovšem možno zpravidla předejít osobním jednáním a vysvětlením opodstatněnosti očkování. Ústavní soud konečně požádal o stanovisko Výbor pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády ČR pro lidská práva. Ve zprávě vypracované MUDr. Mgr. Petrem Strukem Výbor uvádí, že očkování je jedním z nejefektivnějších postupů zdravotní prevence vůbec. Užívá se masově již přes 200 let a obecně se považuje, spolu s využíváním antibiotik, za příčinu mimořádného poklesu nemocnosti a úmrtnosti na infekční onemocnění a za největší přínos a základ moderní medicíny. Nezbytnou součástí tohoto preventivního působení je totiž jeho široké nasazení a dosažení vysokého stupně proočkovanosti (jako přijatelný stupeň se uvádí cca 90% proočkovanost). Dobrá epidemiologická situace, která je pro Českou republiku charakteristická, umožňuje velmi široce a odpovědně zvažovat kontraindikace očkování, které se u malé části populace přechodně či trvale vyskytují. Co se týče komparace s jinými evropskými zeměmi, každá země přistupuje k očkování se zřetelem na specifickou epidemiologickou situaci. Novým očkováním, které se v 90. Letech minulého století postupně zavádělo v zemích EU, je očkování proti virové hepatitidě typu B (HBV). Ne všude se však toto očkování zařadilo mezi pravidelná. Jsou státy, kde se očkují jen rizikové skupiny, jako je Velká Británie, Portugalsko, Norsko, Holandsko, Finsko a Dánsko. Výbor pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády ČR pro lidská práva se problematikou povinného očkování opakovaně zabýval. Výbor přitom dospěl k závěru, že povinné očkování je vhodné v České republice zachovat. Výbor dále doporučil posílit v souvislosti s očkováním zdravotní osvětu a komunikaci s veřejností, rozvinout odbornou i veřejnou diskusi o rozsahu povinných očkování a rozšířit individualizaci a větší flexibilitu při udělování výjimek z povinného očkování. Dne 26. 1. 2011 se konalo ústní jednání. Stěžovatel v jeho rámci doplnil, že v mezidobí byl vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 42/2010, který podstatně změnil zažitou praxi. K dotazu soudu stran důvodů, pro které stěžovatel očkování odmítá, stěžovatel sdělil, že primárně jde o důvody zdravotní, neboť očkování škodí dětem. Otázka filozofická nebo náboženská má dle stěžovatele být až druhotná. Očkování je „náboženství“, nemající racionální postatu či opodstatněnost, o čemž je stěžovatel vnitřně přesvědčen. Dle stěžovatele není možné mlčet jen proto, že člověk má strach nebo že se mu to nařídí; člověk odpovědný za své děti se tomu musí postavit nebo nějakým způsobem zasáhnout. Ve své závěrečné řeči pak stěžovatel poukázal na celospolečenský význam daného sporu s tím, že povinné očkování dětí je vnímáno jako zásah do osobní sféry, a dále zmínil názor Nejvyššího správního soudu, z něhož plyne, že právní úprava, podle které bylo orgány veřejné moci tehdy rozhodováno, nebyla v souladu s ústavními předpisy. Následně navrhl ústavní stížnosti vyhovět, návrh na zrušení části zmíněné vyhlášky pak označil za bezpředmětný, protože tato vyhláška byla zrušena. Současně požádal Ústavní soud o náhradu nákladů řízení. Účastník řízení – Nejvyšší správní soud uvedl, že v daném případě bylo zkoumáno naplnění formální i materiální stránky přestupku. Neměl přitom pochybnost, že povinnost stanovená v § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, se týká opatření proti infekčním onemocněním. Dále vycházel z toho, že povinnost podrobit se podle prováděcích předpisů pravidelnému očkování byla stanovena zákonem. K vydání prováděcího předpisu bylo ministerstvo zmocněno § 108 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví a vydalo jej jako vyhlášku č. 439/2000 Sb. Tato vyhláška nevybočuje ze zákonných mezí, tj. z mezí, které byly zákonem vymezeny výslovně a které vyplývají ze smyslu a účelu zákona, resp. nestanoví primárně práva a povinnosti. Poukázal na právní úpravu obsaženou v trestním zákoně a trestním zákoníku, konkrétně pak na ustanovení § 189 a § 195 odst. 2, resp. § 152 odst. 1 a § 154 s tím, že se v nich odkazuje na jiný právní předpis, aniž by bylo uvedeno, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, a vyslovil názor, že režim pro správní trestání by neměl být přísnější než pro trestání pro trestné činy. Jde-li o materiální stránku, dle názoru Nejvyššího správního soudu povinnost podrobit se stanovenému druhu pravidelného očkování sleduje významný společenský zájem na ochraně veřejného zdraví. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník – Ministerstvo zdravotnictví zmínil, že ústavnost právní úpravy na úseku pravidelného očkování je společností diskutována, ovšem názor, jenž tuto ústavnost zpochybňuje, nezohledňuje všechna relevantní zákonná ustanovení i ustanovení Ústavy. V souvislosti s tím poukazuje na zákonné meze plynoucí ze zákona o ochraně veřejného zdraví a na to, že podzákonná úprava tyto meze respektuje, přičemž stanovení druhu a termínu očkování není věcí svévole Ministerstva zdravotnictví, ale je výsledkem odborné diskuse poradních orgánů tohoto ministerstva – Národní imunizační komise, která vychází z doporučení Světové zdravotnické organizace. K návrhu na zrušení § 7 odst. 2 vyhlášky č. 439/2000 Sb. vedlejší účastník uvedl, že platná právní úprava pravidelné očkování proti stejným nemocem zachovává, provádí se však hexavalentní očkovací látkou, v případě černého kašle a dětské obrny došlo ke změně očkovací látky a v současné době se používají vakcíny efektivnější, co nejšetrnější, jež způsobují méně protivakcinačních komplikací. Většina látek zaváděných v České republice má registraci u Evropské autority pro léčiva v Londýně a splňuje nejvyšší požadavky na bezpečnost těchto látek. Z uvedených důvodů navrhl ústavní stížnost zamítnout.

<pokračovať>



 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Asistovaná reprodukcia
  • Domáci pôrod
  • Vydanie biologického materiálu po smrti osoby jej príbuzným
  • Transplantácia kmeňových buniek v zahraničí a náhrada nákladov
  • Nesplnenie očkovacej povinnosti ako dôvod neprijatia do predškolského zariadenia
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --