Zásah polície a detenčné konanie | Medicínske právo
              

Judikatúra


Zásah polície a detenčné konanie


 | 11.11.2010 | komentárov: 0

Ani v případech diagnostikovaných psychických poruch nelze stavět lékařskou diagnózu nad právo. Orgány policie, ale i jiné orgány veřejné moci, proto musí vždy bedlivě vážit, zda žádosti o jejich zákrok či asistenci, a zejména pak tento zákrok sám, mají oporu v právu. Nelze přehlédnout, že oznámení příbuzných a rodinných příslušníků jsou ne vždy vedena zájmem o zdraví, ale motivy mohou být zcela odlišné a ne vždy bohulibé.

Obrazok















IV.ÚS 639/2000 ze dne 18.05.2001
N 77/22 SbNU 157
Právo na osobní svobodu. Zdravotní vyšetření provedené bez souhlasu vyšetřované osoby.


Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky



USOsbSv

Osobní svoboda


USOmZPS

Omezení zákl. práv a svobod


IV. ÚS 639/2000
>
Z  ústavního  principu  nedotknutelnosti  integrity osobnosti vyplývá zásada  svobodného rozhodování v  otázkách péče o  vlastní zdraví;   proto   při    aplikaci   ustanovení   umožňujících   ve vyjmenovaných  případech,  určité  medicínské  výkony či vyšetření provést  i bez  výslovného  souhlasu  občana (pacienta),  je nutné šetřit   podstatu   této   svobody   a   postupovat   s  maximální zdrženlivostí. Diagnóza není více než právo.
<

Ústavní  soud

rozhodl  v  senátě,  ve věci  ústavní stížnosti J. E., proti usnesení  Okresního státního zastupitelství v Třebíči ze dne 1.  září 2000, sp. zn. Zn  148/2000, ve spojení s usnesením
Policie ČR, obvodního  oddělení Třebíč ze dne 11.  srpna 2000, čj. ORTR-440/TR-TČ-2000,  a  proti  postupu  těchto  orgánů,  a  to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:

Postupem Policie  ČR dne 12. června  2000 bylo porušeno právo stěžovatelky na  osobní svobodu, zaručené  článkem 8, odst.  1 a 6 Listiny základních práv a svobod.

Ve zbylé části se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění

Dne  30. října  2000  byla  Ústavnímu soudu  doručena ústavní stížnost,    kterou   stěžovatelka    napadá   usnesení   státního zastupitelství, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Policie ČR o odložení trestního oznámení stěžovatelky.

Na  základě příkazu  ke zdravotnímu  transportu, který vydala obvodní lékařka stěžovatelky, údajně  po konzultaci se specialisty z Psychiatrické   léčebny   v Jihlavě,   měla   být   stěžovatelka v uvedené léčebně vyšetřena.  Stěžovatelka však s tímto vyšetřením  nesouhlasila a podala na  obvodní lékařku a ostatní zainteresované osoby trestní oznámení z důvodu  omezování osobní svobody, pomluvy a poškozování cizích práv. Po podání tohoto oznámení byla opětovně vyzvána  příslušníky  Policie  ČR  k podrobení  se vyšetření. Přes výslovný odpor  byla stěžovatelka, za  asistence policie, dne  12. června  2000,  transportována  k vyšetření,  které  však podezření psychické poruchy neprokázalo a stěžovatelka byla bezprostředně po vyšetření  propuštěna.  Následného  dne  podala stěžovatelka další návrh  na  trestní  stíhání  uvedených  osob  u Okresního státního zastupitelství v Třebíči.

Napadeným usnesením Policie ČR bylo trestní oznámení odloženo a stížnost   proti   tomuto   usnesení   byla   okresním   státním zastupitelstvím zamítnuta.

V jednání,  pro které  podala  trestní  oznámení a  ve vydání napadených   rozhodnutí,  stěžovatelka   shledává  porušení  svých základních  práv zakotvených  v Listině základních  práv a  svobod (dále jen  "Listina"), konkrétně práva na  zákonné omezení svobody (čl.  8 odst.  1 a  6  Listiny)  a práva  na zachování  osobní cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny). V postupu orgánů veřejné moci  shledala  stěžovatelka  porušení  práva  na  (jinou)  právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.


K věci si  Ústavní soud vyžádal,  na základě ustanovení  § 42 odst.  4  zákona  č. 182/1993  Sb.,  o  Ústavním  soudu,  ve znění pozdějších  předpisů  (dále   jen  "zákon"),  vyjádření  účastníka - Okresního   státního   zastupitelství   v Třebíči,  zastoupeného státním zástupcem v Třebíči, který  uvedl, že v postupu Policie ČR nebylo shledáno pochybení a závad  a věc byla řádně zamítnuta jako nedůvodná. K věci se vyjádřil také vedoucí Obvodního oddělení Policie ČR v Třebíči, který  plně odkázal na  odůvodnění napadeného usnesení. K dodatečnému dotazu Ústavního soudu, o jaké ustanovení zákona ČNR č. 283/1991 Sb.,  o Policii ČR, se postup  policie opíral, tj. čím byla   odůvodněna  asistence   tohoto  orgánu   veřejné  moci  při transportu do léčebny, sdělilo Obvodní oddělení Policie v Třebíči, že se tak stalo  dle ustanovení §§ 43 a 44 tohoto  zákona, a to na žádost MUDr. S.

Po zvážení obsahu podání a  vyjádření, a po obdržení souhlasu účastníků  řízení s  tím, aby  Ústavní soud  rozhodl bez  nařízení ústního jednání, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je z části důvodná. Přitom vycházel z následujících úvah.

Jak je  z předložených podkladů zřejmé,  stěžovatelka dne 12. 6.  2000   odmítla  převoz  do   Psychiatrické  léčebny  v Jihlavě a následně podala  na iniciátory tohoto  převozu trestní oznámení. Posléze  však se  již  převozu  k vyšetření  podrobila, nepochybně zejména  proto,  že  k  tomu  byla  vyzvána  orgánem  veřejné moci - Policií ČR.  Následně se pak  podrobila i lékařskému  vyšetření, které  prokázalo  nedůvodnost  jakéhokoliv  medicínského výkonu či hospitalizace. Každý  člověk je  svobodný a  není povinen  činit nic,  co mu zákon neukládá. Z toho vyplývá, že  také v otázkách péče o vlastní zdraví záleží jen na jeho svobodném  rozhodnutí, zda a v jaké míře se  podrobí  určitým  medicínským  výkonům  a  jen  zákon  ho může zavázat,  že určitá  vyšetření  podstoupit  musí. Tuto  zásadu pak vyjadřuje  § 23  odst. 2  zákona č.  20/1966 Sb.,  o péči o zdraví lidu, podle kterého se vyšetřovací  a léčebné výkony mohou zásadně provádět  jen  se  souhlasem  nemocného,  anebo  je-li možné tento souhlas  předpokládat.  Tato  nedotknutelnost  integrity osobnosti jako  základní  ústavní  princip,  a  z  toho  vyplývající  zásada svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví, však není v žádné  společnosti  absolutní  a  neomezená.  Proto  i  citované ustanovení zákona o  péči o zdraví lidu v odst.  4 určuje situace, za  kterých  mohou  být  medicínské  úkony  provedeny i proti vůli občana (pacienta).  V dané věci  by se mohlo  jednat např. o stav, kdy osoba  jevící známky duševní choroby  nebo intoxikace ohrožuje sebe  nebo  své  okolí,  případně  kdy  se  jedná  o  výkon  nutný k záchraně života či zdraví.  Ze zjištěných okolností případu však má  Ústavní  soud  za  nepochybně  prokázané,  že o žádnou takovou situaci se nejednalo. Proto  také vyžádaná a realizovaná asistence policie při transportu stěžovatelky do psychiatrické léčebny nutně představuje   donucovací   akt,   pro   který   není  žádné  opory v ustanoveních  zákona  o  Policii,  na  která  bylo  ve vyjádření účastníka   řízení  poukázáno,   ani  v   jiných  zákonech.  Podle ustanovení § 43 zákona o Policii  ČR, má sice každý, tedy i lékař, právo obrátit  se na policii se  žádostí o pomoc, nemůže  však být sporu  o  tom,  že  tato  pomoc  končí  tam,  kde  začíná  ústavně
garantovaná   svoboda   jednotlivce.   O   situaci  předpokládanou v ustanovení §  44 zákona o  Policii ČR, se  pak zřejmě nejednalo, neboť  nešlo  o výkon  rozhodnutí   státního  orgánu  a  tedy  jej stěžovatelka ani nemohla rušit, resp. jeho vykonavatele ohrožovat. Stejně tak  nešlo o situaci předpokládanou  ustanovením § 14 odst. 1 písm. a) zákona o Policii ČR, kdy je policista oprávněn zajistit osobu, která svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život anebo život či zdraví jiných osob nebo majetek.

Z  výše uvedeného  je zřejmé,  že asistence  Policie ČR  byla bezprostředním  donucujícím  postupem,   který  byl  patrně  veden dobrými úmysly a důvěrou  ve správnost požadavku lékařky, rozhodně však neměl oporu v žádném z uvedených zákonů a ve svých důsledcích omezil, byť na kratší  dobu, osobní svobodu stěžovatelky zaručenou čl. 8 odst. 1 a 6 Listiny základních práv a svobod.

Na druhé  straně se však  Ústavní soud nedomnívá,  že by výše zmíněným neústavním  postupem došlo k  natolik intenzivnímu zásahu do osobní  svobody stěžovatelky, který by  zakládal trestně právní odpovědnost  aktérů. Ostatně  posouzení konkrétních  okolností pro stíhání  či  nestíhání  určitého   jednání  v trestním  řízení  je především v  pravomoci orgánů činných  v tomto řízení  a Ústavnímu soudu  zásadně  nepřísluší  do  ní  zasahovat.  To  vyplývá z řady usnesení Ústavního  soudu, kterými odmítl  stížnosti proti sdělení obvinění.  Stejně  odmítá  stížnosti  směřující  proti  nezahájení trestního stíhání, resp. jeho  zastavení. Jakkoliv se totiž takové rozhodnutí   subjektivně  dotýká   oznamovatele,  není   ve  svých důsledcích  schopno  zásahu  do  jeho  ústavně  chráněných práv či svobod. Jinou  věcí je samozřejmě možnost  domáhat se ochrany před zásahy  do osobnostních  práv  v  civilním soudním  řízení, takové řízení  však  stěžovatelka  zjevně  nevyvolala.  Proto v té části, kterou se stěžovatelka domáhala výroku, že bylo zasaženo do jejího práva na osobní čest a  dobrou pověst, nutno považovat stížnost za nepřípustnou,  v  části  domáhající  se  trestního  stíhání pak za nedůvodnou.  Pokud   ústavní  stížnost  obviňuje   též  iniciátory zmíněného převozu na vyšetření,  zejména pak lékařku, třeba uvést, že ústavní stížnost je přípustná toliko proti aktům orgánů veřejné moci a v této pozici žádný z nich nejednal.

Na závěr  považuje Ústavní soud  za nezbytné připomenout,  že ani v případech diagnostikovaných  psychických poruch nelze stavět lékařskou diagnózu  nad právo. Orgány  policie, ale i  jiné orgány veřejné moci, proto musí vždy  bedlivě vážit, zda žádosti o jejich zákrok či  asistenci, a zejména  pak tento zákrok  sám, mají oporu v právu.  Nelze přehlédnout,  že oznámení  příbuzných a  rodinných příslušníků jsou ne vždy vedena  zájmem o zdraví, ale motivy mohou být zcela odlišné a ne vždy  bohulibé. Proto je třeba při aplikaci všech  zákonných  ustanovení,  která  ve svých důsledcích umožňují omezení základních práv a  svobod, důsledně respektovat ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tedy šetřit jejich podstatu  a smysl  a vyloučit  jejich zneužití  k jiným účelům. Je tedy na místě maximální zdrženlivost.


Z  výše  uvedených  důvodů  Ústavní  soud  stížnosti částečně vyhověl,   když  dospěl   k  závěru,   že  výrok   o  neústavnosti jednorázového a dnes již zřejmě nehrozícího zásahu, je dostatečnou zárukou toho,  aby se takový postup  vůči stěžovatelce neopakoval, a aby obdobně nebylo postupováno ani v jiných podobných situacích.

Poučení: Proti rozhodnutí  Ústavního soudu se nelze  odvolat (§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 18. května 2001

foto: knutsonconstruction.com


 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Prevzatie osoby do ústavu zdravotníckej starostlivosti bez jej súhlasu 3. časť
  • Prevzatie osoby do ústavu zdravotníckej starostlivosti bez jej súhlasu 2. časť
  • Prevzatie osoby do ústavu zdravotníckej starostlivosti bez jej súhlasu 1.časť
  • Odmietnutie poskytnutia neodkladnej zdravotnej starostlivosti
  • Prekročenie limitov
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --