Sťaženie spoločenského uplatnenia | Medicínske právo
              

Judikatúra


Sťaženie spoločenského uplatnenia


 | 21.10.2010 | komentárov: 0

Právní předpis nepředepisoval a nepředepisuje určitý počet násobků základního ohodnocení, nýbrž je přenecháno soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“.



25 Cdo 1925/2008


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně D. M., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. P., a.s., o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 6 C 21/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 15. 1. 2008, č.j. 22 Co 507/2007–263, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala na žalované pojišťovně plnění na náhradu škody na zdraví způsobené jí při dopravní nehodě dne 11. 6. 2002 zaviněné manželem žalobkyně, kdy jako spolujezdkyně v havarovaném osobním automobilu utrpěla těžký úraz.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem dne 26. 2. 2007, č.j. 6 C 21/2005-215, uložil žalované zaplatit částku 5.688.000 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Soud dospěl k závěru, že odškodnění ztížení společenského uplatnění (dále “ZSU”) stanovené na základě ohodnocení znaleckými posudky v rozsahu 8100 bodů, ani po zvýšení o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. (snížené o 20 % v důsledku spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody) nevyjadřuje následky úrazu, které žalobkyně jako poškozená utrpěla, a ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšil odškodnění ZSU žalobkyně na devítinásobek základního bodového ohodnocení.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. 1. 2008, č.j. 22 Co 507/2007–263, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl co do částky 2.332.800 Kč. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně není zcela vyloučena ze všech kulturních a společenských činností, tudíž byla-li jí soudem přiznána částka 3.355.200 Kč a mimosoudně uhrazena částka 1.310.400 Kč, dostalo se jí odškodnění v rozsahu šestinásobku základního bodového ohodnocení, které je podle odvolacího soudu přiměřené.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že se odvolací soud při hodnocení ZSU neřídil principem proporcionality, pakliže dovodil mimořádné odškodnění ve výši pětinásobku základního bodového ohodnocení. Nesouhlasí s úvahou odvolacího soudu o přiměřenosti odškodnění ZSU, při níž odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně vykonává práci odpovídající dosaženému vzdělání, je schopna si zajistit přepravu, žije sama ve svém bytě a není zcela vyloučena ze všech kulturních a společenských aktivit. Žalobkyně namítá, že vše zvládá jen díky mimořádnému úsilí a snaze zapojit se do běžného života, což je jí paradoxně přičítáno k tíži. Poukazuje na to, že úraz utrpěla v mladém věku a její omezení budou s přibývajícím věkem narůstat. V případě, že by se dožila věku 70 let, odvolacím soudem přiznaná částka představuje denně 260 Kč, což nepovažuje za přiměřené vzhledem ke všem následkům úrazu. Dovolatelka odkazuje na judikaturu týkající se odškodnění ZSU podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., kdy u těžkých poškození srovnatelných s poškozením žalobkyně byly přisuzovány údajně minimálně desetinásobky základního odškodnění. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 15. 1. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Ztížení společenského uplatnění vyjadřuje následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v osobním životě či jiných sférách jeho života. Odškodnění ztížení společenského uplatnění samo o sobě ve své podstatě již v základní výměře podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky č. 440/2001 Sb. představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (§ 3 odst. 1 vyhlášky). Přiznání takového odškodnění samotného tedy předpokládá, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, způsobů osobního uplatnění v rodinném životě a ve volném čase (různé záliby), v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění; jsou tedy omezeny jeho možnosti uplatnit se v životě a ve společnosti.

Předpokladem přiměřeného zvýšení základní částky podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je existence takových skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním ztížení společenského uplatnění.

Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je v zásadě založena na srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a poté. Zvýšení náhrady tedy zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví se stavem, který u něj nastal v důsledku poškození, a spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti k uplatnění v životě a ve společnosti.

Úkolem soudu je, aby v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Tato úvaha není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru ztížení společenského uplatnění a pro vznik nároku na její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž se úvaha soudu o rozsahu zvýšení v jednotlivých případech řídí. Vždy však platí, že mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou musí existovat vztah přiměřenosti

Soudy obou stupňů se shodly na tom, že v daném případě jde bezpochyby o zvlášť výjimečný případ, kdy základní odškodnění ztížení společenského uplatnění nevyjadřuje následky, které jsou pro žalobkyni do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny či ztraceny. Odvolací soud po doplněném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla úraz v necelých 26 letech, v době před úrazem byla sportovně, kulturně i společensky aktivní, její schopnosti a možnosti účasti na společenském životě byly v důsledku úrazu z velké části ztraceny (sportovní aktivity) a z velké části omezeny (společenské aktivity), došlo u ní k psychickým potížím, k výraznému pohybovému omezení (převážně používá invalidní vozík, není schopna sama vykonávat náročnější domácí práce) a k dalším trvalým zdravotním obtížím. Na druhé straně žalobkyně úrazem nebyla zcela vyloučena z pracovního a kulturního života, ukončila vysokoškolské studium na lékařské fakultě, je schopna vykonávat zaměstnání odpovídající jejímu vzdělání a je v řadě běžných životních činností soběstačná (žije sama ve svém bytě, řídí automobil), což neodůvodňuje zvýšení základního ohodnocení ztížení jejího společenského uplatnění o osminásobek, jak to učinil soud prvního stupně, nýbrž jen o čtyřnásobek. Okolnost, že žalobkyně zapojení do běžného života zvládá jen s nasazením mimořádného úsilí, byla náležitě vzata v úvahu při posouzení přiměřenosti zvýšení náhrady za ZSU, neboť výraznější zvýšení je nutno vyhradit případům, kdy poškození ani při vynaložení veškerého úsilí nejsou běžných životních úkonů schopni. Jestliže odvolací soud rozhodl na základě zjištěných skutkových okolností konkrétního případu a přiměřenou výši odškodnění ZSU stanovil v částce téměř 4,7 milionu Kč, nejde o úvahu nesprávnou či nepodloženou, a to i s přihlédnutím k tomu, že absolutní výše náhrady je krácena o 20 % v důsledku spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody.

Argumentu žalobkyně, že v případě, že by se dožila 70 let, odvolacím soudem přiznaná částka by představovala denně 260 Kč, nelze přisvědčit, neboť náhrada ZSU je jednorázovým odškodněním nemajetkové újmy spočívající ve zhoršení kvality života (odlišným od náhrady za ztrátu na výdělku či náhrady nákladů léčení), a nelze ji tedy rozpočítávat na jednotlivé dny hypotetické doby života poškozeného.

Právní předpis nepředepisoval a nepředepisuje určitý počet násobků základního ohodnocení, nýbrž je přenecháno soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“. Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že ve srovnatelných případech byly za účinnosti vyhlášky č. 32/1965 Sb. přisuzovány minimálně desetinásobky, neboť takto výrazné zvýšení bylo přiznáváno spíše jako maximální, v případech nejzávažnějších postižení, v jejichž důsledku je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny (nikoli jen omezeny), není schopen se sám obsloužit apod. (srov. Balaštík, J., Burešová, D.: K odškodňování bolestného a ztížení společenského uplatnění, Bulletin advokacie leden-březen 1982, s. 17; dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 104/2004, ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2186/2004, nebo ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1575/2005). Obdobně to platí i o aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o čemž ostatně svědčí i žalobkyní předložené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 24 C 89/2004, Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 93/2003 a 11 C 36/2003 a Okresního soudu Ostravě sp. zn. 26 C 294/2003.

K námitce žalobkyně, že její omezení budou s věkem narůstat, nutno připomenout, že případné zhoršení již ustáleného zdravotního stavu v příčinné souvislosti s odškodňovaným úrazem vede ke vzniku nového nároku na náhradu ZSU (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 275/2006) a vznik takového nároku nelze nyní předjímat.

Jak vyplývá z výše uvedeného, dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dovolací soud proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2009


JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Dostatočné zistenie skutočného stavu veci
  • Určenie výšky náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 2. časť
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 1. časť
  • Škoda spôsobená povahou prístroja
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --