Zvýšenie náhrady za SSU | Medicínske právo
              

Judikatúra


Zvýšenie náhrady za SSU


 | 21.10.2010 | komentárov: 0

Rozhodnutí o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví se stavem, který u něj nastal v důsledku poškození, a spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti k dalšímu uplatnění v životě a ve společnosti.



25 Cdo 1575/2005



ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce L. C., zastoupeného advokátkou, proti žalované JUDr. D. V., zastoupené advokátem, za účasti Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 448.500,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 409/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. února 2005, č. j. 7 Co 101/2005-322, takto:


I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.780,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 C 409/2002-291, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 90.930,- Kč, pokud se žalobce domáhal zaplacení další částky 357.570,- Kč, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že úraz, který žalobce utrpěl dne 17. 8. 1997 při dopravní nehodě zaviněné žalovanou, zanechal trvalé následky na jeho zdraví, žalobce se stal osobou částečně invalidní se změněnou pracovní schopností; před úrazem se věnoval zejména sportovním aktivitám, a to jak v soukromém, tak v profesním životě (byl učitelem tělocviku, trenérem žáků ve fotbale, vedl zájmové sportovní kroužky), z toho je prakticky vyřazen, což má dopad i na jeho další profesní uplatnění, a následky úrazu se negativně projevily i v jeho životě rodinném, má fyzické i psychické potíže. Soud dospěl k závěru, že se jedná o případ hodný mimořádného zřetele a dosud vyplacená částka na náhradě za ztížení společenského uplatnění ve výši 88.470,- Kč není s ohledem na následky zranění adekvátní. Za přiměřené považoval zvýšení odškodnění na čtyřnásobek základního bodového ohodnocení, což představuje celkem částku 179.400,- Kč, po odečtení již vyplacené částky 88.470,- Kč byla žalobci přiznána částku 90.930,- Kč. Co do zbytku uplatněného nároku soud žalobu zamítl s odůvodněním, že požadavek zvýšení základní výše náhrady na desetinásobek je nepřiměřený vzhledem k tomu, že žalobce je sice vyřazen z aktivního sportovního života, nicméně v ostatních činnostech je toliko omezen a jeho zdravotní problémy nejsou takového rázu, že by byl zcela vyřazen ze společenského (kulturního) a profesního života, že by nebyl schopen vykonávat běžné životní úkony a zajišťovat uspokojování svých životních a společenských potřeb.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 2. 2005, č. j. 7 Co 101/2005-322, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci další částku 179.400,- Kč, a ve zbývajícím rozsahu co do částky 178.170,- Kč jej potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním posoudil uplatněný nárok podle § 427, § 444 obč. zák a vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Soudu prvního stupně vytkl, že nedocenil negativní vliv těžké obstrukční plicní choroby, kterou žalobce trpí po úrazu hrudníku, na další funkce jeho organizmu a na vznik dalších obtíží vyvolaných zvýšenou fyzickou a psychickou únavou. S ohledem na trvalé funkční změny pohybového aparátu, poruchy dýchacího ústrojí a poruchy duševní, jak byly znalci objektivně zjištěny, a při posouzení jejich dopadu na další uplatnění žalobce v životě a ve společnosti (zejména v oblasti rodinné, společenské, profesní a sebevzdělávací) dospěl odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že s ohledem na všechny okolnosti případu a na to, že k úrazu došlo v produktivním věku žalobce, kdy ztratil i postavení živitele rodiny, je přiměřeným zvýšení odškodnění na osminásobek základního bodového ohodnocení. Při počtu 1.495 bodů dle znaleckých posudků (po 30,- Kč) činí základní částka 44.850,- Kč, po zvýšení na osminásobek částku 358.800,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s .ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem - § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka uvádí, že sportovní, společenské a jiné zapojení nebylo žalobci v důsledku úrazu zcela znemožněno, není z těchto aktivit zcela vyřazen, nic mu nebrání v uplatnění v kulturním a společenském životě, nepříznivé důsledky v oblasti rodinného života nebyly objektivizovány a specifikovány, a pokud jde o sportovní zapojení, poukazuje na to, že se nejednalo o vrcholového sportovce. Za odpovídající zvýšení dovolatelka považuje maximálně čtyřnásobek základního ohodnocení, jak rozhodl soud prvního stupně, který ve svém rozhodnutí poukázal na závěry znaleckého ústavu, v němž otázka těžké obstrukční plicní choroby žalobce byla zohledněna. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že ačkoliv je ve svém dalším uplatnění v životě „pouze omezen“, jedná se o omezení velmi významná, který závažně zasahují do jeho rodinného, sportovního, kulturního a především pracovního uplatnění. Před úrazem byl učitelem tělesné výchovy, aktivně sportoval a vychovával své dvě děti a to vše se po dopravní nehodě, kterou v opilosti způsobila žalovaná, zásadně změnilo – žalobce se stal invalidním důchodcem, v zaměstnání je limitován invalidním důchodem, je omezen při dalším vzdělávání, které je u učitelů povinné. Výrazně je omezen ve sportovním životě, který před úrazem vedl nejen jako učitel tělesné výchovy, ale aktivně sám sportoval a působil rovněž jako trenér. Navrhl, aby dovolání žalované bylo jako nedůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř., věc projednal podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není opodstatněné.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolání směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla podle § 7 odst. 3 vyhlášky zvýšena náhrada za ztížení společenského uplatnění žalobce o další čtyřnásobek základního ohodnocení (tj. celkem na osminásobek). Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že už sama základní výměra odškodnění ztížení společenského uplatnění představuje náhradu za nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho potřeb a že zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky je na místě jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění podle § 6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny. Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přenechává soudu, aby pak v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“ povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Doporučení znaleckého ústavu na rozsah zvýšení náhrady vychází především z hlediska lékařského a samo o sobě není závazné pro soud, který je vázán poněkud jinými a komplexnějšími hledisky, mezi něž patří možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, možnost volby povolání a dalšího sebevzdělávání. Úvaha soudu není libovůlí, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady za ztížení společenského uplatnění (§ 4 odst. 1, § 6 odst. 1 vyhl.) a pro její zvýšení (§ 6 odst. 2 a zejména § 7 odst. 3 vyhlášky) stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je usměrňována úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých případech hodných mimořádného zřetele.

Rozhodnutí o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví se stavem, který u něj nastal v důsledku poškození, a spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti k dalšímu uplatnění v životě a ve společnosti. Zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky je opodstatněno v případech, kdy společenské, kulturní, sportovní a jiné zapojení poškozeného bylo na vyšší úrovni a po ustálení jeho zdravotního stavu po úrazu je další pokračování v těchto činnostech velice ztíženo, popř. vyloučeno, a kdy následky poškození zdraví se negativně projevují v řadě činností a oblastí života poškozeného.

Z hlediska skutkového stavu bylo v dané věci zjištěno, že u žalobce došlo k trvalým a výrazným změnám zdravotního stavu ve věku 38 let s následky vyplývajícími z poúrazového omezení hybnosti levého hlezenního kloubu a kolena, s poruchami cévního prokrvení levé dolní končetiny, těžkého organického psychosyndromu (anxiosně – depresivní) a středně těžkého omezení hybnosti hrudníku s těžkou obstrukční chorobou plicní. Žalobce trpí dechovými obtížemi, omezením hybnosti levé dolní končetiny a psychickými obtížemi projevujícími se sníženou možností soustředění, zvýšenou únavou, častější bolestivostí hlavy. V důsledku toho žalobce ztratil nejen svou dosavadní profesi učitele tělocviku, ale i svou mimopracovní a zájmovou činnost, jíž se s oblibou intenzivně věnoval jako trenér, i možnost sám se věnovat aktivně sportu, což pro něj představovalo významnou životní hodnotu. Pro dechové a psychické obtíže je pak omezen i v řadě dalších společenských a kulturních činností, včetně života rodinného a výchovy dětí.

Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – přihlížel k okolnostem významným pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobce, jež souvisejí s následky úrazu, utrpěného při nehodě, a v rámci případu zvlášť výjimečného důvodně uvážil rozsah zvýšení náhrady. Vycházel přitom ze zhodnocení, jak následky zranění žalobce konkrétně zasáhly do jeho života vzhledem k jeho věku a nakolik jsou jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou jeho společenského, profesního, sportovního i jiného uplatnění.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání, nespočívá v dané věci v tom, že by odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že by správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. S právním posouzením věci odvolacím soudem dovolatelka nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkové závěry, s nimiž dovolatelka nesouhlasí a bagatelizuje je.

Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním názoru nebo že by míra zvýšení základního odškodnění podle hledisek § 7 odst. 3 vyhlášky neodpovídala rozsahu, v jakém je žalobce pro trvalé následky úrazu omezen v dalším životě a v uplatnění ve společnosti, a v jakém jsou některé z předpokladů, jež žalobce v dalším životě měl, následkem poškození jeho zdraví zcela ztraceny. Jestliže odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností konkrétního případu uvažoval přiměřenou výši odškodnění v celkové částce cca 350.000 Kč, nejde o úvahu nesprávnou či nepodloženou.


Proto dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu o dalším zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, jež znamenalo zásadní změnu v životě poškozeného, není v rozporu s ust. § 7 odst. 3 vyhlášky.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodů správný, a proto dovolací soud dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 15.705,- Kč (odměna z částky určené podle § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 16. 5. 2005/, vypočítaná podle ust. § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 13. 7. 2005), v částce 75,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. ledna 2007

JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Dostatočné zistenie skutočného stavu veci
  • Určenie výšky náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 2. časť
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 1. časť
  • Škoda spôsobená povahou prístroja
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --