Poškodenie vo veci straty zamestnania | Medicínske právo
              

Judikatúra


Poškodenie vo veci straty zamestnania


 | 21.10.2010 | komentárov: 0

I v případě, že v době úrazu ještě nebyla uzavřena pracovní či jiná smlouva s dohodnutým datem nástupu do práce, je rozhodující skutkový stav před poškozením, tedy zda poškozený skutečně měl u určitého zaměstnavatele sjednán výkon konkrétní pracovní činnosti, lze-li zároveň podle okolností důvodně předpokládat, že nebýt poškození zdraví, postižený by sjednanou práci u nového zaměstnavatele vykonával, neboť pouze v důsledku poškození zdraví nemohl nový pracovní poměr uzavřít a nastoupit do sjednaného zaměstnání, takže ztratil výdělek, kterého by jinak - nebýt úrazu - dosahoval. K závěru, že ke ztrátě takového výdělku došlo, ovšem nestačí jen možnost určité výdělečné činnosti v budoucnu či nezávazný příslib zaměstnavatele, nýbrž zjištění, že k realizaci výdělečné činnosti, jež byla sjednána, nemohlo dojít právě z důvodu následků úrazu, a že – nebýt úrazu – poškozený by takovou činnost skutečně vykonával.


25 Cdo 1988/2005


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce B. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. B. zastoupenému opatrovníkem, vyšším soudním úředníkem Okresního soudu v Trutnově, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 17/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. března 2005, č. j. 26 Co 1/2005-237, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 26. 8. 2004, č. j. 8 C 17/98-223, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částky 20.526,- Kč a 162,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl návrh na zaplacení částky 551.312,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že zaměstnanec žalovaného při výkonu práce způsobil dne 1. 6. 1996 dopravní nehodu, při níž žalobce utrpěl vážná zranění, v jejichž důsledku je plně invalidní. Žalobce po maturitě na střední průmyslové škole byl od 1. 8. 1995 zaměstnán jako strojní zámečník-mechanik a od 3. 11. 1995 jako technickohospodářský pracovník ve firmě svého otce. Plánoval, že si rozšíří vzdělání v oboru mezinárodní dopravy a že pak bude pracovat jako celní deklarant. Do doby úrazu však nenastoupil a ani neabsolvoval žádný kurz, který by toto jeho pracovní zařazení umožnil, a jeho tvrzení o výši výdělku, jehož by pak mohl dosahovat, hodnotil soud jako nevěrohodné. Nebylo tedy prokázáno, že by u žalobce mělo dojít k podstatnému zvýšení příjmu z pracovního poměru a že by jen v důsledku úrazu se tak nestalo. Soud věc posoudil podle § 427, § 445, § 446 a 447 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu způsobenou žalobci, a na základě zjištění výše výdělku žalobce před úrazem a výše vyplacených nemocenských dávek přiznal mu částky odpovídající ztrátě na výdělku za dobu pracovní neschopnosti (celkem částku 20.526,- Kč). Protože invalidní důchod žalobce byl nižší než jeho výdělek před úrazem pouze v měsících květen, červen a červenec 1997, soud mu na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přiznal za toto období celkem 162,- Kč; ve zbytku žalobu zamítl s ohledem na neprokázané tvrzení žalobce o možném vyšším výdělku na místě celního deklaranta.

K odvolání žalobce do zamítavého výroku a do výroků o náhradě nákladů řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, č. j. 26 Co 1/2005-237, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nepřisvědčil námitce žalobce, že při stanovení náhrady za ztrátu na výdělku měl soud vycházet z výdělku, kterého by žalobce pravděpodobně dosahoval na místě celního deklaranta v době po úrazu, neboť soud prvního stupně vycházel správně z průměrného výdělku žalobce v době před úrazem a jeho výši správně zjistil podle § 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. a § 17 zákona č. 1/1992 Sb., tedy podle hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci v předchozím kalendářním období. Z pravděpodobného výdělku lze podle zákona č. 1/1992 Sb. vycházet pouze v případě, kdy zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval aspoň 22 dnů, což nebyl žalobcův případ. Náhrada vypočtená z vyššího výdělku, jak požadoval žalobce, by mohla být přiznána pouze v případě, že by bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce měl nastoupit do nového zaměstnání a právě v důsledku úrazu tam nenastoupil, což prokázáno nebylo, a pokud žalobce poukazuje na to, že jeho profesní kariéra byla úrazem přetržena, jde o okolnost, která má význam při rozhodování o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění, nikoli o výši náhrady za ztrátu na výdělku.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje s odkazem na ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, spatřuje v posouzení, jaký právní předpis měl být aplikován při výpočtu jeho ztráty na výdělku. Namítá, že v řízení doložil, že pokud by nedošlo k dopravní nehodě, nastoupil by od 1. 9. 1996 na odborný kurz a podstatným způsobem by zvýšil svoji kvalifikaci, což by mělo vliv na jeho kariéru i na jeho výdělek u firmy, u níž byl v době nehody zaměstnán. Mzda, kterou dostával v době úrazu, byla mzdou nástupní, která měla být zvyšována, a to i s ohledem na zvýšení kvalifikace. Soud sice vyžádal od znalce stanovení předpokládaného výdělku s ohledem na zvýšení žalobcovy kvalifikace, tento posudek však nepoužil, nýbrž aplikoval § 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. a § 17 zákona č. 1/1992 Sb. Dovolatel má zato, že v jeho případě, který je mimořádný, je aplikace těchto předpisů hrubě nespravedlivá a poškozuje jej. Poukazuje na to, že nárůst mezd a odměn v letech 1996 – 2005 byl razantní a evidentní, a s ohledem na okolnosti případu nelze pouze mechanicky vycházet z jeho skutečného výdělku před úrazem. Dle jeho názoru měl soud vycházet z předpokládaného výdělku, který by se aspoň částečně přibližoval skutečné újmě. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání uvedl, že se zcela ztotožňuje s výrokem okresního i odvolacího soudu včetně odůvodnění rozhodnutí.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Vzhledem k tomu, že jde o rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo jiné – dřívější rozhodnutí o tomto nároku (předchozím rozsudkem v této věci bylo rozhodnuto o jiných nárocích žalobce, než o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku), řídí se přípustnost dovolání ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Otázka, jaký právní předpis má být v daném případě aplikován při stanovení náhrady za ztrátu na výdělku, nečiní rozhodnutí odvolacího zásadně právně významným.

Škoda, spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě, se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození (§ 447 obč. zák.), k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako před poškozením. Podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, průměrným výdělkem se rozumí průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely, přičemž toto ustanovení odkazuje na § 275 zákoníku práce a § 17 zákona č. 1/1992 Sb., zákona o mzdě.

Podle těchto předpisů, platných v době, kdy k došlo ke vzniku žalobcovy škody, odvolací soud postupoval a tento postup je zcela v souladu s právními předpisy i s dosavadní judikaturou.


K námitce dovolatele, že odvolací soud měl vycházet z pravděpodobného výdělku, nikoli z výdělku dosahovaného před úrazem, je třeba uvést, že podle ust. § 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, ve znění pozdějších předpisů, které se na tento případ vztahuje, se místo průměrného výdělku používá pravděpodobný výdělek, jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 22 dnů. Pravděpodobný výdělek se zjistí z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl. Ze skutkových zjištění nevyplývá (ostatně ani dovolatel netvrdí), že by neodpracoval alespoň 22 dnů v kalendářním čtvrtletí předcházejícím vzniku škody (tj. v rozhodném období), nebylo tedy důvodu vycházet z pravděpodobného výdělku.

Při odškodňování ztráty na výdělku lze odškodnit i ztrátu výdělku, jehož poškozený v době úrazu nedosahoval, protože teprve měl do určitého zaměstnání nastoupit. Tuto ztrátu na výdělku lze odškodnit v případě, že poškozený měl prokazatelně uzavřít pracovní či jiný obdobný poměr a jen v důsledku úrazu se tak nestalo, takže ztratil příjem, který by po uzavření smlouvy o pracovní činnosti dosahoval (srov. R 10/1991). Jak dovodila judikatura, i v případě, že v době úrazu ještě nebyla uzavřena pracovní či jiná smlouva s dohodnutým datem nástupu do práce, je rozhodující skutkový stav před poškozením, tedy zda poškozený skutečně měl u určitého zaměstnavatele sjednán výkon konkrétní pracovní činnosti, lze-li zároveň podle okolností důvodně předpokládat, že nebýt poškození zdraví, postižený by sjednanou práci u nového zaměstnavatele vykonával, neboť pouze v důsledku poškození zdraví nemohl nový pracovní poměr uzavřít a nastoupit do sjednaného zaměstnání, takže ztratil výdělek, kterého by jinak - nebýt úrazu - dosahoval. K závěru, že ke ztrátě takového výdělku došlo, ovšem nestačí jen možnost určité výdělečné činnosti v budoucnu či nezávazný příslib zaměstnavatele, nýbrž zjištění, že k realizaci výdělečné činnosti, jež byla sjednána, nemohlo dojít právě z důvodu následků úrazu, a že – nebýt úrazu – poškozený by takovou činnost skutečně vykonával (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1783/2003).

I z tohoto hlediska se soudy obou stupňů nárokem žalobce zabývaly. Jestliže ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které převzal i odvolací soud (a kterými je dovolací soud podle § 241a odst. 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán), vyplývá skutkový závěr, že žalobce neprokázal, že by měl nastoupit na místo celního deklaranta, na které neměl kvalifikaci, a že by tak dosahoval výrazně vyšších výdělků, je právní závěr odvolacího soudu správný, a přisvědčit lze i jeho názoru, že náhradou za ztrátu na výdělku se neodškodňuje samotná ztráta či omezení možnosti pracovního uplatnění ve smyslu profese, nýbrž majetková újma, spočívající v tom, že trvalou ztrátou (snížením) pracovní způsobilosti následkem újmy na zdraví došlo k poklesu jeho příjmů oproti jeho příjmům před škodnou událostí. V souvislosti s vlivem poškození zdraví na výkon zaměstnání se totiž v rámci náhrady za ztrátu na výdělku odškodňuje snížení výdělku, zatímco v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění se odškodňuje omezení možnosti seberealizace a společenského uplatnění v návaznosti na výkon povolání (ve smyslu profese) bez přímé souvislosti s výší výdělku (srov. R 22/1992). Následky spočívající v tom, že poškozený ztratil možnost dalšího vzdělávání a v důsledku takto zvýšené kvalifikace i možnost dosahovat vyšších příjmů v rámci kariérního postupu, se však odškodňuje v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 444 obč. zák. Právní názor odvolacího soudu je i v tomto směru správný a v souladu s judikaturou. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci (co bylo či nebylo v řízení prokázáno) pak přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska právních otázek předložených k dovolacímu přezkumu zásadní význam po stránce právní ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání proti tomuto rozhodnutí tak není přípustné.


Dovolací soud proto dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí odmítl podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Dostatočné zistenie skutočného stavu veci
  • Určenie výšky náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 2. časť
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 1. časť
  • Škoda spôsobená povahou prístroja
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --