Výška relutárnej satisfakcie | Medicínske právo
              

Judikatúra


Výška relutárnej satisfakcie


 | 20.10.2010 | komentárov: 0

Jak morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., tak i zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., sledují stejný cíl, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně, vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Z uvedeného vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby.


ROZSUDEK
Nejvyššího soudu ČR
ze dne 9. 9. 2008
Ochrana osobnosti. Právo na soukromí a rodinný život


sp. zn. 30 Cdo 535/2007

§ 11, § 13 zákona č. 40/1964 Sb.



Při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby.

 Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) E. N., b) J. N., c) nezletilé K. N., a d) nezletilé B. N., obou nezletilých zastoupených E. N. a J. N., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému S. k., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 82/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006, č. j. 1 Co 348/2005-127, takto:

 I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006, č. j. 1 Co 348/2005-127, a to žalobce a) proti potvrzujícímu výroku I. odstavce 1 co do částky 50 000 Kč, žalobkyně b) proti potvrzujícímu výroku I. odstavce 2 co do částky 100 000 Kč a žalobkyně c) proti potvrzujícímu výroku I. odstavce 3 co do částky 100 000 Kč, jakož i všech žalobců proti výroku IV. o povinnosti zaplacení soudního poplatku, se odmítá.

 II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006, č. j. 1 Co 348/2005-127, se v zamítavém výroku I. odstavce 1 co do částky 350 000 Kč ve vztahu k žalobci a), v zamítavém výroku I. odstavce 2 co do částky 400 000 Kč ve vztahu k žalobkyni b) a v zamítavém výroku I. odstavce 4 co do částky 200 000 Kč ve vztahu k žalobkyni d) a v potvrzujícímu výroku II., jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

 Odůvodnění:

 Žalobci se domáhali žalobou na ochranu osobnosti doručenou Krajskému soudu v Praze dne 16. 6. 2004 zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s komplikacemi zapříčiněnými při porodu žalobkyně c) K. N. nesprávným postupem původní žalované N. v P. Následkem těchto komplikací se žalobkyně c) K. N. narodila s těžkými poruchami mozku, projevujícími se výrazně sníženou hybností s neschopností naučit se mluvit a řadou dalších poruch. Lékaři navrhovali rovnou ústavní výchovu. Žalobci však prosadili domácí péči, což ovšem znamenalo neobyčejně náročné rehabilitace, neustálý dohled nad dítětem a prakticky žádnou naději na zlepšení. V případě matky, žalobkyně b) J. N., došlo téměř k rezignaci na vlastní soukromý i profesní život. Celá rodina se střídá u výchovy žalobkyně c) K. N. a nejezdí na dovolené. Tento stav trvá po dobu třinácti let. Žalobci zdůraznili neodstranitelnost následků, které se jeví být prakticky horší než v případě úmrtí člena rodiny. V uvedeném žalobci spatřují zásah do práva na soukromí a rodinný život.

 Krajský soud v Praze rozhodl ve věci nejdříve rozsudkem ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 36 C 82/2004-56, který Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. dubna 2005, č. j. 1 Co 5/2005-82, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem byla skutečnost, že původní žalovaná N. s p. v P. ztratila v průběhu řízení před soudem prvního stupně způsobilost být účastníkem řízení, když byla zrušena rozhodnutím zastupitelstva S. k. a jejím právním nástupcem se stal S. k. Soud prvního stupně pochybil, když pokračoval s právním nástupcem žalovaného, aniž by předtím rozhodl o tom, s kým bude v řízení pokračováno podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř.

 V následujícím řízení po odstranění uvedeného procesního pochybení Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. září 2005, č. j. 36 C 82/2004-98, tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni c) K. N. 100 000 Kč a co do částky 5 900 000 Kč žalobu zamítl (výrok I.), žalobkyni d) B. N. uložil žalovanému zaplatit 200 000 Kč a co do částky 2 800 000 Kč žalobu zamítl (výrok II.), žalobkyni b) J. N. uložil žalovanému zaplatit 500 000 Kč a co do částky 1 500 000 Kč žalobu zamítl (výrok III.) a žalobci a) E. N. uložil žalovanému zaplatit 400 000 Kč a co do částky 1 100 000 Kč žalobu zamítl (výrok IV.). Současně zavázal žalovaného nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 12 800 Kč s 19% DPH (výrok V.) a na soudním poplatku zaplatit částku 48 000 Kč (výrok VI.).

 Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv všech žalobců došlo v souvislosti s porodem žalobkyně c) K. N. dne 16. 9. 1991, kdy v důsledku postupu lékařů non lege artis utrpěla velmi těžké zdravotní následky . Tento závěr učinila Ústřední znalecká komise Ministerstva zdravotnictví, znalci 2. lékařské fakulty a znalec K. Vážnost poškození dovozoval soud prvního stupně i z mimořádné výše soudem přiznané náhrady škody ve výši 1 892 331 Kč a z částky 2 000 000 Kč vyplacené nad tento rámec pojišťovnou. V uvedeném jednání shledal neoprávněný zásah do práva na soukromí a na rodinný život, s výjimkou žalobkyně c) K. N., a to zásah zcela nereparovatelný, který dokonce hodnotil v mnoha směrech jako horší než smrt, kdy se postupem času může rodina s danou situací vyrovnat. Intenzivnějším tento zásah spatřoval u žalobkyně b) J. N. a žalobce a) J. N. jako rodičů, oproti žalobkyni d) B. N., která je sourozencem žalobkyně c) K. N. Vzhledem k trvalosti, vážnosti a neodstranitelnosti následků neoprávněného zásahu za přiměřený prostředek občanskoprávní ochrany podle ustanovení § 13 obč. zák. shledal zadostiučinění v penězích, přičemž jeho výši stanovil s přihlédnutím k okolnostem případu a k výši částek přiznávaných soudy na těchto náhradách. Ve vztahu k žalobkyni c) K. N. neshledal neoprávněný zásah do práva na rodinný život, ale do práva na zdraví. Při stanovení výše náhrady přihlédl rovněž k tomu, že podstatná část uplatněného nároku se opírá o náhradu škody (prakticky veškeré fyzické následky zásahu); právo na ochranu osobnosti postihuje pouze samotný fakt nedovoleného zásahu.

 K odvolání všech účastníků řízení Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak , že rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujících výrocích ve věci samé ve vztahu k žalobci a) E. N. co do částky 50 000 Kč potvrzuje a co do částky 350 000 Kč se mění tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 1), ve vztahu k žalobkyni b) J. N. co do částky 100 000 Kč potvrzuje a co do částky 400 000 Kč se mění tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 2), ve vztahu k žalobkyni c) K. N. co do částky 100 000 Kč potvrzuje (výrok I. odst. 3) a ve vztahu k žalobkyni d) B. N. co do částky 200 000 Kč se mění tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 4). Dále rozhodl tak, že rozsudek se v zamítavých výrocích ve věci samé ve vztahu ke všem žalobcům potvrzuje (výrok II.). Současně zavázal žalovaného na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně zaplatit žalobci a) E. N. 13 175 Kč, žalobkyni b) J. N. 13 175 Kč, žalobkyni c) K. N. 13 175 Kč. Ve vztahu k žalobkyni d) B. N. žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit na soudním poplatku 10 000 Kč (výrok IV.). Konečně žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu ke všem žalobcům (výrok V.).

 Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že došlo postupem non lege artis tehdejšího O. P. k závažnému poškození zdraví žalobkyně c). Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že v souvislosti s porodem žalobkyně c) došlo nejen k zásahu do práva na její zdraví, ale rovněž i k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců a) a  b), a to konkrétně do práva na soukromí. V souvislosti s prokazatelně potřebnou péčí o žalobkyni c), vyvolanou jejím zdravotním stavem, je jejich rodinný život omezen v řadě činností souvisejících s kulturními, sportovními a společenskými aktivitami, ale zejména nepochybně i ve zcela běžném fungování rodiny. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud shledal neoprávněný zásah do soukromí žalobkyně c), jejíž rodinný život byl narušen v důsledku poškození zdraví tak, že nebude mít možnost žít standardním způsobem, zejména chodit do školy, založit rodinu apod. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal neoprávněný zásah do soukromí a rodinného života žalobkyně d). Přitom vzal v úvahu, že se narodila až sedm let poté, co došlo k poškození zdraví žalobkyně c), a je tak pojmově vyloučeno, aby došlo v důsledku toho k jakémukoli zásahu do jejích osobnostních práv, jestliže v té době ještě nežila. Odvolací soud přitom nezpochybnil, že zdravotní stav její sestry bezesporu omezuje i žalobkyni d) v možnostech nejrůznější činnosti, že její rodiče objektivně nemají možnost věnovat se jí takovým způsobem, kterým by se jí věnovali nebýt zdravotního stavu její sestry, avšak tuto skutečnost nelze klást k tíži žalovanému, stejně jako hypotetickou úvahu o budoucí možné péči o žalobkyni c), kterou by žalobkyně d) měla převzít.

 Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud vycházel ze zásady, že smyslem náhrady je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy, přičemž musí být ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. přiměřená. V posuzované věci přihlédl k již existující judikatuře odvolacího soudu, v níž šlo vždy o případy úmrtí člena rodiny. V této souvislosti odmítl názor soudu prvního stupně, že daný případ je v některých aspektech horší než smrt, neboť smrt je vždy žádným způsobem neodčinitelný následek. Dále odvolací soud přihlédl zejména k tomu, že od doby neoprávněného zásahu do podání žaloby uplynulo třináct let. Tato doba má podle jeho názoru výrazný vliv na výši náhrady nemajetkové újmy v penězích, neboť uplynutím doby, byť žalobci stále pociťují důsledky neoprávněného zásahu, z objektivního pohledu tyto následky odeznívají. S přihlédnutím k tomuto zásadnímu hledisku odvolací soud snížil částky přiznané na náhradě nemajetkové újmy v penězích ve vztahu k žalobci a) na 50 000 Kč a žalobkyni b) na 100 000 Kč, když stejně jako soud prvního stupně vycházel z toho, že život žalobkyně b) vzhledem k absenci jejího profesního zapojení byl intenzivněji dotčen. Ve vztahu k žalobkyni c) odvolací soud považoval soudem přiznanou náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč za přiměřenou hledisku ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., avšak nikoli za zásah do jejího zdraví, ale za zásah do jejího soukromí. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že podstatná část nároku žalobkyně c) se opírá o náhradu škody a v této souvislosti je třeba poukázat (nad rámec částek vyplacených pojišťovnou) na soudy přiznanou náhradu škody ve výši 1 892 331 Kč a 3 060 000 Kč.

 Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podávají je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

 Dovolatelé zejména namítají, že odvolací soud, ačkoli nezpochybňuje, že zdravotní stav žalobkyně c) je objektivní příčinou omezení v životě žalobkyně d), a ve skutečnosti tak shledává zásah do jejích osobnostních práv, odmítá jí přiznat jejich občanskoprávní ochranu. Pokud jde o výši přiznané náhrady nemajetkové újmy v penězích, dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že smyslem náhrady je pouze zmírnění následků nemajetkové újmy, ale zastávají stanovisko, že náhrada plní funkci reparace celé nemajetkové újmy. V řízení bylo učiněno nesporným, že zdravotní následky žalobkyně c) vykazují významnou progresi a současný zdravotní stav nelze brát jako konečný a ustálený a jeho důsledky v životě žalobců tak zjevně nemohou odeznívat, jak dovodil odvolací soud. Dovolatelé považují za nesprávný názor odvolacího soudu, jenž nepřiznal žalobkyni c) náhradu nemajetkové újmy z titulu zásahu do práva na život s odkazem na soudy přiznanou náhradu škody na zdraví. Podle nich se jedná o rozdílné právní tituly, jež nelze zaměňovat. Dovolatelé se ztotožňují s argumentací soudu prvního stupně, že v posuzované věci jsou následky v rodinném a soukromém životě žalobců závažnější než v jiných projednávaných případech, kde došlo k úmrtí osoby blízké. Soudní praxe ve sporech o peněžité zadostiučinění za zásah do práv na ochranu osobnosti se dosud vyvíjí a výše náhrady za nemajetkovou újmu v penězích není dosud stanovována konzistentním způsobem a pro její určení chybí dosud jasná kritéria. Z tohoto hlediska dovolatelé považují výši peněžitého zadostiučinění požadované žalobou za odůvodněné jak závažností zásahu do práv žalobců, tak rovněž uvážením hodnoty těchto práv. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

 Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců ohledně potvrzujících výroků odmítl a jinak zamítl.

 Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), s e nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

 Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

 Dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Při tomto posuzování nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Jinak je dovolání nepřípustné pro nedostatek subjektivní legitimace dle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. Jak vyplývá z výše uvedeného je nepřípustné dovolání žalobců směřující do potvrzujících výroků odvolacího soudu, kterými jim bylo vyhověno. Dovolací soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

 Za nepřípustné je třeba považovat i dovolání žalobců do výroku IV. o uložení poplatkové povinnosti, když tento výrok nemá povahu akcesorického výroku a dovolatelům tím nebyla způsobena žádná újma, a proto uvedené dovolání dovolací soud rovněž odmítl podle ustanovení § 243b odst . 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

 Pokud byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I. odstavce 1 až 4, jde o rozhodnutí, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) dovolání přípustné. Přípustné je i dovolání proti potvrzujícímu výroku II. podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), neboť jde o rozhodnutí, které je v rozporu s hmotným právem. V uvedeném rozsahu proto dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

 Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že vady uvedené v ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, předmětem přezkumu je pouze dovoláním vymezené nesprávné právní posouzení věci, týkající v závěrů o přiměřenosti zadostiučinění v penězích v důsledku neoprávněného zásahu do osobností žalobců podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák.

 Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

 Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 11 násl. obč. zák. Podle ustanovení § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

 Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 obč. zák. tak musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Pokud může být nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby zmírněna některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a. s. 2004, str. 163 a 180 násl.).

 Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.).

 Občanský zákoník v ustanovení § 13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích. Současně ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení § 13 obč. zák. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska.

 Ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích, pouze demonstrativně), a to za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

 Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě zjišťovat značně obtížně. Jak bylo uvedeno výše, vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136 o. s. ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 20, ročník 2007).

 Jak morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., tak i zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., sledují stejný cíl, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně, vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Z uvedeného vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby (obdobně srovnej Karel Knap a Jiří Švestka, Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost č. 6/1991, str. 330 násl.). Právo na ochranu zdraví je jedním z nejvýznamnějších práv týkajících se ochrany osobnosti. Nelze dovodit, že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti supluje, resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody; jedná se o zcela svébytné a samostatné nároky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 154/2007, uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod číslem 23, ročník 2007).

 Jak vyplývá z výše uvedených závěrů, je třeba považovat za správný názor odvolacího soudu, že smyslem peněžitého zadostiučinění je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby. V tomto směru proto nelze souhlasit s dovolateli, že finanční náhrada plní funkci reparace celé nemajetkové újmy. Zásadě, že určení výše zadostiučinění v penězích se musí opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska posuzovaného případu, neodpovídá, pokud odvolací soud poukazuje na vlastní judikaturu, jakož není ani přiléhavé v podstatě obecné porovnávání následku smrti se závažností následků na zdraví žalobkyně c) K. N. v daném případě. Správný není ani závěr odvolacího soudu, pokud považoval za zásadní, konkrétními okolnostmi však nijak neodůvodněné, hledisko pro snížení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve vztahu k žalobci a) E. N. a žalobkyni b) J. N. odůvodněné tak, že od doby, kdy vznikla nemajetková újma, do podání žaloby uplynulo třináct let s tím, "že z objektivního pohledu následky neoprávněného zásahu odeznívají. " Jak bylo uvedeno shora, nároky uplatněné z titulu práva na ochranu zdraví a nároky na náhradu škody na zdraví jsou zcela samostatné nároky. Proto nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, pokud výši peněžitého zadostiučinění uplatněnou žalobkyní c) K. N. omezil s přihlédnutím k náhradě škody přiznané soudem. Zásah do osobnostních práv žalobkyně c) má přitom vzhledem k jeho následkům povahu zásahu do práva na zdraví, nikoli do práva na soukromí, jak správně dovodil soud prvního stupně. Konečně důvodné nebylo ani odmítnutí práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích odvolacím soudem ve vztahu k žalobkyni d) B. N. Lze přisvědčit dovolatelům, že omezení žalobkyně d) v soukromém a rodinném životě, jak je shledal i odvolací soud, jsou v příčinné souvislosti se zdravotními následky žalobkyně c) K. N. způsobenými neoprávněným zásahem žalovaného.

 Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto v uvedeném rozsahu, včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

 Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

 Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.






 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Dostatočné zistenie skutočného stavu veci
  • Určenie výšky náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 2. časť
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 1. časť
  • Škoda spôsobená povahou prístroja
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --