Dôvody pre mimoriadne zvýšenie náhrady SSU | Medicínske právo
              

Judikatúra


Dôvody pre mimoriadne zvýšenie náhrady SSU


 | 8.4.2010 | komentárov: 0

Postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (který přísluší pouze soudu) pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) uvedené vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Ustálená soudní praxe vychází z názoru, že musí jít o zcela výjimečné případy hodné mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody.

Obrazok

21 Cdo 2850/2006



ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce L. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. P J., zastoupenému advokátkou, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti K., p. a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 13/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2006, č.j. 16 Co 101/2006-100, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o 66.000,- Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se [poté, co žalobu v průběhu řízení před soudem prvního stupně vzal zčásti zpět (ohledně částky 10.500,- Kč s 2,25 % úrokem z prodlení od 8.12.2004 do zaplacení na náhradě „ušlé mzdy za měsíce listopad 2002 až leden 2003“ a ohledně částky 104.160,-Kč s 2,25 % úrokem z prodlení od 8.12.2004 do zaplacení na náhradě bolestného a na náhradě za ztížení společenského uplatnění)] domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě bolestného 39.120,- Kč s 2,25 % úrokem z prodlení od 8.12.2004 do zaplacení a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 132.000,- Kč s 2,25 % úrokem z prodlení od 8.12.2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 9. 4. 2002 utrpěl při plnění pracovních úkolů pro žalovaného pracovní úraz, jehož důsledkem bylo poranění II. a IV. prstu levé ruky. Protože pracovní úraz zanechal trvalé následky a v jeho důsledku se výrazně zhoršily životní podmínky žalobce, neboť má omezené možnosti při pracovním uplatnění, sportovním vyžití, oblékání, běžných denních činnostech (např. otevírání dveří, řízení automobilu), poškozenou ruku, která je výrazně slabší, nemůže při žádné činnosti přetěžovat, v místech provedené plastické operace má kůži přecitlivělou na hygienické a chemické prostředky, a protože stav po pracovním úrazu může mít vliv i na jeho partnerský život, zvláště za situace, kdy v době úrazu mu bylo 21 let, byl svobodný a nezadaný, považuje žalobce za opodstatněné zvýšení odškodnění náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.


Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 18. 10. 2005, č.j. 6 C 13/2005-64, zastavil řízení o zaplacení „náhrady mzdy“ ve výši 10.500,- Kč s 2,25 % úrokem z prodlení od 8.12.2004 do zaplacení a o zaplacení částky 104.160,- Kč s 2,25 % úrokem z prodlení od 8.12.2004 do zaplacení (v důsledku účinného zpětvzetí žaloby v této části), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci na bolestném částku 39.120,- Kč s 2,25 % úrokem z prodlení od 8.12.2004 do zaplacení a úrok ve výši 2,25 % z částky 132.000,- Kč od 8.12.2004 do zaplacení, a dále rozhodl, že „žalovaný s vedlejším účastníkem jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 132.000,- Kč“, že „žalovaný s vedlejším účastníkem jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na nákladech řízení“ žalobci 25.267,- Kč k rukám advokáta, České republice 900,- Kč a na soudním poplatku 5.280,- Kč, obojí „na účet“ Okresního soudu v Novém Jičíně, a že „žalovanému bude po právní moci tohoto rozhodnutí vrácena částka 4.100,- Kč z účtu Okresního soudu v Novém Jičíně ze zaplacené zálohy na znalecký posudek“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce, který pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 4. 2001 jako truhlář, utrpěl dne 9. 4. 2002 při plnění pracovních úkolů (při frézování dřevěné výplně) pracovní úraz – poranění druhého a čtvrtého prstu levé ruky, v jehož důsledku byl v pracovní neschopnosti do 31. 1. 2003; doba léčení úrazu trvala od 9. 4. 2002 do 3. 3. 2003. Podle znalce MUDr. L. B., který ve znaleckém posudku ze dne 7. 7. 2005 provedl podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. hodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění a slyšen soudem prvního stupně vysvětlil, proč se jeho hodnocení liší od posudku MUDr. R. J. ze dne 1. 12. 2004, bylo bolestné ze základního počtu 163 bodů z důvodu mimořádně náročného způsobu léčení zvýšeno o 100% [§ 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb.], tedy na 326 bodů, a ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno 550 body; podle znalce bolestné bylo možno poprvé ohodnotit začátkem ledna 2003. Při posuzování základu a výše uplatněného nároku dospěl soud prvního stupně k závěru, že za škodu způsobenou pracovním úrazem odpovídá žalobci v plném rozsahu žalovaný [§ 190 odst. 1, § 193 odst. 1 písm. b) zák. práce], že nárok žalobce na náhradu bolestného je promlčen (proto žalobu ohledně částky 39.120,- Kč s úrokem z prodlení zamítl) a že – vzhledem k tomu, že u žalobce se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele (když přihlédl k závažnosti a následkům úrazu žalobce, k věku, ve kterém se mu úraz stal, a k hodnocení poruchy uchopové funkce ukazováku levé ruky jako poruchy těžkého stupně) – jsou splněny podmínky pro zvýšení ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. o jednonásobek (o dalších 550 bodů), celkem na 1.100 bodů; dovodil, že „při korunové hodnotě jednoho bodu 120,- Kč tak činí škoda za ztížení společenského uplatnění částku 132.000,- Kč“, a proto „soud zavázal žalovaného spolu s vedlejším účastníkem“ žalobci škodu „uhradit“.

K odvolání obou účastníků a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 5. 2006, č.j. 16 Co 101/2006-100, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci IV. výroku, pokud byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 66.000,- Kč“, potvrdil, v části, „pokud bylo vyhověno žalobě na zaplacení částky 66.000,- Kč vůči žalovanému“, jej změnil tak, že se žaloba o zaplacení (dalších) 66.000,- Kč zamítá, „v odstavci IV., pokud byl vedlejší účastník zavázán zaplatit žalobci částku 132.000,- Kč společně a nerozdílně s žalovaným“, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v této části zastavil a rozhodl, že žalovaný s vedlejším účastníkem jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 8.227,- Kč k rukám advokáta, že žalovaný je povinen zaplatit České republice „na účet“ Okresního soudu v Novém Jičíně na soudním poplatku 2.640,- Kč, že každý z účastníků je povinen zaplatit České republice „na účet“ Okresního soudu v Novém Jičíně náklady řízení, a to žalobce částku 333,- Kč a žalovaný částku 567,- Kč, a že žalovaný s vedlejším účastníkem jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 26.658,- Kč k rukám advokáta; odvolací řízení o odvolání žalobce, které směřovalo do výroku o zamítnutí žaloby ohledně zaplacení částky 39.120,- Kč s úroky z prodlení (na náhradě bolestného), odvolací soud – protože odvolání bylo vzato zpět – zastavil (§ 207 odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud přisvědčil námitce vedlejšího účastníka, že za škodu vzniklou zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu odpovídá zaměstnavatel, nikoliv pojišťovna z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, a že z žádného zákona nevyplývá, že by pojišťovna odpovídala společně a nerozdílně se zaměstnavatelem; protože žalobce požadoval náhradu škody toliko a výlučně po žalovaném (po svém zaměstnavateli), nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí, že „žalovaný s vedlejším účastníkem jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 132.000,- Kč“. Nárok žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění shledal odvolací soud co do základu opodstatněným, avšak – s poukazem na ustálenou judikaturu („R 10/1992“) a s přihlédnutím k hodnocení ztížení společenského uplatnění znalcem MUDr. L. B. [položka 1203 - porucha uchopové funkce ukazováku levé ruky těžkého stupně (u praváka) 350 bodů a položka 1213 – ztráta koncového článku 4. a 5. prstu vlevo (u praváka) 2x 100 bodů, celkem 550 bodů] a ke zjištěním z výpovědi žalobce (že na ukazováčku levé ruky má voperovaný umělý kloub, má v něm tedy menší sílu, že má těžce omezenou uchopovou schopnost levé ruky, nemůže ji přetěžovat a že v současné době může vykonávat svou profesi, ale má problémy s uchopením drobných součástek) – dovodil, že omezení žalobce jsou zcela v souladu se závěrem znalce MUDr. L. B., který poruchu uchopové funkce ukazováku levé ruky hodnotil jako poruchu těžkého stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto dospěl k závěru, že v daném případě nejsou splněny předpoklady přiměřeného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění z částky odpovídající základnímu počtu 550 bodů o jednonásobek, jak požaduje žalobce, neboť nebyla zjištěna existence takových skutečností, které by umožňovaly závěr, že omezení žalobce nelze vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění, které již samo o sobě představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojení žalobcem tvrzených životních a společenských potřeb a úkolů [§ 6 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 440/2001 Sb.]. Už vůbec nepovažoval za splněné podmínky pro aplikaci ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť přiměřené zvýšení nad stanovené nejvyšší výměry odškodňování podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen zcela výjimečně v případech hodných mimořádného zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu – do jeho měnícího výroku ve věci samé (jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 66.000,- Kč) - podal žalobce z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. z hlediska splnění podmínek jeho aplikace a namítá, že odvolací soud podmínky pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vyložil příliš restriktivně. Nesouhlasí s jeho závěrem, že „obecně nejsou dány podmínky pro navýšení, když navýšit lze pouze za situace, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné“. Sám je toho názoru, že navýšit bodové ohodnocení může soud i za situace, kdy poškozený se aktuálně nezapojuje do sportovního, kulturního či jiného společenského života nad obvyklou míru, neboť smyslem náhrady za ztížení společenského uplatnění je vyrovnat toto ztížení i v případech, kdy by se poškozený chtěl do tohoto života aktivněji zapojit v budoucnu, ale vzhledem k následkům již nemůže. Mělo by být přihlédnuto také k obecnějším souvislostem, například k jeho nízkému věku, k tomu, že má zohyzděnou ruku, zčásti funkční, což mu působí problémy při hledání životního partnera, v rodinném životě, při relaxaci i při výkonu jakéhokoliv povolání. Proto je v jeho případě namístě navýšit odškodnění na dvojnásobek, jak rozhodl soud prvního stupně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť odvolací soud rozhodl správně, když neshledal podmínky nezbytné pro zvýšení náhrady za ztížení společného uplatnění. Je přesvědčen, že žalobce v důsledku úrazu nezměnil svůj životní styl ani v pracovním zařazení, ani ve sportovním, kulturním a společenském vyžití.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je v jeho měnícím výroku ve věci samé dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal rozsudek v napadené části bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu může přihlížet jen k těm důvodům, které dovolatel v dovolání označil; přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Žalobce odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. z hlediska splnění podmínek jeho aplikace na posuzovaný případ; namítá, že odvolací soud podmínky pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vyložil příliš restriktivně. Podle jeho názoru „soud může navýšit bodové ohodnocení i za situace, kdy poškozený se aktuálně nezapojuje do sportovního, kulturního či jiného společenského života nad obvyklou míru, neboť smyslem náhrady za ztížení společenského uplatnění je vyrovnat toto ztížení i v případech, kdy by se poškozený chtěl do tohoto života aktivněji zapojit v budoucnu, ale vzhledem k následkům již nemůže“.

V posuzovaném případě – vzhledem k tomu, že žalobcem tvrzená škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vznikla nejdříve za rok po pracovním úrazu ze dne 9. 4. 2002 – se určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, jakož i výše, do které lze poskytnout náhradu za ztížení společenského uplatnění, stanovuje (srov. též zmocnění obsažené v ustanovení § 203 zák. práce ve znění do 31. 12. 2006) podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb. (dále též jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“), která s účinností od 1. 1. 2002 nahradila vyhlášku č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen vyhláška č. 32/1965 Sb.).


Podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění se hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§ 5 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). Pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2 a 4 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě [§ 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb.].

Výše odškodnění ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (§ 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.).

Podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.


Z citovaných ustanovení vyhlášky č. 440/2001 Sb. vyplývá, že odškodnění ztížení společenského uplatnění samo o sobě ve své podstatě již v základní výměře podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (§ 3 odst. 1 této vyhlášky). Přiznání takového odškodnění samotného tedy předpokládá, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, způsobů osobního uplatnění v rodinném životě a ve volném čase (různé záliby), v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění; jsou tedy „omezeny jeho možnosti uplatnit se v životě a ve společnosti“.

Zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. (nejvýše o 50 %) předpokládá [stejně jako zvýšení bodového ohodnocení bolestného podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) a b) této vyhlášky] existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky. Zvýšení bodového ohodnocení škody podle tohoto ustanovení v konkrétním případě předpokládá, že ohodnocení škody na zdraví podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky plně nevyjadřuje důsledky zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného, neboť škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, jež jsou charakterizovány jako takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě. Půjde tedy o takové případy, kdy lékař při stanovení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění dospěje k závěru, že s ohledem na následky škody na zdraví, které podstatně omezují nebo významně mění anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s přihlédnutím k věku poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě, je třeba bodové ohodnocení podle příloh č. 2 a 4 vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšit. Použití zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. předpokládá, že jsou již naplněny předpoklady uvedené v ustanovení § 3 odst. 1 této vyhlášky.

Postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (který přísluší pouze soudu) pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) uvedené vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Ustálená soudní praxe vychází z názoru, že musí jít o zcela výjimečné případy hodné mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2887/2006, nebo ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, a obdobně ve vztahu k ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., jež bylo obsahově shodné, rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992, ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2497/2004, nebo ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005).

Ve vztahu mezi zvýšením ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. a ustanovením § 7 odst. 3 uvedené vyhlášky platí, že zatímco zvýšení ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) této vyhlášky vyjadřuje, že oproti bodovému ohodnocení škody podle přílohy č. 2 a 4 vyhlášky je třeba s ohledem na zvlášť těžké následky škody na zdraví bodové ohodnocení škody zvýšit, tak zvýšení ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 této vyhlášky je možné, jen jedná-li se o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Samotná okolnost uplatněná žalobcem jako poškozeným v konkrétním případě (že „je nízkého věku“ a že „má zohyzděnou ruku, zčásti funkční, což mu působí problémy při hledání životního partnera, v rodinném životě, při relaxaci i při výkonu jakéhokoliv povolání“), že tedy u něj došlo ke zvlášť těžkým následkům škody na zdraví (které podstatně omezují nebo významně mění anebo znemožňují další uplatnění v životě), pro postup podle ustanovení § 7 odst. 3 uvedené vyhlášky nestačí. Pro použití citovaného ustanovení je nezbytné, aby se navíc jednalo o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, jak byl charakterizován výše.


Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Úvaha soudu v tomto směru tedy není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění a pro vznik nároku na jeho zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Případem „hodným mimořádného zřetele“ podle ustanovení § 7 odst. 3 této vyhlášky je např. nevratné a trvalé poškození zdraví, v důsledku něhož došlo k omezení funkčnosti jednoho z nejvýznamnějších orgánů v lidském těle jako celku (srov. ve vztahu k ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., jež bylo obsahově shodné, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03).

Z uvedených právních názorů odvolací soud v posuzované věci – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - důsledně vycházel. Tím, že zvážil všechna omezení žalobce, vzniklá v důsledku pracovního úrazu ze dne 9. 4. 2002 (zejména to, že má na ukazováčku levé ruky voperovaný umělý kloub, že v něm tedy má menší sílu, že má problémy v běžném životě, že má těžce omezenou uchopovou schopnost levé ruky a nemůže ji přetěžovat, že však v současné době může vykonávat svou profesi), dostatečně přihlédl k charakteru následků pracovního úrazu žalobce a k rozsahu, v jakém byly omezeny jeho možnosti uplatnit se v životě a ve společnosti v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského a jiného uplatnění. Názor odvolacího soudu, že vzhledem k okolnostem projednávaného případu nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť se nejedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele (kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení žalobce před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné), je proto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že „podmínky pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vyložil příliš restriktivně“, a namítá-li, že „mělo být přihlédnuto také k obecnějším souvislostem“ (například k jeho nízkému věku a k tomu, že má zohyzděnou ruku, zčásti funkční, což mu působí problémy při hledání životního partnera, v rodinném životě, při relaxaci i při výkonu jakéhokoliv povolání), pak – nehledě k tomu, že odvolací soud k okolnostem namítaným žalobcem přihlédl - přehlíží, že v projednávané věci šlo o výklad právní normy s neurčitou hypotézou, kde – jak výše uvedeno – pouze soud je oprávněn stanovit hlediska, ke kterým při posuzování konkrétního případu je třeba s ohledem na jeho okolnosti přihlížet.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobci požadované mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. nenáleží, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 150 o.s.ř., neboť, i když by žalovaný měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud s ohledem na okolnosti projednávané věci žalovanému toto právo nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. prosince 2007


JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu


obrázok: joj.sk



 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Dostatočné zistenie skutočného stavu veci
  • Určenie výšky náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 2. časť
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 1. časť
  • Škoda spôsobená povahou prístroja
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --