Zásah do telesnej integrity nesprávnou manipuáciou z biologickým materiálom | Medicínske právo
              

Judikatúra


Zásah do telesnej integrity nesprávnou manipuáciou z biologickým materiálom


 | 16.3.2010 | komentárov: 0

Smyslem všeobecného osobnostního práva, jakož i jednotlivých dílčích osobnostních práv, je zabezpečení účinné ochrany osobnosti fyzické osoby v jejím nejúplnějším celku. Ačkoli chybí komplexní zákonná úprava umělého oplodnění, bylo by v rozporu s uvedeným smyslem osobnostněprávní ochrany neposkytnout v rámci práva na tělesnou integritu a její nedotknutelnost právní ochranu proti nepřípustnému nakládání s humánním genetickým materiálem, daném k dispozici zdravotnickému zařízení pro medicínské účely lidské reprodukce.

30 Cdo 2914/2005

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce a) Ing. P. T. a žalobkyně b) P. T., obou zastoupených advokátkou, proti žalované fakultní nemocnici v P., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 122/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2005, č.j. 1 Co 34/2005-46, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2005, č.j. 1 Co 34/2005-46, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2004, č.j. 32 C 122/2003-26,
se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2004, č.j. 32 C 122/2003-26, zamítl žalobu na ochranu osobnosti, aby žalovaná zaplatila každému ze žalobců 150.000,- Kč, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci zejména tvrdili, že u žalobce bylo zjištěno rakovinové onemocnění, přičemž součástí léčby měla být chemoterapie, jejímž nepříznivým následkem je ztráta plodnosti. Protože si žalobci, kteří jsou manželé s jedním dítětem, přáli mít další dítě, rozhodli se pro zmražení ejakulátu žalobce za účelem umělého oplodnění (fertilizace in vitro). V listopadu roku 2000 došlo k odběru ejakulátu žalobce na specializovaném pracovišti žalované, kde proběhlo i následné zmražení včetně uchovávání celkem čtyř vzorků ejakulátu. Dne 15.4.2003 byl žalobcům vydán jeden vzorek, po jehož rozmražení v Ústavu biologie a lékařské genetiky Fakultní nemocnice v M. mělo následujícího dne dojít k fertilizaci in vitro. Bylo však zjištěno, že vzorek je k tomuto účelu nepoužitelný. Dne 23.4.2003 si žalobci vyzvedli zbývající vzorky, z nichž jeden nebyl k dispozici, protože byl předtím kontrolně rozmražen. Dne 16.6.2003 byly
v Ústavu biologie a lékařské genetiky Fakultní nemocnice v M. rozmraženy zbývající dva vzorky, podstatně méně kvalitní než měly být, ale přesto byla provedena fertilizace in vitro. Došlo i k transferu jednoho vajíčka, avšak do čtrnácti dnů došlo k jeho spontánnímu potratu. Žalobci spatřují neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tom, že žalovaná nesprávně uchovávala vzorky ejakulátu a jeden rozmrazila
bez vědomí žalobců. Dovozují, že s ohledem na neplodnost žalobce po chemoterapii byla uvedeným postupem žalované zmařena jejich naděje na další dítě a došlo tak k neoprávněnému zásahu do jejich práva na soukromí a rodinný život. Městský soud v Praze vycházel ze zjištění, že žalobci, kteří jsou manželé s jedním dítětem, se pokusili z důvodu onemocnění žalobce uchovat jeho zmražený ejakulát pro případ dalšího početí, jež si naplánovali časově později. Po uplynutí v podstatě tří let však k umělému oplodnění došlo jen v jednom případě, který skončil spontánním potratem, ostatní vzorky nebyly v potřebné kvalitě. Soud dovodil, že i kdyby žalovaná nepostupovala správně při zmražení a uchování vzorků ejakulátu, nemůže jít o neoprávněný zásah
do osobnostního práva na soukromí a rodinný život, jestliže ten je spatřován v tom, že se něco nestalo a rodinná situace žalobců je shodná s dobou před zmražením ejakulátu žalobce. Kromě toho je vše pouze na úrovni hypotetické. I když v jednom případě došlo k oplodnění, spontánní potrat může, ale nemusí nutně být v souvislosti s kvalitou ejakulátu; i kdyby žalobce neonemocněl onkologickým onemocněním, nemuseli žalobci vůbec druhé dítě mít. Soud poukázal i na případné přerušení příčinné souvislosti, jestliže vzorky vyzvedli žalobci u žalované a k oplodnění došlo v jiném zdravotnickém zařízení.

K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že odvolací soud vycházel ze shodných zjištění jako soud prvního stupně. Dovodil, že v posuzované věci je třeba vycházet z pojmu všeobecného osobnostního práva v objektivním smyslu. Jde o právo, resp. práva, která mají za svůj předmět osobnost fyzické osoby, resp. jednotlivé hodnoty osobnosti fyzické osoby, tvořící celistvost její osobnosti v její tělesné a morální (mravní) jednotě. Z uvedeného vymezení pojmu všeobecného osobnostního práva, podle názoru odvolacího soudu, vyplývá vyloučení zásahu do osobnostních práv nakládáním s tím, co již netvoří integritu osobnosti v její fyzické a psychickomorální jednotě, tedy s tím, co je od fyzické osoby odděleno. Tak
i nakládání žalované s ejakulátem žalobce, odebraným mu nepochybně s jeho souhlasem, není zásahem do osobnostních práv žalobců a není proto dána ani odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 obč. zák.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podávají je z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřují v tom, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a zároveň ji řeší v rozporu s hmotným právem. Odvolacímu soudu především vytýkají nesprávnost závěru, že nakládání se zárodečnými buňkami žalobce, odebranými mu za účelem umělého oplodnění, nemůže být zásahem do osobnostních práv žalobců, protože jde o nakládání s tím, co již netvoří integritu osobnosti v její fyzické a psychickomorální jednotě. Namítají, že v daném případě jako manželé realizovali svoji potřebu založit rodinu a vychovávat své dítě, tedy vykonávat své osobnostní právo na soukromí a rodinný život, když za účelem zplození dítěte byli nuceni ze zdravotních důvodů žalobce podstoupit metodu umělého oplodnění (dále též „asistovaná reprodukce“). Tento způsob početí žalobci považují za současného stavu moderní lékařské vědy a etických norem jako rovnocenný početí přirozenému. Nezbytnou podmínkou úspěšné realizace asistované reprodukce je použitelnost odebraných mužských zárodečných buněk. Pokud tedy genetický materiál žalobce, odebraný mu za účelem zplození dítěte, žalovaná nesprávným nakládáním znehodnotila, pak zmařila jedinou možnost žalobců mít ještě dítě. Žalobci jsou tak navždy zbaveni možnosti realizovat tuto svoji osobní potřebu a účel jejich manželství. V souladu s judikaturou Ústavního soudu, ve které dovodil, že „soukromí v sobě zahrnuje i sféru rodinného života,“ tím došlo k zásahu do jejich rodinného života. Pokud jde v projednávané věci o odpovědnostní vztahy, náleží zadostiučinění z důvodu ztráty plodnosti. Skutečnost, že ejakulát byl žalobci odebrán a nesprávným uchováváním poškozen tak, že byla jeho reprodukční schopnost ztracena, nemůže být posuzováno odlišně, jako kdyby došlo k nezvratnému poškození pohlavního orgánu žalobce. Přemístění jeho zárodečných buněk, jako součásti osobnostní celistvosti, nemůže zakládat ztrátu jejich právní ochrany ve smyslu ustanovení § 11 obč. zák. Mužský ejakulát jako předpoklad reprodukční schopnosti jednotlivce, byť je uložen mimo tělo žalobce, je nepochybně právně chráněn stejně jako všechny části lidského těla. Není tudíž rozhodné, zda došlo k jeho poškození v momentě, kdy již nebyl součástí tělesné integrity, pokud jde o jeho umístění, nebo jestliže došlo k jeho poškození v rámci žalobcovy tělesné integrity. Žalobci nabídli důkazy k tomu, že žalovaná neodborně uchovala ejakulát žalobce, resp. že došlo k jeho znehodnocení, jež bylo příčinou toho, že při umělém oplodnění žalobkyně došlo k potratu. Nabídli rovněž důkazy k tomu, že příčinou znehodnocení ejakulátu nebyl jeho transport na jiné pracoviště, kde mělo být provedeno umělé oplodnění žalobkyně, neboť tento probíhal zcela dle pokynů žalované. Soud prvního stupně však provedení těchto důkazů zamítl, neboť zaujal zužující výklad ustanovení § 11 obč. zák. Žalobci uzavírají, že jednáním žalované bylo porušeno právo na rodinný život, přičemž závažnost následků porušení spočívá v nenávratnosti
a neodčinitelnosti újmy, kterou žalobci utrpěli a již spatřují ve zmaření možnosti mít dalšího potomka. Žalobci navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.


Dovolání tedy může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.

Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobci uplatnili z hlediska uvedených podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vzhledem k obsahu a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem žalobci v dovolání nastolují právní otázku, zda nakládání zdravotnického zařízení s genetickým materiálem manžela, odebraným mu
za účelem umělého oplodnění manželky, je objektivně způsobilé narušit jeho osobnost v její fyzické a morální integritě, a tím neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv manželů na soukromí a rodinný život ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák.

Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla, přičemž její posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně právně významné; dovolání je tudíž přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ustanovení § 13 obč. zák. stanoví občanskoprávní sankce za neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby, chráněné všeobecným osobnostním právem. Základní hmotněprávní podmínkou pro vznik odpovědnosti podle ustanovení § 13 obč. zák. je, aby zásah byl objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení či jen ohrožení osobnostního práva fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot, resp. stránek osobnosti fyzické osoby, jako neoddělitelných součástí její celkové fyzické a psychické integrity. V tomto pojetí uvádí v demonstrativním výčtu typická dílčí práva na ochranu osobnosti ustanovení § 11 obč. zák. Mezi práva významná ve vztahu k projednávané věci patří
do rámce všeobecné úpravy § 11 obč. zák. právo na ochranu života, zdraví a těla, souhrnně označované jako právo na tělesnou integritu a její nedotknutelnost a dále právo na soukromí a rodinný život.

Ze skutkového hlediska žalobci jako manželé podstoupili metodu lékařsky asistované reprodukce (umělého oplodnění). Základní aspekty umělého oplodnění jsou vedle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (§ 27a), upraveny ve směrnici ministerstva zdravotnictví o podmínkách pro umělé oplodnění č. 18/1982 Věstníku MZ, registrovaném ve Sbírce zákonů pod č. 8/1983. Lékařsky asistovaná reprodukce je zakotvena rovněž v Čl. 14 Úmluvy o lidských právech v biomedicíně, publikované
pod č. 96/2001 Sb. m. s. Jinak se v praxi umělého oplodnění uplatňují doporučované lékařské postupy.

Smyslem všeobecného osobnostního práva, jakož i jednotlivých dílčích osobnostních práv, je zabezpečení účinné ochrany osobnosti fyzické osoby v jejím nejúplnějším celku. Ačkoli chybí komplexní zákonná úprava umělého oplodnění, bylo by v rozporu s uvedeným smyslem osobnostněprávní ochrany neposkytnout v rámci práva na tělesnou integritu a její nedotknutelnost právní ochranu proti nepřípustnému nakládání s humánním genetickým materiálem, daném k dispozici zdravotnickému zařízení pro medicínské účely lidské reprodukce. Podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák. tvoří tělo fyzické osoby – člověka integrální součást jeho osobnosti jako právního subjektu. V tomto všeobecně uznávaném pojetí – lidské tělo, jeho část, produkt, jakož i genetický materiál, a to i když byl od těla oddělen, není věcí v právním smyslu. Jako takový, byl-li genetický materiál odebrán v průběhu lékařského zákroku se souhlasem dárce pro účely lékařsky asistované reprodukce, může být uchován a použit jen v souladu s tímto určením. Tento závěr lze za použití analogie dovodit z ustanovení Čl. 22 Úmluvy o lidských právech v biomedicíně, § 26 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu
a § 12 zák. č. 285/2002 Sb., transplantační zákon. Lékařsky asistovaná reprodukce představuje léčebně preventivní zásah do reprodukčních schopností jedince uznávaný lékařskou vědou i právem. Jejím účelem je přispět ke snahám o založení rodiny, mimo jiné v případech, kdy manželé nemohou přirozeným stykem zplodit dítě. Spočívá
ve využití postupů a metod, při kterém dochází k manipulaci se zárodečnými buňkami,
a to vajíčky nebo spermiemi, a s embryi včetně jejich uchovávání. Těmito postupy
a metodami jsou odběr zárodečných buněk, oplodnění in vitro, přenos embrya
do pohlavních orgánů ženy a zavedení zárodečných buněk do pohlavních orgánů ženy. V uvedeném smyslu, došlo-li při uchování zdravotnickým zařízením ke znehodnocení nebo zničení mužských zárodečných buněk, darovaných manželem pro účely umělého oplodnění manželky, jedná se o zásah do reprodukčních schopností dárce, jež jsou nepochybně hodnotou tvořící součást jeho tělesné integrity. Byl-li takový zásah proveden non lege artis, tedy protiprávně, je objektivně způsobilý narušit jeho osobnost v její fyzické a morální integritě, a tím neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv manželů na soukromí a rodinný život ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák.


Z uvedených závěrů dovolacího soudu rozsudek odvolacího soudu nevychází. Napadený rozsudek odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí
i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc
v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci (§ 132, část věty za středníkem o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 22. června 2006

JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


  • Dostatočné zistenie skutočného stavu veci
  • Určenie výšky náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 2. časť
  • Premlčanie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia - 1. časť
  • Škoda spôsobená povahou prístroja
  • Všetky články...
  •  


    Diskusia


    Vaše meno
    Vaša reakcia
    Secure code
    Opíšte prosím text obrázku


    -- žiadne príspevky --