Nesplnenie očkovacej povinnosti ako dôvod neprijatia do predškolského zariadenia

Nejvyšší správny súd Českej republiky rozhodoval v prípade 8 As 6/2011, ktorý sa týkal neprijatia maloletej M.N. do predškolského zariadenia z dôvodu nesplnenia očkovacej povinnosti.

Neplnoletá žalobkyňa M.N. nebola zaočkovaná proti osýpkam , rubeole a parotitíde, v dôsledku čoho nebola prijatá do materskej školy. Jej riaditeľka odôvodnila svoje rozhodnutie skutočnosťou, že maloletá M.N. nespĺňa podmienky podľa zákona č. 258/2000 o ochraně veřejného zdraví. Proti tomuto rozhodnutiu podal zákonný zástupca maloletej M.N. žalobu na Městský soud v Praze, ktorý ju však zamietol. Podľa jeho právneho názoru nebola predmetom sporu otázka či sa žalobkyňa podrobila povinnému očkovaniu, ale či táto skutočnosť môže byť zákonným dôvodom pre neprijatie do materskej školy. Žalobkyňa namietala, že  zákonom stanovená povinnosť očkovania je v rozpore s čl. 26 Dohovoru o ľudských právach a biomedicíne. Městský soud uviedol, „že čl. 26 bod 1 Úmluvy o biomedicíně připouští omezení výkonu práv podle čl. 5 a čl. 6 této úmluvy. V daném případě se tak stalo zákonem, který určuje povinnost podrobit se stanovenému druhu pravidelného očkování. Příslušný prováděcí předpis pak upravuje členění očkování, mj. i druhy pravidelného očkování a podmínky jeho provedení.” Súd taktiež upozornil, že prijímanie detí do predškolských zariadení podlieha splneniu podmienok ustanovených zákonom, medzi ktoré patrí aj povinnosť podrobiť sa očkovaniu. Táto povinnosť „je obecně stanovena vůči všem adresátům bez ohledu na jejich případné další aktivity či činnosti ve zvláštních případech.”

Na otázku časového úseku, počas ktorého je povinné nechať dieťa zaočkovať súd odpovedal: „pokud vyhláška č. 537/2006 Sb. Nestanoví výslovně, kdy nejpozději se jednotlivec musí uvedenému typu očkování podrobit. S přihlédnutím k účelu povinnosti podrobit se pravidelnému očkování, jímž je dosažení kolektivní imunity v populaci, lze však podle městského soudu dovodit, že provedení tohoto typu očkování je žádoucí v dětském věku (po 15. měsíci života dítěte). Čím později je totiž očkování provedeno, tím větší je možnost nákazy a šíření nemoci.” Dôvodom pre ospravedlnenie zanedbania tejto povinnosti nemôže byť pre príslušný orgán subjektívny postoj zákonných zástupcov dieťaťa, pretože pri rozhodovaní o prijatí dieťaťa do predškolského zariadenia je viazaný zákonom a zákon ako jednu z podmienok prijatia uvádza zaočkovanie dieťaťa. „Výkon práva pokračovat v docházce do mateřské školy však musí podle městského soudu ustoupit, protože ohrožuje právo na ochranu zdraví jiných. Zásah do práva žalobkyně je důsledkem nerespektování podmínek přijetí do mateřské školy, mezi které patří podrobení se pravidelnému očkování. Při střetu práva žalobkyně na vzdělání s právem ostatních na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny) musí právo jedince ustoupit vyššímu zájmu celku. Realizace tohoto práva žalobkyně byla navíc znemožněna jí samotnou (resp. postojem jejích zákonných zástupců) tím, že nepřistoupila na podmínky stanovené pro všechny stejně.”

Proti rozhodnutiu Městkého soudu žalobkyňa podala kasačnú sťažnosť, o ktorej rozhodoval Nejvyšší správní soud .  Svoju sťažnosť odôvodnila tým, že Městský soud sa dostatočne nevysporiadal s jej námietkou týkajúcou sa princípu subdelegácie pri tvorbe práva. „Rozsudek městského soudu je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný i proto, že z odůvodnění nevyplývá, na základě jakých podkladů, listinných či jiných důkazů městský souddospěl k závěrům při hodnocení míry ohrožení veřejného zdraví”, keďže podľa nej ide o odbornú otázku, na ktorú nebola odborníkmi stanovená jasná odpoveď. Nejvyšší správní soud po preskúmaní všetkých podkladov rozhodol, že kasačná sťažnosť žalobkyne nie je dôvodná, keďže sťažovateľka nepreukázala neprimeraný zásah do jej práv stanovený zákonnou očkovacou povinnosťou. K námietke porušenia princípu subdelegácie uviedol: „zákon o ochraně veřejného zdraví stanoví vybraným skupinám fyzických osob sice rámcově, ale dostatečně jasně a určitě samotnou povinnost nechat se očkovat, a to v rámci pravidelného nebo zvláštního očkování,a s tím související povinnost podstoupit před tím vyšetření stavu imunity. Vyhláška pak zejména upřesňuje, u jakých infekčních nemocí a v jakých termínech povinnost podrobit se pravidelnému nebo zvláštnímu očkování nastává, a stanoví další podrobnosti”. Ďalej v odôvodnení svojho rozhodnutia uviedol, že Dohovor o ľudských právach a biomedicíne nebráni, aby rozvedenie očkovacej povinnosti, ktorá je zakotvená zákonom, bolo obsiahnuté vo vykonávacom predpise. 
  
Vo svojom rozhodnutí ďalej odkazuje na nález Ústavního soudu, podľa ktorého „očkování je jedním z nejefektivnějších postupůzdravotní prevence vůbec, když se obecně považuje, spolu s využíváním antibiotik, za příčinu mimořádného poklesu nemocnosti a úmrtnosti na infekční onemocnění a za největší přínos a základ moderní medicíny. Nezbytnou součástí preventivního působení očkování je totiž jeho široké nasazení a dosažení vysokého stupně proočkovanosti, kterým je proočkovanost cca 90%.“(sp. Zn. ÚS 449/06). Nejvyšší správní soud teda zamietol kasačnú sťažnosť ako nedôvodnú a uviedol, že neprijatím maloletej M.N. do predškolského zariadenia z dôvodu nesplnenia očkovacej povinnosti nebolo porušené žiadne jej právo.


Spracovala: Ľudmila Moľová

Zdroj: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2011/0006_8As__110_20120904042922_prevedeno.pdf