ÚSTAVNÝ SÚD ČR ZAMIETOL SŤAŽNOSŤ Z DÔVODU NEPREUKÁZANIA KAUZÁLNEHO NEXU MEDZI NON LEGE ARTIS POSTUPOM A SMRŤOU PACIENTKY | Medicínske právo
              

Články


ÚSTAVNÝ SÚD ČR ZAMIETOL SŤAŽNOSŤ Z DÔVODU NEPREUKÁZANIA KAUZÁLNEHO NEXU MEDZI NON LEGE ARTIS POSTUPOM A SMRŤOU PACIENTKY


 | 10.2.2013 | komentárov: 0

Ponúkame Vám promptný náhľad na zaujímavé rozhodnutie Ústavného súdu ČR, I.ÚS 1919/08 zo dňa 12.08.2008, ktorým odmietol ústavnú sťažnosť sťažovateliek z dôvodu zjavnej neopodstatnenosti, a to napriek konštatovaniu, že bolo preukázané, že došlo k postupu non lege artis, avšak s permanentným poukazom na nedostatočnosť príčinnej súvislosti medzi protiprávnym konaním a následkom v podobe smrti.

Obrazok SKUTKOVÉ OKOLNOSTI PRÍPADU:

Žalobcom v tomto prípade bol manžel, ktorý sa iniciovaním súdneho konania domáhal náhrady škody vzniknutej v súvislosti s liečbou jeho manželky, ktorá po chybnom postupe žalovanej doktorky zomrela, ďalej nákladov súvisiacich s liečbou psychického stavu neplnoletého žalobcovho dieťaťa,  a v dôsledku zníženia príjmu žalobcu, ktorý bol po smrti manželky nútený upraviť pracovný pomer tak, aby sa mohol starať o pozostalé deti. Žalobca tvrdil, že smrť manželky zavinila svojim postupom non lege artis sťažovateľka, ktorá manželku ako odborná lekárka (gynekologička) opakovane vyšetrovala.

Sťažovateľkami v tomto prípade sú dve doktorky, ktoré sa obracajú na Ústavný súd, pretože majú za to, že napadnutým uznesením krajského súdu boli porušené ich ústavne zaručená základní práva, a to právo na spravodlivý proces, ktorý garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na právnu pomoc v zmysle čl. 37 odst. 2 Listiny. Odvolávaním sa na svoje práva navrhli aby Ústavný súd napadnuté uznesenie Krajského súdu v Ostrave zrušil.

Vzhľadom na zložitosť predmetného prípadu si dovolím promptný exkurz v relácii s ústavnou sťažnosťou.

KONANIE NA OKRESNOM SÚDE V OLOMOUCI:

- rozsudkom Okresného súdu v Olomouci (ďalej len "prvostupňový súd")  zo dňa 29. 2. 2008 sp. zn. 26 C 69/2003 sa žaloba podaná proti sťažovateľkám v celom rozsahu zamietla
- súd uložil žalobcovi povinnosť zaplatiť sťažovateľkám náhradu trov konania
- čo robí celú kauzu extraordinárnou, je fakt, že súd v konečnom dôsledku dospel k záveru, že postup lekárky je možné označiť ako postup non lege artis, čo potvrdili všetky znalecké posudky ako aj výsledky  trestného konania, napriek tomu však rozhodol v prospech sťažovateliek, konkrétne argumentoval tým, že u prvej z nich bola žaloba zamietnutá  z dôvodu absencie dostatočnej pasívnej legitimácie a u druhej z dôvodu nedostatku príčinnej  súvislosti medzi protiprávnym konaním a smrťou manželky žalobcu

KONANIE NA KRAJSOM SÚDE V OSTRAVE – ODVOLACIE KONANIE:

- Krajský súd v Ostrave (ďalej len "odvolací súd") uznesením zmenil výrok prvostupňového rozhodnutia súdu a rozhodol, že sťažovateľkám úhradu nákladov neprizná.
- odvolací súd napriek tomu že uznal protiprávnosť konania ošetrujúcej lekárky, nenašiel "žiadnu príčinnú súvislosť" mezdi takýmto konaním a následnou smrťou pacientky, čo bolo konštatované aj prvostupňovým súdom, napriek tomu žalobu nemožno označit ako zjavne bezdôvodnú od samého začiatku.
- v odôvodnení k tomu uviedol, že "nestačí iba pravdepodobnosť příčinnej súvislosti, či okolnosti nasvedčujúcej jej existencii; příčinnú súvislosť je potrebné vždy preukázať"
- Odvolací súd ďalej konštatoval, že nepriznaním náhrady nákladov procesu nebudú sťažovateľky nijako výrazne poškodené.

ROZHODNUTIE ÚSTAVNÉHO SÚDU ČESKEJ REPUBLIKY:

Ako už bolo vyššie uvedené, sťažovateľky namietali porušenie svojich základných ústavných práv, a to tým že podali ústavnú sťažnosť. Najmä u prvej sťažovateľky je záver krajského súdu absolútne neprijateľný, pretože voči nej bola žaloba nedôvodná od samého počiatku a pre nedostatek pasívnej legitimácie bola zamietnutá. V tomto prípade nie je odoprenie práva na náhradu vynaložených nákladov konania odkazom na § 150 zákona č. 99/1963 Sb. Občanský soudní řád (ďalej len  "o. s. ř.") vôbec namieste. Taktiež pokiaľ ide o druhú sťažovateľku, u ktorej bola žaloba zamietnutá z dôvodu absencie  príčinnej súvislosti medzi vznikom škody a protiprávnym konaním, neboli dané podmienky pre aplikáciu § 150 o. s. ř. Obe sťažovateľky uviedli, že nevidia akýkoľvek dôvod, prečo by mali niesť bremeno nákladov žalobcu v súvislosti so zbytočným súdnym konaním.


Ústavný súd ČR sa pri rozhodovaní, ktorej rezultátom bolo odmietnutie sťažnosti, opieral  o následovné konštatácie:

- podľa slov Ústavného súdu sa v prípade rozhodovania o náhrade nákladov procesu je potreba prihliadať na všetky okolnosti veci, ktoré  môžu mať vplyv na stanovenie povinnosti k náhrade nákladov konania, ktoré účastník vynaložil k účelnému uplatňovaniu a hájeniu svojho práva
- úlohou súdu nie je iba mechanicky rozhodovať o náhrade podľa výsledku sporu, ale skôr zvážiť, či neexistujú ďalšie okolnosti majúce esenciálny vplyv pre priznanie/nepriznanie  náhradyúčelne vynaložených nákladov.
- Na druhej strane Ústavný súd judikoval, že otázku náhrady nákladov konania, resp. jej výšky, akokoľvek sa môže účastníka konania citeľne dotknúť, nemožno z hľadiska kritérií spravodlivého procesu klásť na rovnakú úroveň ako proces smerujúci k meritórnemu rozhodnutiu, t.j. k rozhodnutiu vo veci samej.
- treba si však pripomenúť, že prvostupňovým súdom bolo jednoznačne konštatované pochybenie pochybení doktorky, ktoré bolo uznané za protiprávne. Nárok žalobcu nebol priznaný len z dôvodu, že nemožno stopercentne preukázať příčinnú súvislosť mezdi postupom sťažovateľky a smrťou žalobcovej manželky.
- Ústavný súd zdieľa presvedčenie odvolacieho súdu, že podaná žaloba nebola od počiatku bezúčelná, pretože jej neúspech závisel na preukázaní objektivnej príčinnej súvisloti mezdi postupom lekárky a smrťou jej pacientky, čo je vecou veľmi obtiažnou, ktorú nemohol laik v na počiatku odhadnúť. Podľa presvedčenia Ústavného súdu je v danom prípade preukázanie  skutočnosti, že konanie doktorky bolo protiprávne, dostatočným dôvodom pre realizáciu moderačného oprávnenia a nepriznania náhrady nákladov konania.
- Závery prvostupňového súdu  "stopercentného" preukázania objektívnej príčinnej súvislosti sa však Ústavnému súdu javia ako nereálne, nedosažitelné a neudržitelné. Určovať v  lekárskych postupoch jednoduchý vzťah príčiny a následku je samo o sebe veľmi komplikované.

ZÁVER:

Problémom v danej kauze je absencia definície binomického termínu "kauzálny nexus" v právnych predpisoch Českej republiky. Napriek tejto absencii, závery, že príčinnú súvislosť medzi protiprávnym konaním a určitým škodlivým následkom treba objektívne dokázať absolútne, a teda na 100%, sú nerealizovateľné. Tento názor zdieľa aj Ústavný súd a považuje takéto absolútne preukazovanie za nereálne, nedosažiteľné a neudržateľné. Medicína je komplexná a mimoriadne komplikovaná veda, ktorá sa zaoberá ľudským telom, v ktorom existuje kvantum parciálnych procesov, ich príčin a následkov. Jej zámerom je vstupovať do týchto procesov za účelom zmeny  nepriaznivých okolnosti a tiež ovplyvňovať ich priebeh k pozitívnemu. Lekár konaním (facere) a teda aktívnym prístupom, resp. aj nekonaním, opomenutím (non facere, omittere) určitého konania a teda pasívnym prístupom, pôsobí na integritu ľudského tela. Preukázanie, že práve jeho konanie/nekonanie bolo v konkrétnom prípade ad hoc impulzom pre vznik škodlivého následku, v tak zložitom a komplexnom systéme procesov, je takmer nemožné, v niektorých prípadoch dokonca vylúčené. Práve v dôsledku vyššie uvedených konštatácií, "ťahá pacient za kratší koniec". Do konfliktu sa dostávajú záujmy dvoch strán, pričom paradoxne zámer oboch je  rovnaký – úspešná liečba, jednoznačná spokojnosť na strane pacienta, pretože jeho problém pominul, a spokojnosť na strane lekára, pretože splnil svoje "poslanie" a pomohol ďalšiemu človeku. No napriek tomu slabšie postavený pacient, ktorý cíti potrebu satisfakcie za nesprávny úkon lekára, ktorý mu dokáže zmeniť život od základov, stojí na druhej strane proti záujmu lekára, v ktorého záujme určite nie je svojmu pacientovi poškodiť, a napriek tomu nosí na svojom chrbte obrovské bremeno zodpovednosti za správnosť svojich rozhodnutí. Tento vzťah je označovaný ako vzťah "panstva" pretože z rôznych dôvodov, prevažne intelektuálnych, má práve lekár silnejšie postavenie  naproti pacientovi.

Práve predmetná kauza zaznamenala krok k posilneniu slabšieho postavenia pacienta vo vzťahu lekár-pacient. Ústavný súd sa inšpiroval právnymi poriadkami common law, ktoré naproti požiadavke pravdepodobného preukázania kauzálneho nexu, vytvorili doktrínu tzv. "straty šance" resp. "straty očakávania" (loss of chance, loss of expectation). V zmysle tekto doktríny súd konfrontuje  situáciu keď došlo k určitému spornému postupu a situáciu, ktorú možno očakávať pri  nenarušenom, prirodzenom chode vecí a pomerne odhaduje  dosiahnutie určitých šancí a reflektuje, či sú šance nižšie alebo vyššie. Ako Ústavný súd v uznesení v časti "obiter dictum" zjednodušene konštatuje: "vychází se z toho, jaké by v případě lékařského postupu lege artis byly statisticky šance (prognózy) na úplné vyléčení, úplné odvrácení smrti či prodloužení života pacienta o určitou dobu."

Ústavný súd týmto rozhodnutím zdieľa presvedčenie, že  riešenie je v načrtnutom zmýšlaní krajín common law, ktorých poňatie spravodlivosti medzi lekárom a pacientom je akoby o level vyššie. Urobil prvý krok k posunutiu  na miskách váh v prospech pacienta, avšak je už úlohou českej legislatívy aby postúpila patričné legálne kroky k skutočnému odtráneniu absolútneho preukazovania príčinnej súvislosti a skutočnému posilňeniu postavenia pacienta. Čo je ešte mimoriadne relevantné poznamenať na záver, je fakt, že zdravotnícke zariadenia, majú uzavreté zmluvy o poistení zodpovednosti za škodu, de facto v prípade uznanej zodpovednosti za škodu, tá bude zaplatená vrámci poistného plnenia.  To vylučuje akékoľvek tvrdenia, že by spomínaná zmena ohrozila systém poskytovania zdravotnej starosltivosti v Českej republike.

DOSLOVNÉ ZNENIE ROHODNUTIA:

I.ÚS 1919/08 ze dne 12. 8. 2008
U 10/50 SbNU 451

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 12. srpna 2008 sp. zn. I. ÚS 1919/08  ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. MUDr. S. M. a 2. MEDICOM'S, spol. s r. o., sídlem Želivec 200, Štiřín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 5. 2008 č. j. 69 Co 307/2008-166, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. 26 C 69/2003 o zamítnutí žaloby podané proti stěžovatelkám žalobcem V. B. a o uložení povinnosti žalobci zaplatit stěžovatelkám na náhradě nákladů řízení částku 47 730,90 Kč změněn tak, že náhrada nákladů řízení nebyla stěžovatelkám přiznána, a naopak jim byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 800 Kč.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností podanou dne 30. 7. 2008 a doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2008 se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Jak stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly, rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. 26 C 69/2003 byla zamítnuta žaloba podaná proti nim V. B. a ve výroku II. tohoto rozsudku byla žalobci uložena povinnost zaplatit stěžovatelkám na náhradě nákladů řízení částku 47 730,90 Kč. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci byl tento výrok změněn tak, že náhrada nákladů řízení nebyla stěžovatelkám podle § 150 o. s. ř. přiznána, a naopak stěžovatelkám byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 800 Kč.

Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení náhrady škody formou jednorázové platby ve výši 80 216 Kč a formou pravidelných měsíčních plateb ve výši 1 461 Kč. Požadované částky vznikly jako náklady na léčbu žalobcovy manželky, která po chybném postupu žalované MUDr. M. dne 14. 1. 2001 zemřela, na léčbu psychického stavu nezletilého žalobcova dítěte po smrti žalobcovy manželky a v důsledku snížení výdělků žalobce, který byl po smrti manželky nucen upravit pracovní úvazek tak, aby mohl pečovat o pozůstalé nezletilé děti.

Žalobce měl dle obou stěžovatelek v žalobě tvrdit, že smrt manželky zavinila svým postupem non lege artis stěžovatelka MUDr. S. M., která manželku jako odborná lékařka (gynekoložka) opakovaně vyšetřovala. Jak stěžovatelky v ústavní stížnosti dále uvedly, žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Pokud jde o stěžovatelku MUDr. M., stalo se tak z důvodu nedostatku pasivní legitimace, neboť v době, kdy poskytovala žalobcově manželce zdravotní péči, byla zaměstnána v nestátním zdravotnickém zařízení provozovaném stěžovatelkou MEDICOM'S, s. r. o. V případě této druhé stěžovatelky nebyla shledána odpovědnost za smrt žalobcovy manželky z důvodu neexistence příčinné souvislosti mezi postupem MUDr. M. a smrtí manželky žalobce, resp. vzniklou škodou.

V souvislosti s tímto závěrem zavázal nalézací soud žalobce k náhradě nákladů řízení, avšak odvolací soud tento výrok změnil a odkazem na § 150 o. s. ř. rozhodl o tom, že stěžovatelkám se náhrada nákladů nepřiznává. Odvolací soud přitom uvedl, že žaloba byla zamítnuta pro neprokázání příčinné souvislosti, což mělo být konstatováno i nalézacím soudem, a žalobu tedy nelze označit jako zjevně bezdůvodnou od samého počátku. Nepřiznáním náhrady nákladů řízení pak podle odvolacího soudu nebudou stěžovatelky nijak výrazně poškozeny.

Stěžovatelky se domnívají, že napadeným usnesením krajského soudu byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Jak stěžovatelky blíže rozvedly, k ochraně svých práv v řízení před obecnými soudy si zvolily advokáta, s nímž uzavřely smlouvy o poskytnutí právní pomoci, jejichž součástí byla ujednání o úhradě mimosmluvní odměny, která měla v případě stěžovatelky MUDr. M. činit 77 903,40 Kč, v případě druhé stěžovatelky 49 083,50 Kč. Zatímco nalézací soud dle stěžovatelek respektoval zákonná ustanovení, podle nichž má ve věci úspěšný účastník řízení právo na náhradu nákladů řízení, a rovněž tak šetřil výše uvedená základní práva, naopak odvolací soud se dopustil jejich porušení. Zejména u prvé stěžovatelky je závěr krajského soudu naprosto nepřijatelný, neboť vůči ní byla žaloba nedůvodná od samého počátku a pro nedostatek pasivní legitimace byla zamítnuta. V takovém případě není odepření práva na náhradu vynaložených nákladů řízení odkazem na § 150 o. s. ř. vůbec namístě.

Rovněž pokud jde o druhou stěžovatelku, v jejímž případě byla žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním, nebyly dány podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. Tato stěžovatelka uvedla, že byla ve věci zcela úspěšná, a proto jí náleží náhrada vynaložených nákladů, resp. alespoň náhrada nákladů vypočtená podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších vyhlášek. Stěžovatelky uvedly, že nevidí žádný rozumný, zákonný, spravedlivý a základní slušnosti odpovídající důvod, proč by měly nést žalobcem zbytečně vyvolané náklady spojené se zbytečným soudním řízením. Tyto náklady ve skutečnosti činily dohromady takřka 127 000 Kč, přičemž nalézací soud zavázal žalobce podílet se na jejich úhradě alespoň částkou 47 730 Kč.

Vzhledem k tomu stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci zrušil.

II.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a rozsudku nalézacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 69, str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usn. č. 25, str. 307).

Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria na napadené rozhodnutí a neshledal nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených základních práv. V odůvodnění napadeného usnesení jsou zcela jasně vyjádřeny důvody, které odvolací soud vedly k použití § 150 o. s. ř. Ústavní soud považuje tento postup za zcela vyhovující základnímu právu na spravedlivý proces a navíc se s těmito důvody zcela ztotožňuje.

V dané věci totiž nelze odhlédnout od toho, že nalézacím soudem bylo jednoznačně konstatováno pochybení MUDr. M., které bylo shledáno jako protiprávní. Na závěru, že postup MUDr. M. lze označit jako postup non lege artis, se ostatně shodly všechny znalecké posudky, které byly zpracovány jak v rámci řízení před obecnými soudy, tak v rámci trestního řízení, resp. postupu České lékařské komory. Nárok žalobce na náhradu škody pak nebyl shledán pouze v důsledku toho, že nelze stoprocentně prokázat příčinnou souvislost mezi postupem stěžovatelky a smrtí žalobcovy manželky. Ústavní soud sdílí přesvědčení odvolacího soudu, že podaná žaloba nebyla od počátku bezúčelná, neboť její neúspěch závisel na prokázání objektivní příčinné souvislosti mezi postupem lékařky a smrtí její pacientky, což je věcí velmi obtížnou, kterou nemohl laik v příslušném lékařském oboru na počátku odhadnout (ostatně Ústavní soud požadavek "stoprocentního" prokázání objektivní příčinné souvislosti jako podmínky existence odpovědnosti za škodu nesdílí - blíže viz připojené obiter dictum). Jinak řečeno, skutečnost, že jednání MUDr. M. bylo shledáno jako protiprávní, byla dle přesvědčení Ústavního soudu v daném případě dostatečným důvodem pro použití moderačního oprávnění a nepřiznání náhrady nákladů řízení.

Pro úplnost považoval Ústavní soud za nutné uvést (byť tímto směrem nebyla argumentace v ústavní stížnosti explicitně vedena), že zkoumal porušení práva na spravedlivý proces rovněž z pohledu možné překvapivosti napadeného rozhodnutí. V nálezu sp. zn. I. ÚS 654/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 27, str. 255) shledal Ústavní soud překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že se obecný soud nevypořádal s konkrétními námitkami účastníka řízení proti přiznané výši náhrady nákladů stanovené soudem prvního stupně, a namísto toho arbitrárně, a z pohledu tohoto účastníka překvapivě, aplikoval § 150 o. s. ř. Jinak řečeno, ačkoliv nalézací soud účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení a tento účastník v odvolání zpochybňoval jeho výši, odvolací soud tomuto účastníkovi nepřiznal žádnou náhradu právě odkazem na § 150 o. s. ř. V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 26, str. 309, dostupný rovněž v elektronické verzi na http://nalus.usoud.cz) pak Ústavní soud z potenciální překvapivosti rozhodnutí dovodil povinnost odvolacího soudu před tím, než moderační právo podle § 150 o. s. ř. použije, dát účastníkům řízení prostor se k zamýšlené moderaci vyjádřit a případně navrhnout provedení důkazů, které by doložily nebo zpochybnily existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. V tomto konkrétním případě však Ústavní soud shledal i porušení základního práva (rovnosti účastníků řízení) při samotné aplikaci § 150 o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodoval o odvolání opakovaně a zatímco v případě jedné strany sporu k okolnostem hodným zvláštního zřetele nepřihlédl, v případě druhé strany sporu ano.

Závěry vyplývající z těchto citovaných rozhodnutí Ústavního soudu však v žádném případě nedopadají na nyní posuzované usnesení obecného soudu. Za situace, kdy Ústavní soud v nyní posuzovaném případě (na rozdíl od shora citované věci sp. zn. II. ÚS 828/06) neshledal porušení základního práva v samotné aplikaci § 150 o. s. ř., a navíc se s důvody vedoucími k aplikaci moderačního oprávnění zcela ztotožnil, bylo by extrémně formalistickým požadavkem, pokud by ex post trval na povinnosti obecného soudu dát účastníkům řízení procesní prostor vyjádřit se k důvodům použití moderačního oprávnění soudu. Jak již Ústavní soud rovněž judikoval, v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usn. č. 19, str. 327, dostupné rovněž na  http://nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, bylo by nepřípustným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výlučně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelek, a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

III.

Nad rozsah vlastního přezkumu napadeného usnesení považuje Ústavní soud za vhodné učinit poznámku k vlastnímu meritornímu rozhodnutí nalézacího soudu. Jak již bylo uvedeno, nalézací soud sice shledal protiprávnost jednání ošetřující lékařky, avšak neshledal "žádnou příčinnou souvislost" mezi tímto jednáním a smrtí pacientky. V odůvodnění k tomu uvedl, že "nestačí pouhá pravděpodobnost příčinné souvislosti či okolnosti nasvědčující její existenci; příčinnou souvislost je nutno vždy prokázat" (str. 7 rozsudku). V jednotlivých znaleckých posudcích se k tomu konstatuje následující. "Zda v případě jiného lékařského postupu se dalo zabránit vzniklému následku, je pak spekulativní, když úspěšnost léčby rakoviny děložního hrdla se posuzuje statisticky tzv. pětiletým přežitím po léčbě a je do značné míry závislé na pokročilosti onemocnění a dalších faktorech. Teoreticky je tedy možné odhadnout, že kdyby onemocnění M. B. bylo diagnostikováno dříve na nižším stupni klinického rozšíření, byla by naděje na přežití větší, nebo naopak možno říci, že při progresi onemocnění ze stupně I do stupně II se prognóza přežití zhorší o 15 %, při progresi ze stupně II do stupně III o 30 %, avšak je třeba dodat, že v každém stupni klinického rozsahu onemocnění určité procento nemocných vzdor adekvátní léčbě umírá" (z posudku MUDr. J. B., CSc.). "Zda při dodržení léčebného postupu lege artis by nedošlo k úmrtí, je otázkou spekulativní, včasnější diagnóza u invazivních nádorů děložního hrdla statisticky zlepšuje šance na přežití. Bohužel v konkrétních případech i v dnešní době při dodržení všech postupů lege artis umírají ženy i na časnější stadia a naopak i takto pokročilé nálezy mají statisticky definovanou šanci na vyléčení" (z posudku Gynekologicko-porodnické kliniky, FN Motol).

Závěry nalézacího soudu stran "stoprocentního" prokázání objektivní příčinné souvislosti se jeví Ústavnímu soudu jako nereálné, neboť nedosažitelné a neudržitelné. Určovat v lékařských postupech jednoduchý vztah příčiny a následku je samo o sobě velmi obtížné. Podstatou lékařství je vlastně vstupovat do celého řetězce příčin a následků, do procesů, které probíhají v lidském těle, a vnějším zásahem tyto procesy ovlivňovat, měnit jejich směr, působení atd. Zásah lékaře tak vlastně sám o sobě mění "přirozený běh věcí" v lidském těle, zasahuje do komplexních vztahů příčin a následků. I v případě aktivního jednání lékaře, který zvolí určitý léčebný postup, je velmi obtížné, ba vyloučené stanovit, zda tento postup byl nade vši rozumnou pochybnost jedinou možnou příčinou škodlivého stavu, který nastal. O to obtížnější je to v případě opomenutí, kdy lékař nezvolí postup, který na základě soudobých a dostupných znalostí lékařství zvolit mohl a měl. Prokázat, že právě a pouze toto opomenutí tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je v podstatě nemožné. V důsledku toho je výrazně oslabeno postavení poškozeného.

Ostatně z toho důvodu právní řády common law opustily v těchto případech požadavek (pravděpodobného) prokázání kauzálního nexu a vytvořily doktrínu tzv. "ztráty šance" či "ztráty očekávání" (loss of chance, loss of expectation), podle níž soud poměřuje či odhaduje (estimate) pravděpodobnost dosažení určitých šancí, pokud by byl zvolen určitý postup, a reflektuje tyto šance, zda jsou vyšší nebo nižší než ty, které by bylo možno očekávat při nenarušeném či řádném chodu věcí. Jinak řečeno, vychází se z toho, jaké by v případě lékařského postupu lege artis byly statisticky šance (prognózy) na úplné vyléčení, úplné odvrácení smrti či prodloužení života pacienta o určitou dobu.; blíže viz např. rozhodnutí britské House of Lords Gregg v. Scott z roku 2005, http://www.parliament.the-stationeryoffice.co.uk/pa/ld200405/ldjudgmt/jd050127/greg-1.htm.

Vzhledem k tomu, že pojem příčinná souvislost není právními předpisy v České republice nijak definován, což ostatně zdůraznil ve svém rozsudku i nalézací soud, nic nebrání judikatuře českých soudů, aby požadavek "stoprocentně" prokazované příčinné souvislosti přehodnotila a přijala adekvátnější a realističtější výklad "způsobení škody", který by vyrovnával slabší postavení poškozených. Naznačené řešení užívané v zemích common law se dle přesvědčení Ústavního soudu více přibližuje ideji spravedlivého řešení následků majících původ ve vztahu lékař - pacient, který je třeba nahlížet jako vztah panství, v němž má z mnoha důvodů, avšak především z důvodů znalostních, převahu moci právě lékař. Proto je třeba důsledněji chránit pacientovo základní právo na tělesnou integritu a v posledku, jak dokazuje řešený případ, i právo na život, a to i skrze výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku týkajících se náhrady škody.

Přitom je třeba vážit i tu skutečnost, že zdravotnická zařízení, jako bylo zařízení stěžovatelky v tomto případě, mají uzavřeny smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu, takže v případě shledání jejich odpovědnosti bude náhrada škody kryta pojistným plněním. Jinak řečeno, taková změna v pojetí odpovědnosti přímo finančně neohrozí systém poskytování zdravotní péče v České republice, naopak povede k jejímu dalšímu zkvalitňování.


SPRACOVAL: Lukáš Derco
FOTO: http://www.freeenterprise.com
ZDROJ: rozhodnutie Ústavného súdu ČR, I.ÚS 1919/08 zo dňa 12.08.2008





 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


 


Diskusia


Vaše meno
Vaša reakcia
Secure code
Opíšte prosím text obrázku
Napíšte výsledok : 6+2 =


-- žiadne príspevky --