JUDr. Michal Ryška: Povinnost zachování mlčenlivosti a medializace zdravotní kauzy pacientem | Medicínske právo
              

Články


JUDr. Michal Ryška: Povinnost zachování mlčenlivosti a medializace zdravotní kauzy pacientem


 | 23.8.2012 | komentárov: 12

Jedno z předních míst v mém osobním žebříčku knižní produkce z oblasti medicínského práva zaujala v loňském roce kniha Ochrana osobnosti a medicínske právo, jejímž autorem je Ivan Humeník, který shodou okolností patří i mezi odborné garanty těchto stránek. Věřím, že nebude příliš troufalé, pokud si nyní z pozice hosta dovolím na jeho „domácím hřišti“ polemizovat se správností jedné z tezí, v knize obsažených, kterou pokládám za přinejmenším diskutabilní.

Obrazok
Ivan Humeník totiž ve své knize uvádí k otázce informování médií o zdravotním stavu osoby, že i v tomto případě platí bez omezení povinnost mlčenlivosti zdravotnického pracovníka, které jej může zbavit pouze pacient. V případě informací o zdravotním stavu není možné hovořit o tzv. zákonných licencích. Specifickou otázkou pak je, zda povinnost mlčenlivosti platí i v případě, kdy je např. zdravotní stav pacienta už veřejnosti znám. I v těchto případech není podle názoru autora zdravotnický pracovník oprávněn bez souhlasu pacienta rozšiřovat informace o jeho zdravotním stavu. Povinnost mlčenlivosti tak platí bez ohledu na skutečnost, zda už informace jsou zveřejněné 1).

Dovolím si přinést bližší osvětlení důvodů, pro které s takto jednoznačně formulovaným závěrem o povinném zachování mlčenlivosti ohledně již zveřejněných údajů nemohu souhlasit.

Údaje o zdravotním stavu patří obecně zcela jistě mezi údaje soukromého (až intimního) charakteru a jsou proto chráněny v rámci práva pacienta na soukromí, které působí obecně vůči všem třetím osobám (erga omnes). Speciálně ve vztahu k poskytovatelům zdravotních služeb a zdravotnickým pracovníkům (resp. i dalším zákonem specifikovaným osobám) pak tomuto právu pacienta koresponduje zvláštní povinnost zachování mlčenlivosti o všech skutečnostech, o kterých se v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb dozvěděli (de lege lata srov. § 51 odst. 1 a 5 zákona o zdravotních službách). Zákon připouští z této povinnosti některé výjimky, když v odst. 2 až 4 vypočítává situace, které se za porušení povinné mlčenlivosti nepovažují (inter alia sdělování údajů nebo jiných skutečností, je-li poskytovatel zproštěn pacientem, popř. zákonným zástupcem pacienta, mlčenlivosti a sděluje-li údaje nebo tyto skutečnosti v rozsahu zproštění). Uvádění údajů o zdravotním stavu pacienta do médií však v tomto výčtu nenalezneme.

Současně ovšem platí také to, že existuje-li právo každého na  informační sebeurčení ohledně údajů tvořících obecně jeho privátní sféru, je zásadně jeho věcí, co a v jakém rozsahu z této sféry uvolní jako informaci pro okolní svět 2). Pokud tak učiní, je logickým důsledkem jeho konání závěr, že tímto konáním vyloučil poskytnuté informace z přísně chráněné privátní sféry do jiného režimu. Možnost vyloučení informace z vlastního soukromí jednáním dotčeného připustila totiž dokonce i praxe socialistického soudnictví 3). Po konstatování, že intimní sféra občana je zásadně chráněná i proti pravdivým projevům, totiž následuje upozornění, že by bylo třeba vzít do úvahy, že občan sám svým chováním určitou skutečnost z chráněné sféry intimního života vyloučil, např. svým chováním na místech, kde lze předpokládat přítomnost jiných osob, takže se zbavil možnosti úspěšně žalovat, pokud by za této situace někdo o těchto pravdivých skutečnostech hovořil.

Proto také (přeneseme-li tyto obecné teze do konkrétně řešené problematiky) česká právní teorie výslovně uvádí, že pokud pacient sám zveřejní v tisku či jiném hromadném sdělovacím prostředku svůj vlastní zdravotní případ s uvedením skutečností podléhajících povinnosti mlčenlivosti ze strany lékaře, neboli když pacient sám určité skutečnosti, podléhající povinnosti mlčenlivosti, uveřejní a tak je vyloučí ze svého osobního soukromí, nemusí povinnost mlčenlivosti dodržovat ani lékař 4).

Problematiku pak lze kazuisticky ilustrovat i na praktickém případu, řešeném (ještě v režimu zákona o péči o zdraví lidu) Krajským soudem v Brně 5). Ve věci byla pacientkou podána žaloba na ochranu osobnosti proti praktické lékařce kvůli zveřejnění skutečností týkajících se zdravotního stavu pacientky  v médiích v souvislosti  s referováním sdělovacích prostředků o zdravotní kauze žalobkyně. Soudem bylo zjištěno, že v souvislosti s medializací věci tyto chráněné údaje zveřejnila již dříve sama pacientka a vlastním chováním tak určila meze svého soukromí. Žaloba proto byla zamítnuta, přičemž soud uvedl:

 "V rámci právního hodnocení zjištěného skutkového stavu ohledně výroků žalované učiněných v souvislosti s medializací věci je zapotřebí vypořádat  se  s argumentací žalobkyně, dle které se žalovaná svými mediálními výroky  dopustila  porušení  povinnosti  mlčenlivosti  dle  § 55  odst.  2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu. Povinná mlčenlivost se podle zákona vztahuje na skutečnosti, o nichž se zdravotnický pracovník "dověděl v souvislosti  s výkonem svého povolání", je však prolomena mimo jiné v případech, kdy skutečnost sděluje se souhlasem ošetřované osoby ..... Žalobkyně poskytla sdělovacím prostředků obšírná a k postupu žalované kritická mediální vyjádření o celé věci, přičemž sama zveřejnila i údaje ze zdravotnické dokumentace .....  Lze  tedy  důvodně   učinit  závěr,  že  žalobkyně  vyloučila tímto postupem určité (jinak chráněné) skutečnosti ze svého soukromí, když v souladu se zásadou audiatur et altera pars (nechť je slyšena i druhá strana) musela důvodně předpokládat, že sdělovací prostředky  ve věci kontaktují  ohledně vyjádření  k případu i  žalovanou. Ta se pak k věci vyjadřovala jen velmi umírněně, co do obsahu i formy výroků adekvátně situaci."

Domnívám se tedy, že úvodem citovaná teze o tom, že povinnost mlčenlivosti platí bez ohledu na skutečnost, zda už informace jsou zveřejněné, je příliš paušální a kategorická, a v některých situacích může být proto i nesprávná.

AUTOR: Michal Ryška- sudca Krajského súdu v Brne


 


(1) Humeník, I.: Ochrana osobnosti a medicínske právo.  Bratislava: EUROKÓDEX, 2011, s. 115.
(2) Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/2005-2 ze dne 17.7.2007.
(3) Sborník Nejvyššího soudu z roku 1980, S III, s. 195-196.
(4) Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované          a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. s. 224.
(5) Pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 C 58/2001 ze dne 3.4.2009. Srov. též Ryška, M.: Ochrana vnitřního kruhu i jeho okolí v praxi práva na ochranu osobnosti in Šimíček, V. (ed.): Právo na soukromí. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2011, s. 79 a násl.





 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


 


Diskusia


Vaše meno
Vaša reakcia
Secure code
Opíšte prosím text obrázku
Napíšte výsledok : 9+5 =


Tomáš Doležal

(31.8.2012)
Omlouvám se - nemělo tam být výslovně. Ale učitým projevem vůle (nevzbuzujícím pochybnosti o jeho rozsahu a smyslu) - buď učiněným přímo vůči lékaři nebo v takovém kontextu, aby nebylo o zbavení mlčenlivosti vůči lékaři pochyb (např. uvedené soudní řízení - a koneckonců pokud je řízení vedeno proti lékaři, pak není nutno ho vůbec mlčenlivosti zbavovat).

MICHAL RYŠKA

(30.8.2012)
Tomáši, požadavek výslovného zproštění mlčenlivosti, který dovozuješ, nevyplývá vůbec z ničeho. Považuji naopak za evidentní, že ke zproštění povinné mlčenlivosti může dojít i konkludentně (obdobně např. navrhne-li pacient v soudním sporu k důkazu svou zdravotnickou dokumentaci, pak toto nelze vykládat jinak než jako souhlas s jejím vyžádáním a použitím pro účely soudního řízení, byť toto expressis verbis neprohlásí). Právě tak údaje, k jejichž zveřejnění pacientem došlo, již netvoří součást jeho privátní sféry a nepodléhají striktnímu režimu ochrany soukromí. Argumenty ve prospěch tohoto závěru byly již popsány v příspěvku.

Tomáš Doležal

(30.8.2012)
Mám pocit, že Michalův názor na danou věc je ovlivněn veřejnoprávním chápáním vztahu lékaře a pacienta a pomíjí smluvní kontext této povinnosti. Současně Knapův názor zcela pomíjí charakter zproštění mlčenlivosti a různé kontexty, ve kterých může nastat (zveřejnění v lokálním plátku a následné vyjádření lékaře v celostátním periodiku).
A hlavně primárním účelem povinné mlčenlivosti je historicky chápána ochrana soukromí pacienta, ovšem v kontextu prostředku pro zachování důvěry mezi těmito subjekty. A v tomto směru je nutno tento ochranný účel také pojímat. Proto jedině výslovné zproštění mlčenlivosti pacientem naplňuje účel norm y a dává pacientovi možnost realizace práva na "informační sebeurčení".

MICHAL RYŠKA

(30.8.2012)
Pokud vyloučíme v určité situaci existenci účelu, pro který byla daná povinnost uzákoněna (tj. primárně ochrana soukromí pacienta, resp. potažmo i zajištění elementární důvěry ve vztahu mezi lékařem a pacientem), pak je dovození této povinnosti v dané situaci ve zjevném rozporu s teleologickým výkladem i s principem informačního sebeurčení. Připomíná to snahu dovozovat existenci povinnosti slepice dosedět kuře z vejce, ze kterého si už někdo jiný udělal omeletu.

Ivo Humenik

(30.8.2012)
Ano, Tomáš podla môjho názoru správne poukázal na dôležitosť VZTAHU medzi lekárom a pacietom. Dovolím si tvrdiť, že práve v týchto situáciach je \"partia\" rozhratá v neprospech zdravotníckeho pracovníka a ten jednoducho musí rešpektovať, že na oltár zachovania dôvernosti, ktorá je jedným z nosných princípov vystihujúcich vztah lekár-pacient, musí priniesť obetu zachovania mlčanlivosti. Tu je to proste naopak, ako je to v iných situáciach (kde naopak lekár hraje prim) - napr. pri informačnej asymetrii, či jednoducho v tom, že akonáhle sa každý z nás dostane do nemocnice tak sa proste stáva len \"človekom v pyžame\"... :-).

Tomáš Doležal

(30.8.2012)
Ahoj Michale,
jsem přesvědčen, že ač je to názor, který se objevuje i v doktríně, je to názor špatný. Můj výklad není založen na gramatickém výkladu ustanovení povinné mlčenlivosti, ale na teleologickém, který ovšem plně odráží smluvní základ vztahu mezi lékařem a pacientem. Současně podle mého názoru odráží respekt k autonomii pacienta, což názor prezentovaný Knapem /a potažmo i Tebou/ nedělá.
V obecné rovině se samozřejmě domnívám, že zveřejnění úddajů pacientem určité důsledky má, ale rozhodně to není prolomení povinné mlčenlivosti. Domnívám se, že ta konstrukce musí být jiná - tj. pacient tím neumožňuje lékaři mlčenlivost prolomit, ale případné prlolomení není způsobilé způsobit újmu.

MICHAL RYŠKA

(29.8.2012)
Zdravím, Tomáši. Musím podotknout, že můj názor je podložen i doktrinálně (viz v příspěvku citované dílo). Při prostém gramatickém výkladu lze jistě porušení povinnosti v daných případech mechanicky dovodit, je však nutno akcentovat, že při výkladu teleologickém (zamýšlejícím se právě nad účelem a smyslem toho institutu) již nikoli.

Tomáš Doležal

(28.8.2012)
Vážení kolegové,
jsem rád, že se v této věci rozpoutala diskuse. Já osobně se kloním k názoru I. Humenika, neboť podle mého názoru nemůže medializace údajů ze strany pacienta znamenat implicitně zbavení povinné mlčenlivost lékaře ve věci poskytování informací o těchto údajích. Lze si totiž představit situace, kdy pacient nezveřejňuje tyto údaje v rámci "kauzy" s lékařem a tedy vztah důvěry mezi ním a lékařem existuje.
Podle mého názoru je výsostným právem pacienta /až na zákonem stanovené výjimky, ale o těch se nebavíme/, zda lékaře mlčenlivosti zprostí či nikoliv.
K české kauze, kterou uváděl Michal R. si dovolím pouze podotknout, že si nemyslím, že argumentace soudu je správná. Já osobně se domnívám, že povinnost mlčenlivosti porušena byla, ale toto porušení v rovině civilněprávní nebylo způsobilé způsobit újmu (jinak je to ovšem s disciplinární či správní odpovědností).

Ivo Humenik

(28.8.2012)
OK, teraz už rozumiem ako to myslíte. V veci "ochrany povesti, či dobrého mena" konkrétneho zdravotníckeho pracovníka sa aj mne javí spravodlivé zaujať stanovisko ako ste zaujali Vy. Stále si však myslím, že zákonný režim tak ako je nastavený v rámci slovenskej legislatívy znemožňuje zdravotníckemu pracovníkovi zvoliť postup kotrý ste opísali - a to akokoľvek dôvodné by sa to javilo. Vo vzťahu k mlčanlivosti celkovo existuje viacero anomálii (v SR) - napr. otázka, či poskytovateľ môže v rácmi súdneho konania (alebo v rácmi predsúdneho konania) sprístupnič svojmu právmeu zástupcovi zdravotnú dokumentáciu pacienta, ktorý voči nemu uplatnil nárok na náhradu škody. Tu sa to trochu komplikuje/zneprehľadnuje tým, že mlčanlivosť je povinnosť ktorá sa viaže na fyzicku osobu a nárok na náhradu škody sa uplatňuje voči poskytovateľovi, ktorý môže byť odlišnou entitiou, no stále stojíme pred otázkou, či tak poskytovateľ urobiť môže (hovi by sme sa u neho dostlai do režimu zákona o ochrane osobných údajov a o nakladaní s mimi...). Striktným a formálnym výkladom slovenských predpisov by sme dospeli k tomu, že túto dokumentáciu svojmu právnemu zástupcovi sprístupniť/odovzdať nemôže...
Späť k mlčanlivosti - ako som uviedol vyššie, som teda stále názoru, že i keď pacient zverejeni údaje o sovjom zdravotnom stave, tak obrana zdravotníckeho pracovníka, ktorá by spočívala vo zverejnení udajov pacienta by v intenciách zákonného vyjadrenia mlčanlivosti vyústila do porušenia tejto povinnosti (na strane zdr.pracovníka). Ad absurdum by sme sa mohli pýtať, či v prípadnej žalobe zdr.pracovníka o ochranu osobnosti by tento mohol uvádzať konkrétne dôvody v čom neoprávnený zásah zo strany pacienta (nepravdivé tvrdenia vo vzťahu k skutočne realizovanej starostlivosti) väzí...
Aby som to uzavrel - z môjho pohľadu právne nastavenie v SR vylučuje, aby zdr.pracovník neporušil povinnú mlčanlivosť zverejnením údajov ktoré sa dozvedel pri poskytovaní zdravotnej starostlivosti. V tom je SR úprava odlišná od tej ktorá je v ČR (situácie v ktorých nedochádza k porušeniu mlčnalivosti - sudne konania predmetom ktorých je náhrada škody a podobne). To že v konkrétnom prípade, ktorý ste načrtli to nie je OK to už je iná vec :-) (argumenty typu - kde je rovnosť zbraní? a podobne...).

MICHAL RYŠKA

(28.8.2012)
Velmi děkuji za reakci, která na problém nahlíží v trochu jiném světle, resp. z hlediska trochu jiného účelu institutu povinné mlčenlivosti. Obávám se ovšem, že dovozovat v obdobných situacích účel institutu povinné mlčenlivosti právě v zachování důvěry mezi pacientem a lékařem je dosti iluzorní. Pokud totiž již pacient přistoupí k medializaci své zdravotní kauzy, pak je to typicky důsledkem toho, že vztahy důvěry mezi ním a lékařem byly narušeny, resp. zcela zpřetrhány, a jiné formy komunikace selhaly. Za této situace bych si netroufl lékaři odepřít právo se k věci vyjádřit a chránit tak i svou profesní čest, která může být jednostrannou a nevyváženou medializací věci (bez možnosti vlastní obrany s poukazem na nutnost zachování povinné mlčenlivosti) zásadně poškozena, zrovna tím, že má takto budovat nezbytný vztah důvěry pacienta.

Ivo Humenik

(27.8.2012)
Este jeden argument proti vyssie uvedenemu nazoru. Kto urci, ci to co lekar o svojom pacientovi zverejnil je naozaj na 100% rovnake, resp. menej obsiahle ako uz sam pacient o sebe zverejnil? Sucasne, je potrebne brat do uvahy ze pacient je zvycajne laik, ktory svoje zdravotne problemy opisuje inym jazykom ako ich vie opisat lekar. Ak pacient zverejni zoznam svojich diagnose, moze ihned lekar v danom rozsahu ale omnoho podrobnejsie a odbornejsie informovať verejnost? Toto su prave otazky, ktore su sice konkretne, ale ktore autmaticky generuje nazor prezentovaný v príspevku. Vsetky tieto nejasnosti ohrozuju koncept mlcanlivosti ako postriedku budovania dovery medzi pacientom - lekarom...

Ivo Humenik

(27.8.2012)
V prvom rade dakujem za hodenu rukavicu :-), v druhom rade ponukam svoje zamyslenie. Som názoru, že je dolezite odlisovat samotny \"fenomen\" povinnej mlcanlivosti ako stavovskej etickej a aj zakonom ulozenej povinnosti od otazky narokov ktore vyplyvaju z jej porusenia. K citovanemu rozhodnutiu: suhlasim s verdiktom sudu, no sucasne dodavam, ze to, pokial konanie nepredstavuje zasah do osobnosti fyzickej osoby samo o sebe este neimplikuje ze sa nemoze jednat o porusenie nejakej inej povinnosti. Jednoducho povedane to ze lekar zverejnil veci uz pacientom zverejnene nie je sice zasahom do osobnostnych prav pacienta, no stale to je porusenim jeho povinnosti mlcat. Myslim si to aj preto, ze podstatnym zmyslom povinnej mlcanlivosti je vytvorenie priestoru dovery medzi pacientom a lekarom. Cokolvek co moze vniest do tejto \"dovery\" prvky neistoty uz samo o sebe tento samotny koncept narusuje. Teoria konkludentneho suhlasu - resp. zbavenia mlcanlivosti samotnym konanim osoby, ktorej sa udaje tykaju (to ze ich ona sama zverejni) by sa podla mna dala aplikovat na nezdravotnikov. V pripade zdravotníckeho pracovnika vsak bez ohladu na to, čo pacient o sebe zverejni tato povinnost stale trva. Jedinou modifikaciou ktoru \"zverejnenie\" sposobi moze byt zanik moznosti domahat sa na sude náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch. Porusenie tejto povinnosti vsak moze byt voci zdravotnickemu pracovnikovi riesene skrz príslusnú zdravotnícku komoru.