JUDr. Michal Ryška: Povinnost zachování mlčenlivosti a medializace zdravotní kauzy pacientem

Jedno z předních míst v mém osobním žebříčku knižní produkce z oblasti medicínského práva zaujala v loňském roce kniha Ochrana osobnosti a medicínske právo, jejímž autorem je Ivan Humeník, který shodou okolností patří i mezi odborné garanty těchto stránek. Věřím, že nebude příliš troufalé, pokud si nyní z pozice hosta dovolím na jeho „domácím hřišti“ polemizovat se správností jedné z tezí, v knize obsažených, kterou pokládám za přinejmenším diskutabilní.


Ivan Humeník totiž ve své knize uvádí k otázce informování médií o zdravotním stavu osoby, že i v tomto případě platí bez omezení povinnost mlčenlivosti zdravotnického pracovníka, které jej může zbavit pouze pacient. V případě informací o zdravotním stavu není možné hovořit o tzv. zákonných licencích. Specifickou otázkou pak je, zda povinnost mlčenlivosti platí i v případě, kdy je např. zdravotní stav pacienta už veřejnosti znám. I v těchto případech není podle názoru autora zdravotnický pracovník oprávněn bez souhlasu pacienta rozšiřovat informace o jeho zdravotním stavu. Povinnost mlčenlivosti tak platí bez ohledu na skutečnost, zda už informace jsou zveřejněné 1).

Dovolím si přinést bližší osvětlení důvodů, pro které s takto jednoznačně formulovaným závěrem o povinném zachování mlčenlivosti ohledně již zveřejněných údajů nemohu souhlasit.

Údaje o zdravotním stavu patří obecně zcela jistě mezi údaje soukromého (až intimního) charakteru a jsou proto chráněny v rámci práva pacienta na soukromí, které působí obecně vůči všem třetím osobám (erga omnes). Speciálně ve vztahu k poskytovatelům zdravotních služeb a zdravotnickým pracovníkům (resp. i dalším zákonem specifikovaným osobám) pak tomuto právu pacienta koresponduje zvláštní povinnost zachování mlčenlivosti o všech skutečnostech, o kterých se v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb dozvěděli (de lege lata srov. § 51 odst. 1 a 5 zákona o zdravotních službách). Zákon připouští z této povinnosti některé výjimky, když v odst. 2 až 4 vypočítává situace, které se za porušení povinné mlčenlivosti nepovažují (inter alia sdělování údajů nebo jiných skutečností, je-li poskytovatel zproštěn pacientem, popř. zákonným zástupcem pacienta, mlčenlivosti a sděluje-li údaje nebo tyto skutečnosti v rozsahu zproštění). Uvádění údajů o zdravotním stavu pacienta do médií však v tomto výčtu nenalezneme.

Současně ovšem platí také to, že existuje-li právo každého na  informační sebeurčení ohledně údajů tvořících obecně jeho privátní sféru, je zásadně jeho věcí, co a v jakém rozsahu z této sféry uvolní jako informaci pro okolní svět 2). Pokud tak učiní, je logickým důsledkem jeho konání závěr, že tímto konáním vyloučil poskytnuté informace z přísně chráněné privátní sféry do jiného režimu. Možnost vyloučení informace z vlastního soukromí jednáním dotčeného připustila totiž dokonce i praxe socialistického soudnictví 3). Po konstatování, že intimní sféra občana je zásadně chráněná i proti pravdivým projevům, totiž následuje upozornění, že by bylo třeba vzít do úvahy, že občan sám svým chováním určitou skutečnost z chráněné sféry intimního života vyloučil, např. svým chováním na místech, kde lze předpokládat přítomnost jiných osob, takže se zbavil možnosti úspěšně žalovat, pokud by za této situace někdo o těchto pravdivých skutečnostech hovořil.

Proto také (přeneseme-li tyto obecné teze do konkrétně řešené problematiky) česká právní teorie výslovně uvádí, že pokud pacient sám zveřejní v tisku či jiném hromadném sdělovacím prostředku svůj vlastní zdravotní případ s uvedením skutečností podléhajících povinnosti mlčenlivosti ze strany lékaře, neboli když pacient sám určité skutečnosti, podléhající povinnosti mlčenlivosti, uveřejní a tak je vyloučí ze svého osobního soukromí, nemusí povinnost mlčenlivosti dodržovat ani lékař 4).

Problematiku pak lze kazuisticky ilustrovat i na praktickém případu, řešeném (ještě v režimu zákona o péči o zdraví lidu) Krajským soudem v Brně 5). Ve věci byla pacientkou podána žaloba na ochranu osobnosti proti praktické lékařce kvůli zveřejnění skutečností týkajících se zdravotního stavu pacientky  v médiích v souvislosti  s referováním sdělovacích prostředků o zdravotní kauze žalobkyně. Soudem bylo zjištěno, že v souvislosti s medializací věci tyto chráněné údaje zveřejnila již dříve sama pacientka a vlastním chováním tak určila meze svého soukromí. Žaloba proto byla zamítnuta, přičemž soud uvedl:

 "V rámci právního hodnocení zjištěného skutkového stavu ohledně výroků žalované učiněných v souvislosti s medializací věci je zapotřebí vypořádat  se  s argumentací žalobkyně, dle které se žalovaná svými mediálními výroky  dopustila  porušení  povinnosti  mlčenlivosti  dle  § 55  odst.  2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu. Povinná mlčenlivost se podle zákona vztahuje na skutečnosti, o nichž se zdravotnický pracovník "dověděl v souvislosti  s výkonem svého povolání", je však prolomena mimo jiné v případech, kdy skutečnost sděluje se souhlasem ošetřované osoby ..... Žalobkyně poskytla sdělovacím prostředků obšírná a k postupu žalované kritická mediální vyjádření o celé věci, přičemž sama zveřejnila i údaje ze zdravotnické dokumentace .....  Lze  tedy  důvodně   učinit  závěr,  že  žalobkyně  vyloučila tímto postupem určité (jinak chráněné) skutečnosti ze svého soukromí, když v souladu se zásadou audiatur et altera pars (nechť je slyšena i druhá strana) musela důvodně předpokládat, že sdělovací prostředky  ve věci kontaktují  ohledně vyjádření  k případu i  žalovanou. Ta se pak k věci vyjadřovala jen velmi umírněně, co do obsahu i formy výroků adekvátně situaci."

Domnívám se tedy, že úvodem citovaná teze o tom, že povinnost mlčenlivosti platí bez ohledu na skutečnost, zda už informace jsou zveřejněné, je příliš paušální a kategorická, a v některých situacích může být proto i nesprávná.

AUTOR: Michal Ryška- sudca Krajského súdu v Brne