Lege artis a odpovědnost za zásah do osobnostních práv (I. časť) | Medicínske právo
              

Články


Lege artis a odpovědnost za zásah do osobnostních práv (I. časť)


 | 14.8.2012 | komentárov: 3

Zdravotnická zařízení figurují relativně často jako žalovaní v řízeních na ochranu osobnosti, a to z titulu žalob podávaných buď přímo ze strany pacientů nebo i ze strany tzv. sekundárních obětí nemajetkové újmy, tj. osob blízkých pacientům, kteří byli usmrceni či utrpěli vážnou újmu na zdraví(1). Spektrum z titulu ochrany osobnosti žalovaných zásahů je přitom oproti řízením na náhradu škody na zdraví výrazně širší, neboť ochrana osobnosti (v celé její fyzické a morální integritě) zahrnuje i ochranu osobnostních atributů od lidského zdraví zřetelně odlišných(2). S tím pak pro účely ochrany osobnosti nedílně souvisí i nutnost jistých kvalitativních změn v chápání pojmu lege artis oproti tomu, jak bývá na tento pojem v právu i medicíně tradičně nahlíženo.

Obrazok Dle tohoto tradičního chápání byl pojem lege artis obvykle vykládán jako takový preventivní, diagnostický nebo terapeutický postup, který odpovídá nejvyššímu dosaženému vědeckému poznání. Za zdravotní péči lege artis byla tedy považována zdravotní péče souladná (ex ante) s dostupnými poznatky lékařské vědy. Naopak za zdravotní péči non lege artis byla považována taková zdravotní péče, při jejímž poskytování lékař volil postupy zastaralé, nedostatečně účinné, neověřené nebo dokonce nebezpečné (3). V oblasti poskytování zdravotní péče byla zdravotnická zařízení povinna postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, jak ukládal i § 11 odst. 1 zákona  č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Takový postup byl  označován jako lege artis. Nedodržení těchto pravidel naopak bylo protiprávním jednáním. Každá konkrétní situace se přitom posuzovala individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku (4).

De lege lata akcentuje nutnost individuálního posouzení věci, a to s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám a objektivním možnostem, i zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, který obsahuje v § 4 odst. 5 definici náležité odborné úrovně poskytování služeb a v §§ 28 odst. 2, 45 odst. 1  a 49 odst. 1  tomu korespondující práva  a povinnosti zúčastněných osob. Dle této právní úpravy má pacient garantováno právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni, čemuž odpovídá povinnost poskytovatele zdravotní služby i konkrétního zdravotnického pracovníka tyto služby v náležité odborné úrovni poskytovat. Náležitou odbornou úrovní se však dle zákonné definice rozumí poskytování zdravotních služeb nejen podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, ale také s ohledem na konkrétní podmínky (sic) a objektivní možnosti. Řešení takto vznikajících problémů, včetně posouzení souladu zákonných ustanovení s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně (5), která má dle čl. 10 Ústavy České republiky v případě rozporu se zákonem aplikační přednost, výrazně přesahuje rozsah tohoto příspěvku a není ani jeho cílem.

Tím je naopak upozornění na skutečnost, že pro účely ochrany osobnosti je složitost problematiky, týkající se interpretace otázky lege artis, zvýrazněna faktem,  že speciálně ve věcech ochrany osobnosti může být v některých situacích ryze medicínské chápání pojmu lege artis příliš zjednodušující a pro komplexní právní posouzení nedostatečné.  

Do právního režimu ochrany osobnosti dle § 11 a násl. obč. zák. spadají i zcela jiné typy sporů než do režimu náhrady škody na zdraví. Právo na náhradu nemajetkové ujmy v penězích podle ustanoveni § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nároky na náhradu škody na zdraví za bolest a za ztíženi společenského uplatněni podle ustanoveni § 444 odst. 1 obč. zák. jsou totiž samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení (6). S vědomím neúplnosti tohoto demonstrativního výčtu se ve sporech na ochranu osobnosti z oblasti  medicínského práva bude typicky jednat  především o:

1) ochranu sekundárních obětí nemajetkové újmy, vzniklé primárně na zdraví osoby blízké, a to z titulu vlastního práva na ochranu soukromí  a rodinného života,

2) navýšení odškodnění pro sekundární oběti nemajetkové újmy, vzniklé usmrcením osoby blízké, nad jednorázové paušály dle § 444 odst. 3 obč. zák., opět z titulu vlastního práva na ochranu soukromí a rodinného života,

3) souhlasové spory a spory vzniklé z vnucené péče, tj. spory vedené pro zásah do osobnostních práv poskytováním zdravotních služeb bez svobodného a informovaného souhlasu pacienta (resp. bez existence jiného právního důvodu pro takový zásah v podobě zákonné licence vylučující neoprávněnost),

4) spory vedené pro porušení povinné mlčenlivosti zdravotnického pracovníka, a to z titulu ochrany soukromí pacienta.


Nová dimenze pojmu lege artis aneb lege artis largo sensu

Ve sporech vedených v důsledku žalob na ochranu osobnosti podávaných ze strany sekundárních obětí nemajetkové újmy, tj. osob blízkých na životě či zdraví poškozeným pacientům, není důvodu posuzovat otázky postupu lege artis zásadně odlišně oproti např. sporům o náhradu škody na zdraví. Jinak je tomu ovšem především v případech sporů vedených v důsledku poskytování zdravotních služeb bez právního důvodu v podobě svobodného a informovaného souhlasu pacienta či zákonné licence, umožňující poskytnutí tzv. vnucené péče. V  rámci těchto sporů nutno naopak akcentovat, že zde dochází k otevření nové dimenze v chápání pojmu lege artis.

Jak totiž stále častěji dovozuje i právní teorie, postup lege artis (v doslovném překladu „postup v souladu se zákonem“), jehož podstatným znakem je soulad s poznatky medicíny a biomedicínských věd, není vyčerpán jen samotným správným diagnostickým či terapeutickým postupem. Zdravotničtí pracovníci musí kromě odbornosti dodržet i „způsob“ poskytnutí, tj. zákonem stanovené „odkomunikování“ zdravotní péče s pacientem, získání jeho souhlasu k poskytování a dodržení povinnosti mlčenlivosti. Lege artis poskytovaná zdravotní péče tedy musí splňovat nejen podmínku odbornosti, ale i podmínku respektování osobnostních práv pacienta (7).

V logické souvislosti s tím bylo proto doktrinálně dovozeno, že za postup v širokém smyslu non lege artis dnes již patrně můžeme, v důsledku změny v přístupu a posílení role informovaného souhlasu, považovat i nevyžádání si souhlasu nebo nedostatečné poučení pacienta (8). Takto byl konstatován i fakt, že nesprávný postup zdravotnického pracovníka označovaný tradičně za non lege artis může zahrnovat nejen chybu v diagnóze, volbě léčebné procedury a technice provedení určitého zákroku (tj. lex artis v užším, spíše medicínsko-technickém směru), nýbrž též  rozličná pochybení v organizační oblasti a v komunikaci a předávání informací jak vůči pacientovi, tak i mezi jednotlivými zdravotnickými pracovníky navzájem (tj. non lege artis postup v širším smyslu) (9).

Takový odklon v chápání pojmu lege artis od postupu ryze dle pravidel lékařského umění ve prospěch celostního chápání řádného postupu jako postupu souladného s medicínským právem, včetně řádné komunikace s pacientem a získání informovaného souhlasu (či existence jiného právního důvodu poskytování péče),  nutně vede k narušení dosavadních paradigmat v právu i v medicíně  a způsobuje průlom a nervozitu minimálně ve dvou oblastech.



AUTOR: JUDr. Michal Ryška- sudca Krajského súdu v Brne



Tento příspěvek je upravenou a aktualizovanou verzí referátu, předneseného autorem na IV. Kongresu medicínského práva (Praha, 1.-2. prosince 2011)

Poznámky pod čiarou

(1)    Nemajetková škoda může být vymáhána též osobami majícími blízký vztah k poškozenému, který utrpěl smrtelnou nebo velmi vážnou nesmrtelnou újmu (viz např. čl. 10:301.1. Principů evropského deliktního práva).
(2)     Dle § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
(3)    Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1421/2008 ze dne 10.12.2008.
(4)    Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4223/2009 ze dne 26.10.2011.
(5)    Dle čl. 3 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně smluvní strany, majíce na zřeteli zdravotní potřeby a dostupné zdroje, učiní odpovídající opatření, aby v rámci své jurisdikce zajistily rovnou dostupnost zdravotní péče patřičné kvality. Dle čl. 4 Úmluvy pak jakýkoliv zákrok v oblasti péče  o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy.
(6)    Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Co 2/2010 ze dne 5.5.2010,  potvrzující rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 C 23/2009 ze dne 28.8.2009. Publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu jako  Rc 56/2011.    
(7)    Humeník, I.: Konanie o náhradu škody na zdraví a možnosti využitia výsledkov dohľadu  nad zdravotnou starostlivosťou. Dostupné z: http://www.pravo-medicina.sk/detail-aktuality?new_id=147&PHPSESSID=f2becf26da28ddc46372d42fc5ed864c
Shodně také Humeník, I.: Ochrana osobnosti a medicínske právo.  Bratislava: EUROKÓDEX, 2011, s. 123.
(8)     Šustek, P., Holčapek, T.: Informovaný souhlas. Praha: ASPI, 2007, s. 171.
(9)    Holčapek, T.: Dokazování v medicínskoprávních sporech. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 95.




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


 


Diskusia


Vaše meno
Vaša reakcia
Secure code
Opíšte prosím text obrázku
Napíšte výsledok : 10+7 =


AsceferJeaspLaw

(24.6.2020)

AsceferJeaspLaw

(24.6.2020)

AsceferJeaspLaw

(20.6.2020)