JUDr. Petr Vojtek: Odškodňování ztížení společenského uplatnění v českém právu | Medicínske právo
              

Články


JUDr. Petr Vojtek: Odškodňování ztížení společenského uplatnění v českém právu


 | 19.7.2012 | komentárov: 5

Vo svojom druhom príspevku sa hosť mesiaca, sudca Najvyššieho súdu ČR, JUDr. Petr Vojtek venuje problematike rozhodovania o odškodňovaní spoločenského uplatnenia podľa platného českého práva. V súčasnosti sa jednorázové odškodnenie určuje podľa metodiky stanovenej podzákonným právnym predpisom (vyhláška Ministerstva zdravotníctva). Aké zmeny možno očákavať s nadobudnutím účinnosti nového kódexu občianskeho práva? Zmení sa súdna prax rozhodovania vo veciach odškodnenia za bolesť a sťaženie spoločenského uplatnenia? Zamyslenie nad týmito otázkami nájdete v príspevku.

Obrazok I. Úvodem

Újma, která pacientovi vznikne, je podstatou odpovědnostního vztahu a její odškodnění je smyslem právní úpravy. Újma na zdraví pacienta (poškození zdraví) může vzniknout buď tím, že pochybením zdravotníka (§ 420 obč. zák.) či působením kvalifikovaných okolností (§ 421a obč. zák.) nedojde k vyléčení nemoci či úrazu, ač se tak za normálních okolností stát mělo, případně tím, že při poskytování zdravotní péče nastane další poškození zdraví. Protože celkový zdravotní stav je velmi komplikovaná záležitost a proces léčení není zcela exaktně předvídatelný, je třeba si uvědomit, že újmou na zdraví mohou být jen takové stavy, kdy dochází prokazatelně ke zhoršení zdraví, a to i ve srovnání s tím, jaká byla prognóza původního onemocnění či za jakou cenu mohlo být dosaženo léčebného účinku.

Škoda na zdraví může založit vícero dílčích nároků. Zákon pamatuje na jednorázové peněžité odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, které mají nemateriální povahu. Za bolest se považuje každé tělesné a duševní strádání a odškodňuje se jak bolest při samotném způsobení škody na zdraví, tak při jejím léčení nebo odstraňování jejích následků. Náhrada za ztížení společenského uplatnění pak má reparovat následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Při usmrcení osoby se pak mohou hradit náklady pohřbu, náklady na výživu pozůstalých a jednorázové odškodnění pozůstalých. Majetkovou povahu má náhrada za ztrátu na výdělku po dobu a po skončení pracovní neschopnosti, náhrada za ztrátu na důchodu a náhrada nákladů léčení.

II. Ztížení společenského uplatnění

Újma na zdraví představuje podstatný zásah do tělesné a osobnostní integrity fyzické osoby, proto se odškodňují i nemajetkové újmy tím vyvolané. Pod pojem škoda tak občanský zákoník řadí bez bližší definice i takové nemajetkové újmy, jako je bolest a ztížení společenského uplatnění, které se odškodňují jednorázovou částkou. Občanský zákoník doposud vychází ze systému vyčíslení nároků přepočtem zdravotní újmy na peněžitou částku prostřednictvím lékařského posudku, který se opírá o metodiku danou podzákonným předpisem. Ta je založena na snaze co nejpřesněji určit diagnózu či omezení, k nimž se pak připíná určité penzum bodového ohodnocení převoditelné již přímo na peníze. Ustanovení § 444 odst. 2 ObčZ totiž obsahuje zmocnění pro Ministerstvo zdravotnictví, aby v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí stanovilo vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech. Touto vyhláškou je s účinností od 1. 1. 2002 vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, která nahradila vyhlášku č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a 54/1993 Sb. Kritické výhrady k tomuto způsobu stanovení náhrady vyústily až v návrh na zrušení ustanovení § 444 odst. 2 obč. zák. pro neústavnost, který ovšem Ústavní soud nálezem ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/05, zamítl. Lze proto i nadále vycházet z toho, že jde o právní úpravu ústavně konformní.

III. Způsob zjištění výše náhrady
    
Podle popsané úpravy se odškodňuje ztížení společenského uplatnění tak, aby byly reparovány následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti (§ 3 odst. 1 vyhlášky). Při určování bodového ohodnocení z hlediska ztížení společenského uplatnění se hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§ 5 odst. 1 vyhlášky). Na rozdíl od vyhlášky č. 32/1965 Sb., která u ztížení společenského uplatnění umožňovala zvýšení částky odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny (míněny byly zejména možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání), je nyní dána do rukou lékaře možnost zvýšit bodové ohodnocení až o 50 % celkové částky bodového ohodnocení, jestliže poškození zdraví vedlo ke zvlášť těžkým následkům, tj. k takovým následkům, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě [srov. § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky].

IV. Mimořádné zvýšení náhrady soudem

Kromě toho je zde možnost tzv. mimořádného zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, které přísluší toliko soudu a které podle dikce tohoto ustanovení přichází v úvahu jen výjimečně a v případech hodných mimořádného zřetele, kdy sportovní, kulturní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo zcela mimořádné a na vysoké úrovni. Rozhodující je přitom srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit, možností a schopností v době před poškozením a poté. Již ze samotného pojmu ztížení společenského uplatnění se podává, že jde o odškodnění čehosi nehmotného, co se projevuje případně i bez konkrétních finančních dopadů do sféry poškozeného, co jej však hendikepuje oproti dosavadnímu způsobu života a co mu jeho dosavadní aktivity omezuje, ztěžuje či zcela eliminuje. Jde právě o ono uplatnění se v životě, tedy o ztrátu možností či příležitostí budovat svůj osobní, rodinný či profesní život podle dosavadních představ, a toto těžko postižitelné ztížení všech těchto faktorů představuje újmu, která má být reparována penězi.
 
 Při mimořádném zvyšování podle § 7 odst. 3 vyhlášky se zpravidla k vyčíslení rozsahu náhrady používají tzv. násobky, byť vlastně nemají přímou oporu v právním předpisu; jde však o celkem praktickou pomůcku, která má svoji logiku a je přehledná vyjádřením poměru k základnímu bodovému ohodnocení. S odškodňováním pomocí násobků ostatně počítá i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, kdy tuto metodu používá jako pravidlo či pomůcku, v níž není shledáváno nic protiústavního. Vyplývá to kromě jiného i z právní věty, podle níž „Ústavnímu soudu z hlediska jeho postavení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) sice nepřísluší konstatovat, v jaké konkrétní výši by náhrada za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána, tzn. jaký by měl být násobek podle § 7 odst. 3 předmětné vyhlášky, vycházet je však nutno z principu proporcionality. Jinými slovy řečeno, obecné soudy při posuzování mimořádných případů mají určitý prostor k úvaze, jakého násobku použijí“.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, publikovaným pod č. 186 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2005, sv. 38 byl formulován princip proporcionality („Z hlediska ochrany ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti.“), jímž by podle jeho představ měla být výše odškodnění poměřována. V návaznosti na to Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010 (Rc 50/2011) vyložil, že princip přiměřenosti nelze považovat za jakési samostatné hledisko stojící nad systémem určování výše náhrady, které by snad představovalo individuální skutkovou podstatu zdůvodňující bez dalšího mimořádné zvýšení náhrady. Požadavek přiměřenosti totiž plyne již z ustanovení § 3 odst. 1 věty druhé vyhlášky, které vyžaduje, aby odškodnění bylo přiměřené povaze následků poškození zdraví a jejich předpokládanému vývoji. Takto nastolená přiměřenost se uplatní již při vypracování lékařského posudku, kterým lékař hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§ 5 odst. 1 vyhlášky) podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách vyhlášky. Lékař je oprávněn (a povinen) nejen podřadit zjištěné postižení pod příslušnou položku uvedených příloh, nýbrž také posoudit, jaký počet bodů náleží postiženému v rámci stanoveného rozpětí; v některých případech je povinen současně posuzovat intenzitu zdravotního poškození, zda jde o postižení lehkého, středně těžkého, či těžkého stupně, a poté ještě rozhodnout o počtu bodů v rámci stanoveného rozpětí. V případě zvlášť těžkých následků škody na zdraví je konečně dán lékaři prostor k úvaze, aby zvýšil bodové ohodnocení až o 50 % (u bolestného až o 100 %) celkové částky bodového ohodnocení.

Důležité je, že možnost přiměřeného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění soudem není podmíněna tím, zda lékař ve svém posudku dospěl k závěru, že poškození zdraví postiženého vedlo ke zvlášť těžkým následkům, a zda sám bodové ohodnocení v rámci svého oprávnění zvýšil. Judikatura soudů vychází z toho, že tato úvaha lékaře je součástí širšího procesu určování základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, které se může týkat jen odborného lékařského hodnocení následků škody na zdraví z hlediska jejich intenzity, zda tedy škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, které postiženého podstatně omezují nebo významně mění jeho uplatnění v životě. Nezabývá se však zjišťováním a hodnocením širšího okruhu skutkových okolností z toho pohledu, zda se navíc jedná o jinak výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní kvality jeho života v době před vznikem škody. Nepřistoupí-li tedy lékař při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění k jeho zvýšení podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, znamená to pouze, že následky škody na zdraví nehodnotil z hlediska jejich intenzity jako zvlášť těžké. Tato okolnost sama o sobě však neznamená, že tím je vyloučena možnost zvýšení odškodnění soudem podle § 7 odst. 3 vyhlášky, neboť i ty následky škody na zdraví, které nelze hodnotit z pohledu lékaře jako zvlášť těžké, mohou postiženého vyloučit z mimořádné sportovní, odborné či jiné činnosti, kterou předtím na špičkové úrovni vykonával.

Samotná dikce ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky i závěry judikatury odvíjející se od rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88 (Rc 10/1992) vyznívají velmi přísně, pokud jde o vymezení důvodů, pro které lze mimořádné zvýšení přiznat. Vychází se totiž z toho, že odškodnění samo ve své podstatě představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Přiznání takovéhoto odškodnění samotného tedy přichází v úvahu jen v případech, kdy jsou objektivně omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Další zvýšení podle § 6 odst. 1 vyhlášky proto předpokládá již existenci skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu skutečně jen výjimečně a v případech hodných mimořádného zřetele, kdy sportovní, kulturní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo zcela mimořádné a na vysoké úrovni.
Ponejvíce se mimořádné zvýšení spojovalo s výjimečným zapojením poškozeného do některé z oblastí společenského života před poškozením, a jednoznačně tak podmínky splňovaly osobnosti vynikající ve svém oboru vysoce nad průměr (vrcholoví sportovci, význační umělci, vědci, apod.) či alespoň osoby mající v nižším věku potenciál takové kariéry. To je nepochybně logické a správné hledisko, neboť zde jistě ztráta příležitostí uplatnit se ve vykonávaném či zamýšleném oboru představuje citelnější újmu ve smyslu zhoršeného uplatnění ve společnosti než u ztráty průměrných či podprůměrných schopností. Nejde přitom o porušení zásady rovnosti, které by nastalo jen tehdy, jestliže by se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zacházelo rozdílným způsobem, aniž by pro to existovaly objektivní a rozumné důvody. Rovnost před zákonem však nelze chápat abstraktně a mechanicky, a proto totéž poškození zdraví, shodně bodově ohodnocené, může mít pro společenské uplatnění různých osob různě závažné následky, což odůvodňuje i rozdílné zacházení ohledně přiznání mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. 

Ztráta výjimečných schopností a z toho plynoucích příležitostí však nemůže být jediným případem výjimečnosti, byť je situací zcela jednoznačnou a typickou. Výjimečné okolnosti se mohou skrývat i v rozsahu a intenzitě dalších kritérií pojmově spjatých se ztížením společenského uplatnění. Jedním z nich je věk poškozeného, neboť omezení či ztráta možností v nižším věku s sebou nese celoživotní trauma spojené s pozbytím řady hodnot, poznamenává dětství či dobu dospívání, kdy se formuje osobnost člověka a zbavuje poškozeného plnohodnotného využití produktivní části života. U osob útlého věku na jedné straně nelze ani dostatečně konkrétně hodnotit, jak následky zranění zasáhly do jejího dosavadního života a nakolik jsou její nynější možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím stavem, na straně druhé je výjimečnost situace daná právě tím, že poškozený bude nucen se vypořádávat se svým omezením celý život, od dětství přes školní věk a dospívání, a že se jeho handicap projeví při hledání partnera a založení rodiny, při výběru zaměstnání, provozování sportu, zálib a i jiných možností, které se jí v životě naskytnou. Ani toto kritérium však nelze paušalizovat, neboť i osoby vyššího věku mohou být velmi činorodé, a je proto třeba podle konkrétních okolností zvážit, nakolik skutečně s ohledem na přirozené opotřebování organizmu a sníženou možnost jeho regenerace dochází u poškozeného k postupnému omezování plné fyzické i pracovní zátěže a k zapojení do společenského a rodinného života.

Výjimečný dopad do dosavadního způsobu života má zejména stav, kdy je poškozený vlivem trvalých následků v řadě činností (či úplně ve všech) velmi výrazně nebo dokonce zcela vyřazen z jakéhokoliv zapojení, jak je to obvyklé u rozsáhlých ochrnutí, ztrátě intelektuální kapacity či snad u trvalých kómatických stavů spojených s plnou ztrátou sebeobsluhy, apod. Tehdy je propad natolik výrazný a zásadní i v porovnání s průměrným zapojením před poškozením zdraví, že se dovozuje výjimečnost, i když nešlo o osobu nadanou nadprůměrnými schopnostmi a možností vynikajícího uplatnění ve společnosti. Pravdou je, že potíže spojené s takovýmito těžce nepříznivými stavy jsou vlastně pojmově zahrnuty již v samotném základním ohodnocení jednotlivých konkrétních následků, resp. v příslušné položce odškodňovací vyhlášky (srov. Těšinová, J., Žďárek, R., Policar, R. Medicínské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 390-391), nicméně právě zde se projevuje jistá disproporce v bodových sazbách přílohy vyhlášky, takže převládá přístup, který výjimečnost shledává v hloubce propadu životní kvality poškozeného oproti jiným typům následků.

Za výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění považuje judikatura zhruba desetinásobek základního bodového ohodnocení (po zvýšení podle § 6 odst. 1 vyhlášky lékařem), které vyhrazuje případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod.

Soudní judikatura se zabývala i řadou dalších kritérií, které byly formulovány poškozenými na podporu požadavků na zvýšení náhrady. Vzhledem k výše uvedenému pojetí jednorázového charakteru náhrady jakožto odškodnění ztráty možností uplatnit se v různých sférách společenského života tak byl především odmítnut přepočet výsledné částky na denní částku hypotetické délky života poškozeného, relevantní není ani poukaz na majetkové poměry pojišťovny, srovnání s pojistnými částkami z jiných typů pojištění, zohlednění polohy bydliště poškozeného, apod.
 
V. Nový občanský zákoník

    O vhodnosti stávající úpravy lze diskutovat z různých úhlů pohledu a rozbor jednotlivých dílčích problémů by výrazně přesáhl rámec tohoto příspěvku. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tyto debaty odstraňuje stejně jako celý popsaný systém, neboť jednak ruší náhradovou vyhlášku, jednak s podrobnější úpravou nepočítá. Při újmě na přirozených právech člověka podle § 2956 nastupuje škůdci povinnost odčinit škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Zákonný rámec pro poskytování náhrady je dosti lapidární, neboť ve vztahu k tzv. trvalým zdravotním následkům nemateriální povahy čítá jediný paragraf (§ 2958), který říká, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

    Na první pohled může překvapit, že zákoník, který je vystavěn na principu diskontinuity a který v řadě případů využívá zcela nové názvosloví pro dosud zaužívané právní instituty, přidržuje se zde dosavadního pojmenování dílčích nároků a počítá i s odškodněním ztížení společenského uplatnění. Zákonodárce nevyužil možnost v zákoně vymezit alespoň rámcová hlediska pro určení náhrady (to, že byla dosud obsažena jen v podzákonném předpise, bylo předmětem kritiky těch, kdo stávající úpravu nepovažují za ústavně konformní) a ztížení společenského uplatnění odvozuje od „překážky lepší budoucnosti poškozeného“, což lze považovat za formulační nedotaženost, která by neměla měnit nic na tom, že stejně jako dnes půjde o porovnání možností poškozeného uplatnit se v životě před vznikem újmy a po ní. Odškodňovat se bude právě zhoršení, omezení či ztráta možností, které by jinak zůstaly stejné, nikoliv jen těch, které se snad měly zlepšit. Princip slušnosti, který je formulován jako jediné měřítko pro vyčíslení náhrady, je zcela vágním pojmem a dovršuje tendence směřující k odstranění všech limitujících faktorů pro rozhodování soudů.

    Není pochyb o tom, že úvaha soudu ani tak nemůže být bezbřehá a neodůvodněná. Ostatně sám občanský zákoník v § 13 stanoví, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Klade se tedy na soudy požadavek předvídatelnosti a jednotnosti rozhodování, jemuž je při absenci zákonem formulovaných kritérií možno dostát tam, kde je situace dostatečně judikaturou zmapována a při rozhodování věci je možné učinit si porovnání s jinými již rozhodnutými případy. Takový arsenál však česká justice alespoň v počátcích aplikace nového zákoníku mít nebude, resp. bude mít pouze judikaturu odpovídající dosavadní úpravě. Vzhledem k tomu, že zákoník setrval na pojmu ztížení společenského uplatnění, naznačil snad jakousi kontinuitu ve výkladu tohoto institutu, a nabízí se tak přístup, který by z dosavadní judikatury využil obecné definice i alespoň základní proporční vymezení jednotlivých konkrétních trvalých následků.

    Vývoj judikatury v této oblasti bude jistě pozoruhodnou záležitostí. Vítán je samozřejmě i jakýkoliv diskurs tomu předcházející, neboť i odborná debata po dobu legisvakance bude mít význam pro směr, kterým se bude následně rozhodovací činnost ubírat. Podnítí-li tento článek diskusi, stane se tak k potěše autora, který by závěrem rád vyjádřil poděkování za možnost vystoupit na tomto medicínskoprávním fóru.    






 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


 


Diskusia


Vaše meno
Vaša reakcia
Secure code
Opíšte prosím text obrázku
Napíšte výsledok : 8+7 =


františek

(21.11.2017)
Bola mi uznaná choroba z povolania jak na slovensku, tak v českej republike. Prvé zistenie bolo 30.7.2009 v ČR. Najvyšší súd SR určil za odpovednosť ChzP českého zamestnávateľa. Je možné odvolávať sa na tento rozsudok v českej republike? Chcem sa domáhať o určenie náhrady za sťaženie spoločenského uplatnenia v českej republike. Ako mám v mojom prípade postupovať? Mám podať žalobu? Mám 64 rokov a proces súdnou cestou môže trvať až niekolko rokov, čoho sa už nemusím dožiť. Aký postup mám zvoliť aby som si mohol uplatňovať svoje práva o socialnom zabezpečení podľa koordinačných nariadení EU.

Petr Vojtek

(31.7.2012)
K dotazu dr. Humeníka: Výslovná úprava jednorázového odškodnění pozůstalého za ztrátu osoby blízké byla do občanského zákoníku vnesena zákonem č. 47/2004 Sb. a s účinností od 1. 5. 2004 tak podle § 444 odst. 3 obč. zák. při škodě usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč, b) každému dítěti 240 000 Kč, c) každému rodiči 240 000 Kč, d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč, e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč, f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč. Šlo vlastně o zákonodárnou reakci na stav, kdy podobný nárok byl založen pouze pro oblast pracovněprávní a kdy začaly i v občanskoprávních vztazích vedle odškodnění formou náhrady nákladů na výživu pozůstalých soudy nacházet možnost odškodnění podle § 11 a 13 odst. 2 obč. zák., tedy z titulu práva na ochranu osobnosti. S odkazem na ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku k ustanovení § 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, zahrnujícímu právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (srov. zejména rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 23 C 82/99, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01, publikováno v příloze časopisu Soudní rozhledy - Z aktuálních nálezů Ústavního soudu 4/2002). S aplikací tohoto ustanovení nevznikaly problémy, avšak vzhledem k tomu, že úprava je zcela striktní a postrádá ambici přihlížet k odlišnostem konkrétního skutkového stavu v každé jedinečné věci, Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, dovodil, že tam, kde se vzhledem ke všem okolnostem případu nebude zákonem stanovená výše náhrady jevit přiměřenou, lze se domáhat další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Tím byla nastolena jakási dvoukolejnost, při níž je odškodnění podle § 444 odst. 3 obč. zák. vlastně jen jakýmsi zákonem garantovaným minimem. Příznačné ovšem je, že zvýšené částky z titulu ochrany osobnosti nejsou kryty pojištěním odpovědnosti za škodu způsobenou motorovým vozidlem podle zákona č. 168/1999 Sb.

Ivo Humeník

(26.7.2012)
Aby som ešte doplnil - tak ako hovoril v rozhovore pre portal pravo-medicina.sk Peter Šustek - v prípade smrti, alebo škody na zdraví fyzickej osoby tu ešte existujú aj sekundárne obete. Práve ochranu práv tychto osôb slovenský OZ rieši naozaj marginálne... Vid: http://www.pravo-medicina.sk/detail-aktuality?new_id=527&PHPSESSID=d8bdff4783bc3497fb0499478a981473

Ivo Humeník

(26.7.2012)
Možno trochu od veci, ale čo sa týka otázky potrebných zmien, jednu z hlavných výziev pre SR vidím v polohe doplnenia "odškodnenia" blízkych osôb v prípade smrti fyzickej osoby. Dnes sú tieto osoby odkázané len na mechanizmus ktorý je obsiahnutý v režime ochrany osobnosti a nárokov vyplývajúcich z jej porušenia. Náhrada nemajetkovej ujmy v peniazoch pre tieto osoby je na Slovensku problematická, sudcovia akoby mali problém priznať pozostalým finančné odškodnenie. Náhrada nákladov na pohreb je v každom prípade nedostatočná a neodráža situáciu zániku intímnych osobných väzieb k zomrelej osobe...
Aké boli skúsenosti v ČR s uplatňovaním vtedajsieho § 444 OZ? Napriek tejto úprave sa paralelne uplatňovali aj nároky na náhradu nemajetkovej ujmy v peniazoch?

Vladimír Volčko

(26.7.2012)
Veľmi dobrý a podnetný článok. Problém SSÚ má viacero otáznikov (ako už bolo naznačené vyššie, aj ústavnoprávneho charakteru) a takýto analytický prístup len napomáha ich zodpovedaniu. Ozaj ma zaujíma, ako bude vyzerať právna úprava danej problematiky v SR po rekodifikácii civilného kódexu resp. aké \"rekodifikačné ponaučenie\" by sme si mali vziať?