JUDr. Lucia Madleňáková: Nad jedním nenápadným nálezem Ústavního soudu, aneb jak vypadá judikatorní výhrada svědomí | Medicínske právo
              

Články


JUDr. Lucia Madleňáková: Nad jedním nenápadným nálezem Ústavního soudu, aneb jak vypadá judikatorní výhrada svědomí


 | 24.2.2012 | komentárov: 0

Při příležitosti zúčtování s rokem 2011 bych ráda upozornila na jeden opomenutý nález Ústavního soudu (dále také „ÚS“).(1) Je pravdou, že tento nález není tak opomíjený, jak proklamuji, nicméně není uváděný v těch souvislostech, v nichž je jeho význam zásadní. A že je tento nález zásadní, také není vidět na první pohled.

Obrazok Na první pohled se jedná o nález ve věci povinného očkování, rušící rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) ze dne 28.02.2006, č.j. 5 As 17/2005-66. (2) Pokud si odborná veřejnost tohoto nálezu všimla, tak to bylo především v souvislosti s problematikou povinného očkování a diskuzí o tom, zda povinnost očkovat děti existuje či ne, či zda je korektně zakotvena v právním řádu. K tomu se vyjadřoval také NSS, jehož rozšířenému senátu byla dokonce předložena otázka, zda „vyhláška č. 439/2000 Sb., respektive vyhláška č. 537/2006 Sb., byla vydána v zákonných mezích, respektive neukládá sama o sobě povinnosti nad rámec zákona“. (3)

Proč je tedy podle mne tento nález tak zásadním? Protože v něm Ústavní soud poprvé celkem podrobně stanovil kritéria, která bude napříště nutné zohlednit, pokud bude svědomí jednotlivce (podle názoru ÚS: přesvědčení (4) jednotlivce) v rozporu se zákonnou povinností. Ústavní soud tak v době, kdy se Evropský soud pro lidská práva (dále také „ESLP“) pouze probouzí ze snu o neexistenci práva na výhradu vůči vojenské službě a skoro 20(!) let poté, co je toto právo zakotveno v naší Listině (5)  blahosklonně kýve k uznání práva odmítnout vojenskou službu jako součásti čl. 9 Úmluvy(6) (tedy svobody vyznání)(7), Ústavní soud ČR formuluje základní kritéria pro uznání generální výhrady svědomí v českém právním prostředí. Dokonce ani odlišné stanovisko nepopírá možnost existence výhrady a zásadně se neodchyluje od kritérií dříve vyslovených zbytkem senátu. Jaká (judikatorní) kritéria výhrady svědomí Ústavní soud kvalifikoval a co to znamená pro české „odpírače“(8), o tom budou následující řádky.

Kritéria vyslovená Ústavním soudem

Na úvod ještě zmíním dvě možnosti technik zakotvení výhrady svědomí. Buď se jedná o techniku legislativní, kdy zákonodárce (ústavodárce) vtělí možnost konkrétní (méně již generální) výhrady do právního předpisu nebo je možnost výhrady tvořena (konkretizována) činností judikatorní. Z výše uvedeného však lze uzavřít, že v převážné většině případů půjde o techniku spojenou, kdy bude na nejvyšší úrovni zakotveno pouze právo na svobodu svědomí a z ní pak bude judikatorně vyvozována konkretizace výhrady podle potřeb konkrétních případů (což dovodil i Ústavní soud v uváděném nálezu). Těžko si totiž lze představit aplikaci výhrady ve státě, který svobodu svědomí neuznává.
V naznačené situaci tak měl Ústavní soud celkem široké pole ke kreativitě a konkretizaci kritérií, za nichž bude napříště možné považovat výhradu za oprávněnou. To, že se Ústavní soud vydal judikatorní cestou dokládá do budoucna také tím, že k aplikaci dále uvedených kritérií nevyzývá zákonodárce, ale samotný rozhodující soud (či rozhodující správní orgán).(9) I když je nutné dodat, že odlišné stanovisko jako jedinou schůdnou cestu naopak uvádí cestu legislativní.(10) I tato vnitřní rozdílnost pohledů na uznání výhrady vytváří vnitřní dynamiku nálezu, který mluví o stejné problematice z trochu jiných úhlů pohledu.

Kritéria obsahuje jednak část IV/d nálezu, ale také odstavec 7 a 10 odlišného stanoviska. Která kritéria musí tedy rozhodující orgán v konkrétním případě vzít v úvahu?

Podle většinového názoru senátu (v záměrně zpřeházeném pořadí):

1.    ústavní relevance důvodů,
2.    naléhavost danou osobou tvrzených důvodů,
3.    přesvědčivost tvrzení osoby,
4.    konzistentnost tvrzení osoby,
5.    nebezpečí pro společnost, které by mohlo jednání osoby vyvolat.

Podle odlišného stanoviska:

1.    druh náboženského vyznání,
2.    hloubka náboženského vyznání,
3.    intenzita zásahu do náboženské víry.

Kritéria obou částí vychází z aplikace zásady proporcionality a sledují obecně, jaké hodnoty jsou v protikladu, jakou mají váhu či důležitost a jak intenzivní je zásah jedné do druhé.

K ústavní relevanci důvodu odmítání splnění povinnosti:
V případě, že stojí proti sobě dvě hodnoty, které jsou právním řádem uznávány, připadá v úvahu pouze jejich poměřování, nemůže se stát, že by jedna anulovala úplně tu druhou. Tak svoboda svědomí bude vždy jednou z poměřovaných hodnot ve formě základního práva. Požadovaná ústavní relevance důvodu neuposlechnutí příkazu je v daném případě jednoznačná – je jím základní právo (svoboda svědomí).

Lze se proto domnívat, že pokud by důvod neuposlechnutí příkazu byl jiný, než svědomí jednotlivce, pak by tento důvod bylo nutné podrobit zkoumání ústavní relevance. Na druhou stranu nutno nezaměňovat obsah svědomí (někdy také přesvědčení) se samotným jeho uplatněním. U výhrady svědomí bude jednoznačným důvodem odmítnutí splnění příkazu svědomí. Ve druhé fázi nastupuje otázka, jaké postoje toto svědomí tvoří, jaké přesvědčení je s ním spojeno. Ani zde však není oprávněním rozhodujícího orgánu autoritativně stanovit, jaké svědomí tolerovat bude a jaké ne. K tomu se také vztahují další kritéria stanovená Ústavním soudem, mezi něž nepatří oprávněnost důvodu či jeho správnost, nebo pravděpodobnost. Ústavní soud nechává osobě uplatňující výhradu autonomní prostor.

K naléhavosti důvodu:
Proto je naléhavost zásadně subjektivní kategorií, kdy osoba odpírající výkon povinnosti nemá rozhodujícímu orgánu dokazovat, jestli je její přesvědčení správné nebo oprávněné, ale pouze jak naléhavé pro ni je, jak je pro ni důležité. Zkoumání splnění této podmínky bude patrně nejsložitější, jelikož se jedná o zásadně subjektivní kategorii. V případě, kdy by výhrada nebyla uznávaných právem, by bylo možné testovat důležitost důvodů ochotou podrobit se sankci. Pokud však je výhrada právem, není možné podmiňovat možnost využití výhrady ochotou podrobit se sankci za využití práva, za chování se po právu.

Přesvědčivost a konzistentnost tvrzení o důvodu:
Přesvědčivost a konzistentnost se zde podle mého názoru týká uváděných skutkových tvrzení, ne samotného přesvědčení, které vytváří postoje uvnitř svědomí. Odpírač musí rozhodující orgán přesvědčit o tom, že jeho svědomí je naléhavé a nesmí – jednoduše řečeno – lhát. Také lze předpokládat, že požadavek na konzistentnost tvrzení má (kromě lhaní) také odhalit, nakolik zakořeněné je dané přesvědčení o potřebě odepření výkonu povinnosti u konkrétní odpírající osoby. Konzistentní tvrzení společně s přesvědčivostí tohoto tvrzení musí směřovat k naléhavosti potřeby odepření povinnosti tak jednající osoby.

K nebezpečnosti pro společnost:
Nebezpečností pro společnost pak rozumím míru zásahu do druhé hodnoty, která je se svobodou svědomí v kolizi. Nebezpečností pro společnost lze chápat míru přípustného omezení druhé hodnoty na úkor konkrétního uplatnění svobody svědomí v daném případě. Toto kritérium lze v souvislosti s možností omezení základních práv a svobod chápat jako právě odraz tohoto omezení. Vždy je však nutné sledovat meze možného omezení, a to smysl a podstatu svobody svědomí při sledování legitimního cíle a to pouze toho, se kterým počítá Listina.

Kritéria podle odlišného stanoviska:
Kritéria vydefinovaná soudcem Musilem v odlišném stanovisku kopírují algoritmus aplikace principu proporcionality, ale sledují problém z opačné perspektivy, o čemž jsem se zmínila již dříve. Pokud začnu od konce, tak odlišné stanovisko nenavrhuje zkoumat primárně zásah do druhého ze dvou v kolizi stojících práv (než svobody svědomí), ale navrhuje zkoumat přímo intenzitu zásahu do svobody vyznání (terminologicky trochu odlišně). Tento postup vyvolává dojem, jakoby bylo vždy spíše legitimní zasáhnout do svobody vyznání, než do druhého v kolizi stojícího zájmu. Že je nutné tolerovat až nějakou zásadní limitaci svobody vyznání. Že až taková zásadní limitace může ospravedlnit upřednostnění svobody vyznání před jiným kolidujícím zájmem. Takový výklad však předpokládá, že v kolizi stojící zájmy si nejsou v zásadě „rovny“. Že kolizní zájem bude vždy důležitější než samotná svoboda vyznání. S takovým výkladem nelze souhlasit a popíral by samotnou podstatu a možnost využití principu proporcionality.

Otázka také vyvstává s prvním vydefinovaným kritériem, které se zdá být primárně formálního charakteru, a to druh vyznání. Pokud by měl být druh vyznání kritériem pro umožnění výhrady, opět by to znamenalo nerovnost. Znamenalo by to, že náboženská vyznání si nejsou rovna. I když tato představa se může zdát absurdní, je pravda, že ani náš právní řád, ani judikatura ESLP k článku 9 Úmluvy nepovažují všechna vyznání za rovnocenná. Český právní řád (11)  legitimizuje rozlišování na registrované církve a náboženské společnosti a takového organizace, které nesplnily kritéria pro registraci, navíc ne všechny registrované církve a náboženské společnosti mají stejná práva – některé mají pouze základní práva, některé i práva zvláštní. Co se týče judikatury ESLP, ten ve svých názorech není kompaktní, ale lze u něj vysledovat příklon k formalizovanějším či organizovanějším systémům přesvědčení, kterým pak přiznává ochranu.(12)

Zásadní zde totiž je otázka, nakolik je legitimní umožňovat výhradu pouze těm, kteří přináleží k určitému organizovanému seskupení věřících. Je pravdou, že i zákon o církvích a náboženských společnostech vyžaduje pro registraci určitý početní census věřících, nicméně zde se pohybujeme v oprávnění státu přiznávat určitým osobám právní subjektivitu. Právní subjektivita církví se jistě týká také jejích vyznavačů, nicméně nemá co do činění s individuální svobodou jednotlivce, a to i takového, který nepřináleží k registrované církvi, či vůbec k žádné z církví. Zde je nutné striktně odlišit institucionální svobodu vyznání určitých právnických osob, jimž jsou přiznána určitá práva a individuální svobodu vyznání (v nejširším smyslu) jednotlivých osob, které mají tuto svobodu bez ohledu na příslušnost k registrované církvi. Podle mého názoru tak druh vyznání nemůže být hodnotícím (tedy odlišujícím) kritériem pro uplatnění výhrady.

Povšimněme si, že i když odlišné stanovisko a také ESLP považují za důležité, aby důvodem odmítnutí nebyl pouze nějaký osamocený názor, který nemá své kořeny v nějakém systematickém organizovaném přesvědčení (druh přesvědčení), názor vyjádřený v odůvodnění nálezu s takovým něčím vůbec nepočítá. Nepovažuje apriori vůbec za nutné zkoumat, nakolik je důvodem odmítnutí splnění povinnosti příslušnost odpírače k formalizovanému přesvědčení, či dokonce nakolik takovéto přesvědčení vyžaduje odmítnutí splnění povinnosti po odpírači.(13) To považuji za zásadně správné.

Hloubka vyznání je opět spíše navázaná na formální znak a to příslušnost k nějakému vyznání. Kdežto naléhavost přesvědčení může být svázána byť jen s názorem, který není součástí nějakého formalizovaného vyznání, jak jej chápe např. ESLP.(14) Samotný požadavek na zkoumání hloubky vyznání je však podle mého názoru za hranicí možností zkoumání rozhodujících orgánů, orgánů veřejné moci. Ne ani tak proto, že by to bylo prakticky těžko proveditelné, ale zejména proto, že by se tím rozhodující orgán dostával za tenkou hranici mezi forum externum  a forum internum svobody vyznání. Přitom je nutno připomenout, že svoboda vyznání je ve svém vnitřním rozměru (forum internum) neomezitelná (právně) veškerou státní autoritou, a to za žádných okolností. Proto vůbec zmínka o zkoumání hloubky přesvědčení je podle mého názoru nebezpečná.
 
Co ještě řekl Ústavní soud?

Ústavní soud považuje výhradu za výjimečný případ, s čímž lze pouze souhlasit. Aby bylo možno udržet vytvořený právní řád a řídit jeho fungování, je nutné, aby byl obecně dodržován. Pokud však počet odpíračů v určité otázce naroste do většinové množiny, pak je namístě otázka, zda taková právní úprava je efektivní, účelná a souladná s demokratickým právním systémem.
V odstavci IV. nálezu je formulována povinnost tolerovat uplatněnou výhradu, pokud splňuje tam dané předpoklady. Není to tedy jen dobrodiní státu rozhodnout se v daném případě, že výhradu bude akceptovat a nebude nesplnění povinnosti sankcionovat. On to dokonce, podle slov Ústavního soudu, nesmí udělat. Určit stupeň závažnosti situace, kdy bude muset povinnost sankcionovat ustoupit povinnosti nesankcionovat, však bude opět otázkou hledání v judikatorní činnosti. Pro odpírače bude tato cesta delší a nákladnější, aby však bylo možné zohlednit všechna specifika jednotlivých případů, mám za to, že ani jiná vhodnější cesta neexistuje.



AUTORKA: JUDr. Lucia Madleňáková, Katedra správního práva a správní vědy Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Foto: prisonplanet.com

Poznámky:

(1)Nález Ústavního soudu ze dne 03.02.2011, sp. zn. III.ÚS 449/06.
(2)V dané věci bylo NSS dne 30.09.2011 opět rozhodnuto pod č.j. 5 As 17/2005-120.
(3)Rozšířený senát dosud nerozhodl, řízení je vedeno pod sp. zn. RS 12/2011.
(4)Ke vztahu pojmů přesvědčení, víra, vyznání, svědomí a myšlení viz Madleňáková, L. Výhrada svědomí. Linde: Praha 2010.
(5)Usnesení předsednictva ČNR o vyhlášení Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
(6)Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Dostupná také na http://www.echr.coe.int/NR/rdonlyres/82E3CE7F-5D3D-46EB-8C13-4F3262F9E20B/0/CZE_CONV.pdf.
(7)Bayatyan v. Arménie, stížnost č. 23459/03.
(8)Anglický termín „conscientious objector“ je stěží přeložitelný do češtiny bez toho, aby neevokoval negativní podtext slova. Nejvíc neutrálním termínem by bylo zřejmě „ten, kdo uplatňuje výhradu“, nicméně tento termín je pro češtinu nepřirozený a působí v textu rušivě. Proto budu požívat kratší termín „odpírač“ s vědomím jeho negativních konotací.
(9)„Orgán veřejné moci, a v řízení o správní žalobě pak správní soud, vezme při svém rozhodování v úvahu…“ část IV/d nálezu.
(10) „…obecně přijatelné řešení by muselo být hledáno po odborné a následné politické diskusi novou (doplňující) legislativní úpravou.“ Odstavec 13 odlišného stanoviska k cit. nálezu.
(11)Zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech).
(12)ESLP konkrétně charakterizuje chráněné přesvědčení pouze takové, které splňuje: určitý stupeň přesvědčivosti, závažnosti, jednotnosti a důležitosti. To vyjádřil v rozhodnutí ve věci Campbell a Cossans v. Spojené království, stížnost č. 7511/76 a 7743/76. Soud tak uznal za přesvědčení hodná ochrany čl. 9 tato: různé křesťanské denominace, islám, hinduizmus, budhizmus, židovství, ateizmus, druidizmus, „Centrum božského světla“, nacizmu a komunizmus.
(13) Základním rozhodnutím ESLP v tom směru, nakolik musí být projev přesvědčení tímto přesvědčením vyžadován, aby mohl být tento projev chráněn čl. 9 Úmluvy je rozhodnutí ve věci Arrowsmith v. Spojené krílovství, stížnost č. 7050/75, v němž ESLP formuloval tzv. Arrowsmith test.
(14) Naléhavé může být moje přesvědčení o škodlivosti povinného očkování bez toho, abych byla hluboce věřící příslušnicí nějakého formalizovaného náboženství.






 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


 


Diskusia


Vaše meno
Vaša reakcia
Secure code
Opíšte prosím text obrázku
Napíšte výsledok : 3+8 =


-- žiadne príspevky --