Výhrada svědomí není mrtvým pojmem: Základní charakteristika výhrady svědomí | Medicínske právo
              

Články


Výhrada svědomí není mrtvým pojmem: Základní charakteristika výhrady svědomí


 | 14.2.2012 | komentárov: 0

Pro uvození do problematiky výhrady svědomí bude jistě namístě samotný tento pojem definovat. Výhrada svědomí totiž nezahrnuje celou svobodu svědomí, jak se lze možná na první pohled domnívat. Nelze tak pojem výhrady svědomí a svobody svědomí ztotožňovat. Samotnou definicí pojmu bude možné předejít některým obavám, které mnohdy zakotvení výhrady svědomí do právního řádu, resp. její výslovné zákonné zakotvení provázejí. Jedná se například o obavy typu „pokud povolíme výhradu, tak se nám tady rozšíří mešity“, „muslimové budou oprávnění bít své ženy“ a podobně.

Obrazok Primárně je důležité zdůraznit, že jak samotná výhrada svědomí, tak svoboda svědomí nejsou vázány pouze na náboženství. Tím, že svoboda svědomí stojí na ústavní úrovni v Listině základních práv a svobod mezi svobodou myšlení a svobodou náboženskou, je vázána jak na přesvědčení náboženského charakteru, tak na přesvědčení charakteru nenáboženského. Když tedy přemýšlíme nad adresáty práva na výhradu svědomí, musíme přemýšlet jak nad členy církví či náboženských společností, tak nad osobami bez vyznání, či s přesvědčením nenáboženského charakteru.

Výhradu lze tedy považovat za jakousi okolnost vylučující protiprávnost. Toto pojetí lze vyvozovat z Listiny lidských práv a základních svobod. V Listině upravená základní práva a lidské svobody, tedy přirozená práva člověka, ke svému uplatnění nepotřebují žádný prováděcí zákon, či jiný předpis. Pokud tedy Listina upravuje svobodu svědomí, již nevytváří, pouze garantuje (stejně jako mezinárodní lidskoprávní smlouvy), je tato svoboda využitelná jako právo, tedy je nároková. Každý tak má jednak nárok na to, aby stát nezasahoval do jeho svobody svědomí, jednak aby stát aktivně zajišťoval její ochranu. Dle Listiny tak má každý nárok/právo na svobodu svědomí.

    Svoboda svědomí, respektive její vnější projev ale není chráněn státem absolutně. Za určitých okolností, pokud je to nezbytné v demokratické společnosti pro naplnění některého z legitimních cílů uvedených v Listině, tedy za zachování principu proporcionality, je toto (nárokové) právo možno omezit. Jedním dechem však nutno dodat, že lidská práva jsou jednou ze základních hodnot, k jejichž ochraně demokratický právní stát vlastně vznikl. Samotné omezení projevu svědomí tak musí být uplatňováno restriktivně.
    Využitím svobody svědomí jako svého garantovaného přirozeného práva tak v zásadě nemůže dojít k porušení práva. Využitím svého práva, na které má osoba v určitém (neomezeném) rozsahu nárok, nemůže dojít ke kvalifikaci takového jednání jako protiprávního. Když to shrnu: pokud ten, kdo má nárok na projev svého přesvědčení v určitém rozsahu (tedy v té míře, v jaké toto právo omezeno být nemůže, protože k tomu nejsou splněny podmínky) toto přesvědčení projeví, nemůže být za takový projev sankcionován.

Určit hranici omezitelnosti svobody svědomí však není jednoduché. Samotná Listina obsahuje pouze obecné legitimní cíle, jejichž splnění je vždy nutné zkoumat v konkrétním případě. Jelikož svědomí každého je individuální, subjektivní, se stejným požadavkem nutno přistupovat také k jednotlivému případu jejího využití. Každý případ nutno posuzovat vzhledem k jeho konkrétním okolnostem, k osobě uplatňujícího výhradu a k jeho konkrétnímu přesvědčení.

Je samozřejmě otázkou, nakolik je vhodné se zabývat známostí či neznámostí daného přesvědčení či náboženství a na základě toho rozlišovat, zda v konkrétním případě bylo uplatnění výhrady legitimní, či ne. I samotný Evropský soud pro lidská práva rozlišuje, kterým přesvědčením přizná ochranu podle Úmluvy a kterým ne, jak bude jistě ještě zmíněno následnými řečníky. Mohlo by se tak zdát, že určitá přesvědčení budou ve výhodě právě proto, že jsou známá. Známost přesvědčení má ale spíše praktické důsledky. Aby totiž mohlo být zjišťováno, zda uplatnění výhrady je v souladu s prezentovaným přesvědčením osoby, je nutné, aby ten, kdo zjišťuje, byl toho vůbec schopen.

Další související otázkou, na jejíž odpovědi není obecná shoda, je, zda je stát, respektive ten, kdo je do věci zainteresován, vůbec oprávněn zkoumat, zda uplatněná výhrada je v souladu s prezentovaným přesvědčením. Zda takové zkoumání není zasahováním do vnitřní složky svobody svědomí, tedy do fora interna. Narážíme zde tak na obecný problém s určením hranice mezi forem internem, do kterého zasahovat nelze a forem externem, které lze za určitých podmínek omezit. Na jednoznačnou odpověď nemám zatím kapacity.

Pokud bych měla charakterizovat výhradu svědomí vytyčením jejích znaků, za základní znak výhrady nutno považovat její negativní charakter. Výhrada svědomí zásadně spočívá v nekonání. Výhradu si nelze uplatnit tím, že osoba bude pozitivně jednat navzdory zákazu. Koncepce výhrady je opačná – osoba si ji může uplatnit pouze pokud bude nečinná navzdory příkazu. Zde lze citovat Platóna a jeho pojetí tzv. daimonia: „Daimonium je tedy to ve mně již od dětství jakýsi hlas, který kdykoliv se ozve, pokaždé mě odvrací, abych nedělal to, co právě hodlám dělat, avšak nikdy mě k ničemu nepobízí.“

Tento znak výhrady je podle mne zásadní. Jelikož se jedná o právně neprobádaný jev, není mezi právníky konsenzus o definici a základních znacích výhrady. Dokonce jsem se setkala s tím, že od fundovaného právníka zaznělo, že „i rituální zabíjení zvířat u židů je výhrada svědomí“. Pokud se ale podíváme do USA na conscientious clauses, všechny jsou formulovány negativně, stejně jako jediná výslovně ústavně zakotvená výhrada vůči vojenské službě je formulovaná negativně. Znak negativnosti výhrady je proto nutné zdůrazňovat, jelikož on charakterizuje výhradu jako nenásilné uplatňování práva, jako určitý pasivní odpor.

Dalším znakem výhrady je, že povinnost, jíž se svědomí příčí, musí být stanovena zákonem, či na základě zákona jiným aktem (smlouvou, rozhodnutím...). Nelze tedy mluvit o výhradě v souvislosti s dispozitivními normami či úkony, které stojí zásadně na dobrovolnosti.

Dalším znakem výhrady je srozumění s nutností substitučního plnění. Osoba uplatňující výhradu by měla být srozuměna s tím, že jelikož z důvodu svědomí není schopna splnit povinnost primární, je nutné, aby za zachování rovnosti splnila povinnost náhradní, nebo sekundární. V extrémním případě je sekundární povinností splnění uložené sankce za protiprávní jednání. Jak jsem však již zmiňovala, využití výhrady v mezích ústavního/přirozeného práva na svobodu svědomí, je okolností, která vylučuje, aby dané jednání bylo považováno za protiprávní. Nastupuje zde tedy možnost státu stanovit osobě uplatňující si výhradu náhradní povinnost, pokud shledá, že je to potřebné právě k zachování principu rovnosti, tedy stavu, kdy od jedné skupiny osob nebude vyžadováno více povinností, než od osob jiných.

Výhrada úzce souvisí s neutralitou státu, jak je formulovaná v Listině. Z mnohých stran se lze dovědět, že zakotvením výhrady by byla tato neutralita porušena. S tím absolutně nelze souhlasit. Takovéto tvrzení totiž vychází z pojetí výhrady jako čistě náboženského práva. To nutno odmítnout, jak jsem již zmiňovala, výhrada je totiž spjata se svobodou svědomí, ne náboženství. K danému nesprávnému chápání výhrady se také přidává nesprávné chápání samotné neutrality státu. Neutralita státu, tedy jeho povinnost nevázat se na žádné náboženství či ideologii, znamená také povinnost nevázat se ani na ateizmus. Neutralita státu předpokládá toleranci státu, ne netoleranci k různým přesvědčením. I když je obecný názor, že ČR je ateistickým státem, podle mých zjištění to není pravda. Spíše je státem nenáboženským, respektive státem, jehož obyvatelé se neradi váží k určité organizaci, tedy i církvi. Samotný ateizmus, tedy nevíra v boha nebo něco vyššího ale není charakteristikou většiny českých občanů. Je proto nutné zdůraznit neutralitu státu jako toleranci státu k různým přesvědčením, ne jejich perzekuci.

V souvislosti s výhradou ale vyvstává spíše technická otázka, a to, jakým způsobem umožnit uplatnění výhrady. Existují dvě možnosti. Jednou je cesta judikatorní, druhou je cesta legislativní. Každá má jistě své výhody, ale i svá negativa.
Judikatorní cesta lépe reaguje na konkrétní okolnosti případu, tím je však také méně stálá. U této formy „úpravy“ výhrady je kladen velký důraz na schopnosti soudců ochraňovat právo, u něhož musí vycházet z obecné ústavní úpravy. Judikatorní cesta je tak cestou celkem zdlouhavou. Než dojde ke změně judikatury, tzn. než Ústavní soud přesvědčí sám sebe a pak i soudy nižší, trvá to zpravidla několik let či desetiletí. Nález Ústavního soudu ČR z února tohoto roku ve věci povinného očkování, který je podle mne ve věci výhrady zásadním obratem, v sobě nese několik kritérií, podle kterých by bylo možno hodnotit uplatňování výhrady. Tato kritéria jsou však stanovena dosti obecně a jelikož se jedná o nález jednoho senátu, dokonce s jedním separátním vótem, jednota napříč Ústavním soudem není zaručena. Nelze tak s jistotou tvrdit, jak by ÚS rozhodl v obdobném případě podruhé. Na druhou stranu však nutno poznamenat, že soudy jsou pravděpodobně první, kteří reagují na změnu společenského klimatu a ukazují zákonodárci, na co by potřebovala společnost jeho reakci v podobě právního předpisu.

    Legislativní cesta je tak tou, která pravděpodobně reaguje později, než soudy, avšak její reakce je okamžitě použitelná, jasná a napomáhá právní jistotě. Legislativní cestu tak nepotřeba zatracovat. Zákonodárce má v rukou nástroj, který je schopný zavazovat obecně a o tom, co je upraveno pak není pochybnosti (narozdíl od judikatury, o jejíž závaznosti se vedou dlouhé právní diskuze). Po legislativní úpravě tak soudy mají podklad, na jehož základě mohou hodnotit konkrétní okolnosti případu a vytvořený rámec práv aplikovat. Podle mého názoru tak nelze nechávat osoby, které jsou v tíživé situaci, kdy nejsou schopny se chovat v souladu se svým svědomím, napospas obecné ústavní úpravě práva na svobodu svědomí, ale je nutné jim stanovit mantinely, samozřejmě v souladu s ústavními požadavky, ve kterých se mohou svých práv účinně domáhat.

AUTORKA: JUDr. Lucia Madleňáková
- odborná asistentka na Katedre správního práva a správní vědy na Právnickej fakulte Univerzity Palackého v Olomouci, autorka publikácie Výhrada svědomí jako součást svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání (2010)

Foto: irregularnews.com




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


 


Diskusia


Vaše meno
Vaša reakcia
Secure code
Opíšte prosím text obrázku
Napíšte výsledok : 3+8 =


-- žiadne príspevky --