HOSŤ MESIACA FEBRUÁR 2012: JUDr. Lucia Madleňáková | Medicínske právo
              

Články


HOSŤ MESIACA FEBRUÁR 2012: JUDr. Lucia Madleňáková


 | 6.2.2012 | komentárov: 10

Je nám cťou a potešením, že pozvanie byť hosťom mesiaca v mesiaci február na portáli pravo-medicina.sk prijala JUDr. Lucia Madleňáková - odborná asistentka na Katedre správního práva a správní vědy na Právnickej fakulte Univerzity Palackého v Olomouci, autorka publikácie Výhrada svědomí jako součást svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání (2010). Viac sa dozviete v rozhovore.

Obrazok

MEDIUS: Dobrý deň, ste autorkou publikácie s názvom Výhrada svědomí. Okrem toho pôsobíte na Univerzite Palackého v Olomouci. Na čo sa zameriavate svoju činnosť?

Na Univerzite Palackého som odbornou asistentkou na katedre správneho práva a správnej vedy. Učím všetky semestre správneho práva, musím tak mať celkom široký záber, i keď u nás sa správne právo predsa len neučí do takej hĺbky (myslím osobitnú časť), ako na Slovensku. Napríklad správa zdravotníctva je iba voliteľný predmet. To je náplň mojej práce, povedzme, zmluvná. Inak ma veľmi zaujíma právo ľudských práv a v ňom hlavne náboženská sloboda, ako to iste mnohých napadne. No a treťou nožičkou na mojej stoličke sú právne kliniky a street law. Som hrdou členkou Centra pre klinické právne vzdelávanie, ktoré na našej fakulte unikátne vzniklo.

MEDIUS: Zaujímate sa aj o nejaké iné témy súvisiace s medicínskym právom?

Pravdupovediac ma medicínske právo začína zaujímať stále viac a viac, ale bohužiaľ nemám zatiaľ dostatok času, aby som sa mu mohla venovať toľko, koľko by som chcela. Predovšetkým na zaujíma problematika skôr vyslovených prianí. Keď dokončím svoje ostatné aktivity, snáď sa ku štúdiu tejto témy dostanem viac.

MEDIUS: Čo Vás priviedlo k spracovaniu, povedzme kontroverznej témy Výhrady svedomia? Ovplyvnila jej kontroverznosť  výber prístupu k spracovaniu témy?

Treba povedať, že mne sa pri spisovaní táto téma až taká kontroverzná nezdala. Slobodu svedomia máme všetci a je irelevantné, či je toto svedomie tvorené hodnotami kresťanskými, či inými. V tom je svedomie špeciálne, že bez náboženstva sa celkom dobre zaobíde. Ale čo ma viedlo k spracovaniu tejto témy... Keď som písala diplomovú prácu, narazila som na Zmluvu o výhradách vo svedomí, na ktorej stroskotala vtedajšia koalícia a vtedy ma napadlo, že to by mohla byť jedna zaujímavá cesta, ktorou sa uberať pri písaní rigoróznej práce. Samozrejme, mala som aj iné nápady. Ale keďže veľmi rada píšem o tom, o čom veľa napísané nebolo, vybrala som si práve túto tému. Takže kontroverznosť neovplyvnila ani prístup ku spracovaniu ani výber témy, resp. ak sa niečo také stalo, tak to určite nebolo vedomé. Kontroverzia asi spočíva v tom, ako výhradu právne upraviť (a či ju vôbec nejako upravovať), aby neznamenala oprávnenie nedodržiavať predpisy vždy a každým. Preto je veľmi dôležité si uvedomiť, čo to tá výhrada svedomia vlastne je.

MEDIUS:Ako môžeme definovať tzv. výhradu svedomia?

Výhrada je zo skupiny tých práv, ktoré nastupujú v prípade extrémnej nespravodlivosti práva. Či už je to občianska neposlušnosť, právo na odpor, alebo výhrada. Výhrada je ale iba ich subtílna sestrička, ktorá sa týka najvnútornejších presvedčení človeka, ktorý v konkrétnej situácii jednoducho nemôže zákon poslúchnuť. Takže tu nejde o boj proti celému systému, ale len o jednu normu použitú v jednej konkrétnej situácii pre jedného konkrétneho človeka. Ďalšou zásadnou vecou je, že výhrada je len pasívna, teda ide iba o potrebu nekonať.  Preto za výhradu nie je považované, keď niekto z popudu svedomia „musí konať“. Človek si uplatňuje výhradu svedomia, keď mu svedomie nedovoľuje v danej situácii poslúchnuť príkaz. Tým sa nám okruh zneužití opäť zužuje.

MEDIUS:  V akých oblastiach spoločenského života sa najčastejšie objavujú tzv. conscientious objectors?

Samozrejme, čo do počtu je najviac „odopieračov“ vojenskej služby. Na to už spoločnosť reagovala, dokonca aj ESĽP po dlhých rokoch rezistencie. Medicínska oblasť, hlavne interrupcie, sú dnes skloňované preto, lebo tam si nie sme na istom – môžeme? Nemôžeme? U vojenskej služby je to jasné – môžeme.

MEDIUS: Vidíte rozdiel medzi výhradou svedomia zdravotníckych pracovníkov, a napríklad odporcami vojenskej služby?

Ja tam zásadný rozdiel nevidím. Ak by sme výhradu chápali formálne, tak výhrada voči vojenskej službe je súčasťou litery Listiny, ostatné výhrady treba podľa môjho názoru odvodzovať zo slobody svedomia. Výslovné zakotvenie výhrady voči vojenskej službe však súvisí s širším spoločenským hnutím.  Ako je právo reakciou na potreby spoločnosti, tak zakotvenie akejkoľvek výhrady je len otázku času, kedy bude spoločnosť volať po jej výslovnom zakotvení.

MEDIUS: Aké sú možnosti právnej úpravy, pokiaľ chce štát reflektovať uznanie výhrady svedomia? Predsa len, prejavuje sa v kľúčových oblastiach súvisiacich so zabezpečením bezpečnosti štátu (vojenská služba) alebo ochrany zdravia (odmietnutie vykonať úkon zdrvotníckym pracovníkom).

Výhrada sa môže týkať mnohých iných oblastí. Výhrada nie je niečo, čo vzniká až zakotvením do právneho poriadku, ako napríklad povinnosť jazdiť v pravom pruhu vozovky. Je to realita, na ktorú zákonodarca nejakým spôsobom reaguje (či nereaguje), či na ňu musia reagovať súdy pri rozhodovaní konkrétnych prípadov. Z toho vyplývajú aj dve základné možnosti, ako výhradu v právnom prostredí riešiť: buď ju zákonodarca zakotví priamo do právneho predpisu, alebo ju súd uzná ako legitímnu možnosť za použitia ústavných zásad, resp. ako súčasť slobody svedomia. Obidva druhy štátnych orgánov (ako súdy, tak zákonodarca) si dôležitosť odoprenej povinnosti uvedomuje, preto je okolo výhrady toľko diskusií – ich cieľom je stanoviť hranicu, ktorá by mohla znamenať prepad spoločnosti do chaosu. Ale to je podľa mňa situácia, ktorá pri sledovaní striktnej definície výhrady nenastane. Veď je mnoho štátov (napríklad USA), ktoré s výhradou fungujú vo svojich právnych poriadkoch a zatiaľ ich anarchia nepostihla.

MEDIUS: Aká je situácia v Českej republike a aká na Slovensku?

Situácia sa líši v tom, že na Slovensku sa mi zdá väčší spoločenský tlak na výslovné zakotvenie výhrady a viac sa z toho urobila politická otázka (pripomeňme si zmluvu s Vatikánom a koniec jednej vlády), v ČR je volajúcich po výhrade buď menej alebo ich je menej počuť. Dovolím si však tvrdiť, že tí, čo v ČR po výhrade volajú sú tí, u ktorých by sme určite nemuseli skúmať vážnosť ich presvedčenia (ako to vyžaduje ÚS ČR). V ČR bol dokonca schválený zákon o zdravotníckych službách, ktorý výhradu výslovne zakotvuje. K tejto téme sa snáď v rámci hosťovania dostanem.

MEDIUS: Akým témam by ste sa ako hosť mesiaca radi venovali v jednotlivých príspevkoch?

Určite by som rada urobila nejaký štruktúrovanejší úvod do problematiky a potom by som sa vyjadrila k judikatúre ako českej tak ESĽP k otázkam výhrady tak, aby som bola čo najviac aktuálna.




Rozhovor spracovala:  Zuzana Zoláková




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


 


Diskusia


Vaše meno
Vaša reakcia
Secure code
Opíšte prosím text obrázku
Napíšte výsledok : 4+6 =


MICHAL RYŠKA

(24.2.2012)
Ad imperativ neohrozit život a zdraví pacienta:

Netuším, jak jinde ve světě, ale v ČR bude právní situace dle § 50 odst. 2 zákona o zdravotních službách nastavena tak, že lékař bude mít právo realizovat výhradu svědomí a odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi dokonce právě i za situace, kdy odmítnutím dojde k ohrožení života pacienta nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví. To ovšem pod podmínkou sine gua non, dle které poskytovatel bude schopen zajistit poskytnutí zdravotních služeb jiným zdravotnickým pracovníkem. Stručně řečeno: kolega to udělá hned.

Srov. § 50 odst. 2 věta pátá:

Zdravotnický pracovník nemůže odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi z důvodu uvedeného ve větě první, pokud by odmítnutím došlo k ohrožení života pacienta nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví a poskytovatel není schopen zajistit poskytnutí zdravotních služeb jiným zdravotnickým pracovníkem.

Lucia Madleňáková

(23.2.2012)
Přiznám se, že ani mně není známo, zda mají Svědkové zakázáno pouze transfúzi přijmout, či ji i poskytnout. Tzn. nakolik je úkon podání transfúze jako takový zakázaný. Kdyby byl zakázaný jako takový, mohli bychom jej přirovnat k interrupcím, u nichž je nepodstatné, jakého je pacient přesvědčení. V případě, že lékař s vykonáním interrupce nesouhlasí, může jej odmítnout u kohokoliv.

Pokud to mohu shrnout: souhlasím jednoznačně s tím, že odmítnout pacienta jenom na základě jeho nějaké specifické charakteristiky, bez ohledu na souhlas či nesouhlas lékaře se samotným úkonem, by bylo diskriminační. A za druhé, v případě poměřování hodnot je jednoznačně vyloučitelná výhrada v případě ohrožení života pacienta. Podle situace bych se také přikláněla k nemožnosti výhrady u zásadního poškození zdraví u pacienta. Poměřování zásahu do konkrétní hodnoty zdraví a hodnoty svobody svědomí je zde podle mne rozhodující.

MICHAL RYŠKA

(23.2.2012)
Jinými slovy: je dle jehovistické doktríny hříchem nejen přijetí krve, ale i její poskytnutí osobě mimo tuto komunitu?

Btw ta doktrína asi nebude zcela rigidní a nezpochybnitelná - viz odkaz, dle kterého Společnost Strážná věž akceptuje přijetí některých částí krve nebo produktů z krve a dokonce v dubnu 2000 uznala, že nadále již nebudou vylučováni ti členové, kteří přijali krev nebo zakázané složky krve:

http://www.krev.info/Text/abstain.htm

Ivo Humenik

(23.2.2012)
Je celkom pochopitelne, ak ma prislusnik Svedkov Jehovovych moralny problem nielen transfuziu podat, ale ju aj ako lekar niekomu inemu poskytnut. Priznavam, ze nie som uplne zorientovany v ich náuke o podani transfuzie inej osobe (ktora napriklad nie je svedkom), neviem, či teraz naozaj neriesime ultra akademicku otazku :-). Neda sa vsak vylucit situacia, kedy je aj lekar aj pacient prislusnikom Svedkov Jehovovych a vtedy sa dostavame do realnej a praktickej urovne... Ako odznelo nižšie, regulativom uplatnenia vyhrady vo svedomi je právo na život u pacienta. Ak by teda vykon práva výhrady svedomia (realizujúci sa omisívnym spôsobom) ohrozil život pacienta (v prípade nepodania transfúzie evidentne áno) tak jednoznačne prevažuje povinnosť trasfúziu podať. Otázne by to bolo v prípade pacienta ako Svedka, ktorý by nebol schopný v danom momente vyjadriť svoju vôľu prijat/neprijat transfúziu (a lekár by vedel, že tento pacient je príslušníkom Svedkov). Aj v tomto prípade zastávam názor, že lekár nie je oprávnený skrz aplikovanie svojho náboženského presvedčenia vystaviť inú osobu nebezpečenstvu straty života.

MICHAL RYŠKA

(23.2.2012)
Uznávám, že příklad vymodelovaný v mém předchozím komentáři může určitou optikou svádět k pojetí "in personam". Vyvolat takový náhled ale rozhodně nebylo mým cílem. Zkrátka a dobře jen nevím, zda náboženské důvody zapovídají lékaři z řad Svědků Jehovových poskytnout transfuzi osobě mimo tuto komunitu - tj. tomu, kdo proti takovému postupu žádné výhrady nemá. Pokud budu v tomto směru kvalifikovaně poučen, velmi to uvítám.

Lucia Madleňáková

(21.2.2012)
Děkuji za Vaše názory, souhlasím, že argumentace "nemožností úkonu léčit" byla velmi zjednodušená (na což jsem upozorňovala) a po delším přemýšlení "nadhazuji" další otázku: pokud lékař jako Svědek Jehovův odmítne poskytnout transfúzi, je podle mne nerozhodné, zda pacient bude také Svědek nebo ne. Tím narážím na příklad uvedený dr. Ryškou, kdy tento příklad navozuje zdání, že jde opět o výhradu "in personam", protože je důležité, že pacient je Svědek. Předpokládám tedy, že pan dr. nechtěl, aby tento příklad navozoval výše uvedené zdání...

MICHAL RYŠKA

(8.2.2012)
Velmi děkuji za odpověď. Jsem rád, že se shodneme na tom, že postup německého lékaře byl diskriminační a nelze jej tedy ospravedlnit poukazem na výhradu svědomí.

Argumentaci, že výhradu svědomí lze vztáhnout jen na zákroky, které lékař nepokládá za schopné pacienta léčit, však i já pokládám za poměrně zjednodušující.

Tak např. lékař (svědek Jehovův) bude moci na základě § 50 odst. 2 zák. o zdravotních službách s poukazem na výhradu svědomí a náboženského vyznání odmítnout provést transfuzi krve pacientovi, o kterém ví, že je také svědkem Jehovovým (byť by dříve vyslovené přání pacienta nebylo k dispozici nebo vykazovalo formální vady). Takové právo lékaře bude dáno dokonce i tehdy, bude-li tento zákrok vitálně indikován, samozřejmě pod podmínkou, že poskytovatel bude schopen zajistit poskytnutí zdravotních služeb jiným zdravotnickým pracovníkem tak, aby odmítnutím nedošlo k ohrožení života pacienta nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví. Za této situace ovšem vůbec nepůjde o to, že by lékař zákrok pokládal za neschopný pacienta léčit,ale o to, že daný způsob, prokazatelně způsobilý záchranit život, tato komunita z náboženských důvodů a priori odmítá.

Ivo Humenik

(8.2.2012)
Prípad z Nemecka je naozaj zaujímavý. Som názoru, že odmietnutie vykonania zákroku z dôvodu výhrady voči názorom/príslušnosti pacienta k istému presvedčeniu/skupine/rase/etniku nie je možné zahŕňať pod všeobecne prijímanú/prezentovanú "náuku" o výhrade svedomia. Tiež si však myslím, že výhrada svedomia sa môže týkať aj zákroku, ktorý má terapeutický charakter, ale jednoducho svojou povahou odporuje presvedčeniu lekára - v tom sa asi rozchádzam s názorom pani dokt. Madleňákovej. Konkrétny dopad uvedenej koncepcie by bol asi najviac viditeľný v konaní (právnych úvahách) súdu, v prípade rozhodovania o uplatnení výhrady svedomia. Som názoru, že ak by lekár uplatnil výhradu voči zákroku (jeho povahe) ktorý mal hoc aj liečenbý charakter a zdôvodnil by svoje presvedčenie súd by mal uznať existenciu jeho práva v danom prípade, no mal by postupovať spôsobom pomerovania tohoto práva s právom pacienta na ochranu súkromia, života a zdravia.
Všade je samozrejme hranica - myslím, že budeme súhlasiť všetci, že výhrada svedomia (hoc jej existenciu môžme priznať) padá ak sa jedná o situácie záchrany života pacienta. Či padá aj v situáciach kedy nevykonaním zákroku hrozí vážna ujma je diskutabilné a závisí to od samotnej povahy takjeto ujmy (fyzická, psychycká, "statusová"????, možností je veľa).

Lucia Madleňáková

(8.2.2012)
Děkuji za dotaz.
Případ z Německa je velmi zajímavý, nicméně jej považuji za výraz "německého" postoje k věci (starým křivdám). Osobně si myslím, že kdyby byl daný případ rozhodován v jiném státě, byla by zde shledána diskriminace. Já ji zde shledávám také. Zde velmi krátká argumentace:
Povinnost lékaře léčit je primární povinností. Je nutné si uvědomit, že z pohledu lékaře při uplatnění výhrady on neodmítá léčit pacienta. V souladu s výhradou se totiž lékař domnívá, že zákrokem, který pacient požaduje, daného pacienta neléčí. Zde vidím zásadní argument pro výhradu in rem. Tato výhrada je totiž svázána s výkonem jako takovým. Když německý lékař odmítl léčit neonacistu, odmítl léčit člověka, neodmítl provést zákrok, který není "léčením".
Pokud to shrnu: výhradou in rem lékař chce léčit, jenomže daný zákrok nepokládá za schopný pacienta léčit. U výhrady in personam lékař léčit nechce, protože nesouhlasí s člověkem.
Jsem si vědoma určité zjednodušenosti mé argumentace, ale mám za to, že dostatečně vystihuje podstatu věci. Samozřejmě jsem otevřená další diskuzi.

MICHAL RYŠKA

(8.2.2012)
Pokud mohu poprosit, velmi by mě zajímal názor hosta (hostky?) měsíce na rozsah výhrady svědomí, in concreto zda má být uplatnění výhrady svědomí lékaře orientováno toliko "in rem" (k zákrokům typu potratu, sterilizací, transfuzí krve etc.) nebo - v určitých specifických situacích - také "in personam" (ke konkrétnímu pacientovi). Dotaz je absurdní jen zdánlivě.

Např. Ivan Humeník v knize abstrakt IV. Kongresu medicínského práva uvádí, že výhrada musí být založena na odmítnutí konkrétního výkonu a nikoli na odmítnutí/nesnášenlivosti vůči rase či etniku, kterého příslušník o výkon žádá. Obecně s ním naprosto souhlasím, v opačném případě by se jednalo o nelegitimní diskriminaci pacienta.

K výše uvedenému dotazu mě však vyprovokoval reálný případ z Německa, o němž vím z doslechu a který byl před časem diskutován mezi českými medicínskými právníky. V dané kauze se židovský lékař uplatněním výhrady svědomí s úspěchem ubránil sankci za neposkytnutí péče neonacistovi s vytetovaným hákovým křížem na hlavě. Lze dle názoru autorky tuto, byť i legitimní, diskriminaci skutečně zahrnovat pod realizaci výhrady svědomí lékaře a ve výsledku ji tedy chápat (ve výjimečných ospravedlnitelných případech) nejen "in rem", ale právě také "in personam"?

Předem díky za názor.