HOSŤ MESIACA AUGUST: Mgr. Radek Policar | Medicínske právo
              

Články


HOSŤ MESIACA AUGUST: Mgr. Radek Policar


 | 9.8.2011 | komentárov: 0

Pozvanie byť hosťom mesiaca august na portáli pravo-medicina.sk prijal Mgr. Radek Policar. V súčasnosti pôsobí ako ako zástupca riaditeľa na Masarykovom onkologickom ústave v Brne, kde pracuje od roku 2004. Vyvíja prednáškovú a konzultačnú činnosť v oboru medicínskeho práva a v súvisiacich oblastiach. Ako lektor spolupracuje s Právnickou, Lekárskou a Filozofickou fakultou Masarykovej univerzity, s 1. Lekárskou fakultou Univerzity Karlovej, s Národným centrom ošetrovateľstva a nelekárskych zdravotníckych oborov v Brne, s Academy of Health Care Management v Čelákoviciach, so Spoločnosťou medicínskeho práva a ďalšími. Je spoluautorom učebnice Medicínske právo (C. H. Beck, 2011), autorom publikácie Zdravotnícká dokumentace v praxi (Grada Publishing, 2010) a desiatok odborných textov. Podieľal sa na riešení grantov Grantové agentúry Karlovej Univerzity „Problematika doložky DNR ve zdravotnické praxi; komparatistika, etické aspekty a varianty právního řešení“, 2008-2010. Prispievateľ blogu zdravotnickepravo.info. V apríli sa zúčastnil na konferencii Informovaný súhlas a Inštitút predchádzajúceho priania s príspevkom „Rok splněných přání“ aneb hledání optimálního legislativního řešení vnitrostátního provedení čl. 9 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.” Viac o jeho názoroch na problematiku Právnej zodpovednosti zdravotníckych pracovníkov či rozvoja medicínskeho práva sa dozviete v rozhovore.

Obrazok MEDIUS: Venujete sa medicínskemu právu. Akým témam konkrétne?

Na Vaši otázku odpovím poněkud zeširoka. Medicínskému právu jsem se začal věnovat proto, že jsem se po konci mého studia na právnické fakultě rozhodl využít příležitost začít pracovat pro jednu z největších nemocnic v České republice. Do té doby jsem se na toto téma nijak zvlášť nesoustředil. Rozhodně mě to však rychle chytilo, avšak zhruba tak tři až čtyři roky praxe mně zabralo, než jsem se problematikou právní regulace medicíny a zdravotnictví „prokousal“ a získal dobrý přehled. Tento široký přehled se snažím udržovat dodnes a tak lze říct, že se věnuji všem možným tématům medicínského práva. Pokud bych však měl vyjmenovat několik málo témat, která jsou mi vůči těm ostatním o něco bližší, pak bych jmenoval třeba ochranu soukromí pacientů, zdravotnický výzkum, regulaci léčivých přípravků nebo nakládání s lidských tělem či jeho částmi.

MEDIUS: Ako by ste hodnotil rozvoj tohto právneho odvetvia za posledné roky?

Pokud bych měl Vaši otázku vztáhnout k našemu česko-slovenskému prostoru, tak mé vidění toho, jak se vyvíjelo medicínské právo v posledních cca deseti letech, je asi takovéto. Výrazně roste zájem o tuto oblast práva. Před deseti lety se jednalo o téma, kterému se věnovalo několik jednotlivců. Při výuce na právnických fakultách se mu nevěnoval snad nikdo, na lékařských fakultách zcela okrajově. Existovala asi tak jediná aktuální, „slušná“ kniha. Vycházelo dokonce v jednu chvíli i více časopiseckých titulů, avšak dobrých textů v nich nebylo příliš. Přičemž nelze říct, že by nebylo na co navazovat. Od 60. do 80. let vyšlo pár skutečně dobrých knih, např. taková Štěpánova Právní odpovědnost ve zdravotnictví je z mého pohledu dodnes nepřekonané dílo. Ze slovenských autorů třeba zazářili pozdější ústavní soudci Pavel Holländer a Ján Drgonec.

Současnost je jiná. Nepochybně se stále nejedná o masový obor, avšak existuje řada mladých lidí, kteří se mu začali věnovat nedávno, ale už píšou velmi kvalitní texty. Díky technickému pokroku nejsou vázáni jen na tištěné média, ale hodně využívají prostoru na Internetu. V podstatě na všech právnických fakultách se nabízí nějaká výuka medicínského práva. Výrazně se zlepšila i výuka na lékařských fakultách. Roste i počet vzdělávacích akcí pro zdravotníky, kteří jsou již v praxi, a tyto akce jsou hojně navštěvované. Počítám-li dobře, tak jsem letos zaznamenal, že v České republice vyšlo již pět knih zaměřených na medicínské právo, a to je teprve počátek srpna.

Tento zvýšený zájem zdravotnické praxe a spousta relevantních informací, které proudí jak k pacientům, tak ke zdravotníkům, mají určitě odraz i v tom, že se zlepšují poměry ve zdravotnictví, pokud jde o dodržování právních předpisů.

MEDIUS: Ako by ste definoval najpálčivejšie problémy medicínskeho práva?

Možná to bude alespoň z počátku vypadat, že na tuto otázku odpovídá jiná osoba než na tu předchozí, ale ujišťuji Vás, že se nyní nestal z doktora Jekylla pan Hyde. Nejpalčivějšími problémy podle mě jsou malá, respektive menší než optimální, znalost medicínského práva v řadách zdravotnických profesionálů a následně také nedodržování právních norem v praxi zdravotnického systému.

Jak to jde dohromady s tím, co jsem říkal před chvílí? Dovolte mi malý příklad. Pokud budete ministrem hospodářství Burkiny Faso a podaří se Vám zvýšit hrubý domácí produkt této chudé africké země o sto procent, budete úspěšnější než Váš kolega z Japonska, kterému se v tamních poměrech podařilo zvýšit HDP o pět procent? Z pohledu výsledné úrovně hospodářství nepochybně nikoli.

A tak je to i s medicínským právem. Byť mám za to, že je jeho rozvoj za poslední dekádu velký, pořád je před námi ještě velký kus cesty, než se dostaneme na slušnou úroveň.

Nepochybně se nám zatím daří spíše ta jednodušší část, a to měnit právní normy. Byť v České republice se možná teprve až tak za půl roku dočkáme nových zákonů, díky nimž konečně opustíme zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.

Nicméně změna právních norem je pouze první krok. Následovat musí změna chování lidí a tohoto cíle se dosahuje mnohem obtížněji. Vláda k tomu z mého pohledu zatím nabízí jediný nástroj, a to pokuty za přestupky a správní delikty. Nejsem přesvědčen, že je to nástroj dostatečný.

Každému, kdo něco ví o řízení lidí, o jejich motivacích, o tom, jak se účinně prosazují změny či o tom, jak se správně nastavují různé „compliance“ modely, je známo, že pouhé sankce za nedodržení pravidel nejsou schopny efektivně dosáhnout zamýšleného cíle. To chce mnohem sofistikovanější a víceprvkový systém. Bohužel nezdá se, že by si toho správci našeho zdravotnictví byli vědomi.

MEDIUS: Prednedávnom vyšla publikácia Medicínske právo, ktorej ste spoluautorom. Aká bola hlavná motivácia pre jej vydanie?

Hlavní motivací bylo dát studentům učebnici. Kolektiv autorů je spojen s Ústavem veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde je medicínské právo povinný předmět, který se zkouší i u státnic.

Nicméně od počátku bylo jasné, že naše kniha musí mít širší využití. Vyšla také v prestižním nakladatelství právnické literatuty, a to jako mezioborová učebnice.

Vzhledem k tomu, že v České republice neexistuje žádná taková druhá publikace, která by přinášela tak bohaté a přehledné informace o právní regulaci v tolika dílčích oblastech zdravotnictví, tak si ji docela hodně kupují lidé pracující v různých sférách zdravotnictví.

Kniha měla křest počátkem dubna letošního roku, vyšla v počtu 1200 kusů a v polovině května již vzhledem k velkému zájmu o ni pracovalo nakladatelství na jejím dotisku. To však bylo zcela nutné, neboť je jasné, že studenti si ji začnou kupovat až na podzim a zdá se, že by bez výroby dalších kusů neměli co kupovat.

Tuto knihu rozhodně všichni tři autoři jako lidé dlouhodobě se věnující kultuvaci a rozvoji medicínského práva mimo jiné považujeme za náš další příspěvek k zvýšení iformovanosti o právech a povinnostech v medicíně, což je conditio sine qua non pro potřebnou změnu chování všech zúčastněných směrem k hodnotám, které stojí za medicínskoprávními normami.

MEDIUS: Pôsobíte na akademickej pôde a rovnako tak máte bezprostredný kontakt s vedením nemocnice. Myslíte si, že lekári sú si vedomí právnych aspektov svojho povolania?

Stejně jako odmítám tvrzení, že blondýny jsou hloupé a že cikáni kradou, pro jejich paušalizující charakter, zcela nezohledňující individuální rozdíly, tak obdobně se mi obtížně odpovídá na otázku, zda si lékaři jsou vědomi právních aspektů svého povolání.

Bohužel neexistuje příliš sociologických studií, ať kvantitativních, tak kvalitativních, které by nám poskytly informace tohoto či podobného charakteru. Mé postřehy proto budou vyplývat z mé individuální zkušeností vycházející v podstatě z denodenních kontaktů s lékaři v posledních jedenácti letech. Tyto závěry však rozhodně nehodlám vydávat za jakkoli reprezentativní.

Znalost práva a jeho byť základních institutů je mezi lékaři dle mého názoru na tristní úrovni. To prosím není kritika, ale konstatování. Jeden modelový příklad za všechny. Včera mě navštívil jeden lékař – výborný odborník, a to hned v několika odbornostech, skvělý vědec, který již ve svém relativně mladém věku má mezinárodní renomé, nepochybně člověk inteligentní, vzdělaný, přemýšlivý. Podařilo se mu pro Českou republiky získat vůbec poprvé licenci k pořádání národní obdoby nejprestižnějšího světového kongresu ve svém oboru. Našel si pořadatelskou agenturu, která mu poslala návrh rozpočtu. Po pár měsících příprav, jen pár týdnů před konáním kongresu, kdy se mu podařilo sehnat sponzorské příspěvky na pokrytí celé akce, přišla agentura s novým ropočtem, vyšším oproti původnímu o více než padesát procent. Onen lékař přišel za mnou, neboť neví, jak pokrýt toto navýšení. Když jsem jej požádal, aby mi ukázal smlouvu, kterou s pořadatelskou agenturou uzavřel, zjistil jsem, že jej vůbec nenapadlo uzavírat nějakou smlouvu. To byl malý, obávám se však, že typický příklad informovanosti o právu a vztahu lékařů k právu.

Pokud se jedná o medicínskoprávní poznatky, mám za to, že lékaři zatím mají pouze jakousi základní a obecnou představu. To nepochybně souvisí s tím, co o tom kdy slyšeli. Předpokládám, že se tento stav bude zlepšovat společně s tím, jak narůstá výuka práva na lékařských fakultách. Zatím však nikdo moc nenutí lékaře v praxi vzdělávat se v této oblasti.

To říkám přesto, že se na řadě vzdělávacích akcí ročně setkávám s mnoha lékaři a nemám pocit, že by je tato témata nezajímala. Právě naopak. I tak mám za to, že se jedná o relativně malou skupinku lékařů.

Nicméně, když se oklikou vrátím k úvodu své odpovědi, tak hledání důvodů, proč tomu tak je, proč lékaři ve větší míře necítí motivaci více se zajímat o právní aspekty svého povolání, to by chtělo dobrou sociologickou studií, která kdyby odhalila tyto důvody, tak by velmi přispěla k formulaci možné strategii, jak s tím bojovat a jak tuto nedobrou situaci změnit.

MEDIUS: Ako by ste hodnotil rozdiel medzi teóriou právnej zodpovednosti zdravotníckych pracovníkov a jej prakticou podobou (uplatňovaním)?

To je velmi obtížná otázka. Řekl bych dokonce, že by to mohlo být tématem velmi náročné dizertační práce. Ode mě se však asi očekává, že jej obsáhnu v několika málo větách, že? Děkuji tedy za důvěru.

Mám za to, že je stále neuspokojivý stav jak na straně teorie, tak na straně praxe. Začnu-li tou teorií, tak osobně mi není známa žádná česká, ani slovenská práce, která by se tomuto tématu komplexně a zevrubně teoreticky věnovala. Jistě je mnoho prací o jednotlivých typech odpovědností – občanskoprávní, pracovněprávní, trestněprávní, správněprávní či disciplinární, ale že by nějaká práce uvažovala komplexně o postavení zdravotnického pracovníka a jeho odpovědnosti za porušení stanovených povinností, o komplementaritě či synergickém efektu jednotlivých typů odpovědností, o tom, čeho má být těmito instituty dosaženo, o efektivitě takovéto právní regulace, tak na autora takové práce stále ještě čekáme. Přesto si myslím, že napsat takovou práci není nutně až tak obtížné.

Abych nebyl tak moc skeptický, pak musím říct, že vychází řada textů věnujících se na kvalitní úrovni dílčím aspektům tohoto tématu, což je nepochybně dobře, a autor té mé vysněné práce bude mít jednou aspoň z čeho vycházet.

Z mého pohledu by teorie měla přinášet představení modelů řešení právních situací, popisovat jejich teoretické či axiologické plusy a mínusy, jejich úspěchy a neúspěchy v praxi různých států a také doporučení vzhledem k sociální realitě a také vzhledem k záměrům demokratické většiny.

Obávám se však, že alespoň toho času je toto téma zcela na okraji zájmů demokratické většiny a tak skutečnou právní politiku vzhledem k tomuto tématu dělají různí úředníci s omezenými znalostmi.

Pokud jde o praktickou podobu, tak pod tímto termínem si nejvíce představuji soudní rozhodování v této oblasti a tam je to hodně o střetu mladých soudců na nižších soudech se znalostí cizích jazyků a s rozhledem o tom, co se děje jinde, a těch starších, kteří mají již dlouhá léta v těchto otázkách „jasno“ a dokud neodejdou do důchodu nebo neumřou, tak budou soudit stále stejně. V České republice dokonce kvůli tomu uvažuje „mladé a progresivní vedení“ Ministerstva spravedlnosti o snížení věku odchodu soudců do důchodu.

Třetím hráčem, který do těchto otázek ještě zasahuje, je občas Ústavní soud, kde je několik zajímavých osobností s názory atypickými pro české soudní prostředí a díky své síle čas od času změní poměry. Nicméně ani tento prvek není vždy zrovna projevem systematického a promyšleného úsilí o nápravu poměrů.

Tedy moje jednoduchá odpověď na Vaši složitou otázku zní, že přes suboptimální stav právní teorie a nepředvídatelný vývoj soudní praxe se zdá, že až na výjimky to celkem funguje.

MEDIUS: Kde vidíte hlavné nedostatky pri uplatňovaní právnej zodpovednosti zdravotníckych pracovníkov?

Já jsem možná idealista, ale stále vycházím z té známé Knappovy věty, že právo je prostředkem dosažení společenské homeostázy. Mám tedy za to, že právo by mělo vést a příspívat k tomu, že v daném případě ve vztazích mezi zdravotníky a pacienty budou existovat „mírové“ vztahy.

Proto si myslím, že dva hlavní cíle, ke kterým by měl vést onen globální (byť jak už jsem výše uvedl, tak rozhodně nikoli takto dneska uvažovaný) institut právní odpovědnosti zdravotnických pracovníků, jsou jednak prevence před škodami způsobenými pacientům a jednak poskytnutí náhrady škody, ke které již došlo.

Mám za to, že ani jeden, ani druhý cíl nejsou dobře naplňovány. Pokud jde o první cíl, tak o tom už jsem mluvil. Ti, kdo píší právní předpisy, jsou očividně naprostí ignoranti již desítky let starých poznatků o motivací lidí a o tom, jak je přimět k nějakému jednání. Jestliže se daří zavádět různé preventivní postupy, tak je to zpravidlo inicitiava „zdola“ a motivy jsou často buď ryze prestižní či ekonomické, dovolím si podotknout – naštěstí.

Pokud se jedná o cíl poskytnutí náhrady vzniklé škody, tak ani tam není situace veselá. Spočítat výši náhrady škody je obtížné. Ministerskou vyhlášku s ceníkem náhrad škody berou soudy tu více, tu méně vážně. U závažnějších škod na zdraví se požaduje „doplatek“ cestou žaloby za zásah do osobnostních práv a s tím spojeným požadavkem na relutární satisfakci.

V podstatě každý byť sebejasnější požadavek poškozeného pacienta musí projít soudním řízením, neboť bez soudního rozsudku pojišťovny zdravotnických zařízení pacientům nic nevyplatí.

Tedy summa summarum předem lze špatně odhadnout, kolik soudy přisoudí pacientům peněz, a tudíž se špatně vyjednává o smíru, kterého by se i tak stěží dosáhnlo, protože by jej neodsouhlasila pojišťovna daného zdravotnického zařízení, což jsou velmi významné aspekty zásadně problematizující dosažení rychlejší dohody, která by znamenala jednak nižší náklady pro všechny, jednak efektivnější dosažení odškodnění pacienta.

MEDIUS: Zaznamenávate aj nedostatky jej právnej úpravy?

Nepochybně. Markantní jsou podle mě tři – 1. nejasný vztah nároků z odpovědnosti za škodu a z porušení osobnostních práv, 2. absolutní objektivní odpovědnost podle § 421a občanského zákoníku a 3. nejasné aplikační meze § 415 občanského zákoníku.

Neboť se jedná o složitá témata na samostatná pojednání, tak jen ve stručnosti vysvětlím, o jaké nedostatky se jedná.

V prvním případě jde o to, že se stalo již „tradicí“, že právní zástupci poškozených pacientů podávají žaloby dvě – k okresnímu soudu na náhradu škody a ke krajskému soudu na poskytnutí relutární satisfakce vzhledem k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv. Otázkou neřešenou právní úpravou je, zda-li nejde o dvě sankce za jeden skutek čili má-li se zohlednit přiznaná částka v jednom řízení v rámci řízení druhého, jestliže oním sankcionovaným jednáním či opomenutím je v obou kauzách zcela shodná záležitost.

O druhém problému už na vašem webu psal Tomáš Doležal. Já jen dodám, že nešťastně postavená absolutní objektivní odpovědnost nebyla napravena ani rozumným výkladem soudů. Dokonce mám za to, že by bylo možno uvažovat i o rozporu takto pojaté odpovědnosti s ústavním pořádkem.

Třetí problém je pak problém příliš nejasné a široké povinnosti předcházet škodám, pod kterou se schovají různé situace. V praxi se zdá, že soudy, když chtějí přiznat náhradu škody a neví, pod které ustanovení občanského zákoníku dané jednání škůdce subsumovat, tak je vždy při ruce „neomezený“ § 415.



 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


 


Diskusia


Vaše meno
Vaša reakcia
Secure code
Opíšte prosím text obrázku
Napíšte výsledok : 3+5 =


-- žiadne príspevky --