Otázky úpravy právní odpovědnosti zdravotnických pracovníků - několik úvah k aktuálním tématům

Uverejňujeme príspevok hosťa mesiaca JUDr. Tomáša Doležala, PhD., LL.M. k júlovej téme Právnej zodpovednosti zdravotníckych pracovníkov. V článku sa venuje rozboru rôznych druhov právnej zodpovednosti, pričom si všíma najmä spôsoby, akými si pacienti uplatňujú nároky vyplývajúce zo škody na zdraví a tendencie v rozhodovaní českých súdov vo veci náhrady škody.(1)

1 . Úvod

Stávající právní úprava odpovědnosti zdravotnických pracovníků v ČR  vychází zejména z následujících právních předpisů:
•    zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu;
•    Úmluva o lidských právech a biomedicíně (96/2001 Sb. m. s.);
•    zákon č. 40/1964  Sb. , občanský zákoník;
•    zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon.
Samozřejmě je úprava odpovědnosti zdravotnických pracovníků v ČR řešena i v jiných předpisech, ale tyto představují kostru předmětného systému.  
V řadě případů však vznikají určité dohady, zda je systém odpovědnosti zdravotnických pracovníků v ČR nastaven správně a zda by nebylo vhodné jej změnit či alespoň modifikovat. Některé úvahy o nedostatcích stávajícího systému  se pokusíme představit v tomto příspěvku.
 
2.    Trestní právo pouze jako ultima ratio (2) ?

Jak ukazují dosavadní zkušenosti z české praxe, volí většina pacientů v případě „předpokládaného“ pochybení  lékaře cestu podání trestního oznámení na lékaře.  Těchto případů stále přibývá a tento trend  vede k nežádoucí  kriminalizaci zdravotnických pracovníků (3). Je zřejmé, že vhodnějším východiskem by byla civilně-právní  cesta, kdy by pacient po lékaři požadoval náhradu škody na zdraví a případně imateriální újmy .  Případ profesního pochybení , pokud není  úmyslné, není vhodné řešit trestně- právní cestou, neboť  výsledek je neadekvátní   - v těchto sporech by neměla být cílem represe, ale reparace.
Proč tomu ale tak není? Příčin je několik – jednak v řadě případů se pacienti cítí natolik poškozeni, že je pro ně prvořadým smyslem  sporu „pomsta“, nikoliv náhrada vzniklé újmy. Zejména je však nutno pravý důvod preference cesty trestně-právní před cestou civilně- právní  spatřovat  v následujících skutečnostech:
•    podat trestní oznámení je velmi jednoduché (4);
•     následné řízení pacienta - poškozeného nijak nezatěžuje, orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy shromáždit potřebné důkazy (5);
•    trestní řízení nezatěžuje pacienta ani finančně, neboť vše je bezplatné (6).

Z těchto důvodů není pravděpodobné, že by se aktuální trend v podávání trestních oznámení na lékaře v blízké budoucnosti výrazně změnil, neboť pro pacienty je trestně-právní cesta pohodlnější  a finančně méně náročná.


3.    Problematika dokazování kauzálního nexu v oblasti medicínsko-právních sporů 

V oblasti medicínsko-právních sporů je nezbytnou podmínkou úspěchu ve sporu nejen  zodpovědět otázku, zda v rámci poskytnuté péče  došlo ze strany zdravotnického pracovníka k pochybení či postupu, který by bylo lze označit za „non lege artis“, tedy postupu v rozporu se současnými poznatky medicíny, či zanedbání povinností či postupů při péči, ale rovněž otázku, zda toto pochybení bylo příčinou stávajícího, nepříznivého zdravotního stavu pacienta.
Prokázání této příčinné souvislosti  mezi postupem  non – lege artis zdravotnického pracovníka  a pacientovy vzniklou škodou na zdraví je nejproblematičtějším bodem těchto sporů.  Prokazování příčinné souvislosti  v těchto sporech komplikuje nejen  otázka odlišení vzniku škody na zdraví v důsledku postupu non lege artis při poskytování zdravotní péče a  zhoršení zdraví pacienta v důsledku přirozeného vývoje /progrese/ nemoci, vrozených vad či škodlivých vlivů okolního prostředí, ale i  stanovisko judikatury, která trvá na bezpečném prokázání  příčinné souvislosti (7).

Ve většině medicínsko-právních sporů je však stoprocentní prokázání  příčinné souvislosti  téměř vyloučené. Samozřejmě existují výjimky, ale řada sporů tohoto druhu končí pro pacienty neúspěšně, neboť  nebyli schopni dostát požadavku „bezpečného“ prokázání příčinné souvislosti.


Z tohoto pohledu  je pro pacienty určitou nadějí v dosavadním nazírání na problematiku prokazování příčinné souvislosti  usnesení Ústavního soudu ČR č.j.  ÚS I.1919/08, které dává  prostor k úvahám o možném  přehodnocení dosavadního nazírání.  Soud  v tomto usnesení konstatoval:  
„Závěry nalézacího soudu stran "stoprocentního" prokázání objektivní příčinné souvislosti se jeví Ústavnímu soudu jako nereálné, neboť nedosažitelné a neudržitelné. Určovat v lékařských postupech jednoduchý vztah příčiny a následku je samo o sobě velmi obtížné. Podstatou lékařství je vlastně vstupovat do celého řetězce příčin a následků, do procesů, které probíhají v lidském těle, a vnějším zásahem tyto procesy ovlivňovat, měnit jejich směr, působení atd. Zásah lékaře tak vlastně sám o sobě mění "přirozený běh věcí" v lidském těle, zasahuje do komplexních vztahů příčin a následků. I v případě aktivního jednání lékaře, který zvolí určitý léčebný postup, je velmi obtížné, ba vyloučené stanovit, zda tento postup byl nade vší rozumnou pochybnost jedinou možnou příčinou škodlivého stavu, který nastal. O to obtížnější je to v případě opomenutí, kdy lékař nezvolí postup, který na základě soudobých a dostupných znalostí lékařství zvolit mohl a měl. Prokázat, že právě a pouze toto opomenutí tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je v podstatě nemožné. V důsledku toho je výrazně oslabeno postavení poškozeného.  … Vzhledem k tomu, že pojem příčinná souvislost není právními předpisy v ČR nijak definován, což ostatně zdůraznil ve svém rozsudku i nalézací soud, nic nebrání judikatuře českých soudů, aby požadavek "stoprocentně" prokazované příčinné souvislosti přehodnotila a přijala adekvátnější a realističtější výklad "způsobení škody", který by vyrovnával slabší postavení poškozených.“

Rozhodně se ale nedá hovořit o tom, že by toto rozhodnutí Ústavního soudu ČR změnilo dosavadní nazírání běžných soudů na problematiku prokazování příčinné souvislosti (8). Spíše se tedy jedná o téma k dalším úvahám. S tím, že se nutně nemusí jednat o změnu tradičních principů (9), ale spíše o přehodnocení stávajícího přístupu a vyšší flexibilitu  soudního rozhodování v jednotlivých kauzách.



4.    Objektivní odpovědnost ve zdravotnictví ?

Lord Denning v roce 1954 v slavném medicínsko-právním sporu Roe v. Minister of Health (10) prohlásil: „ Medicína přinesla lidem obrovský užitek,  ale tento užitek je doprovázen nemalými  riziky. Nemůžeme si však užívat  pouze výhody bez toho, aniž bychom si byli vědomi  rizik. …“.  Tato slova jako by byla nyní zapomenuta a  většina pacientů se domnívá, že požívat vymožeností medicíny je samozřejmostí, ale případná rizika pro jejich zdraví  spojená s lékařskými zákroky by měl nést někdo jiný . Tuto ideu podporuje i současné znění  občanského zákoníku /dále jen „OZ“/ a judikatura .  Je však otázkou, zda tento názor je správný a kdo by tato rizika měl skutečně nést.
Podle současného znění § 421a OZ  každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit. Tato odpovědnost se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb (11).  Odpovědnost tedy v těchto případech ponese zdravotnické zařízení a to přesto, že postupovalo tzv. lege artis, tj. odborný postup byl zcela v pořádku.
Užití tohoto zákonného ustanovení ve zdravotnictví nebylo vždy zcela jednoznačné a jeho výklad  v průběhu let prošel určitým vývojem, přičemž zásadní roli hrála judikatura. Obecně řečeno, od původního, poměrně zužujícího, výkladu (12) tohoto ustanovení došla judikatura k výkladu velmi extenzivnímu (13).  Tento extenzivní výklad, prezentovaný původně Nejvyšším soudem SSR,  se  ustálil prostřednictvím řady rozhodnutí soudů nižších instancí , např.  rozhodnutí  Krajského soudu v Ostravě  č.j. 11 Co 493/79 (14), rozhodnutí téhož soudu č.j. 9 Co 551/83 (15), rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j.  16 Co 441/85 (16) nebo rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 1990, sp. zn. 5 Co 465/90 (17).
 A v této linii, velmi ochotně,  pokračuje i  Nevyšší soud ČR , např. rozhodnutím  č.j.  25 Cdo 1129/2005 (18). Tento trend završuje poměrně nedávné rozhodnutí  Nejvyššího soudu čj. 25 Cdo 2046/2007, kdy před soudy všech stupňů bylo prokázáno, že postup lékařů byl lege artis, ale odpovědnost zdravotnického zařízení byla stejně dovozena, neboť  operační metoda  obsahuje inherentní  rizika, která se v minimálním počtu případů mohou projevit v poškození zdraví pacienta (19).
Kuriózní (20) projev tohoto zvráceného chápání odpovědnosti, kdy předpokladem odpovědnosti právnické nebo fyzické osoby  není porušení právní povinnosti ani zavinění (21),  je situace, kdy zdravotnické zařízení  je v soudním řízení odsouzeno k náhradě škody na zdraví / příp. úhradě paušální částky podle  ustanovení § 444 odst. 3  OZ/ podle ustanovení  §421a OZ a následně je žalováno za zásah do osobnostních práv pacienta nebo jeho rodiny, který je ovšem spatřován právě  v nezajištění vyloučení okolností, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, které bylo k plnění závazku použito.
Tak Krajský soud v Brně posuzoval případ, kdy se žalobci domáhali písemné omluvy zdravotnického zařízení  a  povinnosti k náhradě  nemajetkové újmy v penězích  v částce vždy 1.000.000,- Kč, a to z titulu ochrany osobnosti s poukazem na neoprávněný  zásah žalované do práva žalobců na rodinný život. Neoprávněný zásah do rodinného života byl žalobci spatřován v souvislosti s usmrcením nezl. dcery žalobců. Odpovědnost za tento neoprávněný zásah, k němuž došlo v důsledku hlubokých popálenin   40 % povrchu těla vzniklých tepelným působením dysfunkční vyhřívací podušky DM  WARM  12  při operaci nezletilé, byla dovozována ve smyslu § 421a odst. 1, 2 obč. zák. v tom, že příčinou smrti N. bylo použití přístroje v zařízení žalované.
Žalovaná v řízení navrhla zamítnutí žaloby s tím, že jednorázové odškodnění ve smyslu § 444 obč. zák. ve výši 655.000,- Kč již bylo žalobcům vyplaceno, odpovědnost žalované byla dovozena podle  § 421a OZ a celá záležitost byla zkoumána orgány činnými v trestním řízení a orgány ČLK s jednoznačnými závěry, že při poskytování zdravotní péče zemřelé bylo postupováno zcela lege artis.
Právní argumentace žalobců pak byla taková, že odpovědnost žalované za zásah do jejich osobnostních práv je nutno dovozovat na základě analogické aplikace odpovědnosti stanovené v § 421a odst. 1,2 obč. zák. Soud tuto argumentaci přijal a konstatoval:
„Veškeré podmínky na základě analogické  aplikace § 421a obč. zák. dovozované odpovědnosti žalované č. 1 za zásah do osobnostních práv žalobců dle § 11 a násl. obč. zák. byly soudem shledány.
Protiprávní (neoprávněný) zásah žalované do osobnostních práv žalobců  v režimu analogické aplikace § 421a obč. zák. ve spojení s § 853 obč. zák., tj. v režimu objektivní odpovědnosti (odpovědnosti za výsledek), spočívá přímo v samotném objektivním faktu nezajištění toho, aby vyhřívací poduška při operaci použitá byla užita bez vyvolání nežádoucích následků použití.“
 Absurdnost této situace je zjevná (22), zejména uvědomíme- li si, že onen „protiprávní“ zásah do osobnostních práv vlastně není protiprávní, ale lze ho kvalifikovat jako „neoprávněný“ pouze v důsledku velmi problematické právně –politické  fikce.  


Nyní se tedy vraťme zpět k původní úvaze o využití ustanovení § 421a ve zdravotnictví  a zejména o tom, kdo  by případná rizika  spojená s použitím nejmodernějších metod, nástrojů či léků ve zdravotnictví měl nést.  Ze současného znění ustanovení § 421a OZ a  stručného přehledu judikatury k tomuto ustanovení je vidět, že zákonodárce má v této věci zcela jasnou představu. Rozhodně by to neměl být stát sám, ale také by to neměl být pacient. V těchto případech byla opuštěna stará římskoprávní maxima –Casus sentit dominum, a byla nahrazena pragmatickou politickou úvahou o tom, že je „férovější“, aby újmu neslo  bohaté zdravotnické zařízení než chudý, poškozený pacient.
V současné době  tak slouží toto ustanovení zejména k tomu, aby občané, kteří  by se v případě použití subjektivní odpovědnosti, nemohli po zdravotnickém zařízení domáhat náhrady škody/ neboť při poskytnutí zdravotní péče bylo postupováno s plnou profesionální péčí (tj. lege artis)/, přesto určitou náhradu za škodu získali a necítili se tak zdravotnickým systémem poškozeni.
O legitimitě takového ustanovení v současném právním řádu však lze s úspěchem pochybovat. Existence tohoto ustanovení  byla  pochopitelná za socialistického režimu, kdy zdravotnická zařízení byla státní a případné škody na zdraví vzniklé při poskytování zdravotní péče tak vlastně hradil stát (23).

V současném zdravotnictví, které  je již postaveno na zcela jiných ideových základech,  je  konstrukce tohoto ustanovení neudržitelná. Dnešní právní řád vychází z toho, že vztah mezi poskytovatelem zdravotní služby a jejím příjemcem je vtahem soukromoprávní povahy, byť regulovaný současně také předpisy veřejného práva (24). V tomto vztahu mají obě strany rovné postavení s tím, že určitý informační deficit na straně pacienta je  srovnán zákonnou povinností lékaře pacienta řádně, úplně a srozumitelně informovat. Pacient  pak na základě tzv. informovaného souhlasu vyjadřuje souhlas s léčbou a současně i se skutečností, že si je vědom určitých rizik s léčbou spojených. O těchto rizicích ho lékař předem informuje a pacient má možnost zvážit, zda se i přes tato rizika léčbě podrobí či nikoliv. Z tohoto pohledu je pak nejen neetické, ale i právně – politicky neudržitelné přenášet na zdravotnická zařízení odpovědnost za rizika 1. se kterými pacient souhlasil, 2. o kterých nelze nebo lze velmi těžko předpokládat, že v souvislosti s léčbou nastanou 3. která za současného stavu vědy nejsou známa (25).
Současně je zřejmé, že takto koncipovaná odpovědnost za škodu v mnoha případech neodůvodněně přenáší zátěž ze sociálního systému státu do pojistné sféry zdravotnického zařízení a ve svém důsledku by v tržně fungujícím systému mohla vést k naprosto nekontrolovanému růstu nákladů na poskytování zdravotní péče.

Autor publikoval článok v časopise Právní rozhledy. Roč. 18, č.12 (2010), s.436-440. ISSN 1210-6410

Poznámky pod čiarou:

(1) Tento článek vznikl s podporou grantu Grantové agentury ČR č. 407/08/P148 a za cenné podněty děkujeme Mgr. Jakubu Uhrovi.

(2) Blíže k  tomuto tématu viz. Dostál, O. Trestní právo v medicíně - pouze jako ultima ratio, http://medico.juristic.cz/219707

(3) Tomuto tématu se věnoval i článek ze dne 12.8. 2009 ve Zdravotnických novinách,kdy  prezident ČLK  představil nové návrhy ČLK a konstatoval: „Česká lékařská komora je přesvědčena, že pochybení lékařů, která neohrozí pacienty, by měla řešit sama. Policie a státní zástupci by tak měli předávat většinu trestních oznámení přímo komoře. Trestní stíhání by mělo být až poslední možností ….“ ČLK Česká lékařská komora (ČLK) chce tímto krokem zabránit „zbytečné kriminalizaci“ mnohých lékařů. Podle prezidenta komory Milana Kubka je totiž dosavadní praxe neuspokojivá a soudy jsou zavaleny řadou trestních oznámení na lékaře. ČLK proto připravila novelu zákona o ČLK, v níž zrychluje a zefektivňuje kárné řízení s lékaři. „ČLK je připravena převzít kompetence, které mají komory v rozvinutých státech,“ zdůraznil Kubek. Orgány činné v trestním řízení by tak měli podle něj většinu případů trestního oznámení na lékaře předat k disciplinárnímu řešení ČLK.

(4) Naopak v civilním řízení je sepsání žaloby poměrně komplikované a většinou vyžaduje nutnost zajistit si kvalifikovanou právní pomoc.

(5)  V civilním řízení pacient nese důkazní břemeno a veškeré opatřování důkazů tak spočívá na něm.

(6) Civilní řízení může být velmi nákladné /náklady na vyhotovení posudků a zejména náklady právního zastoupení mohou dosahovat i statisíců/.

(7) např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR NS  -  R 21/1992  a 25 Cdo  168/2003, kdy Nejvyšší soud konstatoval následující: „ Příčinná souvislost mezi zaviněným protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na zdraví musí být bezpečně prokázána; nestačí tu pouhá pravděpodobnost.“ a dále „ Příčinná souvislost mezi léčebným postupem , který nebyl lege artis, a škodou na zdraví pacienta musí být najisto postavena; důkazní břemeno zde nese žalobce.“ 

(8) A to i vzhledem k tomu, že tato myšlenka byla vyslovena pouze v rámci  „obiter dictum“ předmětného  usnesení.

(9) Např. akceptací doktríny tzv. „ztráty šance“ či „ztráty očekávání“ (loss of chance, loss of expectacion).

(10)  Roe v Minister of Health [1954] 2 All ER 131

(11) Toto znění nahradilo původní § 238 OZ , který upravoval vztahy mezi občany a socialistickými organizacemi. Podle § 238 : „Organizace odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při poskytnutí služby použito; této odpovědnosti se nemůže zprostit.“

(12) Viz. výklad Ministerstva zdravotnictví v částce 8-10/1968 Věst. MZd, s.66,který se snažil omezit aplikaci tohoto ustanovení jen  na případy, kdy je o určitém léku známo, že se po jeho použití vyskytují vedlejší účinky ve větší míře a vyloučit z jeho dosahu případy, kdy poškození zdraví bylo „způsobeno vlastností pacienta-  idiosynkrazií, alergií.“, blíže viz. Štěpán, J., K odpovědnosti za škodu, která má původ v povaze věci (§238 o.z.), Socialistická zákonnost, 1986, str. 209 a násl.

(13) Tento stav však není typický až pro poslední dobu, ale již v roce 1986 přílišnou extenzi výkladu tohoto ustanovení  kritizuje J. Štěpán. Viz Štěpán, J., K odpovědnosti za škodu, která má původ v povaze věci (§238 o.z.), Socialistická zákonnost, 1986, str. 213
(14) Soud v průběhu řízení dospěl k názoru, že výkon včetně fixace pacienta byl proveden  lege artis. Přesto na základě znaleckého posudku dospěl k závěru, že fixační manžetní páska, i když bylo upevnění provedeno obvyklým způsobem, vyvolala atrofii nervu; uznal tedy odpovědnost z titulu okolnosti, která má původ v povaze použité věci, tj. tlakového působení fixační pásky. Toto odůvodnění nápadně připomíná odůvodnění ve věci  NS č.j. 25 Cdo 1129/2005.

(15) V tomto případě  pacient po operaci žlučníku, stižený rovněž degenerativním onemocněním páteře, ochrnul na obou nohách v důsledku výhřezu meziobratlové ploténky, k němuž došlo při manipulaci s pacientem po operaci.  Před operací byly pacientovi aplikovány myorelační  látky, a to indikovaně a lege artis, k uvolnění svalového napětí  v zájmu úspěšného provedení operace.  Podle znaleckého posudku manipulace s pacientem byla provedena lege artis a podání myorelačních  látek nemohlo zapříčinit poškození zdravotního stavu pacienta, ale mohly být jednou z příčin umožňujících vznik výhřezu meziobratlové ploténky při manipulaci s pacientem. Soud  následně konstatoval, že  škoda  na zdraví má svůj původ v použití látek k uvolnění kosterního svalstva a zdravotnická organizace odpovídá podle § 238 OZ.   

(16) V tomto případě dovodil soud odpovědnost zdravotnické organizace podle § 238 OZ, když znalci připustili možnost, že jednou z možných příčin poškození nedonošeného novorozence v inkubátoru byla obvyklá koncentrace kyslíku v inkubátoru, ale současně konstatovali, že nelze vyloučit, že by k tomuto poškození nedošlo kdyby nebyla použita léčba kyslíkem.  Soud na základě tohoto vyjádření vzal za prokázané, že nelze vyloučit, že u těžce nedonošených dětí  léčba kyslíkem může mít vliv na  poškození zdraví.

(17) Soud se zabýval případem, kdy žalobkyně při odběru krve utrpěla poškození zdraví spočívající ve „zhoršené citlivosti v prstech pravé ruky, v bolestech a neobratnosti pravé ruky“. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že funkční porucha pravé ruky skutečně existuje. Dále bylo zjištěno, že byť tato porucha vznikla mechanismem reflexním, základním vyvolávajícím mechanismem poruchy byl vpich
jehlou při odběru krve. Současně bylo zjištěno, že pro vznik zdravotního poškození žalobkyně je nezbytný disponovaný typ osobnosti, jak tomu bylo právě v případě žalobkyně. V návaznosti na tyto skutečnosti krajský soud dovodil podmínky pro aplikaci ustanovení o objektivní odpovědnosti za škodu podle tehdejšího § 238 ObčZ, nyní dle § 421a ObčZ, neboť příčina vzniku škody spočívá v povaze použitého přístroje – ostré injekční jehly, která je při použití způsobilá vyvolat takový škodný následek, byť jen při určité dispozici pacienta.

(18) Soud se zabýval případem, kdy žalobce utrpěl při operaci páteře, prováděné dne 17. 10. 1996 ve zdravotnickém zařízení žalované, poškození míchy s trvalými následky spočívajícími v těžké poruše hybnosti všech končetin (spastické kvadruparéze) a v těžké poruše vyprazdňování. Operující lékaři zvolili správný způsob operace s použitím tzv. drátěných kliček, který byl u žalobce, trpícího vrozenou vadou páteře, jediným řešením, a všechny výkony provedli standardním způsobem, v souladu s dostupnými poznatky vědy. K poškození míchy došlo při podsouvání pravé drátěné kličky pod oblouky prvního a druhého krčního obratle, neboť vzhledem k anatomickým dispozicím žalobce klička začala míchu utlačovat. Nejvyšší soud v rámci tohoto případu učinil tyto právní závěry:„Drátěné fixační kličky mohou být ve smyslu § 421a obč. zák. užity k poskytnutí zdravotnické služby jen tak, že při operativním úkonu, který se provádí tzv. naslepo, jsou zavedeny na místo. Proto ani nemůže být významné, zda k poškození zdraví (míchy) došlo již při vlastním zavádění drátěné kličky (podsouvání pod oblouky obratle), anebo až po její konečné fixaci, v důsledku nepříznivých anatomických poměrů páteře pacienta. Žalobce byl na svém zdraví poškozen tlakem drátěné kličky na míchu uvnitř páteřního kanálu. Právě tento tlak je okolností, jež poranění způsobila a jež má původ v povaze věci užité při lékařském zákroku, tedy v charakteristické vlastnosti materiálu, kterou je tvrdost drátěné kličky.“

(19) Soud se zabýval případem, kdy  žalobce byl na svém zdraví poškozen pořezáním v dutině břišní  operačním nástrojem, pro nějž je charakteristická jeho konstrukce a ostrost, a právě tyto jeho vlastnosti byly vyvolávajícím činitelem poškození jeho zdraví při operačním zákroku. Příčina vzniku škody na zdraví žalobce spočívá tedy v povaze tohoto přístroje, který při použití ke svému účelu je způsobilý vyvolat určitý škodný následek a v daném případě jej také způsobil. Okolnost, jež poranění způsobila a jež má původ v povaze přístroje užitého při lékařském zákroku, spočívá tedy v jeho charakteristických vlastnostech. Z hlediska § 421a obč. zák. pak není významné, zda přístroj při jeho užití selhal či zda byl zcela funkční a nůž se automaticky neskryl z důvodu anatomických poměrů pacienta či jeho dispozice.

(20) avšak lege lata správný

(21) Srov. podobně viz.  Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.a kol. , Občanský zákoník,§ 1-459,  Komentář., 1. Vydání, Praha, C.H. Beck, 2008, str. 1085

(22) Lze ovšem vymodelovat i daleko absurdnější příklady –např. povinnost náhrady nemajetkové újmy zdravotnického zařízení za zásah do osobnostních práv pacienta na základě analogického užití § 421a v důsledku projevení se nežádoucích účinků léku, o nichž však není známo, že mohou nastat.

(23) „Je-li odpovědnost i za nepředpokládané, neadekvátní poruchy zdraví, které s sebou nese riziko odborně řádně provedených medicínských výkonů, vkládána na zdravotnické organizace, je to jen logický důsledek státního charakteru péče o zdraví.“, viz. Štěpán, J., K odpovědnosti za škodu, která má původ v povaze věci (§238 o.z.), Socialistická zákonnost, 1986, str. 217; dáleje nutno poukázat na skutečnost, že  existence tohoto ustanovení pak byla založena na tom, že „léčení není soukromou věcí jednotlivce, ale jedním z důležitých úkolů státu (čl. 15 Ústavy ČSSR, čl. I a § 9 a 11 zák. č. 20/1966 Sb.), který je zabezpečuje prostřednictvím svých zdravotnických zařízení a přiznání nároku na náhradu škody v těchto případech /pozn. aut.  tj. případech spadajících pod režim §238/ je  třeba považovat za odpovídající etickým i právně-politickým požadavkům.“ , viz. Štěpán, J., K odpovědnosti za škodu, která má původ v povaze věci (§238 o.z.), Socialistická zákonnost, 1986, str. 209

(24) Blíže viz. Jirka, V., K objektivní odpovědnosti za škodu na zdraví ve zdravotnictví de lege lata a de lege ferenda, Právní rozhledy, C.H.Beck, 10/2007, Praha

(25) Typicky se jedná o vedlejší účinky léků, které nejsou známy / i tady za současné úpravy může nést odpovědnost zdravotnické zařízení namísto výrobce/. O odpovědnosti za vedlejší účinky léků blíže viz. Kramerius, P., K odpovědnosti lékaře za vedlejší účinky léků, Právní rozhledy, C.H.Beck, 6/2002, str. 281 a násl.


Obrázok: esbcon6.com