Mediace ve zdravotnictví | Medicínske právo
              

Články


Mediace ve zdravotnictví


 | 27.5.2016 | komentárov: 0

Ponúkame Vám článok kolektívu českých autorov, ktorý pojednává o mediácii v zdravotníctve. Popisuje mediáciu ako alternatívny spôsob riešenia konfliktov, ktorý nemá dlhodobú tradíciu v Českej (ani v Slovenskej) republike. Zahrňuje tiež zaujímavý pohľad sudcu a advokáta na túto problematiku.

Obrazok

„Využití mediace ve zdravotnictví považujeme za vhodné k řešení neshod mezi pacienty a lékaři či poskytovateli zdravotní péče, a to zejména v situaci, kdy újma na zdraví a odpovědnost za ni je nepochybná. Mediace může v relativně krátkém čase přispět ke konsensu
a rozsahu odškodnění pacienta.“
(Radomíra Jahodářová)*

Úvod

Otázek vztahujících se k bytí člověka je velké množství. Z uvedeného důvodu se zaměříme na problematiku konfliktů ve zdravotnictví a jejich řešení prostřednictvím mediace. I když bychom nejraději prožívali apetenci a její opak – averzi bychom eliminovali,
prostřednictvím konfliktů jako instrumentů realizujeme střet „něčeho s něčím,“ narušujeme stabilitu sytému nebo jeho rovnováhu…atd. Můžeme shrnout, že konflikty jsou významnými fenomény – de facto jsou „kořením“ dynamizujícím systémy. Je velmi těžké odpovědět na
otázku: „Jakým způsobem bychom měli přistupovat ke konfliktům?“

Nicméně, ke konfliktům bychom měli přistupovat z pozitivní perspektivy. Tzv. pozitivní přístup ke konfliktům
zahrnuje tři pilíře, a to: svobodu myšlení, svobodu slova a toleranci názorových odlišností [1].

Předmětem zájmu mediace jako alternativního způsobu řešení konfliktů (ve zkratce ADR – Alternative Dispute Resolution) nejsou extrapersonální konflikty (mimo tento svět), ani intrapersonální konflikty (uvnitř lidského těla), ale interpersonální konflikty (mezi lidmi,
skupinami, jednotlivci a skupinami). Konflikty lze řešit delegací na třetí subjekt (člověka nebo instituce), pasivitou subjektů, náhodnou volbou delegací na náhodu (např. losováním nebo výzvou „střihněme si kámen, nůžky, papír“), násilím (útokem, obranou), projednáváním
v případě problému, vyjednáváním v případě sporu, facilitací prostřednictvím neutrálního odborníka nebo mediací prostřednictvím neutrálního experta [1].

Mediace, Mediátor – pojmy

Mediace je v České republice definována v zákoně č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci), ve znění pozdějších předpisů (ve zkratce – MedZák). Uvedený zákon nabyl účinnosti dne 1. 9. 2012. Důvodová zpráva k zákonu o
mediaci obsahuje, že smyslem právní úpravy „je snaha umožnit všem osobám alternativní řešení jejich konfliktů metodou rychlého a kultivovaného mimosoudního řešení. Mezi další důvody patří odbřemenění soudů, možnost vyhnout se soudním sporům a řešit konflikt bez
dlouhých čekacích lhůt, bez zbytečných finančních nákladů a bez zdlouhavé psychické zátěže stran“ [2]. Podle zákona se mediací rozumí „postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými
tak, aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením mediační dohody“ [3]. Hlavním impulzem k přijetí národní úpravy mediace na zákonné úrovni byla směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Směrnice definuje mediaci jako „formální řízení, jakkoli nazvané nebo uváděné, ve kterém dvě nebo více stran sporu samy dobrovolně usilují o dosažení dohody o vyřešení sporu za pomoci mediátora. Toto řízení mohou zahájit strany sporu nebo může být navrženo či nařízeno soudem nebo stanoveno právem členského státu“ [4].

Zákon o mediaci specifikuje zapsaného mediátora, kterým je pouze „fyzická osoba zapsaná v seznamu mediátorů“ [5] a nereflektuje ostatní mediátory působící nezávisle na zákonu o mediaci. Mediátor je „pánem mediačního procesu,“ avšak konflikt, který vznikl
mezi stranami, autoritativně nerozhoduje [6]. V kompetenci stran je hledání řešení konfliktu (ideálně s úspěchem na obou stranách). Je důležité si uvědomit, že „mediátor je neutrální třetí osobou, která pomáhá stranám vzájemně si porozumět a dojednat oboustranně výhodnou dohodu. Taková dohoda je dílem stran, nikoli mediátora.“ [7]. Stěžejní rysy mediace dle české právní úpravy
Mediace je jako alternativní způsob řešení konfliktů koncipována na principu neformálnosti a pouze její nezbytné aspekty normuje zákon. Stěžejní rysy mediace dle české právní úpravy tvoří: právní úprava formalizovaného zahájení mediace podmíněného uzavřením smlouvy o provedení mediace, právní úprava podjatosti mediátora, právní úprava základních povinností a práv mediátora, právní úprava mediační dohody, právní úprava organizace mediace a podmínek pro zapsání osoby do seznamu mediátorů, právní úprava týkající se práva soudu nařídit první setkání s mediátorem, právní úprava zaměřená na odměny mediátora a dobrovolné pojištění profesní odpovědnosti, které česká právní úprava mediace nestanovuje.

Principy mediace

Hlavní principy mediace zahrnují dobrovolnost, podporu, důvěru, toleranci, nehodnocení, rozhodování, odpovědnost, nestrannost, změnu, budoucnost, tvorbu, vzorovost. Níže uvádíme stručnou charakteristiku jednotlivých principů. 

Princip dobrovolnosti reflektuje dobrovolnost účasti na mediaci a svobodné rozhodnutí stran konfliktu vstoupit do mediace. Mediátor představuje v principu podpory významnou úlohu. Pomáhá stranám konfliktu hledat přijatelné řešení v jejich situaci a rovněž je podporuje. Princip důvěry obsahuje důvěru v osobnost mediátora, vzájemnou důvěru mezi stranami a také důvěrnost v mediační proces. Princip tolerance zakotvuje pomoc mediátora stranám konfliktu při akceptaci plurality názorů, postojů, názorových střetů, dynamického a intenzivního prožívání, racionality, impulzů. Princip nehodnocení zakotvuje nehledání a neposuzování viny v mediačním procesu. Princip rozhodování demonstruje, že strany konfliktu rozhodují o řešení vzniklé situace. Mediátor je pouze „pánem mediačního procesu“ a nemůže působit na věcné řešení konfliktu. Může odmítnout participovat na dohodě nebo řešení, které jsou v protikladu s jeho svědomím nebo jsou v rozporu s právními předpisy.

Princip odpovědnosti předpokládá, že strany konfliktu jsou odpovědné za obsah mediační dohody a za její realizaci. I mediátor by měl disponovat odpovědností za realizaci mediační dohody. Princip nestrannosti úzce souvisí s principem tolerance. Mediátor musí být nestranný
a strany konfliktu by měly svébytným způsobem reflektovat jeho nestrannost. „Změna“ je klíčovým pojmem principu změny. Řešení konfliktu mezi stranami předpokládá změny na obou stranách (de facto směřování od destrukce ke kooperaci). Princip budoucnosti
souvislost s minulostí, protože minulost je pro mediátora zdrojem informací, aby pomohl stranám konfliktu při orientaci na budoucnost. Princip tvorby zrcadlí snahu mediátora, když pomáhá stranám konfliktu konstruovat řešení vzniklé situace. Dále mediátor posiluje progres stran od emocí k věcné podstatě konfliktu až ke kreativní fázi řešení náročné situace. Princip vzoru je specifický tím, že: „Mediátor je vzorem chování, jehož působení a vliv na strany konfliktu může přesáhnout čas a prostor konkrétní mediace“ [8].

Tab. 1 Přehled principů mediace precizně demonstruje níže uvedená tabulka: [9]

 

 

 

vzorovost

tvorba

budoucnost

změna

nestrannost

 

 

 

 

    dobrovolnost

 

_______________

  Přehled principů             mediace

 _________________

 

     odpovědnost

 

 

 

 

 

podpora

důvěra

tolerance

nehodnocení

rozhodování

 

 

 

Výhody, nevýhody mediace

K výhodám mediace náleží zejména:
- mediace je procesem, který se orientuje primárně na budoucnost,
- hledá řešení, které bude funkční i pro další interakci stran,
- efektivní, pružný způsob řešení konfliktu,
- úspora času, úspora peněz,
- rychlost (konečné řešení v řádu hodin nebo dnů),
- dobrovolnost (k zahájení je třeba souhlasu všech zúčastněných stran),
- strany konfliktu mohou určit počátek a konec mediace,
- flexibilita, kontrola průběhu řízení (průběh řízení sporu a jeho pravidla lze zcela přizpůsobit potřebám sporných stran),
- méně stresu než v případě soudního řízení nebo arbitráže,
- neformálnost,
- minimální struktura (prostor pro aktivní a kreativní účast stran),
- možnost výběru mediátora,
- odbornost (zapsaný mediátor – seznam zapsaných mediátorů vede Ministerstvo spravedlnosti České republiky),
- zapsaný mediátor staví promlčecí a prekluzivní lhůty,
- oboustranné vítězství (přijatelné, výhodné řešení),
- vyšší spokojenost účastníků řízení,
- práva vs. zájmy (zaměřit vyjednávání na zájmy stran),
- komplexnost (vzájemné podmínění řešených témat),
- dostupnost mediace,
- snížení objemu soudní agendy,
- určení místa vhodného pro mediaci (kancelář mediátora, mediační centrum, místo v blízkosti předmětu sporu…),
- jediný limit – představivost a potřeby stran,
- snadná účast,
- důvěrnost, neveřejnost,
- absence nutnosti specifických znalostí a dovedností pro participaci na jednání,
- strany dělají to, co je pro ně běžné – tj. vyjednávají,
- kontrola průběhu a podoby výstupu,
- ukončená mediace má také přínos – např. strany prostřednictvím mediace definují sporná témata, obnoví dialog, komunikují spolu, obnoví mezi sebou vztahy…atd.


V případě sporů mezi pacienty a lékaři mediace zejména: [10]
- poskytuje příležitost projevit a přijmout vysvětlení nastalé situace,
- umožňuje vyjádřit lítost, omluvu, pochopení a soucit,
- umožňuje stranám spor uzavřít, odpustit a tzv. „jít dál“ [11].

Mediace je dobrovolná. Na druhé straně konfliktu nelze vyžadovat, aby se účastnila mediace, ani v případě, když soud nařídí první setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu 3 hodin a přeruší řízení, nejdéle však na dobu 3 měsíců [12]. Jestliže se některý z účastníků řízení bez vážného důvodu odmítne zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, je jeho jednání důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení zcela nebo zčásti [13].

Mezi nevýhody mediace se řadí zejména:
- absence jistoty výstupu (nejvýznamnější nevýhoda mediace),
- zneužití mediace z procesních důvodů,
- pokus některého z účastníků o získání informace, kterou by bylo možné využít v dalších procesních fázích,
- mediační dohoda není přímo vykonatelná.

Konflikty ve zdravotnictví

Nárůst konfliktů ve zdravotnictví souvisí zejména s rozvojem medicíny, bioetiky, stárnutím populace a realizací pacientských práv. Zdravotnická zařízení v současné době disponují precizními systémy pro práci se stížnostmi pacientů. V této souvislosti bychom rádi
odkázali na zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (ve zkratce – ZZS). V případě nespokojenosti stěžovatele s vyřízením stížnosti lze např. vzniklou situaci řešit prostřednictvím mediace jako alternativního způsobu řešení sporů. Je žádoucí si uvědomit, že podání stížnosti iniciuje subjektivní přesvědčení pacienta – de facto jeho „bytí v situaci.“ Negativní hodnocení činnosti pracovníků ve zdravotnictví je spojeno s okruhy jevů, ke kterým patří chyba umění (vitium artis) nebo postup (non lege artis) a reflexe vzniklé situace z pozice pacienta, případně osoby blízké a zdravotnického pracovníka. Všechny příčiny konfliktů ve zdravotnictví nelze shrnout. Nicméně, demonstrativně k nim náleží zejména nekvalitní a nedostatečná zdravotní péče, faktory únavy a stresu, osobnostní rysy účastníků konfliktu, tlaky psychologické, sociální a finanční, rozdílné preference hodnot, komunikační a interakční problémy, nedostatky na straně zdravotnického týmu…atd. Tzv. druhá kompetence (psychologická stránka) zahrnující interakce subjektů a reflexi technické stránky (první kompetence) má vliv na vznik konfliktu mezi zdravotnickým pracovníkem a
pacientem [14].

Rozlišujeme tři osy konfliktů vhodných pro mediaci ve zdravotnictví. První osu koncipují konflikty mezi zdravotníky, pacientem a jeho rodinnými příslušníky. Druhou osu formulují konflikty uvnitř týmu zdravotníků. Třetí osu stylizují konflikty mezi členy rodiny zejména v terminální fázi života pacienta. Musíme konstatovat, že v České republice nemá mediace ve zdravotnictví příliš dlouhou tradici, avšak bývá využívána preventivně v rámci procesu rozhodování o dalším terapeutickém postupu nebo jako vhodný nástroj k řešení
tehdy, když už konflikt vznikl. V oblastech poskytované péče je mediace aplikována při akutních stavech, v průběhu léčby, při doléčení, ambulantní nebo dispenzární péči.

Mediace má ve zdravotnictví široké spektrum využití. Je vhodným instrumentem v případech řešení sporů mezi pacientem respektive příbuznými pacienta a poskytovatelem zdravotních služeb, dále při řešení sporů v rámci skupinových konfliktů (mezi vedením zdravotnického zařízení a odbory), rovněž při řešení zaměstnaneckých sporů (mezi zaměstnavatelem a zdravotnickým pracovníkem), také při řešení sporů mezi odděleními a týmy zdravotnického zařízení a při řešení sporů mezi zdravotnickým zařízením a právnickými osobami (zřizovateli, zdravotními pojišťovnami, dodavateli …aj.) [14].

Řešení sporu prostřednictvím mediace – význam

Prostřednictvím soudního řízení pacient získá finanční prospěch pouze tehdy, když je ve věci úspěšný. Kontradiktornost uvedeného řízení spočívá ve výsledku: vítěz – poražený. V oblasti zdravotnictví, o které uvažujeme, mediace na rozdíl od soudního řízení nabízí nalezení optimálního řešení pro obě sporné strany, narovnání vztahu mezi stranami, individuální satisfakci, reflexi chyb, nedostatků a poučení se z nich, sjednání nápravy v oblasti komunikace, informovanost, psychické zhodnocení situace a zlepšení úrovně zdravotní péče „pro futuro.“ K nevýhodám soudního řízení pro medicínské spory patří především náklady, a to přímé, nepřímé a samozřejmě další významné elementy. Přímé náklady zahrnují např. odměnu advokáta a soudního znalce. Nepřímé náklady obsahují např. výdaje za veškerý čas vynaložený na přípravu a vedení soudního sporu. Dále můžeme uvést ztracený čas a další výdaje vynaložené na znalecké posudky, možnosti a meze právního zastoupení. Mezi další významné elementy můžeme zahrnout problematiku eliminace manažerů při řešení sporu, nárůst nejistoty mezi zaměstnanci ve stylizaci narušení profesionality, komunikační problémy, negativní publicitu v podobě medializace případu a de facto „pohybování se v bludném kruhu,“ kterým máme na mysli podávání stížností, trestních oznámení nebo civilních žalob [14].

Je evidentní, že prozatím v České republice neexistuje účinná alternativa k soudnímu řízení, která by efektivně řešila spory vznikající v oblasti zdravotnictví. „Přesto je zřejmé, že nově přijímaná právní úprava se snaží mimosoudní řešení sporů podporovat, ať již přijetím
MedZák, zakotvením nového důvodu stavení promlčecí lhůty dle § 647 Občanského zákoníku (ve zkratce – OZ), ale také i zakotvením pravidel řešení spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení, neboť před přijetím novely Zákona o rozhodčím řízení (ve zkratce – ZoRŘ) bylo
zvažováno, že by se spotřebitelské spory z rozhodčího řízení zcela vyloučily“ [15].

Pohled soudce

Potřebu rozsuzovat a ukončovat spory měly i ty nejstarší a nejjednodušší společnosti a podle etnologických výzkumů se zdá, že funkce soudce je (přinejmenším někde) starší než funkce náčelníka či krále jako držitele soustředěné moci. Předcházela jí funkce vyjednavače,
který byl pod ochranou božstev a snažil se přimět poškozenou stranu (např. pozůstalé po zavražděném), aby se vzdala pomsty a přistoupila na výkupné (tzv. wergeld). Zatímco vyjednavač sám byl chráněn, pachatel se musel skrýt nebo použít právo asylu. Funkce soudce vzniká ve chvíli, kdy je už společenská autorita dostatečně silná, aby zabránila pomstě, a to i když se obě strany před soudcem sejdou [16].

Dnešní soudce, jako představitel jednoho ze tří základních pilířů demokracie a státu, je povinen vzhledem k ústavním a zákonným normám dodržovat poměrně přísná formální pravidla, která do určité míry brání méně formálnímu řešení sporu, jako je například mediace.
Nicméně i soudce má určitý omezený prostor a dokonce povinnost vést strany ke smírnému řešení sporu (§ 99 Občanského soudního řádu – ve zkratce OSŘ). Existuje několik zásad, jak má být vedeno soudního řízení, mimo jiné zásada ekonomie a rychlosti. Vhodnou mediací či smírným ukončením řízení lze předejít dlouholetému a nákladnému sporu, případně i sporům dalším, vznikajícím spíše z frustrace a vzájemné zášti, než z podstaty. Nehledě na odbřemenění zatížených soudů. Pro soudce jsou tedy v tomto směru klíčové čtyři právní instituty:


1. Pokus o smírné řešení sporu
OSŘ ukládá soudu „věc při pokusu o smír zejména s účastníky probrat, upozornit je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučit možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozornit účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách“ [17].

2. Nařízení řešení sporu prostřednictvím mediátora
„Je-li to účelné a vhodné, může předseda senátu účastníkům řízení nařídit první setkání se zapsaným mediátorem (dále jen „mediátor“) v rozsahu 3 hodin a přerušit řízení, nejdéle však na dobu 3 měsíců. Pokud se účastníci bez zbytečného odkladu nedohodnou na osobě mediátora, vybere jej ze seznamu vedeného ministerstvem předseda senátu. Po uplynutí 3 měsíců soud v řízení pokračuje. První setkání nelze nařídit po dobu platnosti předběžného opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí“ [18].
Soudce vydá usnesení o nařízení setkání s mediátorem. Nutno konstatovat, že i tato část řízení něco stojí. Dle § 10 zákona MedZák nařídil-li soud účastníkům řízení první setkání s mediátorem a nedohodnou-li se účastníci řízení s mediátorem jinak (mediační dohoda),
náleží mediátorovi odměna stanovená prováděcím právním předpisem. Tuto odměnu hradí strany konfliktu rovným dílem (za první setkání s mediátorem nařízené soudem činí 400,- Kč za každou započatou hodinu, případně rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty.) Nicméně se
jedná o částky řádově nižší, než za jednání u soudu.

3. Skončení řízení
Pokud spor neskončil zpětvzetím či smírem, může v lepším případě, dojít k uzavření mediační dohody. To je písemná dohoda stran konfliktu uzavřená v rámci mediace a upravující mezi nimi práva a povinnosti. Podle § 67 OSŘ soud rozhodne o tom, zda schvaluje
mediační dohodu uzavřenou podle zákona o mediaci, nejdéle do 30 dnů od zahájení smírčího řízení. Zde vidím největší slabinu celého mediačního řízení. Podle § 3 odst. 3 MedZák za obsah mediační dohody jsou odpovědné pouze strany konfliktu. Předmětem sporu mohou být často složité otázky nejen věcné, ale i právní. Soud už je pouze v roli schvalovatele, bez možnosti zásahu, na rozdíl od vedení běžného sporu. Mediátor za obsah nenese odpovědnost a strany často mívají problém sepsat i žalobu. Kdo tedy zajistí, že ve složitých případech (např. škoda na zdraví, kdy se řeší i rozsáhlá nemajetková újma) bude soudu předložen takový petit dohody, který bude minimálně po formální stránce způsobilý ke schválení tak, aby spor skončil (zda se například jedná o celkovou výši škody nebo částečné plnění, z jakých titulů, zda je vyčerpán celý předmět sporu, zda je vyloučeno podávat ve stejné věci další žaloby, zda je petit vykonatelný)? Jsou mediátoři dostatečně erudování, aby vedli k uzavření dohody po formální stránce bezchybné. Je soud plně vázán přesným textem dohody (jak spíše vyplývá ze zákona) nebo z ní může jen vycházet? Domnívám se, že v tomto směru bude třeba ještě tento institut řešit, ať už formálně, či judikaturou. Není vyloučeno pokusit se při formálních nedostatcích mediační dohody sice dohodu neschválit, ale vycházet z této opět při uzavírání soudního smíru.

4. Otázka nákladů řízení
Pokud spor skončil smírem či schválením mediační dohody, je řízení rovněž skončeno. V opačném případě pokračuje řízení se všemi důsledky až do pravomocného rozhodnutí. A jak bylo zmíněno již na začátku, neochota řešit spor shora uvedenou cestou může mít své dost zásadní důsledky, neboť „odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat“ [19].
Ještě bych rád doplnil, že ačkoliv vidím celou řadu problematických otázek, považuji možnost mediace za významný krok dopředu ve způsobu řešení právních i jiných sporů. 

Pohled advokáta

Není asi potřeba dlouze rozebírat, že zdraví patří mezi nejdůležitější lidské hodnoty, a proto dojde-li k újmě na zdraví při poskytování zdravotních služeb, jedná se o velmi citlivou záležitost, neboť při této činnosti by naopak mělo docházet ke zlepšení zdravotního stavu, či
alespoň k jeho zachování. Ačkoliv spory v této oblasti mají mnoho psychologických aspektů a jsou z tohoto pohledu náročné pro obě strany, tedy jak pro pacienty, tak pro lékaře či jiné zdravotnické pracovníky, v případě soudního řízení psychologické aspekty ustupují do pozadí a dochází k zúžení konfliktu na otázku přiznání či nepřiznání finanční satisfakce (V soudním řízení se lze samozřejmě domáhat i přiměřeného zadostiučinění typicky ve formě omluvy, avšak účinky soudně uložené omluvy po několika letech sporu jsou jistě diskutabilní). Autoritativní řešení sporu v soudním řízení, ve kterém se stane jedna ze stran vítězem a druhá poraženým, pak ze
své podstaty k nápravě poškozených vztahů nepřispívá.
Mediace jako forma mimosoudního řešení sporů naopak umožňuje a směřuje k nápravě poškozených vztahů stran konfliktů. Jak z mých (skromných) zkušeností, tak i z psychologických výzkumů [20] vyplývá, že poškození stojí o včasné vysvětlení nastalé situace, omluvu, vyjádření lítosti či o seznámení s přijetím preventivních opatření. Mimosoudní řešení sporů navíc umožňuje, aby strany konfliktu celou věc v poměrně krátkém čase uzavřely z pohledu psychického a „mohly jít dál.“ Jisté úskalí shledávám v komplikovanosti medicínsko-právních sporů, kdy např. ve Spojených státech amerických bývají z tohoto důvodu preferováni mediátoři-právníci se zkušenostmi z této oblasti [21]. Problematická může být rovněž uskutečnitelnost mediace v návaznosti na limity vyplývající ze vztahu mezi poskytovatelem zdravotních služeb a jeho pojistitelem.

Role advokáta

Advokát má především možnost informovat svého klienta (ať již poškozeného či poskytovatele zdravotních služeb) o možnosti mimosoudního řešení sporu formou mediace jako o alternativě k soudnímu řízení. Ostatně např. v Německu, Itálii či Irsku je advokát
v určitých typech sporů dokonce povinen strany o alternativě mediace informovat [22]. V závislosti na zvolené formě mediace pak advokát jako právní zástupce některé ze stran může přispět k nalezení řešení, či se mediace přímo účastnit např. ve formě co-mediace.
Větší roli bude mít advokát v případě využití evaluativní mediace, u které se předpokládá, že mediátor stranám navrhne určité řešení sporu a dokonce je může i ovlivňovat, aby se k určitému řešení přiklonily [23]. Naopak významně menší roli bude advokát hrát v případě
mediace facilitativní, kde by měl být mediátor přísně neutrální a nijak nehodnotit postoje a návrhy stran [23].
Dojde-li k tomu, že strany naleznou řešení konfliktu a chtějí uzavřít mediační dohodu dle § 7 MedZák, může advokát jistě pomoci s formulací mediační dohody, tak aby byla dohoda po právní a věcné stránce v souladu s tím, na čem se strany dohodly. A konečně,
i advokát sám se může stát po splnění zákonných podmínek mediátorem.
Obecně mám za to, že jakákoliv forma mimosoudního řešení sporů, která umožní stranám nalézt řešení jejich konfliktu, je lepší, než autoritativní řešení sporů v soudním řízení. Institucionalizované mimosoudní řešení sporů ve zdravotnictví ve formě mediace, které je v
České republice spíše v počátcích, má předpoklady stát se vhodnou alternativou k soudnímu řízení. Mám však za to, že by bylo možné mediaci pro oblast zdravotnictví přizpůsobit tak, aby mimosoudní řešení sporů ve zdravotnictví bylo stále běžnějším a preferovanějším jak ze strany pacientů tak poskytovatelů zdravotních služeb.

Závěr

Mediace má široké spektrum využití. Z našeho pohledu je ve zdravotnictví dostatečně flexibilní a dokáže se přizpůsobit všem jeho specifickým rysům (kontextům). Nabízí stranám konfliktu přijatelnější řešení jejich vzniklé situace, která je náročná z perspektivy zdravotních komplikací, emocionálních problémů, kompenzace poškozených pacientů, vztahů, motivace vedoucí ke zlepšení kvality poskytované péče, efektivity vynaložených nákladů…atd. Mediace podporuje komunikaci, kooperaci mezi stranami a kreativní řešení konfliktů. Stručně řečeno: „Nikdo v ní neprohrává.“


 

Seznam použitých zkratek:
ADR alternativní způsob řešení konfliktů/sporů
MedZák zákon o mediaci
OSŘ občanský soudní řád
OZ občanský zákoník
ZoRŘ zákon o rozhodčím řízení
VZP Všeobecná zdravotní pojišťovna

 


 

Literatura, poznámky:

* Radomíra Jahodářová – současná náměstkyně ředitele pro právo a legislativu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, uvedla tento výrok v souvislosti s mediací pro Ligu lidských práv v roce 2000. Viz Kopalová, M., Záhumenský, D. Jak se dohodnout bez soudu. Mediace jako prostředek řešení sporů ve zdravotnictví. Brno: Liga lidských práv; 4.
1. Plamínek, J. Mediace. Nejúčinnější lék na konflikty. Praha: Grada Publishing, 2013; 10 – 47.
2. Důvodová zpráva k zákonu o mediaci.
3. § 2 písm. a) MedZák.
4. Čl. 3 písm. a) Směrnice EP a Rady 2008/52/ES.
5. § 2 písm. c) MedZák.
6. Kotula, J., Doležal, T. Mediace a další vybrané formy mimosoudního řešení sporů ve zdravotnictví. Olomouc: Iuridicum Olomoucense o.p.s., 2015; 26.
7. Cholenský, R. Praktický průvodce mediací. Podle nové právní úpravy. Praha: Linde, 2013; 20.
8. Plamínek, J. Mediace. Nejúčinnější lék na konflikty. Praha: Grada Publishing, 2013; 61 – 68; 69.
9. Realizaci schématu provedla Mgr. et Mgr. Pavlína Zímová.
10. Galton, E. Mediation of Medical Negligence Claim, Capitol University Law Review, 2000; 323 – 324.
11. Kotula, J., Doležal, T. Mediace a další vybrané formy mimosoudního řešení sporů ve zdravotnictví. Olomouc: Iuridicum Olomoucense o.p.s., 2015; 27.
12. § 100 odst. 2 OSŘ.
13. § 150 OSŘ.
14. Holá, L. Mediace a reflexe jejích aktuálních trendů. Praha: Leges, 2014; 184 – 217.
15. Kotula, J., Doležal, T. Mediace a další vybrané formy mimosoudního řešení sporů ve zdravotnictví. Olomouc: Iuridicum Olomoucense o.p.s., 2015; 44.
16. Sokol, J. Moc, peníze a právo: esej o společnosti a jejích institucích. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007; 153 an.
17. § 99 OSŘ.
18. § 100 odst. 2 OSŘ.
19. § 150 OSŘ.
20. Dauer, A., Marcus, J., Payne, C., M. Prometheus and the Litigatiors A Mediation Odyssey. The Journal of Legal Medicine, 2000; 161; Galton, E. Mediation of Medical Negligence Claim. Capitol University Law Review, 2000; 322-324; Morreim, H. Malpractice, Mediation nad Moral Hazard: The Virtue of Dodgind the Data Bank, Ohio State Journal on Dispute Resolution, 2012; 27 (1): 116; Michael, R. Mediation in Maryland Medical Negligence Cases. Maryland Bar Journal, 2004, červenec/srpen; 322-324.
21. U.S. Congress, Office of Technology Assessment. Defensive Medicine and Medical Malpractice. Washington, DC: U.S. Goverment Printing Office, 1994; 84-86.
22. Palo, D. G. a kol. “Rebooting“ the Mediation Directive: Assessing the Limited Impact of its Implementation and Proposing Measures to Increase the Number of Mediations in the EU, Study. Brusel: Directorate General for Internal Policies Policy Department C: Citizens' Rights and Constitutional Affairs, 2014; 137-138.
23. Plamínek, J. Mediace. Nejúčinnější lék na konflikty. Praha: Grada Publishing, 2013; 88; 86 – 87.

 


obrázok zdroj: www.freegigitalphotos.net




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


 


Diskusia


Vaše meno
Vaša reakcia
Secure code
Opíšte prosím text obrázku
Napíšte výsledok : 8+3 =


-- žiadne príspevky --