HOSŤOM MESIACA NOVEMBER je PhDr. Tomáš Hříbek, Ph.D. | Medicínske právo
              

Články


HOSŤOM MESIACA NOVEMBER je PhDr. Tomáš Hříbek, Ph.D.


 | 30.11.2015 | komentárov: 0

PhDr. Tomáš Hříbek, Ph.D. je filozof. Študoval na Karlovej univerzite, ako aj na niekoľkých univerzitách v USA. V posledných rokoch sa venuje problémom medicínskej etiky, momentálne pôsobí na Filozofickom ústave Akadémie věd ČR.

Obrazok

MEDIUS: Pán doktor, veľmi ma teší, že ste prijali pozvanie stať sa hosťom mesiaca pre portál pravo-medicina.sk. Na začiatok by som Vás chcela poprosiť o krátke predstavenie. Takže, čomu sa venujete, kde ste študovali a kde momentálne pôsobíte?

Dobrý den, děkuji za pozvání. Studoval jsem na Karlově univerzitě i na několika univerzitách ve Spojených státech, a původně jsem se zaměřil na současnou filosofii mysli a jazyka – jednomu z témat z této oblasti jsem věnoval svou první monografii, Metafyzika antiindividualismu (2008). Později jsme s několika dalšími kolegy napsali knihu o vlivu evoluční biologie na současnou filosofii: Z evolučního hlediska (2011). V posledních letech jsem se začal věnovat i problémům lékařské etiky, resp. bioetiky. Působím na Filosofickém ústavu AV ČR, ale kromě toho i učím.

MEDIUS: Venujete sa aj problému eutanázie. V tomto roku ste vystúpili na konferenciách zameraných na túto tému.  Prečo a ako sa táto téma objavila vo verejnej diskusii? Je to nová otázka?

Ano, co se týče bioetiky, věnoval jsem se nejvíce problému eutanazie. K mému angažmá a lokální diskusi se dostaneme níže, nejprve Vás asi zajímají okolnosti vynoření se tohoto tématu ve světovém měřítku. V anglosaském světě, kde je diskuse o eutanazii nejpokročilejší, můžeme její počátky sledovat do sedmdesátých let minulého století. Pod vlivem knihy psycholožky Elisabeth Kűbler-Ross O smrti a umírání (1969) začalo být přijatelné hovořit otevřeně o smrti a pacienti získali právo odmítnout formy léčby, které podle jejich názoru zbytečně prodlužovaly dobu umírání. Postupně se prosadily legislativní změny, jako např. „testament“ (living-will), čili rozhodnutí, učiněné předem, nezahajovat či přerušit jisté druhy léčby. V r. 1980 byla založena Hemlock Society – první občanská iniciativa za legalizaci asistované smrti. V téže době se objevily publikace filosofů jako Thomas Beauchamp a R. G. Frey v USA, Jonathan Glover a John Harris v Anglii, nebo Helga Kuhse a Peter Singer v Austrálii.

Ale proč se postoj k smrti a umírání změnil právě v této době? Příčiny jsou zhruba tři. Za prvé, již od konce 19. století hovoříme o tzv. epidemiologickém přechodu, kdy příčinou smrti již většinou nejsou parazitické či infekční nemoci, ale degenerativní nemoci (zvláště rakovina a srdeční nemoci), což znamená dramatické prodloužení délky života, ale zároveň i délky umírání. Za druhé, ve vyspělých západních společnostech se od šedesátých let masově prosadila sekularizace, takže lidé již nebyli ochotni přijímat utrpení, spojené s umíráním, jako nezbytný krok k věčnému životu, či odsuzovat sebevraždu jako smrtelný hřích. Třetí příčina změny postoje k umírání v těchto společnostech je rovněž důsledkem šedesátých let, totiž tehdejších hnutí za občanská práva. Začal se prosazovat model autonomního pacienta, vybaveného širokým rejstříkem práv, a starý paternalistický model, kdy o všem rozhodne lékař, byl na ústupu. Takže ano, vzhledem k okolnostem, za nichž se poměrně nedávno vynořila, je otázka asistovaného umírání relativně nová, každopádně ne starší než půlstoletí (dovedu si představit, že na tomto místě někdo vyrukuje s nacismem – vrátím se k tomu později).

Samozřejmě, u nás byla v té době situace dosti odlišná. Prof. Helena Haškovcová, s níž jsem tyto věci konzultoval, mi vysvětlila, že otevřená bioetická diskuse v socialistickém Československu v podstatě absentovala. Je příznačné, že zmíněná knížka Kűbler-Rossové vyšla česky až r. 1993. Bioetika vůbec se u nás začala etablovat až po r. 1989 a v řadě případů v ní dominovali lidé s náboženským pohledem na věc. To je na jednu stranu pochopitelné, neboť jim je zájem o otázky života a smrti vlastní, ale na druhou stranu je nepřijatelné, aby měli rozhodující slovo v zemi, kde většina obyvatel jejich náboženská východiska nesdílí.

MEDIUS: Prečo je potrebné hovoriť o asistovaných spôsoboch ukončenia života a ich legalizácii?

Částečně jsem to vysvětlil již v předchozí odpovědi. Pokrok medicíny během zhruba uplynulého století změnil způsoby umírání natolik, že většina lidí, přinejmenším ve vyspělých zemích, umírá mohem později a mnohem déle, než tomu bylo ve vzdálenější minulosti. Zároveň lidé odmítají považovat utrpení, provázející závěrečnou etapu života, za cosi nutného; v tomto se asi postoje lidí u nás a na Západě nijak nelišily ani v dobách, kdy nás dělila železná opona, ačkoli u nás tehdy tyto postoje třeba nebyly předmětem bioetické reflexe. Přechod od paternalistického pojetí medicíny u nás probíhá s jistým zpožděním, ale je podobně nezadržitelný. Výzkumy veřejného mínění jednoznačně signalizují, že většina českého obyvatelstva si přeje větší kontrolu nejen nad průběhem své případné léčby, ale i nad průběhem a způsobem svého umírání.

MEDIUS: Je plánované umieranie morálne prijateľné? Ak áno, na akých argumentoch možno založiť toto tvrdenie?

Osobně se domnívám, že za jistých podmínek je plánované umírání – čímž asi máte na mysli možnost zvolit si datum své smrti a požadovat při tom nějakou formu lékařské asistence – morálně přípustné. Existují dva hlavní typy argumentů. Argument z autonomie tvrdí, že stejně jako má pacient právo určit průběh svého života, měl by mít právo určit i způsob svého umírání. Kritici tohoto argumentu obvykle napadají autonomii pacienta v situaci, kdy trpí nějakou těžkou a nevyléčitelnou nemocí – v takové situaci se prý nedokáže racionálně rozhodovat. Myslím, že na takovou námitku lze odpovědět, že většinu našich rozhodnutí konáme pod jistým tlakem a s nedostatečnými informacemi, a přesto málokoho napadne kvůli tomu zpochybňovat naši autonomii.

Druhý argument, který chci zmínit, je argument ze soucitu s bolestí a utrpením pacienta. Pokud lékař nemůže pacientovi ulevit jiným způsobem, než že o něco zkrátí jeho život, tak soucit vyžaduje, aby to lékař udělal. K tomu je třeba vzápětí dodat, že o tom, jaká úroveň utrpení je pro pacienta přijatelná, by měl rozhodnout on sám. Tím je možné předejít námitce, kterou vůči tomuto argumentu obvykle vznášejí specialisté z oboru paliativní péče, že současné techniky tišení bolesti dokážou eliminovat veškeré utrpení. Především se domnívám, že dichotomie eutanazie versus paliativní péče je falešná. K dispozici by měly být obě tyto formy asistovaného umírání, protože zatímco někteří pacienti dají přednost delšímu umírání s pomocí paliativní péče, jiným bude připadat, že něco takového nemá smysl. Kromě toho mám za to, že některé formy paliativní péče, zvláště tzv. terminální sedace, jsou prakticky nerozlišitelné od aktivní eutanazie.

MEDIUS: Aká je verejná diskusia v angloamerickom prostredí, kde je táto diskusia najrozvinutejšia?

To záleží na tom, co se míní „veřejností“. Pokud jde o veřejnost mimo akademické prostředí, je tam určitě více aktivních organizací, podporujících asistované umírání. Mně je známější akademický svět, kde pochopitelně ta diskuse probíhá již několik desetiletí a na téma eutanazie, či obecněji asistovaného umírání, vyšly desítky monografií a stovky odborných článků. Myslím však, že se můžeme poučit i z vývoje v Německu, kde kvůli bolestivému dědictví nacismu dosud existuje velký odpor vůči aktivní roli lékaře při úmrtí pacienta, ale zároveň tam již delší dobu působí soukromá organizace Deutsche Gesellschaft fűr Humanes Sterben (DGHS), která využívá faktu, že německý zákon umožňuje asistenci při sebevraždě, a poskytuje potřebné informace zájemcům, zvláště příbuzným pacientů. Během posledních desetiletí se zároveň začala rozvíjet německá bioetika a byly publikovány originální práce. 

MEDIUS: Ako vyzerá debata medzi českými akademikmi?

Zdá se mi, že tady je debata teprve na počátku, zvláště pokud jde o diskusi mezi filosofy, kteří se přece mají mimo jiné zabývat etikou. Pokud jde o mne, mým prvním podnětem zapojit se do této diskuse byl článek dr. Marka O. Váchy „Je možná etika v postetickém světě?“, který vyšel r. 2010 ve Filosofickém časopise. Tehdy mě šokovalo, že možná vůbec první text – alespoň co pamatuji –, publikovaný v tomto periodiku na téma eutanazie, měl charakter spíše kázání nebo lamentace nad hroznou moderní dobou, a nijak nereagoval na rozsáhlou bioetickou literaturu, která je k dispozici. Takže jsem napsal poměrně rozsáhlou odpověď, a na můj článek pak reagovalo několik dalších autorů, mmj. filosofové dr. Marta Vlasáková a dr. Jakub Jirsa, a internistka a bioetička prof. Marta Munzarová. V následné diskusi se vyjevily různé předpojatosti a neřešené otázky, které souvisejí s nerozvinutým stavem bioetiky u nás obecně. Např. prof. Munzarová, jež je zaslouženě velkou místní autoritou a mimo jiné autorkou monografie Eutanazie, nebo paliativní péče? (2005), nadále vztahuje eutanazii převážně k nacistickému programu vyhlazování nežádoucích skupin osob. Jakkoli je to v našem kulturním okruhu pochopitelné, nebere to v úvahu shora zmíněné důvody diskuse posledních desetiletí, a nereaguje to na současné výzvy. Ale je to zatím poměrně rozšířený postoj.

MEDIUS: Častokrát odznievajú pri tejto téme obavy z postupného „rozvolňování“ kritérií, za akých sa realizuje asistované ukončenie života (eutanázia resp. asistovaná samovražda) v krajinách, kde je legálne (Holandsko, Belgicko). Kritika sa zakladá na argumente klzkým svahom (slippery slope). Aký je Váš postoj k týmto obavám?

Argument kluzkým svahem má několik podob, které je třeba rozlišovat. Někdy lze slyšet názor, že dovolíme-li nějakou, zdánlivě eticky nejméně problematickou podobu asistovaného umírání – řekněme sebeusmrcení za asistence lékaře –, pak z toho jaksi logicky plyne, že skončíme u nějakých nepřijatelných forem (např. nedobrovolné eutanazie). Žádná taková logická souvislosti však neexistuje. Jindy má argument kluzkým svahem podobu předpovědi: povolíme-li x, pak s vysokou pravděpodobností dojde i na yz. Zdá se mi, že jednak nikdo nemá křišťálovou kouli, aby viděl do budoucnosti, ale ještě významnější je zkušenost ze zemí, kde jsou asistované formy umírání praktikovány po desetiletí, jako např. v Nizozemí (kde je tato praxe navíc již deset let legální). V těchto zemích nepozorujeme, že by došlo k nějaké morální katastrofě.

Pokud jde o „rozvolňování kritérií“, asi narážíte na občasné zprávy, že v Nizozemí či Belgii povolili eutanazii teenagerovi nebo dospělému pacientovi, trpícímu „jen“ depresemi. Já považuji tento vývoj za pokrok, např. za uznání psychického utrpení jako rovnocenného utrpení fyzickému. A bylo by přece směšné si myslet, že konkrétně v těchto zemích, kde je lékařská péče na takové úrovni, jako málokde jinde na světě, začali nahrazovat psychiatrickou léčbu eutanazií. Jde o výjimečné případy. Na druhé straně, aniž bych sám chtěl věštit z křišťálové koule, je možné, že v zemích, kde jsou nebo budou různé formy asistovaného umírání, včetně eutanazie, legální, jich časem využije vyšší procento osob, než dosud. Nemohu předvídat, jaké procento to bude, ale zajímá mě, jaký etický postoj bychom k tomu měli zaujmout. Odpůrci eutanazie, zvláště z náboženských kruhů, to budou považovat za katastrofu. Ale zamysleme se nad tím, zda to není vývoj, který můžeme spíše přivítat, protože stejně jako většina z nás považuje za pozitivní, že od jisté doby plánujeme náš příchod na svět (antikoncepce, umělé potraty), tak možná nastane doba, kdy budeme plánovat náš odchod ze světa. V čem se jedno od druhého liší?

MEDIUS: Aké sú doterajšie reakcie lekárov, zdravotníkov na prijateľnosť asistovaného ukončenia života pacientov, ktorí by o to požiadali?

Není mi znám žádný sociologický průzkum mezi českými lékaři a zdravotnickým personálem na toto téma, takže mohu hovořit pouze na základě své velmi omezené osobní zkušenosti. Po mém vystoupení v semináři o problematice eutanazie v Poslanecké sněmovně 5. 12. 2011, mne oslovila paní doktorka, jež se mi svěřila, že považuje stávající situaci za neudržitelnou, a argumenty pracovnice hospicu, která vystoupila po mně, za tendenční. Během panelové diskuse na konferenci o eutanazii 15. 5. 2015 se lékaři dokonce osmělili hovořit otevřeně o některých absurdních výkonech, k nimž je nutí pouze obava z trestně-právního postihu. Podobná panelová diskuse bohužel chyběla během konference na Ostravské univerzitě 13. 11.  2015, kde bylo celkově patrné, že přítomní lékaři byli málo naladěni hovořit otevřeně. Dokonce došlo k tomu, že jeden z nich sklidil potlesk za návrh nepřijímat ke studiu medicíny uchazeče, kteří by v přijímacím pohovoru vyslovili pozitivní názor na eutanazii. To je zvláštní proto, že pro jistou část občanů jsou nadále kontroverzní i umělé potraty, a přesto nikdo nenavrhuje, aby byli ze studia medicíny vyloučeni uchazeči, kteří s umělými potraty souhlasí. Tahle příhoda naznačuje, že někteří lékaři nejsou zatím o problematice asistovaného umírání ochotni diskutovat, ale té diskusi se nelze z důvodů, o nichž byla řeč, vyhnout.

MEDIUS: Aký vývoj podľa Vás môžeme očakávať v diskusii v Českej republike?

Jistý vývoj lze pozorovat, např. zákon z r. 2011 ukotvil možnost tzv. dříve vyslovených přání, čímž je umožněno předem vyslovit souhlas nebo nesouhlas s jistými zdravotními službami. Osobně považuji tento nástroj za v některých ohledech kontroverznější, než vyžádanou aktivní eutanazii, ale to je asi na jinou diskusi. Další vývoj lze těžko předjímat, ale s kolegy se ho budeme snažit ovlivňovat ve veřejných vystoupeních a hlavně prostřednictvím odborných publikací, jejichž účelem není vnucovat komukoli jedno hledisko, ale představit objektivně argumenty pro a proti různých řešení, neboť bez znalosti takových argumentů se nelze kompetentně rozhodovat žádným směrem. V nejbližším časovém horizontu bude takovou publikací kolektivní monografie, kterou chystáme pro nakladatelství Academia.

Ďakujem za rozhovor.

 

Spracovala: Zuzana Zoláková




 Obrazok Pošli do vybrali.sme.sk  |   Obrazok Zdieľať odkaz na Facebook

 


 


Diskusia


Vaše meno
Vaša reakcia
Secure code
Opíšte prosím text obrázku
Napíšte výsledok : 3+5 =


-- žiadne príspevky --